Grano Salis

Ondrej Kušnierik: I věda může být modlářství

Tímto svým příspěvkem bych chtěl také připomenout dva pány, kteří již zemřeli, ale jejich odkaz nosím stále v hlavě i v srdci. Prvním z nich je doc. Vladimír Betina, který mě, coby šestnáctiletého svou přednáškou o vědě a víře přesvědčil natolik, že dodnes nesu dopady tvrzení, které tehdy uvedl, a jsem nimi poznamenán. Druhým je profesor Hans Rohrbach, kterého Betina ve své přednášce citoval a stavěl argumentaci, kterou od něj převzal. Oba pány bychom teologicky zařadit někde do k pietistickým kroužkům bádajících nad Biblí (Bibelkreisen). Chci se i já přidat k nim a poukázat na to, že věda není nic, co by přesahovalo člověka, že není přírodním zákonem autoritativně stojící někde nad člověkem! Moje skepse vůči vědě je poněkud hlubší než u obou výše uvedených pánů.

Tento můj příspěvek nepracuje s vědeckým důkazem, ale opírá se o skutečnosti uznávané vědou. Snad se bude někomu zdát neohrabaným textem, někomu zase hutnějším. Vědu v něm neodsuzuji, naopak, je potřebná a pokud ji vezmeme rohrbachovsky komplementárně k Bibli, budeme ji považovat za skvělý produkt lidské kultury, něco, co bylo pěstováno dlouho, starostlivě i pečlivě, a co lidstvu přináší své plody.

Neboť vědu nelze oddělit od lidstva. Věda náleží k lidstva a lidskosti. Bez lidskosti věda nemůže být. Základním nositelem vědy je člověk. Mimo lidstvo není prostor pro vědu. Věda je jen tam, kde existuje lidská bytost, a nikde jinde. Nejen, že věda je ontologicky svázána s lidstvem, ona sama je jeden z jeho produktů. Věda je produkována člověkem a byla vytvořena člověkem.

Věda vychází z lidského myšlení, které je výsledkem fyziologických reakcí probíhajících v lidských mozcích, kde se tyto děje přeměňují a ukládají jako paměť a do paměti. Myšlení, jako jedna funkce lidského mozku, je založeno na fyziologických reakcích probíhajících v mozkových buňkách a buněčných membránách. Správný mechanismus myšlení z fyziologického hlediska není dosud zcela vysvětlen. Nicméně se věří, že lidské pocity, myšlenky a chování jsou propojeny s mozkem. Mozek je složitá síť buněk přijímajících informace z vnitřního i vnějšího prostředí. Smysly slouží jako detektory vysílající impulsy do mozku jako orgánu myšlení. Úlohou mozku je registrovat a vyhodnocovat jednotlivé podněty a následné vyhodnocení ukládat ve formě paměti. Informace uložené v paměti umožňují orientaci a řízení akcí celého organismu. To vše je realizováno pomocí fyzikálních akcí a chemických reakcí! Fyziologická paměť však není zcela spolehlivá. Jejím nositelem jsou opět chemické reakce probíhající v mozkových membránách, snad rovnovážné a velmi trvalé, avšak přece jen vymezené. Člověk je zapomnětlivý a fyziologická paměť je svou podstatou subjektivní. Nemůže být oddělitelná od svého nositele, od svého subjektu, ke kterému je nerozlučně vázána. Přesto jeden zdroj fyziologické paměti je schopen komunikovat s jinými zdroji fyziologické paměti. Interakce mezi jednotlivými zdroji jsou možné: jeden zdroj může předávat část svého obsahu druhému, takže paměť je sdělitelná mezi různými zdroji. Komunikace mezi nimi je možná, protože u komunikujících subjektů probíhají vhodné fyziologické reakce.

Ještě jednou: komunikace paměťových dat není možná bez fyzikálních akcí a chemických reakcí probíhajících v mozku. Lidské bytosti si vždy uvědomovaly slabost svých mozkových pamětí a tedy i nutnost překonat, alespoň částečně, jejich dočasnost. A tak vynalezli vnější paměť. Jde o periferní aparát, kde jsou schopny uchovat nějakou část fyziologické paměti a později její obsah obnovovat při opětovném uplatnění kognitivního fyziologického procesu založeného na interakcích mezi smysly a mozkovými interakcemi.

Toto ukládání periferní paměti umožňuje komunikaci mezi fyziologicky myslícími bytostmi a jejich vzájemné vztahy. Pokud se používá pro popis uplynulých opakovaných akcí, nebo činností, a následně pro jejich vysvětlení s cílem predikovat tyto jevy (velmi často pomocí matematických metod) a současně je predikce založena na systematickém studiu předchozích podobných jevů a událostí, pak paměťový aparát, a s ním spojený systém, může být označen jako věda.

Věda používá určitou specifickou metodologii založenou na abstrakci. Tato metodika není promítnuta do tohoto dokumentu. Pokud jde o vědeckou metodologii, je třeba pouze zdůraznit, že je nemožné, aby se jakékoli vědecké metodické myšlení odehrávalo někde mimo lidský mozek. Pro vědu platí, že je sama o sobě druhem myšlení, tedy fyziologickým procesem působícím v materiálu živého lidského mozku. Nutným závěrem je, že věda je podmíněna fyzikálními a chemickými reakcemi, které v člověku včetně jeho mozku probíhají. Avšak pro všechny fyzikální a chemické reakce platí, že jsou řízeny a určovány zákony termodynamiky, což platí i pro fyzikální a chemické reakce probíhající v mozkové hmotě.

První termodynamický zákon implikuje, že běžný biologický mozek nemůže obsáhnout celou vnímatelnou realitu působící na smysly živého organismu. Vnímání reality se řídí fyziologickou kapacitou, jak jednotlivých buněk fungujících jako senzory smyslů, tak lidského mozku, který zpracovává signály přijímané z buněk senzorů. Jako jeden vysvětlující příklad je možné uvést, že mozek nedokáže vyhodnotit více elektrické energie, než je smyslově generováno, nebo jinými slovy není schopen registrovat větší počet vzruchů, než je generováno smysly. Navíc je také nemožné, aby smysly zaregistrovaly celou realitu. Registrují jen část reality, na kterou jsou citlivé, nic jiného. Lidský mozek je sice schopen abstrakce, ale abstrakce je fenomenálně založena na zmenšení, nikoli na zvětšení. Můžeme abstrahovat pouhou představu reality, ale to není realita samotná, jen abstrakce reality vytvářená lidským mozkem, která může existovat pouze v lidském mozku a nikde jinde. Věda je druh abstraktního myšlení, může tedy aktivně existovat pouze v lidských mozcích nebo být pasivně uložena v registrech periferní pamětí využívaných lidskými mozky.

Druhý termodynamický zákon ještě více omezuje možnost vytváření úplného a komplexního obrazu reality v podobě lidských myšlenek. Mechanismus vnímání a přechodu signálů do mozku a jeho zpracování probíhá s účinností nižší než 100 %. Ne vše, co člověk vnímá, je zakomponováno do obrazu reality, který představuje poznání reality, respektive poznání o realitě. Znalost reality umožňuje člověku orientaci v realitě a možnost ochrany před negativními dopady reality a kromě toho i možnost reagovat na dopady reality a rozvíjet schopnosti, jak dopady reality změnit nebo podmanit si na něj působící realitu a vzít si z ní zisk. Vědu lze považovat za podmnožinu znalostí o realitě. Je to spíše vysoce vyvinutý a sofistikovaný způsob, jak si podřídit realitu ve prospěch nositele znalostí.

Souhrnem všeho, co bylo řečeno výše, je, že věda má své omezení, a toto omezení je způsobeno limity myšlení jako fyziologického děje a procesu probíhajícího v lidském mozku. Věda nemůže překročit lidskou bytost a dehumanizovat se; je třeba zvážit, čím skutečně je: nástrojem praktického rozumu nebo zdravého rozumu.

Na tomto místě musíme zdůraznit skutečnost, že lidské bytosti nejsou podmnožinou vědy, ale opak je pravdou: věda je podmnožinou lidských bytostí. Je to proces probíhající pouze v lidském mozku. Jakákoli absolutizace vědy tedy není možná, a tedy ani přípustná! Brát vědu jako něco, co má platnost samo ze sebe, pro sebe či o sobě, je logický nesmysl. Opouští instrumentálnost vědy ve prospěch její absolutní platnosti. Ve skutečnosti je věda produktem lidské činnosti, lidského průmyslu a řemesel a dovedností; a abstrahovat ji od lidstva je vědecky zakázaná cesta. Přisoudit vědě vyšší postavení nebo moc nebo autoritu, znamená negovat termodynamiku a tím pádem i platnost vědy samotné. K této chybě dochází kvůli tendenci lidí odmítat své omezení a jejich touze získat neomezenou kontrolu nad realitou. Přejí si překonat a překročit své vlastní limity a vymezení. Abstrahují vědu, svoje vlastní myšlení, do rámce vševědoucího a všemocného bytí nebo alespoň vyšší autority. Věří, že tato abstrakce by jim mohla pomoci ovládat realitu, zejména ty síly, které jsou mimo jejich kontrolu.

Zkrátka, dělají z užitečného nástroje obyčejnou modlu. Je to něco, o čem se píše v Bibli: „oznamoval jsem ti všechno předem; dříve než co nastalo, jsem ti to ohlašoval, abys neříkal: ‚To udělala má modlářská stvůra, má tesaná a moje litá modla dala k tomu příkaz.‘ “ (Iz 48:5).
Pokládat vědu jako něco, co dokáže řídit a ovládat svět samo o sobě, je stejně pošetilá modloslužba, jak ji popisují bibličtí proroci: Polovinu spálí pod masem, které bude jíst, upeče pečeni a nasytí se. Přitom se ohřeje a zvolá: „To jsem se zahřál, je mi teplo!“ Z toho, co zůstalo, si udělá boha, modlu, před kterou se hrbí a jíž se klaní a k níž se modlí a žadoní: „Vysvoboď mě, jsi přece můj bůh!
(Iz 44:16n).

Cílem této úvahy není popření platnosti vědy. Pravý opak je pravdou. Věda je velmi užitečný vynález lidstva a lze ji spolu s domestikací zvířat, zvládnutí ohně, vynálezem kola a peněz považovat za geniální produkty lidské kultury. A se všemi těmito, včetně vědy, je třeba zacházet velmi opatrně a s použitím zdravého rozumu. Na druhou stranu by se Bible měla používat s vírou.

Zatímco věda je zaměřena na opakované jednání člověka při konfrontaci s poměrně blízkým prostředím, Bible je sbírkou a antologií spisovatelů, kteří vydávají svědectví o mimořádných činech Boží milosti. Z našeho lidského hlediska jsou jedinečné; udály se individuálně a nemají obdoby. Když jsou vzaty pro vědecký výzkum, musí být klasifikovány jako náhodné a nahodilé jevy s nevýznamnou a zanedbatelnou pravděpodobností výskytu, a jako takové nemohou být předmětem vědy. Pouze víra může rozpoznat jejich důležitost a význam. Pouhá víra jako Boží dar je může vidět a brát je jako pravdivá svědectví o možné vyšší autoritě, než je autorita přirozeného prostředí včetně člověka s jeho institucemi. A navzdory tomu, že k naplnění milosti došlo pouze jednou bez jakéhokoli opakování, je to nejdůležitější skutečný fakt ovlivňující celou realitu a dopadající na ni. A pro mě, jako věřícího, nezbývá nic jiného, než respektovat Dárce milosti a jeho suverénní autoritu a nepokoušet se nahrazovat tuto autoritu jakýmsi vědeckým poznáním, které oději do maskáče přirozeného zákona.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace