Život víry: Je sestra dáma?
Vloženo Čtvrtek, 21. únor 2002 @ 09:50:23 CET Vložil: Stepan |
Okamžik - napřed
si musíme říci, koho nazýváme dámou. To slovo má totiž špatnou minulost
a ani dnes nemívá vždy nejlepší zvuk. Jeho význam se nenáležitě ušinul
jednak směrem nahoru, jednak směrem dolů. Jednou se stalo označením pýchy,
jindy neřesti. My však na nic takového nemyslíme. Bereme toto slovo v jeho
nejlepším významu a chceme ho užít jako výraz úcty k ženě, která si úctu
zaslouží.
O úctě nelze jen
mluvit, je třeba ji dát viditelně najevo. Také v maličkostech. Například
v tom, že muž dá ženě přednost při vystupování z vlaku (ale nikoli při
nastupování), že první pozdraví a první se představí (ale ruku první
nepodává), že jí uvolní v tramvaji sedadlo atd. Nechci vypočítávat samozřejmé
věci - aspoň předpokládám, že jsou všem samozřejmé.
Méně už je samozřejmé, komu
všemu je třeba úctu viditelně projevovat, čili - v naší souvislosti -
koho všeho konkrétně pokládat za dámu. Lidé kolem nás se dělí na dvě
skupiny: na blízké a na cizí. To platí samozřejmě i o ženách.
V jedné vidíme jen dámu, v
druhé dámu a kromě toho maminku nebo manželku nebo sestru. Jestliže se nám
v tomto druhém případě dáma ztratí, není to dobré znamení.
Vzájemný vztah mezi lidmi určuje
i jejich vzájemné chování. Čím je tento vztah bližší, tím spolu jednají
otevřeněji a důvěrněji. Ale to všecko je tu navíc, nikoli na úkor základních
předpokladů společenského soužití. Jinak naše odlišné chování k blízkým
lidem nepředstavuje vyšší stupeň, ale naopak krok zpátky k primitivnímu
barbarství. Což platí ve vztahu k ženě dokonce dvojnásob.
Z tohoto hlediska bychom měli
revidovat své poměry rodinné, přátelské, kolegiální, ale i sborové.
Chceme a snažíme se, aby sbor byl společenstvím bratří a sester. Nesmíme
přitom zapomínat na různé důležité maličkosti, třeba na to, že i
sestra je dáma.
|