Modlitba Páně - z knihy "Zjevila se Boží milost"

[Willy]

19. září

Otče náš, jenž jsi v nebesích. (L 11,2)

Zůstaňme ještě chvíli u prvních slov modlitby Páně – „Otče náš“. Je to Otec tvůj i můj, milé dítě Boží. Prvním krokem z naší bídy je právě to, když vyslovíme ne „můj“, ale „náš“ Otče. Místo abychom se zahrabali do vlastní bídy, která se zdá tím větší, čím déle a více se jí zabýváme, vkládá nám Písmo do úst svatou modlitbu, kterou Pán učil své učedníky. To slůvko „náš“ otvírá náš žalář, ve kterém jsme viděli jen to, co sami zakoušíme a neviděli jsme nouzi ostatních dětí Božích. Vždyť na celém světě jsou trpící bratři a sestry (1 Pt 5,9). To je velká pomoc tam, kde toneme ve vlastních úzkostech. To rozšiřuje náš obzor. Bereme pak do své modlitby i ostatní děti Boží. Sami při tom nepřijdeme nijak zkrátka. Pán Bůh nám tím pomáhá, že nezůstáváme trčet ve svých přítomných potížích.
„Náš Otče!“ Jaká je to bolest pro pozemské rodiče, když už nemají pro své děti chléb a jsou u konce se svou moudrostí, nebo když děti jdou hlubinami, kde jim nemůžeme pomoci, nebo kde si nechtějí dát pomoci. Jaké potěšení je to pak pro takového otce, takovou matku, když může pozvednout zrak k nebi a v pohledu na své dítě říci: „Náš Otče, Ty jsi na nebesích. Já nevím, co se děje v sousední zemi. Nemohu tam zajet a poohlédnout se po svém dítěti. Ale Ty k němu můžeš dosáhnout.“ Jaké je to ulehčení, že smíme jít přímo ke trůnu, tam, kde přebývá náš Otec, jehož zrak obhlíží severní i jižní pól. „Náš Otče, který jsi na nebesích“ – ne jen přímo nad námi, ale na nebesích, která obepínají celý svět, všecky jeskyně trudnomyslnosti, deprese, otroctví, svázanosti. Do všeho stihomamu, do všeho možného pomatení a zatemnění může Otec zasáhnout. „Navštiv, prosím, mého bratra, moji sestru, mé dítě, Otče! Já jim nemohu pomoci, ale Ty můžeš! Učiň to, prosím!“

[Willy]

20. září

Otče náš, jenž jsi v nebesích. (L 11:2)

Čím výše vystupujeme, čím jsme vírou blíže trůnu, tím více se zvedá a rozšiřuje náš obzor. Jestliže jsme Pána Ježíše následovali v Duchu všemi nebesy, máme skrze něho, Syna, spojení s trůnem. Odtud pak se může náš duch obrátit kamkoliv. A když nám puká srdce nad bídou světa, klademe břemeno své i jiných před trůn, odkud všude tam, kam lidská pomoc nedosáhne, přichází pomoc. To rozšíří srdce lidem jako my, kteří více méně trpíme na zúžení srdce. Evangelium nás osvobozuje, zaručuje nám, že projdeme, pomáhá nám a umožňuje nám modlit se: „Náš Otče, který jsi na nebesích, sešli svou pomoc napravo a nalevo, na sever a na jih, na východ i na západ.“ Jenom vyjdi z klece „můj“. Čím více vyjdeš ze všeho vlastního, tím víc tě Pán tím „náš“ zbohatí. „Otče nás všech.“
Jaké množství utrpení je právě v této chvíli pod nebem! Všecko křičí o pomstu, ale my voláme o smilování, apelujíce na Toho, který neušetřil vlastního Syna. Smiluj se, Pane Bože! Smiluj se! Blíž k Tobě, Bože můj, k Tobě, který jsi na nebesích, který vidíš hlouběji do vší mé bídy i bídy světa, než kterýkoliv člověk, než já sám. Ty vidíš ze svého nebe i východisko a Tvá ruka může dosáhnout i do minulosti.
Náš Otče, který jsi na nebesích! Na zemi je čím dál větší dusno a temnota. Otcovo jméno je mostem mezi temnotou na zemi a světlem v nebi. Toužím jít domů. Mám Otce a mám domov. Pán Ježíš je tím mostem a žebříkem do nebe. Zjevuje nám Pána Boha jako Otce, působí, že Bůh se stává Otcem. Tak je tu pro nás most ze všeho nepokoje a temnoty, že všeho bahna země do nebeského jasu, do nebeského žití. Dítě, jdi domů k Otci!

[Willy]

21. září

Buď posvěceno tvé jméno! (L 11:2)

To jméno Otce, který je v nebesích, odkud vládne zemi. Je Pánem nebe a země a drží v ruce otěže všeho dění, otěže dějin světa a národů, rodin a jejich vývoje, rození a běhu života, výchovy a umírání – ano vlákna tvého osobního života, milý čtenáři, tvé osobní cesty a výchovy, tvého příběhu, radosti, utrpení, blaha i trápení. Pro něho není nic příliš velké ani příliš malé, až do okem neviditelného mikrosvěta.
„Buď posvěceno tvé jméno!“ Posvětit znamená oddělit. Posvětit Boží jméno znamená vydělit mu zvláštní postavení. Na světě je jen jedno jediné jméno, které má nárok na oddělené postavení, a to je jméno Otce, Syna a Ducha svatého – jméno, do kterého jsme byli pokřtěni. Všechna ostatní jména jsou zapsána do písku a zvěčněna mohou být jen zapsáním do Knihy života Beránkova na základě postoje, který zaujmeme vůči tomu Jménu, v němž je spása a záchrana. Jen Jeden má moc nás vysvobodit z kouzelné moci, kterou nás fascinuje naše vlastní jméno, a to je náš Pán Bůh a Vykupitel. Co všechno je člověk schopen vykonat pro své dobré jméno a jak jsme citliví, když se někdo dotkne naší cti, našeho dobrého jména! Komu je úplně jedno, co si o něm druzí myslí, zda se jeho jméno vláčí bahnem, ten musel morálně hodně hluboko klesnout. To však, že nejsme takto otupělí ve svém morálním cítění, ještě tak moc neznamená. Tím, že budeme úzkostlivě dbát na své dobré jméno, ještě nedosáhneme nějaké zvláštní morální výše. Přenést se přes mínění lidí umí i přirozený člověk.
Ke zcela jiným morálním výšinám můžeme vystoupit od té doby, kdy do našeho světa vstoupil Ten, který nehledal své cti, který nechal své jméno poplivat a pokrýt hanbou. V nejtemnější hodině svého života, kdy mu Otec podával přehořký kalich, řekl: „Nyní je má duše zarmoucena. Co mám říci? Otče, vysvoboď mne z této hodiny?“ Ne, raději řeknu: „Otče, oslav své jméno!“ Nechť je Tvé jméno slavné a svaté nade všecka jména! Božímu Synu se po celý jeho pozemský život jednalo o to, aby Boží čest byla zachráněna, aby jeho práva se zachovávala.

[Willy]

22. září

Buď posvěceno tvé jméno! (L 11:2)

Text Lukáše 10,17–20 nám v mnohém osvítí postavení Božího jména a postavení jména našeho.
Sedmdesáte Ježíšových vyslanců se vrátilo ze služby a s radostí zvěstovali: „Dokonce i démoni se nám poddávají ve tvém jménu!“ Tihle milí lidičkové ještě neměli žádného zdání o propastném rozdílu, který je mezi jejich jménem a jménem Pána Ježíše. To jim musel Mistr teprve objasnit. Kdyby to „ve tvém jménu“ nebylo v ústech učedníků jen bezvýznamným přívěskem, nebyl by jim Pán Ježíš odpověděl: „Z toho se neradujte, že se vám poddávají démoni.“ Nebyl by to „ve tvém jménu“ prostě vynechal. Bylo by přece všecko v pořádku: „I démoni jsou nám poddáni ve tvém jménu.“ Ale tady ležel zřejmě důraz na slůvku „nám“ místo na tom podstatném: „Ve tvém jménu.“
A nač klademe důraz my, když jsme směli něco vykonat? Na to, že jsme to vykonali my a ne někdo druhý, nebo na to, že jsme to konali v jeho jménu? Cudnost vnitřního života závisí na tom, abychom si ujasnili, že sláva ze všeho, co konáme, zcela a nerozděleně má vystupovat k Otci v nebesích, který nám dal sílu. Máme mít otevřený zrak pro dary, které Pán nesvěřil nám, ale někomu jinému a máme se učit radovat z toho, co Pán koná skrze druhé, místo abychom jednoho dne Pánu řekli: „Mistře, zabraň tomu člověku, mému bratrovi, mé sestře, konat ve tvém jménu, protože Tě nenásleduje se mnou!“
Buď posvěceno jeho jméno vším, co ve vší své chudobě smíme v jeho jménu konat k Božímu oslavení. Jen ve jménu Božím smíme něco vykonat pro Boží jméno. Nezáleží na tom, zda se to děje v úzkém kruhu rodiny, kde konáme se vší pokorou, tichostí a láskou své povinnosti, či zda jsme povoláni působit pro Pána někde na veřejnosti. Naopak. Máme všecky příčiny děkovat Pánu, že mu smíme nejdříve přinášet ovoce ve vší tichosti a skrytosti, takže naše jméno mizí před slávou jeho jména. Mělo by nás kořit do prachu, že nám Pán dává milost a sílu nést pro něho ovoce, místo abychom se nad druhé povyšovali a mysleli si, že něco umíme lépe, než druzí. Všichni ti, kteří tehdy vyháněli démony, se nakonec zhroutili tváří v tvář temným silám. Tam v Getsemane by byli na věky zatraceni, kdyby se Pán Ježíš nebyl modlil: „Otče, oslav své jméno! Prones mne touto hodinou!“ a kdyby jej nebyl pronesl ten Duch věčný, skrze kterého měl moc se obětovat.

[Willy]

24. září

Přijď tvé království! (L 11,2)

Tuto prosbu mohou vlastně upřímně vyslovit jen ti, jimž je niternou záležitostí srdce, aby Pán Bůh opravdu dosáhl svého práva, svého vladařství, aby viditelně kraloval. Kdo upřímně neusiluje na prvním místě o Boží království a jeho spravedlnost, nemůže se opravdově modlit „Přijď království tvé“. V řeckém textu čteme u Mt 6,33: „Usilujte předně o jeho království a jeho spravedlnost“ tedy o království a spravedlnost nebeského Otce. Otče náš se mohou skutečně v Duchu a v pravdě modlit jedině Boží děti. A pravé synovství je jen tam, kde byl do srdce vylit Duch Letnic a s ním Boží láska. Kdo nemůže ze srdce říci „můj Otče“, „náš Otče, který jsi v nebesích“, kdo se nepojí jedním Duchem se všemi, kteří mají Ducha synovství, v němž volají „Abba, Otče“, tomu schází základní předpoklad pro porozumění modlitbě Páně.
Prosba „Otče náš, jenž jsi v nebesích, přijď království tvé“ zahrnuje naše vlastní sesazení. Vyznáváme tak, že už dost dlouho jsme si vládli sami, v nejednom případě na úkor druhých. Vždyť každý, kdo sahá po panování, utlačuje zpravidla druhé. Satan chtěl svrhnout Boha z trůnu, proto vložil v srdce našich prarodičů símě nedůvěry vůči Bohu a našeptával jim: „Dokážete si vládnout lépe než Bůh!“ Ale jeho „umím to lépe“ a „udělám to lépe“ vede k tomu, že lidem, kteří mu naslouchají, vpašuje do srdce všelijakou nečistotu a zárodky, takže je vtáhne do svého hlubokého pádu a vzpoury proti Bohu. Chtít si sám vládnout či ovládat jiné je od satana. Nedejme se mýlit: každá snaha strhnout na sebe vládu, by i v úzkém rodinném kruhu, má svůj původ v pekle. Pán Ježíš se po celou dobu svého pozemského života nesnažil o nic jiného, než aby vždy a za všech okolností stál pod vládou Otcovou. Ani v nejtemnějších chvílích svého života se nikdy nevzepřel Otcově vůli.

[Willy]

25. září

Přijď tvé království! (L 11,2)

Usilujme předně o to, aby Bůh dosáhl svého práva. Boží království je tam, kde On dojde svého práva, kde se může uplatnit. Snažme se, aby všecko až k samým základům našeho myšlení, cítění, chtění, milování, pohnutek a naděje přišlo do Boží ruky. Pán Ježíš všecko vrací zpět k Otci. On vykoupil svět z vladařství a panství satana a přivedl zpět k Bohu. On uplatňuje Boží právo na člověka.
Usilovat předně o Boží království znamená, že nejdříve odevzdáme otěže vlády ve své domácnosti, ve výchově dětí, ve svém zaměstnání atd. do Boží ruky. Jedině On umí vládnout dokonale. Svou vládu nám však nevnucuje, pokud si ji křečovitě držíme. Jen si vládni dále sám. Pak se však nediv, že u bran věčnosti na troskách své vlády, kterou sis přivlastnil, se zpožděním poznáš, oč lépe bys byl hospodařil, kdybys byl dovolil vládnout Bohu. „I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele,“ abyste byli nahoře přivítáni těmi, které jste zastavili na cestě samovlády a přivedli zpět pod žezlo Toho, jehož velkým cílem je všecko přivést zpět k Otci. Začněme tím, že si utřeme slzy a budeme se kát, že jsme se vůbec mohli rmoutit nad tím, když nás Pán vedl od jednoho sesazení k druhému, od jednoho ukrácení k druhému, od nezdaru k nezdaru. Hřešíme jako zaslepení pohané, když se zastavujeme u nástrojů, které Pán používá k našemu sesazení, aby náš život plně ovládl. Usilujme především o vladařství Boží a o spravedlnost svého nebeského Otce. Při úsilí o Boží království poukazujme na nebeského Otce. Je to Otec, který se chce ujmout vlády v liniích své vlastní spravedlnosti. Heslem Pána Ježíše bylo za všech okolností před přáteli i nepřáteli, před těmi, kteří Jej nenáviděli a pronásledovali: „Sluší se, abychom naplnili všecku spravedlnost.“

[Willy]

26. září

Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. (L 11,2)

Tato prosba navazuje na předcházející „Přijď tvé království!“ Jedno přísloví v tomto ubohém světě zní: „Jeho vůle je jeho nebem.“ Zde však se nejedná o lidskou, ale o Boží vůli v rozporu s vůlí člověka. Je tedy vůle Boží jeho královstvím? Kdo prosí, aby přišlo Boží království, ten se vzdává své vlastní vůle. Je tu vyslovené přímo: Staň se tvá vůle! Stejně jako prosíme o každodenní chléb, prosíme o naplnění Boží vůle.
Kdo prosí, ten po něčem touží, jinak není jeho prosba upřímná. Kdo opravdu netouží po tom, zač prosí, není pravdivý, je pokrytec. Třetí prosba modlitby Páně není rezignace. Rezignovaně se člověk oddává věcem, které nemůže změnit. Je něco zcela jiného, když tak vroucně po něčem toužíme, že o to prosíme. Kdo však prosí, aby se stala Boží vůle na zemi tak, jako na nebi, musí se vzdát vlastní vůle. Na tom je vidět, jak vysoké nároky na nás modlitba Páně klade. Kdo se ji chce modlit v Duchu a v pravdě, musí své chtění a přání položit na oltář, musí prodělat hlubokou proměnu.
Buď posvěceno tvoje jméno! Ať přijde tvé království! Staň se tvá vůle skrze lidi, mezi lidmi, mezi duchy a mezi démony. Všude, všude se má uplatnit Boží jméno skrze Ježíše Krista. On jediný nás může naučit opravdové modlitbě, může znova přivést Boží jméno všude k uplatnění.
Na jaké výšiny nás vede „Otčenáš“, když jej přijímáme v celé plnosti, prostě tak, jak zde stojí! Co už je jen v tom, že dříve než začneme myslet na své potřeby, smíme zastupovat Boží věc: „Tvé jméno, tvé království, tvá vůle!“ Ne abychom se jen prostě spokojili s tím, když se naše vůle neuplatní, ale aby to bylo naše přání, naše touha, naše prosba, aby se dála vůle Boží. Postavili jsme se tak zcela na Boží stranu a naší nejniternější touhou je, aby se dála Boží vůle „jako v nebi, tak i na zemi“.

[Willy]

27. září

Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. (L 11:2)

Obrácení znamená, že jsme svou vůlí přešli na Boží stranu. V tom spočívá novozákonní milost, že jak chtění, tak činění v nás působí Bůh, proto všecko přijímáme z jeho ruky. Čím dál jasněji v nás hoří touha, aby celým způsobem našeho života zde na zemi byla zjevovaná, dála se Boží vůle.
Jaké oběti jsou lidé schopni přinést z lásky ke své vlasti! A s námi by to Pán neměl uskutečnit, abychom bez postranních úmyslů se položili na oltář a postavili se mu zcela k dispozici? Dobrovolný lid ve dni jeho moci, který nezná žádnou naléhavější prosbu než „Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi!“ (Ž 110,3). To je obnovení a proměnění až do nejniternějších hlubin naší bytosti, našeho smýšlení. Z toho pak vyrůstá schopnost zkoumat a rozpoznávat, co je vůle Boží.
Víc než kdy jindy patřím se srdcem plným úžasu a koření do oceánu lásky, který mi jde vstříc v zabitém Beránkovi, který z nás chce a může udělat také beránky, takže se smíme upřímně modlit: „Staň se tvá vůle!“ Tak se stávám Božím spolupracovníkem. Komu vysvitl paprsek této slávy, tomu se bude uvolňovat jedno pouto za druhým, až mu nakonec nic nebude bránit prosit z hloubi srdce: „Staň se tvá vůle!“ To je to modlení v Duchu a v pravdě, uctívání cestou na horu Mórija. To je nastolení Boží vlády, odpočívání v jeho vůli, počítání s jeho věrností a všemohoucností ve vší naší slabosti.
„Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi,“ a ještě slavněji na zemi, než v nebi. Vykoupení nás staví nad anděly, kteří nikdy nepadli. Jejich podstatě odpovídá, že ani nemohou jinak, než sloužit Pánu Bohu. Sláva hříšníka vykoupeného Beránkovou krví spočívá v tom, že má docela jiný pojem o milosti, protože ví, co je hřích. Ví, že to, zač jí vděčí, daleko převyšuje slávu andělů. To je něco zcela jiného, když takový vykoupený hříšník prosí: „Staň se tvá vůle!“
Místo toho, abychom se zabývali vlastní vůlí a vírou, hleďme na Pána, vložme svou chvějící se ruku do jeho silné. On ji v té své sevře, upevní naše kroky v následování jeho šlépějí a povede nás pevně a jistě. Ten, který nese jehňátka ve svém klínu a březí vede poznenáhlu, jde s každým z nás jeho vlastním krokem, až dorosteme do slávy života, kde se nám stane druhou přirozeností činit Boží vůli, protože nás přetvořil, učinil z nás nové lidi.

[Willy]

28. září

Náš denní chléb dej nám dnes. (Mt 6,11)

Zastavme se u prosté otázky, která zaměstnává čím dál větší část populace, u otázky chleba. Poměry na světě jsou čím dál rozvrácenější, lidé se vzájemně ohrožují a vykořisťují. Na půdě evangelia je však otázka chleba mimořádně jednoduchá: „Hledejte především jeho království a spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Mt 6,33) Pán se o chléb pro své služebníky postará. Nikoho nezavolá ze světa do své služby, aniž by zároveň nepřevzal zodpovědnost za hmotné zaopatření jeho i jeho blízkých. Jak dlouho to často trvá, než se z nás stanou skuteční křesťané v pravém slova smyslu, než se naučíme myslet biblicky, Božím způsobem, než konečně vnímáme, že dvakrát dvě jsou čtyři, že Šalomoun nikdy nikoho nepovolal do svých služeb, aniž by se postaral o jeho každodenní chléb. „Blaze těmto tvým služebníkům, kteří jsou ustavičně v tvých službách!“ řekla královna ze Sáby. A zde je více než Šalomoun (Mt 12,42).
„Náš denní chléb dej nám dnes!“ Dej nám každý den chléb, který potřebujeme, jak toho vyžaduje ten který den. „Jeden den má dost na svém trápení.“ Pro každý den potřebujeme chléb, světlo, radost, sílu a pomoc, víru, lásku, naději, prostě mnohé dary, odpovídající požadavkům toho kterého dne. Každý den je jiný. Pán se stará o různorodé potřeby každého dne. Když učí učedníky modlit se „Náš denní chléb dej nám dnes,“ pak je velice důležité, abychom věděli, na koho se s touto prosbou obracíme. Je třeba, abychom Pána Boha znali a věděli, zda je hotov dát nám vše, co potřebujeme, a zda to vše vůbec má. Že nám Pán Ježíš vkládá do úst tuto prosbu, je absolutním důkazem, že nám nebeský Otec chce a může denně dát náš chléb, pokud budou dny trvat.
Ať přinese život cokoliv, ať jsou požadavky dne jakékoliv, Pán se stará. Z jeho rukou smíme den za dnem brát vše, co potřebujeme. Nemůžeme žít ze včerejších zásob. Když děti Izraele sbíraly manu chtěly si z ní nechat něco pro druhý den, zčervivěla a nedala se použít. Otec nám den za dnem dává denní chléb. Nemusíme se chovat jako blázen z podobenství: „Řeknu své duši: Teď máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli. Ale Bůh mu řekl: Blázne, ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ (L 12,19– 20)

[Willy]

29. září

Náš denní chléb dej nám dnes. (Mt 6,11)

Pán Bůh řídí náš život tak, abychom den ode dne byli na něm závislejší a učili se lépe chápat, že si každý den musíme od něho všechno vyprosit, protože „denní chléb“ obsahuje všechny naše potřeby.
Co by nám pomohlo, kdybychom měli jídlo ráno, v poledne a večer a přitom by dovolil, abychom se dostali do nesnadných okolností a přenechal nás sobě samým, abychom si sami pomohli svou chytrostí a silou, abychom se sami vytáhli z nouze, jak to tak někdy dělají pozemští otcové, kteří vybaví dítě určitou sumou peněz a pošlou je na zkušenou, aby si samo poradilo.
Pravým pokrokem v našem životě je, když se stáváme víc a více závislí na svém Pánu. To je ta pravá mužnost, když už nedokážeme udělat ani krok bez něho, když už nestojíme na vlastních nohou. „Beze mne nic nemůžete učinit. Zůstaňte ve mně!“ (J 15,5) Pán nás chce učit chození v jeho síle a moudrosti, abychom skutečně bez něho už nic nepodnikali, ale byli čím dál více na něm závislí, bezmocní v sobě samých. Opření však o něho spočíváme v něm, který se o všecko stará, na něho se smíme spolehnout.
ON ovládá zemi z nebe a dává každému tělu jeho potravu. Tak si stále připomínáme slova před první prosbou: „Otče náš, jenž jsi v nebesích.“ Jen trvejme ve vědomí, že Pán Bůh se nemění, že naše potřeby nikdy nemohou přesáhnout jeho možnosti. On je na nebesích. Ať se stane cokoliv v našem osobním životě, v rodině, v zaměstnání, Boží síla je nade vše, Boží síla nás vším pronese. A když musíme doznat, že nevíme jak dál, že nevidíme žádné východisko, že už nemáme žádný prostor, žádný vzduch k dýchání, nevíme kudy kam – co na tom? On dnes upraví pro nás cestu tak, abychom měli kam postavit tápající nohy. On je opora, naděje, průvodce i ochrana v noci. On je všecko ve všem.

[Willy]

30. září

Náš denní chléb dej nám dnes. (Mt 6,11)

Chléb dává Otec. Smíme k němu přicházet jako děti, smíme mu říci: Ty jsi mne postavil do těchto okolností, do mých úkolů. Ty znáš mé potřeby. Vzbudil jsi ve mně žízeň a hlad, který nikdo a nic na světě neutiší. Jen Ty můžeš utišit hlad a žízeň, které jsi sám vzbudil. „Blahoslavení, kteří lační a žízní. Budou nasyceni.“ Otče! Ty mne znáš, jsem Tvé dítě. Ty jsi mne vedl až do této chvíle. Sám už nevím jak dál. Prosím, občerstvi mne. Uhoď do skály a dej mi vodu na poušti, jinak zahynu. Ty jsi přece řekl: Vzývej mne v den soužení! Dej mi tedy den za dnem chléb pro duši a pro tělo! Tak se srdce utiší, naplní pokojem a potěšením a sami se divíme, že jsme se zneklidňovali, stydíme se a koříme před Pánem, který na troskách naší síly dokazuje svoji moc, koříme se před Tím, který řekl: „Uvedu tě na poušť a budu promlouvat k tvému srdci.“ (Oz 2,14)
Hospodin uvedl tisíce dětí Izraele na poušť a tam je také živil. Když měli učedníci Mistra vedle sebe, nemuseli posílat hladové zástupy pryč. Když Noe vystoupil z archy, postavil Hospodin na oblaka duhu a slíbil, že pokud bude trvat země, nepřestane setba a žeň, mráz a horko, léto a zima, den a noc. Zároveň se však měl člověk naučit, že není závislý na setbě a na počasí, ale na Hospodinu. Kdo žije vírou, žije v závislosti na svém Bohu, nezávisí na úrodě. Sláva vykoupených dětí Božích je v tom, že jsou závislé na svém Pánu. V Novém zákoně je Pán pro tělo a tělo pro Pána. Na svém putování pouští se museli Izraelci učit, že Hospodin může mimořádně zasáhnout podle toho, jak to jeho lid potřebuje. 40 roků se učili a měli si to jednou provždy zapamatovat, že ne samým chlebem živ jest člověk, že nezávisí na chlebu, na slunečním svitu a dešti, na vůli svého chlebodárce a na své mzdě. Nezávisí na čase blahobytu ani na drahotě, na válkách či míru, na hospodářských otřesech či rozkvětu země, na dobré produktivitě nebo stagnaci. Jistě, působí zde různé mocnosti, ale člověk závisí na Bohu. Otec rodiny se nemá starat: Jsem teď nemocný, kdo bude živit moji rodinu? Jistě, pracujeme, abychom mohli jíst. Ale Pán Bůh chce být naším Otcem a chce nás živit i na poušti. Dává chléb z nebe, abychom si uvědomili, že nežijeme ze svých úspor, ze síly svých rukou a z toho, co jsme sami vydobyli. Jsme děti bohatého Otce, u něho není žádných změn. Jeho pomoc a prostředky se mění jen dle našich potřeb. I děti jedenadvacátého století se tomu mají učit a přijímat klasické naučení, které podepsal sám Kristus.

[Willy]

1. října

Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme těm, kdo se provinili proti nám. (Mt 6,12)

V řeckém textu je „…jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám“. Prosba o odpuštění tedy není podmíněná slibem nebo předpokladem, že odpustíme, ale předpokládá, že jsme již odpustili. „My jsme odpustili těm, kdo se proti nám provinili, odpusť i Ty nám, Otče v nebesích!“
Jak mnoho blíže zkoumaná modlitba Páně předpokládá, jsme viděli už z prvé prosby. Máme-li být vyvedení z bahna vlastní svévole, nemůže se to dít jinak, než když nám Pán zjeví celou slávu našeho postavení před ním. Pán nás odívá do kněžského roucha touto nádhernou modlitbou, kterou známe už od dětství, jejíž hlubiny však nikdy nebudeme moci plně vyčerpat. Už při prvých třech prosbách si uvědomujeme, jakou urozenost nám Pán přisuzuje, když nám vkládá do úst tyto prosby, a jaké slavné postavení nám dává, když nám dovoluje kněžsky se stavět ze druhé. Toho nejsou schopni otroci, kteří se plazí po zemi, spoutaní vlastním jménem, sobectvím, vlastní vůlí, která je jejich nebeským královstvím. K tomu ještě přistupuje: když nám Pán Bůh vkládá do úst takové prosby a svěřuje takové výsostné postavení kněží, ba dokonce je od nás požaduje, pak jsou pro nás všecky požadavky, které nás dříve děsily, zálohou pro urozené slavné postavení, které nám vydobyl Pán Ježíš. Jeho milost nás postavila na výšiny, přioděla kněžským rouchem a otevřela naše srdce pro zájmy Otcovy. Když pozemští vojáci kladou životy a prolévají krev za krále, čím více děti Boží, když jim Bůh prokáže tu čest a probudí je pro sebe samého. Pro ty z Boha zplozené je to horský vzduch. Takoví jsou pak schopni prosit: „Odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.“
Jak bychom vůbec mohli předstoupit před Otce a chovat v srdci něco proti bližnímu? Jdi nejdříve za svým bližním. Možná ses sám dopustil křivdy a neviděl jsi, že jsi mu ublížil. Neměli bychom riskovat, že při této modlitbě se někde v koutku srdce ozve vzpomínka na neodpuštěnou vinu, nebo na věci, které jsme zapomněli, ale které nejsou odpuštěné.

[Willy]

2. října

Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme těm, kdo se provinili proti nám. (Mt 6,12)

Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem. Potom teprve přijď a přines svůj dar. (Mt 5,23–24)

Teprve když předstoupíme před Pána Boha, uvědomíme si, že mezi námi a naším bratrem není něco v pořádku. Zde nám přijde na mysl mnohé, nač jsme vzdáleni od Boha nepomysleli, všelijaká nepřátelství, nesmířlivost, o kterých jsme si mysleli, že jsme je už dávno odpustili. Ale není tomu tak. Není to zapomenuto a jsme rádi, že se s tím a oním nemusíme setkat. Pán Bůh odpouští, jak odpouštíme my. „Odpusť, jako i my.“ Musí se držet také daleko od nás, odpouštět, jako my. Když my svému bratru odpustíme, ale setkat se s ním odmítáme, pak Pán Bůh jedná s námi také tak. Nedostaneme se do jeho blízkosti.
Teprve když se modlíme, když klademe svůj dar na oltář, připomene nám Pán Bůh mnohé, mnohé v nás procitne, co nás daleko od Pána nenapadlo. Když však jsme na cestě k němu, Pán nám odkryje, co ještě v našem srdci je nesmířené. Přerušme svou modlitbu! Nemůžeme obcházet Boží slovo, musíme nejdříve uvést do pořádku, co v pořádku není: „Jako i my odpouštíme všem, kdo se provinili proti nám.“ (L 11,4)
Nemůžeme se spokojit nějakým zastíráním. Vždyť se musíme vrátit k Pánu a On se musí znova přiblížit ke svému lidu. „Jako i my odpouštíme.“ Zůstaň doma se svým: Rád bych odpustil, ale zapomenout nemohu. Boží slovo nelze převracet. Buď odpusť a pak se můžeš modlit: [/i]„Odpusť nám, jako i my odpouštíme,“ nebo nechej modlení a jdi se smířit, pak teprve v modlitbě pokračuj. Jinak budeš odevzdán soudci, předán spravedlnosti (Mt 6,25) a uvidíš, jak se ti povede (v. 26).
Otče náš se tedy vlastně mohou modlit jen děti Boží. Přesto je to modlitba pro všechny, protože každý člověk podvědomě ví, že musí uvést všecko do pořádku s Pánem Bohem a s lidmi. Teď jsme ještě na cestě, můžeme přerušit tuto modlitbu a jít se smířit. Ale nedokončit modlitbu je hrozné. Uveďme všecko do pořádku! Vždyť přijde chvíle, kdy už to nebude možné!
Odpusť, jako my, jako já odpouštím. Zničíš se, nevezmeš-li přesně pátou prosbu modlitby Páně! Jak často zacházíme s Biblí převráceně! Vytrháváme z ní list po listu, ptáme se, co je Boží slovo a co lidské. A jsou lidé, kteří Bibli vůbec odmítají. Jsou však křesťané, kteří by si za žádnou cenu nedali z Bible vytrhnout jedinou stránku, ale v praktickém životě to sami dělají, protože nevědí, co od nich požaduje Pán. S Božím slovem nemůžeme nakládat libovolně. „Psáno jest!“ A podle tohoto psaného slova budeme jednou souzeni.

[Willy]

3. října

Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme těm, kdo se provinili proti nám. (Mt 6,12; 18,23–25)

Abychom se mohli opravdově modlit modlitbu Páně, nestačí jen být dítětem Božím, musíme být vysvobozeným Božím dítětem. U Mt 18,23–35 čteme, jak jeden pán odpustil svému služebníkovi nesmírný, nesplatitelný dluh. Ten vyšel od pána, ale vnitřně nebyl osvobozený a začal se přít se svým spoluslužebníkem kvůli maličkosti. A tu byl najednou před ním celý jeho starý dluh. Teď zaplať i ty, co jsi mi dlužen! „Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“ (v. 35) To je strašné slovo.
Můžeme mít všecko odpuštěné, ale jakmile neodpustíme svému bratrovi, celý dluh je tu zpátky. Nevím, jak to vypadá v takových žalářích. Tam já nikdy nechodím. Můj Pán mi odpustil. Ale jsou zde na zemi strašné žaláře a nejedno dítě Boží v takovém sedí. Co je tu zápasů a nářků, co všecko můžeme vidět v domech, kde lidé upadli pod Boží soudy! Pak slyšíme vzdechy: „Nikdo si neumí představit, co prodělávám!“ Dejme si pozor, abychom se do nějakého takového žaláře nedostali. Respektujme Boží slovo. Pak můžeme přijít, nebe je pro nás otevřené, jsme svobodní.
Předně tedy musíme být Božími dětmi, ne jen chodit někam do shromáždění. Musíme však být také vysvobozenými dětmi Božími, které našly na kříži v Beránkově krvi nejen shlazení všech svých hříchů minulosti, ale i vysvobození od své samospravedlivé, tvrdé, nesmířlivé přirozenosti. „U tebe je odpuštění. Tak vzbuzuješ bázeň.“ (Ž 130,4). Kde při nás neroste Boží bázeň právě v maličkostech, tam to jde s námi z kopce. Když Pán říká Petrovi, že má svému bratru odpouštět sedmdesátkrát sedmkrát (Mt 18,21–22), vyplývá z toho, že Pán Bůh sám je ochoten odpouštět do nekonečna. Není jako farizeus, který by jiným nakládal břemena, jichž se sám prstem nedotýká. Odpuštění Boží nemá meze. Co by z nás bylo, kdyby Boží odpuštění mělo hranice? Jen nikdy nezapomeňme, že má-li Boží odpuštění jakou hranici, pak je to ta, kterou my mu klademe. Pokud jej nesvazujeme svou nedověrou nebo nesmířlivostí, je Boží odpuštění bezmezné. Ale tak vzbuzuješ bázeň! Každým odpuštěním má Boží bázeň získávat více prostoru v našem srdci, životě, domově, aby nám padlo za těžko se proti němu proviňovat, byť třeba jen hnutím mysli. Pokud nedáváme Pánu Bohu ve svém životě více prostoru, usazuje se v nás kal a nečistota. Kdo ví, že Pán Bůh je láska a zapomíná při tom, že je svatý, nemá ještě ten pravý pohled do jeho lásky a nechápe, jak se jeho láska pojí s jeho svatostí.

[Willy]

4. října

Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme těm, kdo se provinili proti nám. (Mt 6,12)

To, co Pán Ježíš tehdy řekl svým současníkům, přesahovalo rámec své doby. Požadoval od nich vlastně něco, čeho vůbec nebyli schopni, protože neměli dosud Ducha svatého. Evangelium je svým způsobem proroctvím, jinak by to ani nebylo evangelium, ale Zákon. Požadavky Pána Ježíše přesahují Starý zákon. To by bylo zdrcující, kdyby sám nebyl naplněním Starého i Nového zákona, takže v něm je možné i nemožné, a to právě v souvislosti s věcmi, v nichž navzdory upřímnému snažení prohráváme. K tomu máme Spasitele, abychom u jeho nohou přijali své sesazení a očekávali nadále všecko od něho. On má pro nás moc i výzbroj pro vítězství i tam, kde z lidského hlediska bychom prostě museli prohrávat. Spasitel dává skrze svého Ducha chtění i skutečné činění k oslavě svého jména, abychom se konečně naučili modlit a uměli říkat nejen „můj“, ale i „tvůj“. To Zákon nedokázal. K tomu musel přijít Kristus, aby skrze jeho Ducha tam, kde sám nám prolomil cestu, se mohl Zákon naplnit i v nás a skrze nás. To slavné evangelium, hluboké jako moře, nekonečný svět, ovzduší domova pro padlé hříšníky, dusící se v úporném úsilí o spravedlnost a svatost – obzor, který se tím víc rozšiřuje, čím více se do něho noříme! Zárukou, že dosáhneme cíle, je Kristova krev, která úplně shlazuje všecky hříchy, aby Duch svatý mohl v nás plně a neomezeně vládnout.
Proč je nám často zatěžko úplně odpustit? Proč klademe stále nové ubohé meze? Předně nevnímáme velikost vlastní viny před Pánem Bohem a vrháme se na bratra a sváříme se s ním. Kdo jednou poznal velikost vlastního dluhu a hloubku svého pádu, tomu už není zatěžko odpouštět druhým. Dále: nesmířliví lidé nerozumí docela tomu, že milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému, k vyzrávání pro jeho slávu, k připodobnění do jeho obrazu. Čas od času používá Pán i nectností našich bratří nebo sester, aby nám odkryl naše vlastní nectnosti.