poslal Nepřihlášený Největší restituční kauza v
dějinách rozděluje Česko. Vedoucí katedry práva Bankovního institutu Aleš Rozehnal tvrdí, že majetek církve
i před zestátněním podléhal dozoru státu a dalším omezením.
ÚVODNÍ TEZE
1.
Od
počátku vzniku církve byl její vztah se státem doprovázen větším či
menším napětím, a to jak v otázce mocenské, tak v otázce majetkové.
Otázka restituce církevního majetku, resp. majetkového narovnání státu s
církvemi, je spíše otázkou politickou než právní, ale svůj právní
aspekt má rovněž. Pravdou však je, že právní aspekty tohoto narovnání
jsou relativně složité, a to i z toho důvodu, že v období před rokem
1949 v našem prvním řádu nebyla zakotvena jednotná právní kategorie
církevního majetku v takovém pojetí, v jakém ho chápeme nyní, a stejně
tak odlišně od naší současné právní úpravy bylo v historii upraveno i
právní postavení církve. Obtížnost dané problematiky prohlubuje fakt, že
církev římskokatolická byla církví státní, plnila některé funkce státu a
bylo na ni v některých ohledech nazíráno jako na státní orgán.
2.
Církev
římskokatolická byla na území České republiky registrována zákonem o
svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností z
roku 1991. Podle tohoto zákona byla církev římskokatolická právnickou
osobou, která má svůj základní dokument (stanovy, řád, statut apod.), ze
kterého musí být patrno organizačně právní členění církve, tedy zejména
útvary, které mají právní subjektivitu, a v jakém rozsahu a kdo je
oprávněn jménem církve jednat. Tato právní úprava tedy umožňuje vznik
právnických osob uvnitř církve, avšak neřeší nadstátní rozměr církve
římskokatolické. V tomto zákoně bylo rovněž upraveno právo církve
vlastnit majetek s tím, že s ním může disponovat zcela nezávisle a
svobodně. Jedná se tedy o vymezení vlastnictví v moderním slova smyslu
tak, jak ho intuitivně chápe i laická veřejnost.
3.
V
roce 1992 byla zrušena většina ustanovení základního zákona, který
upravoval majetkové postavení církví, kterým byl zákon z roku 1949 o
hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, který
zrušil všechny předpisy, které upravují právní poměry církví a
náboženských společností, tedy předpisy, které na našem území platily v
podstatě od doby josefínských reforem. Ve vztahu k majetku církví zákon o
hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem
stanovil, že stát na majetek církví dozírá a zcizování a zatěžování
tohoto majetku vyžaduje souhlas státní správy. Tato právní úprava však v
podstatě přebírala právní úpravu, která na našem území platila ještě z
doby Rakouska-Uherska. Zákon z roku 1949 stanovil, že majetek církví je
soukromým vlastnictvím církve, který nebyl zestátněn. Tehdejší právní
nauka totiž poněkud pomýleně rozlišovala vlastnictví na socialistické
(státní nebo družstevní) a osobní. Soukromé vlastnictví mělo být
postupně mizející formou vlastnictví. Soukromé vlastnictví církví se
však vyznačovalo určitými specifiky, která spočívala v tom, že církevní
majetek byl pod dozorem, ale i ochranou státu, který chránil funkci
tohoto majetku a hradil náklady na jeho uchování. To se týkalo
samozřejmě pouze majetku, který nebyl církvi vyvlastněn bez náhrady a
který měl spočívat ve výrobních prostředcích, a mohl být proto zdrojem
„vykořisťování a bezpracných zisků“. Majetku, který byl i po roce 1949 v
soukromém vlastnictví církve, se tedy majetkové vyrovnání netýká.
HISTORICKÝ VÝVOJ PRÁVNÍCH VZTAHŮ
1781
Do
roku 1949 byla úprava majetku, který užívala církev, roztroušena do
několika předpisů, které byly do určité míry nekohezní. V roce 1781
císař Josef II. stanovil, že státní moc se vztahuje i na majetek církve,
který pochází od člověka a nikoli od Boha a který vznikl na základě
státního povolení. Josef II. tedy zvrátil poměr státu a církve oproti
středověku ve prospěch státu. Církev však měla státu pomáhat a plnit
některé jeho funkce. Církev zároveň nebyla chápána jako jednotná
právnická osoba, ale jako souhrn církevních orgánů a úřadů, a církevní
funkcionáři byli zároveň státními orgány. V roce 1782 zřídil Josef II.
Náboženský fond, do kterého bylo převedeno zejména jmění zrušených
klášterů. Fond měl za úkol financovat potřeby církve a v případě, že
tyto potřeby byly vyšší než příjem fondu, financoval schodek stát. Fond
byl samostatnou právnickou osobou, které připadl majetek všech zaniklých
či zanikajících církevních úřadů.
1855
Vzhledem
k sílícím tlakům na osamostatnění církve byl v roce 1855 uzavřen
konkordát mezi Rakouským císařstvím a Vatikánem, který mimo jiné
zaručoval právo církve nabývat majetek, ale jeho zcizování bylo ve
sdílené pravomoci papeže a panovníka, tedy státu. Konkordát prohlásil
majetek Náboženského fondu za majetek církve s tím, že jménem církve
bude tento majetek spravovat stát. Postupem doby se však Rakouské
císařství a posléze i Rakousko-Uhersko snažilo roli konkordátu umenšovat
tím způsobem, že ho interpretovala pouze jako dohodu o náboženských
otázkách a nikoli o otázkách majetkových. Takzvaná Prosincová ústava z
roku 1867, resp. zákon o všeobecných právech státních občanů pro
království a země v říšské radě zastoupené, stanovil, že církve a
náboženské společnosti mohou držet a užívat ústavy, nadace a fondy k
náboženským, vzdělávacím a dobročinným účelům. Z tohoto znění je patrné,
že se jedná o významnou redukci vlastnické triády (právo věc držet,
užívat jí a zcizovat), ze které je ponecháno pouze právo držby a
užívání.
1874
V roce 1874 byl pak vydán
zákon o úpravě zevnějších právních poměrů církve katolické, který se
stal nejdůležitější právní normou pro úpravu majetku církve v moderních
právních dějinách do roku 1949. Tento zákon zrušil konkordát z roku 1855
a stanovil, že teorie církevního majetku je založena na stejné ideji
jako majetek nadace. Nadace jsou účelová sdružení majetku pro dosahování
obecně prospěšných cílů. Právní subjektivita nadace tedy nespočívá v
určitých osobách či osobě, ale ve vyčleněném majetku, který tak vlastně
náleží „sám sobě“. V tomto kontextu je také třeba posuzovat nedávný spor
o vlastnictví katedrály svatého Víta. Na otázku, zda katedrála naleží
církvi, nebo státu, si musíme odpovědět, že ani jednomu. Dle zápisu z
pozemkové knihy totiž náleží katolické metropolitní církvi u svatého
Víta, což je však právnická osoba odlišná od současné církve
římskokatolické. Zákon zároveň stanovil, že státní správa dohlíží na
správu jmění kostelů a dalších církevních ústavů, na správu jmění
biskupského, kapitulního a klášterního a na správu jmění obročního. V
případě, že církev, resp. církevní hodnostář či úřad, porušili při
správě majetku nějakou povinnost, mohli být státem sankciováni v podobě
pokut. Skutečnost, že církev neměla právní subjektivitu a že majetek,
který užívala, měl povahu majetku vlastnícího „sám sebe“, byla ještě
podtržena zákonem z roku 1898, který stanovil, že stát prostřednictvím
finanční prokuratury zastupuje i tento majetek v právních sporech.
1918
Vzhledem
k tzv. recepční normě, kterou přijala nově vzniklá Československá
republika, byly všechny tyto předpisy převzaty do právního řádu První
republiky. Ústava z roku 1920 zrušila všechny rakouské a
rakousko-uherské ústavní zákony, tedy i zákon o všeobecných právech
státních občanů pro království a země v říšské radě zastoupené, avšak
zákon o úpravě zevnějších právních poměrů církve katolické z roku 1874
byl ponechán v platnosti. Majetek církve, resp. majetek jednotlivých
církevních úřadů, významně postihla první pozemková reforma z roku 1919,
kterou byl vyvlastněn majetek náležející jedné osobě přesahující
rozměrem 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha půdy vůbec. V roce 1933 byla
nově zakotvena stará zásada, že právním zastupováním jmění katolických
kostelů a duchovních obročí, státem spravovaného jmění zrušených
duchovních ústavů, klášterů a společenstev je pověřena finanční
prokuratura. Církevní objekty, zejména kostely státem uznaných církví
byly považovány za věci veřejné, jestliže byly věnovány veřejné
bohoslužbě, a to i když byly předmětem soukromého vlastnictví. Souhlasu
státního orgánu bylo zapotřebí ke všem právním úkonům vztahujícím se k
církevnímu majetku, který přesahoval rámec obvyklé správy jmění, tedy i
např. koupě nemovitosti katolickou církví.
1945
Do
právní úpravy majetku církví výrazně vstoupily konfiskační dekrety
prezidenta republiky z roku 1945, na základě kterých byl konfiskován
majetek, který patřil německým a maďarským řeholním řádům a církevním
institucím. Ve vztahu k církevnímu majetku však nebyly vykládány
jednotně. Obecně však byl přijímán názor následně podepřený i Kanceláří
prezidenta republiky, který rozlišoval církevní majetek na majetek,
jehož subjekt má povahu osoby veřejného práva, tj. který obstarává část
veřejné správy, jako např. fary, který byl z konfiskace vyloučen, a
ostatní církevní majetek, který konfiskaci podléhal. Kancelář prezidenta
republiky konstatovala, že tzv. církevní majetek v našem právním řádu
není majetkem ve smyslu soukromoprávním, že jeho subjektem jsou sice
jednotlivé církevní instituce, že však nejsou jeho soukromoprávními
vlastníky. Dále konstatovala, že tzv. církevní majetek je majetkem
veřejné povahy. Vyvlastnění majetku církve pak dokonal zákon z roku 1947
o revisi první pozemkové reformy a zákon z roku 1948 o nové pozemkové
reformě.
ZÁVĚR
Z výše uvedeného je tedy
patrné, že majetkové vypořádání s církvemi, které má přinést nový zákon,
není restitucí církevního majetku neboli uvedení v předchozí stav.
Právo, které církev měla k majetku, který užívala, nebylo vlastnickým
právem, i když se vlastnickému právu podobalo, protože oproti
vlastnickému právu podléhalo celé řadě omezení. Majetek, který církve
nabydou na základě projednávaného zákona, nebude podléhat omezení
žádnému a bude se jednat o plné právní panství nad tímto majetkem.
Dalším důvodem, proč se nejedná o restituci, tedy o uvedení v předchozí
stav, je ten, že subjekt, který nabyde tento majetek, je odlišný od
subjektu, kterému byl majetek vyvlastněn. Na druhou stranu je však třeba
konstatovat, že návrat do právního stavu před rokem 1945 by neodpovídal
současným potřebám a poměrům církví ani liberálního sekulárního státu,
kterým Česká republika je.
Analýza advokáta Aleše Rozehnala (Advokátní kancelář Rozehnal & Partneři, vedoucí katedry práva Bankovního institutu)
Článek byl zveřejněn v nejnovějším čísle týdeníku Ekonom, který vyšel ve čtvrtek 15. března. Hlavním tématem tohoto čísla Ekonomu jsou církevní restituce.
Zdroj: http://ekonom.ihned.cz