Výborný katolický časopis Getsemany přinesl ve svém letošním jarním 194. čísle podnětnou studii Jorise Vercammena (1952), arcibiskupa starokatolické církve z Utrechtu, o výstavbě „nové katolicity".

Autor se přimlouvá za ekumenickou pluralitu jedné (sjednocené ?) katolické církve, jejíž jednotlivé části by se neposuzovaly podle společné formulace víry, ale podle společného postoje ke kulturním a společenským výzvám. V jeho světle by chtěly reflektovat Písmo svaté i staré společné tradice a realizovat své poslání jako Boží lid. S nadějí, že jednota mezi křesťany posune dopředu jednotu mezi lidmi a uvnitř celého světa, v němž křesťané budou podávat svědectví své naděje.

Studie klade nám „nekatolíkům" otázku, zda se my naopak až příliš často nesjednocujeme především svými postoji ke kulturním a společenským výzvám, a formulace víry přecházíme nebo si je přizpůsobujeme svým postojům. A přece evangelium má svůj daný konkrétní obsah, i když nemusí být vždy ani jednotný, ani universální. A kulturní a společenské výzvy jsou pak významným polem, na kterém jsme každý osobně povinen se rozhodovat... zaujímat stanovisko... a „realizovat své poslání jako částečka Božího (snad) lidu"... podle své víry.

Až příliš často mám však dojem (a to ledaskdy i při čtení Evangelického týdeníku), že toto rozhodování za nás již rády a jakoby definitivně provedly církevní instituce a jejich představitelé. A zatímco formulace víry ztrácejí v životě církví i jednotlivců svůj živý, reálný, biblicky věrný a lidsky věrohodný obsah, jednotné univerzální postoje ke kulturním a společenským ( to je politickým, ekonomickým, vojenským a humanitním) výzvám se bezbrannému čtenářstvu a posluchačstvu vnucují, předkládají i podkládají jakoby samozřejmé, nesporné a neodvolatelné.

Církevní a náboženské časopisy mají zde ideální možnost: Pomáhat hledat kristovsky věrné a lidsky věrohodné odpovědi na kulturní a společenské výzvy tam, kde je jiní již jakoby hotové (a to ne vždy nezištně) svým čtenářům podkládají a sugerují.