poslal katolik
Proč
křesťan nemůže být socialistou?
Tomáš
Evan
Sociální
stát, který přímo zasahuje a olupuje společnost o její odpovědnost, způsobuje
ztrátu lidské energie a přebujelost státních aparátů, které ovládá více
byrokratická logika než snaha sloužit občanům; ruku v ruce s tím
jde nesmírné zvyšování výdajů.
Papež
Jan Pavel II.
Dnes,
kdy existují křesťanské odbory a jediná křesťanská strana je z minulosti
známa nejvíce podporou lobbyistických skupin a nafukováním státního
rozpočtu, je obtížné přesvědčit někoho o tom, že křesťané jsou pro
svobodné tržní hospodářství a programově odmítají socialismus. Bez
ohledu na to, že myšlenky reformátora Jana Kalvína daly vzniknout
kapitalistické společnosti a papež Lev XIII. už před sto lety napsal, že
”socialismus problémy dělníků neřeší”, v hlavách mnoha prostých
i vzdělaných lidí, křesťany nevyjímaje, ulpívá pocit, že křesťanství
je cosi o táborských kádích a všeobecném přerozdělování, zkrátka láskyplný
komunismus. Bible, která je pro každého křesťana měřítkem víry a života,
však neobsahuje nic, co by tento pocit podněcovalo, ba právě naopak.
Socialismus
ve své krajní formě hlásá společné vlastnictví výrobních prostředků
a plánovité řízení ekonomiky, v mírnější podobě snahu o silnou
redistribuční roli státu a co možná nejvyšší výdaje státního rozpočtu.
Porovnáním biblického poselství s tímto přístupem je možné
odhalit jejich protichůdnost a to zejména v přístupu k tržní
alokaci.
Bůh
a trh
”Člověk
nebude živ jenom chlebem”[1],
říká Ježíš v Lukášově evangeliu. Z toho plyne, že křesťanství
klade důraz na jiné věci než materiální. Materiální a tedy i
ekonomickou podstatu věcí však respektuje, neboť tento svět stvořil Bůh
a ”viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré”[2].
Vzorem
pro mylnou představu láskyplného komunismu je už lidové pojetí ráje. Ráj
je brán jako místo, kde platí ”každý podle svých možností, každému
podle jeho potřeb”. Ty, kteří si představují křesťanský ráj jako místo
sladkého lenošení, kde svoje možnosti si každý určuje sám, je nutno
vyvést z omylu. Již tam dal Bůh lidem práci – obydlit zemi a vykonávat
v ní správcovství, což platí dodnes. Už se asi nedozvíme, co bylo tehdy
podstatou tohoto úkolu, ale jedno je jisté, k této funkci patřily i
povinnosti a zákaz: ”Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den,
kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti”[3].
Když Adam s Evou porušili zákaz a snědli ono pověstné jablko, byli
vyhnáni z ráje. Ještě předtím se však stalo něco podstatného.
”Bůh udělal Adamovi i jeho ženě kožené suknice a přioděl je.”[4]
Když kožené, pak Bůh zabíjel, aby člověka oblékl. Bůh se tedy ”smířil”
s daným stavem a využívá ho. Součástí trestu je, že člověk bude
odloučen od Boha, musí se starat o sebe, bude si vládnout sám. Nebude to
nic lehkého: ”Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život
z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst
polní byliny”[5],
ale je to úděl člověka. Práce je po vyhnání z ráje pro člověka
trestem a povinností: ”Kdo nechce pracovat, ať nejí.”[6],
je však zároveň i důvodem hrdosti jako u apoštola Pavla: ”Sami víte,
že tyto mé ruce vydělávaly na všechno, co jsem potřeboval já i moji
společníci”[7].
Je to také jediný důvod jeho pozemského zůstávání: ”Mám-li žít v
tomto těle, získám tím možnost další práce”[8].
Bůh
různé lidi obdaroval různými schopnostmi, ”každému z nich (věřících,
pozn. autora) určil úkol, jak sám chtěl”[9].
Jestliže je specializace v Božím plánu, pak je trh zcela nezbytný.
Možnost svobodně nakládat se svým majetkem, jako výsledkem své práce
považuje Bible za něco zcela přirozeného[10].
Nemožnost svobodného obchodu je brána jako apokalyptická pohroma. Když je
popisována hrůzovláda šelmy na konci časů, je to ilustrováno mimo jiné
tím, že nutí všechny k drastickým administrativním opatřením:
”aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch, aby nemohl kupovat ani prodávat,
kdo není označen jménem té šelmy”[11].
Obchodníci mají v křesťanství jen jedno omezení, nesmí zasahovat
do něčeho svatého: ”Udělal si (Ježíš, pozn. T.E.) z provazů bič a všechny
z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince,
stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: ”Pryč s tím odtud! Nedělejte
z domu mého Otce tržiště!””[12].
Trh
je mravný
Bible
říká ”pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe”,[13]
ekonomie postavená na principech Laissez-faire jako kdyby říkala, nechejte
nás být, každý za své a na svém, čili chvála sobectví. Dva principy,
které se zdají být absolutně v protikladu. Viděli jsme, že každý
člověk má pracovat, trh je tedy nezbytný pro směnu výsledků
práce. Není však pouze nutným zlem, před kterým je třeba se mít
na pozoru, zasahovat do jeho mechanismů a kontrolovat ho? Je zkrátka trh v naší
situaci dobrý a mravný? Křesťan, který pochopil alespoň základy
ekonomie, musí říci: ano.
Trh,
jak odhalil již Adam Smith v Bohatství národů, spolehlivě ukáže,
jak je jeden člověk užitečný pro druhého. Konkurence a snaha pomoci sobě
přivede každého v tržním hospodářství, aby, i když se mu nechce, přemýšlel
o druhých a ptal se na jejich potřeby a zájmy. Ďábel v nás je tak
zdá se poražen svou vlastní zbraní.
K
vyjádření vzájemné užitečnosti jsou peníze. Trh a ”peněžní
informace způsobují, že si mohou být vzájemně prospěšní lidé, kteří
se neznají, nikdy se nepotkali a nejspíše se ani nikdy nepotkají”[14],
říká Tomáš Ježek. Jeho jmenovec, Tomáš Sedláček, konstatuje:
”Nikde v Bibli není rovnice peníze rovná se zlo. Bible se tak téměř
neuvěřitelně vyhnula veškerému duchovně-populistickému nadávání na
peníze a shazování jejich důležitosti”[15].
Odsuzována je ”láska k penězům”, když jsou peníze cílem života:
”Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili
si mnoho trápení”[16].
Tržní
prostředí také zajišťuje svobodné rozhodování nezbytné pro důležité
rozpoznání pracovitých a kreativních lidí, což zdůrazňuje Ježíš v podobenství
o hřivnách[17].
V tomto podobenství král po svém příjezdu z ciziny chválí služebníky,
kteří rozmnožili peníze, které jim svěřil a trestá ty kteří mu dávají
zpět stejný obnos: ”Jeho pán mu odpověděl: ”Služebníku špatný a líný…Měl
jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří,
si vybral s úrokem””[18].
Člověk
má za úkol zmnožovat ”své hřivny”, ať už jsou jakékoliv povahy, ve
vztazích s druhými lidmi. Těm, kteří budou namítat, že ono rozmnožování
hřiven je v tržním hospodářství živeno nesprávnými motivy, jako
je třeba závist, odpovídá Michael Novak: ”Představit si bohatství jako
stálé množství, …, přehlíží rozměr vynalézání, objevování a
vytváření nového bohatství”[19].
Tato snaha by byla nemravná pouze v případě, že by se jednalo o stálé
množství přerozdělovaného bohatství, například v podobě pověstného
koláče státního rozpočtu. Tehdy by šlo o závist, neboť cokoliv, po čem
by jeden toužil, vlastnil by již někdo jiný.
Touha
po zlepšování svých materiálních podmínek je správná. Snaha zlehčit
si práci, donutit zemi, aby vydávala méně trní a hloží a více obilí,
je vrcholně biblická. Pouze v křesťanské civilizaci vznikla věda
(jako nástroj ke zmírnění lidské bídy po vyhnání z ráje), která
posléze dala vzniknout technice, šetřící lidskou práci. Pokud by
platilo, že ”zavedení zařízení šetřících práci je příčinou
trvale rostoucí nezaměstnanosti a bídy”, jak se této myšlence socialistů
vysmívá Henry Hazlitt, ”potom bychom nejenom měli chápat další
technický pokrok jako pohromu, ale podobně tragicky bychom měli pohlížet
i na veškerý technický pokrok v minulosti”[20].
Nemravnost
státu v ekonomice
O
tom jaká má být ekonomická role státu se vedou líté spory. Mnozí autoři,
jako například Joseph Stiglitz, ji dokonce považují za nejdůležitější
otázku v ekonomii vůbec[21].
Moc vlády či vládce, daňové břemeno a jiné povinnosti občanů jsou zkrátka
odnepaměti v ekonomii a politice (i teologii) důležitými tématy. Jan
Werich zpíval: ”Lidi, klidně seďme na židli, čtěme Bibli, tam to všechno
je”[22].
Samuelova kniha nám povídá[23],
jak si Židé nad sebou ustanovili krále, neboť jej viděli u okolních národů,
přestože to bylo proti Boží vůli a prorok Samuel je od takové volby
zrazoval. Již před třemi tisíci lety lidé začali posilovat moc státu, i
když ”Bůh by raději vládl skrze soudce, kteří zdaleka neměli takovou
výkonnou moc jako králové”[24]:
”Samuel pověděl všechna Hospodinova slova lidu, těm, kteří od něho žádali
krále. Pravil: ”Toto bude právo krále, který nad vámi bude kralovat:
Vezme vám syny a zařadí je ke svému vozatajstvu a jezdectvu, aby běhali před
jeho vozem. Ustanoví si velitele nad tisíci a nad sty a další, aby pro něho
obstarávali orbu a sklizeň, a další, aby pro něho zhotovovali válečnou
výzbroj a výstroj jeho vozů.” A dále: ”Vezme vám nejlepší pole,
vinice a olivové háje a dá je svým služebníkům. Z vašich výmlatů a
vinic bude vybírat desátky a bude je dávat svým dvořanům a služebníkům”.
Ve světle těchto výroků se už škola veřejné volby nezdá být tak
originální. Samuelovo varování však pokračuje: ”Bude vybírat desátky
z vašich stád, a stanete se jeho otroky. A přijde den, kdy budete úpět kvůli
svému králi, kterého jste si vyvolili, ale Hospodin vám onoho dne neodpoví.”
Myslím, že si starozákonní prorok může připsat zase jedno vyplněné
proroctví. Demokratická většina fungovala neomylně: ”Lid však odmítl
Samuela uposlechnout. Prohlásili: ”Nikoli. Ať je nad námi král!””
”Lépe
je utíkat se k Hospodinu, než doufat v knížata”[25],
praví žalmista. Pro křesťana není v politických vědách pravdivějšího
tvrzení. Vlády křesťany zabíjí, okrádají a perzekuují již od narození
Krista. Jediná minuta nebyla v dějinách výjimkou. Nebo instituce státu
dává podlehnout myšlence, že s její pomocí lze něco napravit. Křesťané
pak vkládají do státu naděje a v jeho jménu zabíjejí, okrádají a
perzekuují. Moderním ekvivalentem žalmistova povzdechu a varování knihy
Samuelovy by proto byl výrok Roberta Nozicka: ”Minimální stát je nejrozsáhlejší
stát, který může být ospravedlněn. Jakýkoliv rozsáhlejší stát porušuje
lidská práva.”[26].
Křesťan větší stát nepotřebuje a ani nemá chtít.
Když
Thomas Hobbes napsal svého Leviatana, inspiroval se s názvem v předposlední
kapitole starozákonní knihy Job. Leviatan je tam popsán jako mořská
obluda ”při pohledu na něhož se člověk hroutí”[27].
Hobbes si pro svou téměř zbožštěnou představu státu nemohl vybrat lepší
příklad. Dnes je úkolem každého svobodně uvažujícího politika či
ekonoma je sebrat odvahu a s tímto státem-netvorem bojovat. Jako každý
důležitý boj, je i tento těžký a zdánlivě nekonečný. Bůh nás však
k osobní odpovědnosti povzbuzuje a pro všechny zastánce vlivu státu v
ekonomice má jen parafrázi Jobovy zvěsti: Já
jsem se rozhodl použít trh a kdo jsi ty bídný člověče, že do toho chceš
mluvit.
[1]
L 4,4
[2]
Gn 1,31
[3]
Gn 2,17
[4]
Gn 3,21
[5]
Gn 3,17-18
[6]
2Te 3,10
[7]
Sk 20,34
[8]
F 1,22
[9]
1K 12,18
[10]
K tomu též: Sedláček, Tomáš, Křesťanství a ekonomie, FSV UK
1999
[11]
Zj 13,16-17
[12]
J 2,15
[13]
Fp 2,3
[14]
Ježek, Tomáš, Peníze, Liberální institut, Praha 1992, s.4
[15]
Sedláček, Tomáš, Křesťanství a ekonomie, semestrální práce FSV UK,
Praha 1999, s.14
[16]
1.Tm 6, 9-10
[17]
Mt 25,14-30, nebo L 19,11-27
[18]
Mt 25,26-27
[19]
Novak, Michael, Eight Arguments about the Morality of the Marketplace, In:
God and the Marketplace, London 1993, str.9
[20]
Hazlitt, Henry, Ekonomie v jedné lekci, Liberální institut, Praha
1999, s.54
[21]
Stiglitz, Joseph, Ekonomie veřejného sektoru, Grada, Praha 1997, s.19
[22]
Werich, Jan, David a Goliáš, píseň
[23]
1S 8, 5-22
[24]
Sedláček, Tomáš, Křesťanství a ekonomie, semestrální práce FSV UK,
Praha 1999, s.5
[25]
Ž 118, 9
[26]
Nozick, Robert, Distribuční spravedlnost, In: Kis, János, Současná
politická filosofie, Oikoymenh, Praha 1997, s.205
[27]
Jb 41,1