poslal Nepřihlášený Tento týden zveřejnilo Ministerstvo kultury ČR návrh zákona o majetkovém
narovnání státu s církvemi a načas tak opět obrátilo pozornost křesťanů
k pozemským statkům. Zdá se mi, že navrhovaný způsob restituce
církevního majetku by mohla být Pandořinou skříňkou naší církve (Apoštolské církve), která
nepřinese nic dobrého, kromě dočasného pocitu materiálního zabezpečení.
Nyní si už i řada křesťanů klade otázku, jaký je vlastně vztah církve k
majetku a jaký by tento vztah měl být z hlediska Bible? Má být církev
závislá na Bohu, nebo má být dotována státem? Tento článek si neklade za
cíl přinést odpověď na tuto otázku, ale věnuje se způsobu rozdělení
majetku, který byl odsouhlasen Ekumenickou radou církví a který byl v
současnosti zapracován Ministerstvem kultury do návrhu zákona. Tento
návrh je aktuálně v připomínkovém řízení.
Hned na úvod připomenu dva starší články, které jsem tomuto tématu věnoval. V článku „Restituce církevního majetku“
jsem se zabýval tématem navrácení majetku obecně a připojil jsem i
odkazy na zákony z roku 1949, kterými komunistický režim tehdejší církve
zbavil břemene pozemských statků. V novějším článku „Ekumenická budoucnost křesťanských církví“ jsem reagoval na srpnové usnesení Ekumenické rady církví, kde došlo k průlomové dohodě o způsobu vypořádání.
S restitucí církevního majetku se pojí
několik známých faktů. Předně je třeba přiznat, že politická
reprezentace nikdy neměla ochotu tento ukradený majetek vracet. To, že
má k tomuto vrácení dojít až nyní, osobně nespojuji s nadpřirozeným prozřením politiků a jejich mravní
nápravě, ačkoliv se nám to o sobě alespoň někteří snaží tvrdit. Daleko
spíše se v této době, kdy náš stát spíše připomíná vyjedený krám a kde
už není co ukrást, kloním k názoru, že se zde povaluje obrovské množství
majetku, se kterým si církve nebudou vědět rady a u kterého je velká
šance, že se k němu v konečném důsledku dostanou nepoctivci. Restituce
se netýká jen kostelů či lesů, ale i lukrativních pozemků, která často
leží v hodnotných intraviánech obcí.
Dohodu církví na rozdělení majetku,
kterou v srpnu odsouhlasila Ekumenická rada církví, považuji svým
způsobem za průlomovou. Jednak se v ní Římskokatolická církev dobrovolně
zřekla části majetku ve prospěch menších a zejména protestantských
církví. Potom je tu ještě druhý průlom. Čtyři církve (Starokatolická,
Pravoslavná, Husitská a Apoštolská) dlouhodobě odmítaly jakoukoliv formu
církevní restituce. Důkaz pro toto tvrzení je např. zde: http://apostolskacirkev.cz/view.php?cisloclanku=2005032201. Cituji první bod z tohoto usnesení:
Od úsilí některých církví získat
svůj bývalý majetek (či kompenzaci za něj) se jako církev striktně
distancujeme a bude-li to možné, nechceme mít na těchto pokusech podíl.
Považujeme tuto snahu za zcela privátní záležitost té které církve
potažmo státu jako partnera v případných jednáních. Jsme ovšem kdykoliv
ochotni v takových jednáních dle svých možností pomoci.
Rudolf Bubik, tehdejší biskup AC
Toto prohlášení mohu podepsat. Restituce
církevního majetku nechť se týká těch, kterým byl majetek zabaven.
Uvědomuji si, že se v první řadě jedná o Římskokatolickou církev a
rovněž si uvědomuji, že objem jejího majetku je pro mnohé spoluobčany
téměř nepředstavitelný. Chápu to, ale protože byl tento majetek neprávem
odebrán, měl by být vrácen. (V období probíhající hospodářské krize je
ovšem na místě otázka, musí-li to proběhnout právě nyní.)
Nyní však došlo k průlomovému obratu v
jednání a do té doby odmítající církve (Starokatolická, Pravoslavná,
Husitská a Apoštolská) na restituci kývly. Co bylo důvodem této změny?
Domnívám se, že důvodů může být několik:
- U moci je politická reprezentace, která
je (ať už z jakýchkoliv důvodů) svolná k pokračování restituce
církevního majetku, který v této podobě zahájila vláda Mirka Topolánka a
který je pro restituenty historicky nejvýhodnější. Na rozdíl od
minulých vlád současná vládní garnitura delegovala rozhodnutí o způsobu
rozdělení majetku na Ekumenickou radu církví.
- Kardinála Vlka nahradil ve funkci
Dominik Duka, který si jako jeden ze svých cílů vytkl právě dotažení
této restituce a který je daleko vstřícnější k dohodám jak s politiky,
tak i ostatními církvemi.
- Církve, kterým nebyl zabaven žádný
majetek a které by v roce 2030 přestaly být financovány ze státního
rozpočtu, získají z restituce v takto navrženém modelu zajímavý desátek.
Krátce se zastavím se u třetího bodu.
Pro mě osobně je financování církví státem velkým problémem, se kterým
jsem se nesmířil a se kterým se smířit nehodlám. Podle mého názoru
neexistuje žádný dobrý a biblicky podložený důvod, proč by měl stát
financovat činnost církve, pokud tím důvodem není naplnění pořekadla „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Financování církví státem v některých konkrétních případech vedlo k tomu, že v církvi vznikla do určité míry přezaměstnanost,
kdy církve tento přísun peněz velmi dovedně a často možná i
nehospodárně využívají. V okamžiku, kdy by došlo k uskutečnění původně
navrhované církevní restituce, rovněž vyschne tento voňavý struk plný
pravidelně valorizovaných peněz. Pro řadu zejména tradičních
nekatolických církví je to představa prakticky likvidační. V této
souvislosti se nejčastěji hovoří o husitech nebo evangelících, jejichž
počet postupně klesá.
Počátek financování církví státem
spadá do roku 1781 a tehdejších reforem Josefa II., který zavedl tzv.
církevní daň (obdobu desátku), ze kterého byli placeni církevní
představitelé. Tehdy došlo k prvnímu významnému „znárodnění“ církevního
majetku.
Římskokatolická církev se podle mého názoru zachovala při vyjednávání velmi chytře, když obětovala 20% objemu navrácených prostředků ve prospěch ostatních církví a tím pravděpodobně odblokovala jejich do této doby zcela zásadový postoj v této otázce. Bohužel se na tom ukázalo, jakou cenu tento zásadový postoj měl.
- Pro Starokatolickou církev, která má 46,99 pracovních úvazků při
počtu 1605 členů (dle sčítání lidu v roce 2001), je tato částka 272
milionů korun. Na jednoho věřícího tak připadá 170000 korun. Na jednoho
duchovního připadá 47 členů.
- Pro Pravoslavnou církev, která má 169,22 pracovních úvazků při počtu
22968 členů (dle sčítání lidu v roce 2001), je tato částka 1,14
miliardy korun. Na jednoho věřícího tak připadá 50000 korun. Na jednoho
duchovního připadá 170 členů.
- Pro Husitskou církev, která má 382,59 pracovních úvazků při počtu
99103 členů (dle sčítání lidu v roce 2001), je tato částka 3,08 miliardy
korun. Na jednoho věřícího tak připadá 31000 korun. Na jednoho
duchovního připadá 259 členů.
- Pro Apoštolskou církev, která má 183,57 pracovních úvazků při počtu
4565 členů (dle sčítání lidu v roce 2001), je touto částkou 1,056
miliardy korun. Na jednoho věřícího tak připadá 231000 korun, což je
nejvyšší částka ze všech církví, kterých se má restituce týkat. Na
jednoho duchovního připadá 24 členů.
- Černým koněm jsou Unitáři, kterých je podle sčítání lidu z roku 2001
pouze 405 a mají 4,46 přepočteného pracovního úvazku. Unitáři získají
36 milionů korun. Na jednoho věřícího tak připadá 119000 korun. Na
jednoho duchovního připadá 67 členů.
Koláč narovnání - objem získaných prostředků přepočtených na jednoho člena církve (údaj dle sčítání lidu z roku 2001)
Na obhajobu nejen Apoštolské církve
ovšem musím dodat dvě věci. Zaprvé vycházím z výsledků sčítání lidu v
roce 2001 a ne 2011, protože tyto výsledky budou k dispozici nejdříve za
měsíc. Počet členů nejen Apoštolské církve mezitím pravděpodobně mírně
narostl a částka přepočtená na jednoho člena bude aktuálně ve
skutečnosti nižší, naopak počet členů na jedno pracovní místo bude
vyšší. Druhou věcí je poměr mezi formálními a aktivními členy církve. V
tomto případě je statistický údaj spíše na škodu, protože nevypovídá nic
o tom, kolik lidí opravdu chodí pravidelně do kostela. I když zde vždy
bude existovat jistá disproporce, poměr aktivních a pasivních členů je
výrazně jiný u menších evangelikálních církví, než např. u
Římskokatolické církve, ke které se v roce 2001 přihlásilo 2,71 milionu
osob.
Pro upřesnění ještě dodám, že oněch 59
miliard korun je pouze 56% z celkové částky, která by měla být
navrácena. Tato částka však bude navýšena o inflaci a mohla by se
vyšplhat až na celkem 96 miliard korun.
Návrh zákona o majetkovém narovnání
řeší způsob majetkové odluky církví od státu. Přechodné období
odstřihnutí církví od státního rozpočtu by mělo začít v roce 2013 a
trvat 17 let. Za tuto dobu by podle předpokladů měl stát církvím dát
celkově 16,997 miliardy korun. První tři roky bude stát na platy
duchovních a církevní administrativy přispívat ze svého rozpočtu plnou
částkou, tedy 1,445 miliardy ročně, od čtvrtého roku se pak částka
každoročně sníží o pět procent. V posledním, sedmnáctém roce by církve
na platy ještě měly dostat 433 milionů korun, pak už se podle
dohodnutého návrhu musejí spolehnout samy na sebe.
Jak jsem už napsal ve svých
předchozích článcích na toto téma, jsem jednoznačným zastáncem navrácení
toho, co bylo odcizeno. Rovněž zastávám názor, že pokud si církev či
místní společenství nemůže dovolit placené kazatele, pak budou muset
kazatelé pracovat. Znám evangelické faráře, kteří musí pracovat současně
se svojí duchovní službou. Znám minimálně jednoho apoštola, který se
živil tím, že šil stany. Podle názoru některých by se sice v takovém
režimu života nemohl plně soustředit na svoji duchovní službu, ale on
při tom přesto stihl napsat většinu epištol a přinesl evangelium pohanům
do tehdejší Římské říše. Existují církve, které zaniknou tak, že jim
vymře členská základna. I to je přirozený proces, kdy větev, která
nenese ovoce, bude vyťata. Vím, že to zní krutě, ale tak to je.
Od takto navržené restituce se musím
distancovat. Chápu mechanismus, jakým způsobem byly peníze přepočítány,
jak Ekumenická rada církví došla k jednotlivým údajům. Přesto nemohu
souhlasit s tím, aby k takto nastavenému dělení došlo.
Jsem znepokojen
nekonzistencí v chování těch církví, které dlouhodobě blokovaly tento
proces a nyní přistoupily na dohodu výměnou za finanční kompenzaci. Tato
dohoda může dlouhodobě způsobit jak další prohloubení nedůvěry
většinové společnosti vůči církvím, tak i pnutí uvnitř jednotlivých
denominací.
Domnívám se, že pokud církev hlásá závislost na Bohu, pak by
měla jít v tomto postoji příkladem a spolehnout se plně na jeho štědrou
náruč. Věřím, že je na zodpovědnosti každého křesťana, jakým způsobem
se k tomuto návrhu postaví.
Tom KlíčníkZdroj: http://www.klicnik.eu/archives/1048