poslal lutrik
První čtení: Genesis 2,7: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“
Druhé čtení: Jan 4,21 - 24 : „ Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě."“
Čtení ke kázání: Římanům 5,5: „A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“
Kázání:
Milé sestry a drazí bratři,
dnešní kázání bude o vylití Boží lásky do našich srdcí skrze Ducha svatého. Víme, že Bůh je láska (1 J 4,8 a 16) a my máme být jako On, svatí a dokonalí (např. 1 P 1,15 - 16). Máme být tedy láskou a také láskou žít. I pro nás tak platí známé dvojpřikázání lásky, které Ježíš formuloval takto: „`Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. ´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe. ´ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci."“ (Mt 22,37 - 40).
Oprávněné pochybujeme, zda jsme schopni takovéto Boží lásky. Stačí si jen uvědomit, co všechno Boží láska obnáší. Řečtina rozlišuje tři druhy lásky. Jednak je tu láska označována jako erós, což je láska pohlavní, i když někdy zduchovnělá. Vždy jde však o lásku vyvolanou hodnotou milované osoby, lásku v podstatě egocentrickou, toužící po vlastnictví této osoby k uspokojení sama sebe. Dále je tu láska označována jako filia, což je láska přátelská, sociální, bratrská láska. A do třetice je tu láska označovaná jako agapé, což je láska dávající, která vidí ve svém objektu něco nekonečně cenného. Je to nejvyšší a nejušlechtilejší podoba lásky. Právě k označení Boží lásky se v Novém zákoně používá nejčastěji termín agapé, a to v návaznosti na řecký překlad Starého zákona (tzv. Septuaginta čili LXX).
A toto láska agapé je zaprvé láskou bezpodmínečnou, není nutno si ji něčím zasloužit. Její původ je ve svrhované vůli a milosti Boží. Není závislá na kvalitách toho, koho miluje. Dříve než byl svět, byl Bůh láskou nezávisle na člověku. Otec miloval Syna již před ustanovením světa (J 17,23 - 24) a Syn miluje Otce (J 14,31). Láska je tajemstvím Svaté trojice. Z lásky Bůh pak stvořil veškerý neviditelný i viditelný svět.
V rámci Nové smlouvy Bůh miluje každého člověka, i když odpověď na Jeho lásku předpokládá také společenstvím s Božím lidem. V Ježíši Kristu se uskutečňuje „sebesdílení Boží zásadně pro všechny lidi“, a to v tom smyslu, že „Bůh se chce všem lidem sdílet v milosti a slávě", jak to vyjádřil katolický teolog Karl Rahner. Protestantský teolog Karl Barth zase hovořil o „Božím milostivém vyvolení člověku v Ježíši Kristu k blaženosti a životu, které se potencionálně nabízí všem lidem“.
Apoštol Jan to vyjádřil stručně: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (J 3,16 - 17). V Ježíši Kristu Bůh všechny lidi vyvolil ke spáse, teď jde o to, aby lidé si vyvolili Krista, který zemřel za jejich hříchy. Bůh si přece nepřeje, aby hříšník zemřel, ale aby se obrátil a byl živ (Ez 33,11).
Boží láska je tak bezpodmínečná, obětavá, všeobjímající, dávající, smiřující, odpouštějící a zachraňující. Požaduje po nás dokonce i to, abychom milovali své nepřátelé, jak píše evangelista Lukáš: „Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ (L 6,35 - 36). Vlastnosti lásky agapé výstižně vyjádřil apoštol Pavel takto: „ Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.“ (1 K 13,4 - 8). Láska je ještě důležitější než víra a naděje, jak píše opět apoštol Pavel: „ A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.“ (1 K 13,13).
Taková je Boží láska k nám a taková má být rovněž naše láska k Bohu i naše láska k bližním. Apoštol Pavel nám také připomíná, že „Kristova láska nás zavazuje“ (2 K 5,14 podle NBK). Kralický překlad tohoto biblického verše zní takto: „Láska zajisté Kristova víže nás.“ K čemu nás tato láska víže, čili zavazuje? K životu v lásce a k dělení se s ostatními, jak se často modlí naše sestra vikářka. Tedy jsme zavázání k činné lásce. Apoštol Jan proto oprávněně žádá: „Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem. V tomto poznáme, že jsme z pravdy, a tak před ním upokojíme své srdce, ať nás srdce obviňuje z čehokoliv; neboť Bůh je větší než naše srdce a zná všecko!“ (1 J 3,18 - 20).
Sami jsme stěží schopni naplnit tyto požadavky Boží lásky. Boží přikázání často porušujeme a tím hřešíme proti Boží lásce, ačkoliv podle apoštola Jana bychom s tím neměli mít problém: „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká, neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ (1 J 5,3 - 4). Zdá se tedy, že naše víra mnohdy selhává. Nemusíme však zoufat a s vlastních sil se křečovitě nutit k Boží lásce. Bůh sám totiž vylévá svoji Lásku do našich srdcí skrze Ducha svatého! Oč tady jde?
Začneme Duchem svatým. Duch svatý je jednou z osob Boží trojice. V Nicejsko-cařihradském vyznání víry vyznáváme, že Duch svatý je Pánem a Dárcem života, „který z Otce i Syna vychází, s Otcem a Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků“. Duch svatý je tedy s Otcem i Synem stejné podstaty, a to duchovní podstaty. Neboť Bůh je Duch, jak jsme slyšeli v našem dnešním druhém čtení (J 4,24). Ale co je Duch? To jen tušíme. Osobně si Ducha představuji jako energii, a to inteligentní energii. Energie je, jak víme, věčná a nezničitelná. Dalo by se říci, že je nesmrtelná. A o Bohu víme, že jen on jediný je nesmrtelný, jak se píše v Prvním listě Timoteovi: „On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět. Jemu patří čest a věčná moc. Amen.“ (1Tm 6,16).
A Bůh vytvořil člověka z prachu země a vdechl mu chřípí dech života a člověk se stal živým tvorem, jak jsme slyšeli v dnešním prvním čtení (Gn 2,7). V kralickém překladu tento verš zní takto: „I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou.“ Pod oním dechem života či dchnutím života je myšlen Duch jakožto princip života. Duch se hebrejský totiž řekne rûach, a to slovo rovněž znamená dech, pohyb vzduchu či vítr. Bůh vdechl člověku svého Ducha a člověk ožil, stal se živou bytostí. A v interakci těla s Duchem se zrodila duše člověka a člověk se tak stal jednotou těla, ducha a duše, jak se píše i v Prvním listě Tesalonickým: „Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.“ (1 Te 5,23).
Přitom se někdy rozlišuje lidský duch a Boží duch. Boží duch pak původně přebýval v lidském duchu a spojoval člověka s Bohem. Díky tomu člověk byl v ráji nesmrtelný. Po pádu člověk duchovně zemřel, spojení s Bohem se ztratilo a člověk se stal obyčejným smrtelníkem. Lidská životní energie čili lidský duch časem zeslábne, podobně jako baterie, která nelze dobíjet, a člověk umírá. A jak píše biblická kazatel: „A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ (Kaz 12,7).
Aby člověk opět získal nesmrtelnost, musí se znovuzrodit z Ducha, jak vysvětlil sám Ježíš farizeji Nikodémovi: „Ježíš odpověděl: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha." (J 3,3 - 8). A jak to souvisí s dnešním textem? Jednoduše. Boží láska je totiž vylita Duchem svatým do našich srdcí a srdce je v biblickém pojetí bezprostřední orgán duše či dokonce ducha. Pod pojmem srdce chápal starověký Izraelec celou lidskou podstatu, celou lidskou osobnost, celý jeho charakter. Srdce bylo pro Izraelce sídlem a zdrojem udatnosti a síly, radosti i bolesti, náklonnosti i pohrdání, soucitu i nenávisti. Ale to není vše, srdce pro Izraelce bylo rovněž sídlem a zdrojem myšlení, fantazie a úvah, pedagogické schopnosti i umělecké tvořivosti. Bylo také střediskem osobního jednání a rozhodování člověka a též jeho vůle. Podobně jako ve Starém zákoně, tak i v Novém zákoně je srdce orgánem náboženského i mravního života člověka, protože je nástrojem ducha a soustřeďuje se v něm všechen osobní život člověka. Proto v Písmu svatém srdce a duše jsou často souběžnými výrazy, ale i duch a srdce jsou rovněž místy souběžnými výrazy.
Vraťme se však k potřebě znovuzrození člověka, tedy k nutnosti přijmout Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele. O tom se píše v Pavlově Listě Římanům: “Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: `Kdo v něho věří, nebude zahanben. ´“ (Ř 10, 9 - 11). Člověk musí vyznat svoje hříchy, činit z nich pokání, uznat platnost Kristovy oběti na kříži a nechat se pokřtít vodou.
Po znovuzrození se opět Boží duch usadí v našem duchu a vlévá do našeho srdce a tím i do naší duše Boží lásku agapé. Není nutné nějak bolestně naříkat kvůli nedostatku Boží lásky v nás, stačí se pouze otevřít působení Ducha svatého a Boží lásky se nám dostane jako daru od Boha. A každý dar od Boha je dobrý, jak nám připomíná ve svém listě Jakub, bratr Páně: Jakubův: „`Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování´ je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. U něho není proměny ani střídání světla a stínu.“ (Jk 1,17). Stačí jen poznat, jak dobrý je náš Bůh a že Jeho milosrdenství je věčné (např. Ž 107,1).
A Boží láska, která je vylita do našich srdcí, nás uschopňuje ke vzájemné lásce a ke konání dobra. A tím před námi otvírá naději na překonání všeho zlého a vítězství všeho dobrého, a to nejen v našem životě, nýbrž i v celých lidských dějinách a také v osudech celého stvoření. Amen.
Modlitba po kázání:
Náš nebeský Otče,
děkujeme Ti, že neodmyslitelnou součásti Tvé podstaty je láska. A že tato láska agapé je dokonce hlubší než láska matky k dítěti. Že jí neotřese ani hněv, ani neposlušnost. A tak se tato láska mohla vtělit a zosobnit v Ježíši Kristu, našem Pánu a Spasiteli, který svým životem a svojí smrti nejdokonaleji manifestoval Tvoji lásku a Tvoje milosrdenství.
Zvlášť Ti děkujeme, nebeský Otče, za to, že Tvoje láska agapé je vylita do našich srdcí skrze Ducha svého, který nám byl dán. Proto nemusíme nějak bolestně naříkat kvůli nedostatku Boží lásky v nás a křečovitě se nutit k Boží lásce. Stačí se pouze znovuzrodit a pak se plně otevřít působení Ducha svatého. Ale i v tom, žel máme problémy.
Proto nám to, nebeský Otče, odpusť a daruj nám dostatek milosti, síly, rozvahy a odvahy, abychom se stále více otevírali Duchu svatému, který v nás po znovuzrození přebývá, a tím se otevírali i Tvé lásce, kterou Duch svatý vylévá do našich srdcí. Abychom nežili jen sami pro sebe, nýbrž hlavně ke Tvé slávě a chvále a k užitku našich bližních. Abychom se tak doopravdy stali Tvými poslušnými dětmi a věrnými bratry a sestrami Kristovými. Abychom byli skutečně tím, čím máme být, a to světlem světa a solí země.
O to vše Tě nebeský Otče, prosíme, ve jménu našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, který s Tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
Stanislav Heczko