poslal Nepřihlášený Když mluvíme o vztahu Ježíše k Písmu,
musíme vědět, co držel Ježíš v ruce a o čem mluvil. V době, kdy Ježíš
Kristus chodil a učil v judské provincii římského císařství, měli Židé
ucelený kánon Písma. Tento kánon byl pro Židy mnohem více než jen
souhrn jednotlivých knih. Byl vnímán jako Bohem inspirovaný celek. Dle
svého obsahu bylo toto Písmo děleno do tří částí: Zákon (Torah),
Proroci (Naviim) a Spisy (Ketuvim). Sám Ježíš o těchto částech mluví a
jednou je zmiňuje dokonce všechny tři najednou (Lukáš 24:44).
Celé písmo se skládalo z 24 knih a jejich rozdělení mělo následující charakter:
A. Zákon (5 knih) - 5 knih Mojžíšových
B. Proroci (8 knih)
1. Ranní proroci (4 knihy) - Jozue, Soudců, Samuel, Královská
2. Pozdní proroci (4 knihy)
a) Velcí proroci (3 knihy) - Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel
b) Malí proroci (1
kniha) - Dvanáct proroků: Ozeáš, Joel, Ámos, Abdijáš, Jonáš, Micheáš,
Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Ageus, Zacharjáš, Malachiáš
C. Spisy (11 knih)
1. Poetické (3 knihy) - Žalmy, Přísloví, Job
2. Pět svitků (5 knih) - Píseň, Rút, Pláč, Kazatel, Ester
3. Historické (3 knihy) - Daniel, Ezdráš-Nehemjáš, Paralipomenon
Toto rozdělení bylo široce rozšířeno a
akceptováno. Někteří autoři té doby, jako např. Josephus, se zmiňují
pouze o 22 knihách kánonu. Ale zde šlo pouze o jiné rozdělení týchž
knih, které obsahoval kánon o 24 knihách. Takže lze říct, že v tomto
případě jde o naprosto stejný kánon, který se liší pouze v rozdělení
jednotlivých knih.
Nutno připomenout, že Septuaginta,
řecký překlad Starého zákona, obsahuje kromě již zmíněných 24 knih také
apokryfní knihy. Někteří vědci tedy usuzují, že musel existovat i
rozšířený židovský kánon, který kromě zmíněných 24 knih obsahoval i
knihy apokryfní. Nicméně, neexistuje záznam, který by potvrzoval
zařazení těchto knih do jakéhokoli kánonu. Alfréd Edersheim vysvětluje:
„Starozákonní kánon se prakticky vyskytoval pouze v Palestině. Tento
kánon byl přijat alexandrijskými překladateli a protože na rozdíl od
Palestiny tito helénisté měli volnější přístup k ‚inspiraci' a chyběla
jim přísná ostražitost vzhledem k textu, tak došlo k přidávání a změnám
textu a nakonec i k přidání apokryfních textů do řecké Bible."
Důležitým faktem také zůstává, že Ptolemaius Filadelfius, který
inicioval přeložení Písma, nebyl Žid a šlo mu více o literaturu než o
Boží slovo. To mohlo být významným důvodem pro zařazení apokryfů do
Septuaginty.
Zdá se tedy, že je poměrně jednoznačné,
že Židé v Palestině v zásadě akceptovali pouze kánon tvořený 24
knihami. G. Douglas Young studoval podrobně tuto problematiku a dochází
k závěru: „Neexistuje žádný důvod, abychom věřili, že by se sbírka
knih, o kterých hovoří Ježíš a které považuje za Písmo, lišila v
čemkoli od sbírky knih, kterou měli Židé. ... Když porovnáme Josepha,
starší Talmud a další zdroje, například písemnosti sardského biskupa
Melita, pak dokážeme přesně identifikovat rozdělení jednotlivých knih
do tří částí židovského kánon u v Kristově době. ... A tak sbírka knih
tvořící židovský kánon rostla postupně v průběhu let tak, jak byly
jednotlivé knihy psány. Ale všichni Židé přijali pouze 24 knih, našich
39, jako Písmo. Těchto 24 knih neobsahovalo žádné apokryfní knihy. Toto
byl židovský kánon v Kristově době, kánon, který Kristus přijal, kánon,
který přijala křesťanská církev." Tímto citátem profesora Younga můžeme
zakončit tuto část s vědomím, že v době Ježíše Krista na území
Palestiny existoval jeden obsahově ucelený a sjednocený židovský kánon
Písma.
Kopie a překlady Písma
Ježíš se ve své době mohl setkat se
třemi základními texty.
Tím prvním byl klasický hebrejský text. Tento
text byl nejuznávanější a v palestinských synagogách se používal pouze
ten. Na druhé straně nutno říci, že tento text byl značně dražší než
jiné texty a pro většinu Židů tedy nedostupný, jelikož jeho manuální
kopírování se řídilo velmi přísnými pravidly.
V Ježíšově době byl tomuto textu silným
konkurentem již zmíněný řecký překlad Starého zákona - Septuaginta. Je
to první známý překlad Bible, který vznikl někdy v období 250-160 př.
Kr. Cílem tohoto překladu bylo zpřístupnit Písmo helenizovaným Židům,
kteří měli problém se svou mateřštinou. Pravděpodobným místem vzniku
byla Alexandrie v Egyptě. Pseudonymní Aristeasův dopis z druhého
století před Kristem uvádí, že skupina 72 rabínů přeložila Písmo do
řečtiny na žádost řeckého vládce Egypta, Ptolemaia Filadelfia.
Zjednodušeně můžeme říci, že Septuaginta je překladem silně ovlivněným
hebrejštinou. Velmi často jednoduše imituje hebrejský syntax. Přestože
Septuaginta vznikla, aby sloužila Židům žijícím mimo území Palestiny,
rozšířila se velmi rychle i na jejím území. V Ježíšově době to byla asi
nejrozšířenější verze Písma, a to především proto, že byla podstatně
levnější.
Třetí textem, se kterým se Ježíš mohl
setkat, je takzvaný Samařský Pentateuch. Byla to kopie prvních pěti
knih Mojžíšových, kterou si vytvořili Samařané v době, kdy jim byl
odepřen přístup k židovským náboženským obřadům. Kupodivu, Samařský
Pentateuch se v některých místech více podobá řecké Septuagintě než
židovské texty. Je ale nepravděpodobné, že by Ježíš byl v aktivním
styku s tímto textem, jelikož byl jen řídce rozšířen a navíc pouze mezi
Samařany.
Otázka Ježíšova citování textů Písma
Mohli bychom strávit spoustu času tím,
že budeme studovat, jak Ježíš citoval Písmo. Na toto téma bylo napsáno
mnoho knih a není to cílem tohoto studia. Cílem této práce není
lingvistické studium Ježíšových citací, ale historické studium Jeho
postoje k Písmu, a proto následuje jen základní a zjednodušené
vysvětlení této problematiky.
Evangelia nám ukazují Ježíše jako osobu
gramotnou, která uměla číst (Mt 5:18; L 4:16; L 16:17). Nejsme však
schopni určit, v jakých jazycích byl Ježíš schopen číst.
Nejen, že Ježíš byl schopen číst Písmo,
On je také velmi dobře znal. Nemalou zásluhu na tom určitě měli rodiče.
Evangelia nám ukazují Marii jako ženu, která rovněž znala Písmo. Snad
nejlépe je to viditelné na jejím chvalozpěvu (L 1:46-55). Zároveň je
nezbytné podotknout, že předávání znalosti Božího slova z rodičů na
děti bylo vcelku zásadní součástí života v židovských rodinách.
Ježíšova znalost Písma se projevila už
v Jeho útlém věku při návštěvě Jeruzaléma (Lk 2:41,52). Samozřejmě,
ještě mnohem zjevnější se tato skutečnost stala v době Jeho služby,
která je doslova plná odkazů na Písmo. Není problém souhlasit s
Lightnerem, který o Ježíši tvrdí: „Byl dokonale obeznámený s celým
Starým zákonem jak v jeho hebrejské, tak i řecké formě a bezpochyby
znal velkou část Písma zpaměti."
A teď už k otázce Ježíšových citací. V
prvé řadě je třeba připomenout, že evangelia jsou napsána v řeckém
jazyce, který se používal v prvním století a který se nazývá koiné. Je
však velmi nepravděpodobné, že by Ježíš používal tento jazyk ať už k
vyučování nebo k rozhovorům. Většina odborníků se přiklání k názoru, že
Ježíš mluvil aramejsky. Nebylo by však neobvyklé, kdyby texty citoval
hebrejsky nebo dokonce řecky.
To znamená, že Ježíšovy citace byly často
autory evangelií překládány.
Jednoduchým pozorováním citovaných
textů lze zjistit, že Ježíš často necituje Písmo doslovně. Tento fakt
někteří kritikové rádi používají k tomu, aby dokázali, že ani Ježíš
neakceptoval verbální inspiraci Písma. Wayne A. Grudem nám však
připomíná, na co nesmíme zapomínat: „Musíme pamatovat, že existuje
rozdíl mezi přesností a pravdivostí. Hájit naprostou pravdivost Písma
určitě není stejné jako hájit v každém bodě technickou přesnost,
protože výrok může být nepřesný a přesto kompletně pravdivý." Grudem
nám tímto ukazuje na to, co je podstatné při těchto Ježíšových
citacích. Důležitá není technická přesnost, ale pravdivost těchto
výroků.Podívejme se na jeden příklad, kdy
Ježíš vynechává část textu. V Matouši 11:5 a dále Ježíš vynechává část
věty o Božím soudu nad pohany, který je ve starozákonním textu Izajáše
35:5-6 a 61:1 uveden. Toto je situace, kdy Ježíš opravdu necituje
doslovně, ale to nic nemění na pravdivosti Jeho výroků. Ježíš se v této
situaci nezajímá o pohany, jde mu pouze o Židy, a proto si dovolí
vynechat část textu, který v dané situaci „nepotřebuje." Jeho citace
není přesná, ale je pravdivá. Ježíš nic nemění a vynechání této části
neznamená, že v Písmu je něco, co tam nepatří.
Pinnock vysvětluje toto Ježíšovo
jednání: „Neodhalujeme Ježíšův nízký náhled na Písmo, ale spíše
radikální interpretační metodu, která přetíná tradiční zažité čtení
... Ježíš považoval za nezbytné použít šokovou terapii, aby lidé
uslyšeli zásadní Boží poselství, které bylo překryto a zaměněno lidskou
tradicí. Ježíše hněval přístup k textu, který lidem zastíral vnitřní
principy Božího zjevení a jeho mesiášského naplnění."
Roger Nicole uvádí šest základních
důvodů, proč mnohé novozákonní citace Starého zákona nejsou technicky
přesné. Nicole nestudoval pouze Ježíšovy citace, ale citace pisatelů
Nového zákona a došel k těmto závěrům:
„1. Pisatelé Nového zákona
museli citáty překládat.
2. Pisatelé Nového zákona neměli stejná
pravidla pro citace jako ta, která jsou dnes nezbytná při pracích
vědeckého charakteru.
3. Pisatelé Nového zákona občas své citáty
parafrázovali.
4. Pisatelé Nového zákona často pouze připomínají texty
Starého zákona bez záměru citovat je.
5. Autoři Nového zákona někdy
zaznamenávají citáty, které řekl někdo jiný.
6. Vyskytují se i další
principy, jejichž aplikace musí být omezená."
Mohli bychom tady psát dlouze o
literárních faktorech, například že novozákonní řečtina nepoužívala
uvozovky, že někdy Ježíš cituje z hebrejských textů, jindy z řeckých a
jindy jde o kombinaci obojího, atd. Chci však uzavřít tuto kapitolu
konstatováním Lightnera: „Všechna slova koncového produktu jsou
inspirována, ať už jsou celkovými a přesnými citacemi nebo ne... Duch
Boží musí mít naprostou svobodu k tomu, aby měnil a vybíral výrazy,
které použil ve Starém zákoně."
- Michal Klus -
2. část (1. část v ZOD 98). Další články a kázání najdete na http://www.klus.estranky.cz/clanky/kazani