Život církví: Krize CASD
Vloženo Neděle, 15. srpen 2004 @ 14:51:21 CEST Vložil: Ferda |
Krize CASD
Dostal se mi do rukou článek Th Dr. Jiřího
Moskaly: “Tradice, svátky,symboly“, kde řeší vztah mezi Bibli a
tradici. Mimo jiné v článku uvádí, že: “V roce 1432 se zástupci
husitského hnutí sešli v Chebu se zástupci katolické církve a dospěli
k společnému závěru, že tím co je rozhodujícím v církvi není
samotný Duch svatý, ale Písmo. A pokud nějaká tradice, pak jenom ta, která Písmu
neodporuje… Jako adventisté to plně přijímáme. Slovo Boží vždycky musí
stát nad církví, nad jakoukoliv teologickou výpovědí.“ /konec citátu/
Nechci snižovat důležitost Bible. Ale připomněl jsem si
příběh ze Skutků apoštolů 8,26-40, kde je pravý opak. Je to Důch svatý, který
vládne nad vším a řídí církev, dokud věroučné body a zásady, Ducha
sv. neodsunuly stranou. Jako CASD honosíme
se známosti Bible a organizováním, začíná nám chybět to, co jsme dali
stranou. Jak jinak pochopit stesk kazatele Vítězslava Vursta, který v časopise
Advent 4, v článku Zamyšleni nad… se ptá: “Co je příčinou, že
CASD po roce 1989 neroste, i přes enormní evangelizační nasazení? Co je příčinou
odchodu řady lidí, kteří byli v našem společenství pokřtěni? Proč
odcházejí mladí lidé,kteří od dětství vyrůstali v našich
sborech? Proč od nás odcházejí lidé do jiných církví?A jakým dílem jsme
současným stylem života církve, způsobem práce a naším pojetím
evangelizace schopni přispět k šíření evangelia?
Na druhou stranu je třeba si klást otázky o příčinách
růstu Církve bratrské nebo Křesťanského společenství. Je možné se něčemu
přiučit? Neměli bychom něco změnit, aniž bychom zapřeli svou identitu? Našemu
vnímání sama sebe se takové srovnávání brání. Naučili jsme se žít ve
své izolaci,vidět sebe a jiné vlastním,mnohdy naprosto zkresleným
pohledem, sebevědomě demonstrovat všechny své aktivity a neúspěch svalovat
na vnější svět a sekularizaci.“ /konec citátu/
Krize CASD,neboli krize zásad je pro duchovní život Církve
jako živého organismu jen dobrodiním. Dobrodiním jako signál ke konfrontaci
s naším minulým způsobem života a tedy šance pro návrat (pokání), pro
hledání Boha.Proto je třeba vyvodit ze svého dosavadního přístupu důsledky, nikoliv
soud nad církvi.Odpovědni jsme všichni a k této odpovědnosti patři si
uvědomit a činit pokání z postojů, díky nimž byly dobré věci zlehčeny.K
tomu je třeba tyto postoje pojmenovat. Pokusím se je proto velmi stručně a
nehotově naznačit.Citují br.Jiřího Beneše,který píše: “Zaměnili jsme
následování Krista za napodobování což vede k záměně evangelia za
hlásání zásad a k záměně duc*****sti za morální bezúhonnost. Ztotožnění
evangelia a zásad jde ruku v ruce s propagací vlastní
horlivosti, angažovanosti a kultem úspěchu. A položením zdánlivě zbožné
otázky: “Co by na mém místě dělal Kristus?“ ( jakobych já věděl, co by
asi On dělal), je člověk vystavován stále větším tlakům splňovat předem
stanovený a vyžadovaný model chování. Vytrácí se soucit s křehkostí, plachost, milosrdenství
a snášenlivost, aby na jeho místo nastoupily stresy a bezohledná formálnost
nazývaná věrností. Církev nečinící pokání to mění na továrnu, připravující
podle jednotného vzoru úspěšné, vzorové a pokud možno bezproblémové křesťánky, nikdy
nevybočující z řady.
Hrozí záměna hledání Boha za hledání rad jak a co mám
dělat, zmocňovat se receptů, návodů pro usnadnění a pojištění si života. Následný
pocit vševědoucí neomylnosti, jenž umožňuje vysvětlit jakoukoli otázku, samolibě
vytahování se vlastní vzorovostí. Tato alibistická tendence způsobila,že
lidem, kteří mají rozhled, již nestačí bezduše omílané pravdičky, křečovitě
horlivá zásadovost, jakož i uniformní styl života. Jelikož je cílem křesťanského
života život z Ducha svatého, nemůže být cílem ani předpokladem křesťanského
života dodržování zásad jako programu křesťanského života. Etické jednání
křesťana je důsledkem vztahu s Bohem. Ve vztahu s Pánem Bohem totiž
nelze jednat podle modelu. Z Bible nelze vytěžit směrnice a principy etického
rozhodování platné v každé chvíli a na každém místě.Mravně všeobecně
závazný zákon podle Nového zákona neexistuje a kdyby existoval, nahradil by
evangelium – stal by se cestou člověka k Bohu, tedy opakem
evangelia, které oznamuje, že Bůh přišel k člověku. V Novém zákoně
není takový mravní princip,který bychom měli doslovně naplnit. Můj život
se neřídil podle litery ale je veden Duchem svatým podle Boží vůle. Dílo
Ducha svatého se projevuje v dané chvíli a bylo by to zasahování do díla
Ducha svatého, kdybychom křesťana chtěli uvést do ohraničeného prostorů a
tam ho etický ztvárňovat. Svobodný člověk není povinen dokazovat, že zásady
respektuje, neboť to je soukromá záležitost jeho vztahu s Bohem. Nikdo mu
nemá právo dělat arbitra a hlídat ho. Nenutit dodržovat zásady znamená
dovolit, nechat bratrovi čas,aby k přijetí zásad dorostl sám, pod působením
Božího slova. Nenutit bratra znamená získat čas pro zamýšlení se nad
sebou samým,abych posoudil, není-li postoj mého bratra vzdornou reakci na moje
jednání či svírání jej, nechci-li mít svého bratra podle svého obrazu. A
čekám-li po někom změnu chování, musím mu v tom sám jít příkladem
a být ochoten měnit své představy nebo názory. Zásada není
povinnost. Vynucená zásada učí člověka kalkulovat, být vypočítavý, prospěchářský. Vztah
s Bohem to mění na obchod (já investují dodržování zásad, čímž se
zalíbím jak Pánu Bohu, tak i spoludodržovatelům. Pán mi to oplatí a já se
mohu vykázat zkušenosti. Zásady se vynucením stávají formální povinností. Mark
Twain o těchto lidech říká: “Jsou to dobří lidé v tom nejhorším
slova smyslu“.
Pán Ježíš se zásadami nijak nenechává spoutat a
Pavel z toho vyvozuje,že ani Kristovi následovnici by si neměli nechávat
nic předepisovat, neboť o jednání křesťana má právo rozhodovat jen
Kristus,nikoli zásada. Ježíš není strojem na plněni zásad. Nezpovídá se
také nikomu ze svých postojů. Říkalo se o něm:“ žráč a pijan vina, přítel
hříšníků a celníků“. Ježíš do dusné svíravé atmosféry dodržování
zásad pouštěl vzduch, který byl dýchatelný. A lide to pochopili a radovali
se. Ježíš nedovolil, aby život věřícího člověka byl určován mašinérií. Ale
potrefené zbožné to tak rozčililo, že Ježíše odstranili, aby jim tam přiliž
toho průvanu nepouštěl.
Chybou také je,že své jednání obhajujeme zásadami. Zásady
nikoho neuchrání před sejitím z Cesty.Není pohodlnější raději dodržovat
zásady,než bolestně o každé své rozhodnutí na modlitbách zápasit s Bohem?Zásada
by měla plnit funkci jakési směrovky, impulsu,směrnice, která odkazuje na
Krista. On je cílem.nikoli zásada. On je cestou – nikoli zásada. Protestuji a
právem proti schematickému opírání se o Bibli, proti podkládání svých názorů
Bibli , proti šermování Biblí vůči těm, kteří mají být zařazeni do správného“šuplíku“. Protestuji
také proti zbožšťování Bible a proti zbožné pohodlnosti, v niž nepokračujeme
v tvůrčím procesu hledání a vyznávání nýbrž pouze přejímáme
mechanismy.
Proto Boží milost v Kristu Ježíši vede člověka
k lásce k Bohu a k lásce k bližnímu. Je to zázračné působení
Ducha svatého. Nejprve musí být věřící
zmocněn Duchem svatým, pak přijdou také “ony“ chybějící přírůstky. Apoštol
Pavel pečlivě zdůrazňuje závislost věřícího člověka na Duchu svatém. Říká:“…modléce
se každého času v Duchu a „bez přestání se modlete… Ducha neuhašujte. Je
to Duch svatý, kdo nám nejprve zjevuje Boží plány pro život a potom nás do
nich uvádí. Čím hojněji je na Boží lid vylit Duch svatý, tím více se
toto nadpřirozené svědectví rozrůstá a sílí.
Ferda
|