Kauza Slunečnice v Ostravě / Kdo je vinen?

[brusle7]

Soudní projednávání spěje do závěru.

https://moravskoslezsky.denik.cz/zlociny-a-soudy/soud-kauza-domov-slunecnice-ostrava202306.html

[Cizinec]

[brusle7]

Ohledně čisté mzdy: Ano, u nižších mezd je menší rozdíl mezi hrubou a čistou mzdou, spletla jsem se...

Jinak mnoho systémových chyb. Systémové utrpení mnoha starých a nemocných lidí v podobných zařízeních. A troufám si říci, že často i utrpení ošetřovatelů (z řad rodinných příslušníků - kteří to utrpení často nevydrží a předávají péči o rodiče "státním" institucím - kde tuto roli přebírají cizí pečovatelé) - a tam pak myslím dochází naprosto běžně k situacím, které byly zdokumentovány ve Slunečnici - z únavy a vyhoření kolem péče o staré zmatené lidi - proto mne videa ani moc nepřekvapila - zdá se mi to vzhledem ke znalosti tohoto prostředí celkem ještě "mírné"... třeba řešit v důchoďáku (jako šikanu?) nějaké kalhotky na chodbě, kde jsou všichni stabilně polonazí a v plenách podobně jako v kojeňácích bývala mimina... Je to prostě realita - a může být hůře - jsem zvědavá, kdo toto jednou bude dělat s námi - zda ještě k tomu vůbec budou nějací ochotní lidi - nebo třeba už na to budou jen stroje a bez oblečení jako "zbytečného" atd. atd... nu)...

Takže asi je dobré si nedělat velké naděje a moc toho na stáří neočekávat - a spíše být pak příjemně překvapeni, pokud se nás tyto hrůzy nebudou týkat - a budou se o nás s větší láskou a bez zátěže času a peněz a bez vyhoření budou starat naši vlastní potomci (nebo nám doma zaplatí alespoň pečovatelku na dobu, kdy budou sami v práci, na dovolené, s vlastní rodinou)...

[Frantisek100]

Jaký kontrast s tím, co jsem zažil před padesáti léty.

Psal se rok 1973.

Právě přijíždíme do sociálního ústavu, který je určen pro slabomyslné chlapce, vlastně muže, protože mnozí už překročili věk dospělosti. Pan ředitel nám vysvětlil, že tady jsme na Moravě a každý si rád vypije nějakou tu skleničku vína nebo i něco silnějšího. A pokud žena otěhotní právě v době, kdy jsou oba v alkoholickém opojení, může se stát, že se narodí postižené dítě. V zahradě starý pán sekal zrovna kosou trávu.

"To je náš nejstarší chovanec" vysvětlil pan ředitel.

Procházíme oddělením, kde chlapci jsou sice postižení, ale dá se s nimi pracovat i komunikovat. Vykonávají drobné ruční práce a smějí se na nás.

"Tak tenhle hoch je náš ministr zahraničí, protože zná jménem všechny politiky", usmívá se ředitel a ještě blaženěji se tváří chlapec, na kterém však podle vzezření je poznat určitý defekt.

"A nyní vás zavedeme na oddělení těžce postižených jedinců. Pokud je některá z vás těhotná, doporučuji s námi nechodit."

Naše vychovatelka má však kuráž a neodmítne příležitost vidět to, co třeba už neuvidí. Přicházíme na oddělení takzvaných ležáků. Na pokoji stojí jen šest postelí a na nich bezvládná těla, která občas sebou mrskají. Proto jsou doslova přifačovaná k posteli bílými obvazy. Cítíme i určitý zápach, protože potřebu vykonávají na místě, kde leží. Strašný pohled. Pečuje o ně jedna civilní zdravotní sestra. Do dalších pokojů už ani nenahlédneme.

" A ještě vám ukážu jedno oddělení, které má na starosti řádová sestřička. Jsme rádi, že ji tady máme, protože zde je práce nejobtížnější". Na ředitelovi vidím, že hovoří vážně.

Vcházíme do místnosti, kde mne zaujme čisťounká podlaha. Dveřmi pak nahlížíme do ložnice asi s dvaceti postýlkami. Připadají mně nějak malé a jako v pohádce o Sněhurce a sedmi trpaslicích, jenže je jich aspoň třikrát víc. Všude ustláno a čisto. Žádný zápach jako na minulém oddělení. Mladá sestřička oblečená do řadového obleku má krásný a milý obličej a zve nás dál. A tady už poznáváme osazenstvo. U dlouhého stolu na malých židličkách s otvorem pro nočník sedí dvacítka malých bytostí. Nepřipomínají vzhledem děti, protože jejich tváře jsou nepěkně zdeformované. Jsou jak zvláštní trpaslíčci. Někteří vydávají divné skřeky. Houpají se na židličkách a když se k ním přiblížíme, otírají se o nás a možná chtějí jak malé děti pochovat. Na stole před nimi leží krajíc s paštikou. Žasnu nad tím, jak tohle může jedna drobná sestřička sama obstarat. A ke všemu v další místnosti spatřuji asi čtyři klecová lůžka. Ptám se sestřičky, k čemu slouží.

"No, když některý dostane záchvat a mohl by sebe i ostatní poranit, tak ho tam musím dát."

"Vy sama?

Sestřička pokrčí rameny a s klidným úsměvem ještě doplní.

" Oni mně někdy někteří z nich i pomohou" a dívá se milé na tato lidská stvoření.

Co je to za duchovní sílu, která umožňuje takové obětování? Sněhurka s dvaceti postiženými trpaslíčky? Kdepak. Anděl s trpícími lidmi, kteří možná díky péči tohoto anděla si svoje utrpení ani neuvědomují.

Když odcházíme z oddělení, tak pan ředitel opět si pochvaluje práci řeholních sestřiček.

"Nevím, kdo by tohle dělal, nebýt jich" dodává.

Poslední překvapení nás čeká v místnosti, která připomíná bývalou kapli. Před nás v ústavních uniformách se znakem ústavu na rukávu nastupuje asi šest chlapců či mužů. Věk totiž nepoznáme. Mají bicí nástroje, vozembouch a jiné a podle pana ředitele nám zahraji a zazpívají několik lidových písniček. Všichni se usmívají a je na nich vidět, že hrají a zpívají s nadšením. Podle přízvuku je sice znát, že barva hlasu není stejná jako u zdravých lidí, výslovnost jak u cizinců, ale ta jejich obrovská radost vše zamaskuje. Vždyť je to od srdce. Jeden z chovanců, který má asi větší volnost, drží v ruce fotoaparát a fotí a fotí. Ptám se na něho pana ředitele a divím se tomu.

"Ale on tam stejně nemá film a dělá mu to radost" prohodí s úsměvem pan ředitel.

Když se loučíme, přitulí se k němu jeden z chovanců a do jeho pláště si snad utírá nos. Pan ředitel ho neodhání a směje se.

" To víte, jsem jejich táta, táta sto tří dětí. Mně to nevadí, od toho mám přece plášť"

Vstupujeme do autobusu a venku před ústavem stojí pan ředitel a s ním hlouček chovanců. Mávají na nás a usmívají se. Ten chovanec, který nemá ve fotoaparátu film, vše s radostí fotí. Rozjíždíme se, také máváme a jsme dojati až k slzám.

A já mám také radost. Asi jsem uviděl anděla. Ta sestřička byla anděl.

[brusle7]

Ahoj Františku,

to je Tvoje svědectví i literární zpracování? Vnímám to jako DOTEK velké Boží lásky a přítomnosti.

A M E N.

[Frantisek100]

Ano to jsem zažil na Moravě asi v Nezamyslicích. Navštívili jsme i Střílky, kde byl výchovný ústav. Byla to exkurse od speciálního školství, kam jsem nastoupil a pracoval 4O let ve všech ped. funkcích

[Frantisek100]

Ano to jsem zažil na Moravě asi v Nezamyslicích. Navštívili jsme i Střílky, kde byl výchovný ústav. Byla to exkurse od speciálního školství, kam jsem nastoupil a pracoval 4O let ve všech ped. funkcích. Ostatně ta sestřička v mém věku byla úžasně a neuvěřitelně krásná

[brusle7]

Také jsem v rámci studia absolvovala různé exkurze do speciálního školství a mám z nich podobné zážitky jako Ty, Františku... A nyní ve speciálním školství pracuji - ale nikoliv s mentálně postiženými...

Mentálně postižené děti jsou (vedle starých lidí) také častěji odkládáni do ústavů než zdravé chytré děti, zvláště pokud jde o těžké postižení. Znám ale plno skvělých rodičů, kteří své postižené dítě nikam neodkládají a vychovávají ho (vzdor různým překážkám či "pošklebkům" v nepochopení okolí) doma v rodině, dokud mohou - a tyto děti pak často končí v ústavech až v době, kdy se rodiče (nebo sourozenci apod,) už starat nemohou a postižení je tak těžké, že tito lidé nemohou samostatný život zvládnout.

Také jsou časté interrupce do 24. týdne těhotenství v případě zjištění podezření na postižení plodu - ale i zde plno rodičů své dítě chrání a "nedají ho" zabít i přes toto "riziko"... Rodiče "světci"... Láska za všech okolností...

[Frantisek100]

Nepracoval jsem jen s mentálně postiženými, ale i zcela inteligentními, protože jsem vystudoval i etopedii. Znám dobře diagnostická zařízení a výchovné ústavy. Etopedický defekt je mnohem těžší vlivem drog a negativního stavu celé společnosti.

[brusle7]

Děti a mladistvé s etopedickým "defektem" často už nejde zvládat doma. Je to moc smutné vidět takový vývoj dítěte, ale zde jsou ústavy a separace často již opravdu nutností (ochranné oddělení od ostatních členů rodiny a společnosti - s výchovným působením dle možností).

[brusle7]

https://www.novinky.cz/clanek/zena-deti-kdyz-deti-nenavstevuji-sve-rodice-40435322

[Willy]

Mému otci bude příští měsíc 92 let, od loňska žije v domově seniorů v Bratislavě - Petržalke z vlastního rozhodnutí, ačkoli je samostatný. Má v domově (velikánský 13ti poschoďový dům) vlastně jen pronajatou garsonku.
Za posledních 30 let jsem ho navštívil jen několikrát a pokaždé stejně jako v minulosti, to nedopadlo zrovna dobře. Stručně řečeno, je stále stejný, jako byl během mého dětství - tedy ne zrovna příjemný, přátelský či vstřícný.
Jeho chování ke mně by podle zmíněného článku mohlo být důvodem, abych ho nenavštěvoval a on to vlastně ani nechce. Za to chce, abych mu aspoň jednou za měsíc zavolal.
V kontaktu s ním je i moje mladší sestra z Prahy (volání a občas návštěva) a pak jsou tu ještě dvě nevlastní sestry z jednoho z dalších manželství (jedna žije v Praze, druhá v Bratislavě), které s ním nejsou v žádném kontaktu, ačkoli on o něj stojí - ze stejných důvodů, uvedených výše v mém případě.
Naposledy jsme se viděli minulý rok v dubnu jen díky tomu, že mi místo jeho pobytu pomohla vypátrat jedna sestra v Kristu ze Slovenska z jejího vlastního popudu a zájmu a dlužno říci především v Boží režii.
Nebýt Boha, v kontaktu bychom nebyli vůbec.

[brusle7]

Pro čtenáře Katedrály: Info ze dne 10.1.2024 :

Kauza Slunečnice: Soud obě pečovatelky zprostil viny


Cituji z níže uvedeného odkazu:

Obhajoba ale trvala na tom, že se týrání klientek nijak neprokázalo. Advokátka Rita Kubicová citovala z výpovědí některých údajně poškozených klientek, které si před policisty vztahy s pečovatelkami pochvalovaly. Postupně vyvracela incidenty, které se měly stát u jednotlivých klientek domova. „Navrhuji, aby soud obě obviněné zprostil obžaloby v plném rozsahu,“ řekla.

„Jsem nevinná“
Obě obžalované i v závěrečných řečech odmítly, že by klientkám ubližovaly. „Přijde mi neuvěřitelné, na čem je postavená obžaloba. Byla jsem tam pro lidi. Co jsem mohla, to jsem pro ně udělala,“ řekla Monika H. se slzami v očích.

„Jsem nevinná. Nic z toho, co je mi kladeno za vinu, jsem neudělala,“ uvedla Šárka Š. Podle ní kauzu vyvolala korunní svědkyně Gabriela Lhoťanová a zmanipulovala také další pracovnice domova.

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-hrube-chovani-vulgarity-byly-bezne-cte-se-obzaloba-v-kauze-slunecnice-243337#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=abtest244_hpdop_comments_varA&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

[Magdalena07]

Dalo se to čekat...
Ještě je jeden Soud a to Boží a tam se jim dostane " zasloužené odměny"
A také Bůh ví, jak to bylo doopravdy s tou sebevraždou paní Lhoťanové...
V dnešní době je lež předkládaná jako pravda a naopak Pravda je nazývaná lží
_________________
Magdalena

[brusle7]

Jen Bůh ví...

Kéž tento soudní proces pomůže seniorům i ošetřovatelkám k přiměřené péči o svěřené osoby... A kéž bývají staří lidé v ústavech jen výjimečně a kéž se starají o své rodiče či prarodiče převážně potomci a líp... S citem a láskou, trpělivostí, vytrvalostí...