Je noc. Oddělení spí a já tiše vzcházím na pokoj, kde s těžkým infarktem  namáhavě dýchá moje pacientka. Je mi jí líto. Snad nikdy předtím a ani potom jsem se nesetkala s pacientem, který  by vážil víc než 200 kg. Ona je tou výjimkou. Uvědomuje si, jak je pro nás obtížné třeba jen ustlat pod ní lůžko. Přicházím k ní. Nespí. " Potřebujte něco?" ptám se. "Chci člověka!" vyhrkne ze sebe. V ten okamžik se moje ruka dotýká její. Sedám si k ní  a jemně ji hladím..   Pak několikrát odbíhám za jinou prací, ale vždy znovu a znovu se vracím k ní. Služba mi brzy skončí… Opět se k ní vracím. Jako by cítila, že budu muset odejít, přerušovaně šeptá?" Já tu chci člověka!"   Skláním se k ní, dodávám si odvahu a rozechvěným hlasem jí říkám: "Člověk přijde a zase odejde. Věřte v Boha, proste ho o pomoc a určitě vám pomůže. I mně v životě hodně pomohl.." Naše oči se setkávají. Chvilku se nechápavě dívá a pak - snad se mi to jenom zdá? Mám pocit, že její tvář s vyjasňuje, že se usmívá. Ještě jednou ji pohladím po vlasech a odcházím.. 

   Vracím se domů pěšky. Je ještě tma. Miluji tyto návraty domů ve tmě a tichu. Jsou to chvíle, kdy   si cestou hovořívám s Bohem, nikdo mne přitom nevidí a neslyší, jen On. A já ho teď prosím, aby té moji pacientce pomohl, aby k ní byl milosrdný. Aby se netrápila   Další den nastupuji do služby a při čtení "Hlášení" zjišťují, že zde chybí její jméno. Cedulka na tašce s jejím ručníkem mi jasně napovídá, že moje pacientka zemřela několik hodin po mém odchodu..   Vracím se ve vzpomínkách o den zpátky. Znovu vzpomínám, na její poslední probdělou noc. Kdysi bývala učitelkou. Určitě mnohokrát musel dětem vyprávět, že Bůh není. Možná, že tomu i sama uvěřila. K čemu jí byl tento životní názor? A pak zase vidím ty její veliké modré oči, jak bolestně a přitom šťastně se usmály, když slyšely těch mých pár slov na rozloučenou..    Někdo má to štěstí, že pozná a uvěří ve svého Stvořitele již v mládí. Někdo má k tomu příležitost až v posledních hodinách života. Asi jako ona. Vždyť Pán Ježíš nám o vstupu do Božího království vyprávěl krásné podobenství.: 

Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár za den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu a řekl jim: " Jděte i vy na mou vinici a já vám dám, co bude spravedlivé" oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim:" Co tu stojíte celý den tak nečinně?  Odpovědí mu: " Nikdo nás nenajal" On jim řekne:"Jděte i vy na mou vinici." Když byl večer, řekl pán vinice svému správci. "Zavolej dělníky a vyplat jim mzdu, a to od posledních k prvním" Tak přišli ti , kteří pracovali od pěti odpoledne a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc., ale oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři:"Tihle poslední děleli jedinou hodnu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne  a horko." On však odpověděl jednomu z nich:"Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil si se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako Tobě, nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý? Tak budou poslední první a první poslední."  

Ano- v Božím království nebude rozdílu mezi těmi, kdo uvěřili jako děti či mladí lidé a mezi jinými, kteří uvěřili na sklonku života., Bůh dobře ví, kdy a jakou příležitost měl každý z nás k tomu, aby uvěřil. Pán Ježíš nám všem nabízí stejnou odměnu- věčný život.   Moje myšlenky se vrací zase zpátky. Utrpení skončilo, pacientka už žádnou bolest nevnímá. Mlčky, aniž si to uvědomuje, čeká..   Až jednou v "poslední den" Pán Ježíš znovu podle svého slibu  přijde na tuto zem a vezme si své věrné k sobě, pak určitě poznám, zda těch mých pár slov na rozloučenou mělo smysl….