Život víry: Nenechte sebou manipulovat
Vloženo Pátek, 19. říjen 2001 @ 19:22:22 CEST Vložil: Tomas |
poslal tcernik Nenechte sebou manipulovat
Manipulovat znamená využívat nevědomosti, nejistot, dobromyslnosti, naivity,
strachu, slušnosti i dalších citů a vlastností lidí k uskutečňování vlastních,
zpravidla skrytých zájmů a cílů. Ty mohou být malicherné a ubohé, ale stejně tak
může jít o naprosté podmanění člověka i celých národů.
K ochraně proti manipulacím je třeba splnit tyto podmínky:
Rozpoznat a určit manipulativní nebezpečí Naučit se postupům, jak se
snahám o manipulaci bránit Mít jasné vědomí vlastních práv
Nejdůležitější je si uvědomit, že námi někdo manipuluje a že manipulaci si
nechceme a nemusíme nechat líbit, a to i tehdy, chceme-li zůstat slušnými lidmi.
Jednou z nejčastějších zábran bývá obava odmítnout to, co nechceme. Lidé
zaměňují odmítnutí v nějaké situaci se zavržením nebo znehodnocením druhého.
Máte dojem, že se musíte za své rozhodnutí někomu
blízkému zodpovídat?
Domníváte se, že "oni" jsou chytřejší, vzdělanější,
mocnější a dokonalejší než vy?
Nebo žijete v přesvědčení, že jste zákonitě nespolehliví
a nedůvěryhodní?
Obáváte se, že když některé vaše názory nebudou shodné s
názory většiny, ztratíte přízeň a lásku?
Pokud ano, jste snadnou kořistí manipulantů. Pokud ano, jste v nebezpečí, že
někdo vaše přesvědčení vyhmátne a manipulativně zneužije.
Náš nový seriál vám pomůže vzepřít se manipulaci a naučit se s ní bojovat.
Věříme že bude dobrou přípravou i předpolím k tomuto nikdy nekončícímu boji.
Jste manipulováni?
Už se vám stalo, že jste přišli do nového sboru, zaměstnání, rodiny nebo
okruhu přátel a náhle jste museli čelit potížím v mezilidských vztazích, s nimiž
jste se nikdy předtím nesetkali?
Jste vyrovnaná osobnost. Poznenáhlu však o sobě začínáte pochybovat.
Dostáváte se do stresu. Nějaký člověk z vašeho okolí vám stále leží v hlavě a
často o něm hovoříta. Až příliš často.... Proč asi? Jaký vliv na vás ten člověk
má? Jakoby jeho vztah k ostatním byl destruktivní, ale přitom jde spíše o váš
pocit než o racionální vysvětlení. Vztah s touto osobou má na vás devastující
účinky, které se u vás začínají projevovat ztrátou sebedůvěry. Stále se vracejí
pochybnosti o vlastních schopnostech, odborných vlastnostech a lidských
kvalitách. Objevuje se pocit méněcennosti. Máte dojem, že už nedokážete
komunikovat. Později nastávají i fyzické potíže, jako nespavost, dýchací potíže,
vyrážky, bolesti hlavy i břicha. Dostavují se také deprese.
Žel, manipulace se objevuje často v každodenním životě a způsobuje mnohým z
nás různé potíže a traumata.
V našem seriálu nebudeme hovořit o profesionálních manipulátorech, s nimiž se
setkáváme v reklamě nebo v politice.Takoví profesionálové používají technik
ovlivňování a přesvědčování, kterými sledují jediný cíl: prodat zboží, zvýšit
obrat nebo získat větší počet voličů. Vůbec se zde neuplatňují vyšší city. Ty
naopak jsou hlavními nástroji manipulátora působícího v mezilidských vztazích.
Oč vlastně jde? Manipulátor navozuje pocit viny, svaluje zodpovědnost na
druhé, zasívá svár, jedná s despektem, staví se sám do role oběti, mění svoje
postoje.
Věříme, že vám náš seiál pomůže seznámit se s manipulativním jednámím,
rozpoznat manipulátora a chránit se před ním.
ZA JAKÝMI MASKAMI SE SKRÝVAJÍ TI, KDO S LIDMI MANIPULUJÍ?
Manipulátoři se obvykle se skrývají pod různými maskami. Platí za pravé
mistry v měnění škrabošek podle toho, jak se jim to právě hodí - podle lidí ve
svém okolí, podle situace nebo podle cíle, k němuž směřují.
TAKZVANĚ SYMPATICKÝ MANIPULÁTOR
Tato maska, která se vyskytuje nejčastěji, je zřejmě nejnebezpečnější,
protože dokonale skrývá jeho hru. Takový člověk může být usměvavý, přívětivý,
veselý a chvílemi dokáže být i pozorný k ostatním. Je hovorný a snadno navazuje
kontakt. proniká snadno do prostoru druhých a okamžitě si ho přisvojuje. Jeví se
jako milý, vyrovnaný člověk, jemuž bychom se rádi podobali a jehož náklonnost by
nás těšila.
Proces manipulace je do té míry nenápadný, že téměř zaniká mezi mnoha
ostatními postoji, které jsou zpravidla zcela přijatelné nebo se tak
přinejmenším jeví.
Všimli jste si, že snáze vyhovíme přáním a potřebám osoby, která se projevuje
sympaticky? Obvykle také obtížněji něco odmítneme příteli než neznámému člověku.
Proto také většina manipulátorů dokáže využít tento fakt k posílení vlivu na
ostatní. Stejný jev se vyskytuje u zvířat. Například některé druhy dravých ryb
napodobují mírumilovné druhy, aby snáze dosáhly svého cíle.
Vezměme si třeba čističe slizouna. Nejdřív se však podíváme na pyskouna
pavího, rybu čistící velkou rybu jiného druhu. nazývá se "přidružená" ryba.
Čistící a čištěný se dorozumívají několika zvláštními pohyby, které mezi nimi
vytvářejí jakýsi dorozumívací kód. Navzájem si důvěřují, a tak velká ryba beze
všeho nechá pyskouna pavího připlout až k sobě. Avšak čistič slizoun (Aspidontus
taeniatus) dokonale pyskouna pavího napodobuje - dokáže se pohybovat přesně jako
on, ačkoli takové pohyby vůbec nejsou pro ryby jeho čeledi typické. Takto
maskovaný čistič slizoun oklame svou kořist (velkou rybu) a ukousne jí kus
ploutve nebo žaber.
PROJEVY VZBUZUJÍCÍ SYMPATII
Jak někdo může být druhým sympatický? Přispívá k tomu několik faktorů.
Sociologové, kteří studují tento problém, zjistili, že úplně neznámí lidé z nás
dokážou vymámit souhlas za několik minut pouze proto, že se nám zdají
sympatičtí. To je třeba případ úspěšných prodejců. V sociologických výzkumech se
ukazuje, že například vzhled, podobnost (něco společného s kupujícím), příjemné
osobní poznámky, lichotky, pozitivní asociace spjaté s určitými kontakty
(narážky na slavné osobnosti, které oba znají, apod.) mají na většinu lidí
zaručený vliv, který však působí na úrovni nevědomí.
Značná část manipulátorů (asi 60 %) se řídí ve svém chování zásadou, že je
potřeba navázat co nejrychleji přátelské vztahy (hlavně v čistě profesionální
oblasti) nebo se chovat tak, aby v ostatních okamžitě vzbudili sympatie. Jsou
usměvaví, pozorní, štědří a obětaví (dávají dárečky nebo ochotně pro druhé něco
dělají) a s oblibou se uchylují k lichotkám.
Rozdíl mezi takzvaně sympatickým manipulátorem a skutečně sympatickým
člověkem
Přirozeně nejde o to, abychom byli ostražití před každým, kdo se nám zdá
sympatický. Naštěstí existují mnozí vyrovnaní, sebejistí jedinci, kteří
nepotřebují žádné lsti nebo úskoky, aby došli uznání. Dokážou vyslovit jasně a
upřímně své názory, přání a pocity. Respektují také přání, potřeby, pocity a
názory druhých. Nijak nám nedávají najevo, že by naše odlišné potřeby, názory a
pocity byly něco nepřípustného nebo zavrženíhodného, že by nám ubíraly na
hodnotě nebo v nás měly probouzet pocit viny. Takoví lehce se uplatňující lidé
mohou být zdravě sebejistí, přirození, usměvaví, vlídní a ohleduplní,
nepřetvařují se a nepodléhají náladám. Jejich myšlení i postoje bývají jasné.
Nechystají druhým neustále nemilá překvapení a vytvářejí stabilní profesionální
i sociální vztahy. Nic ze své osobnosti neskrývají a vůbec nepociťují potřebu
urážet a snižovat ostatní, aby sami sobě dodali hodnoty. Nepopírají své
nedostatky (i kdž pro ně není vždycky snadné si je připustit a akceptovat) a
současně si uvědomují i své kvality. Nevystavují je však neustále na odiv, aby
druhému dali najevo svou nadřazenost nebo poukázali na jeho četné nedostatky.
Ujasníme-li si, jaký takový člověk se schopností lehce se uplatnit "je" nebo
"není", dokážeme lépe pochopit chování toho, kdo s druhými manipuluje. Na
počátku nějakého vztahu se manipulátor s maskou sympatického člověka přirozeně
nebude projevovat příliš odlišně od skutečně upřímného, vyrovnaného jedince.
Velmi to připomíná slova reklamy: "Vypadá to jako Canada Dry; má to barvu jako
Canada Dry... ale není to Canada Dry!" Mohli bychom k tomu dodat, že chuť nápoje
se po chvíli změní a teprve v tomto okamžiku lze rozdíl poznat. Jinak řečeno -
musíme dost dlouho setrvávat v blízkosti manipulátora s maskou sympatického
člověka, abychom postupně odhalili, co skrývá a kam ve skutečnosti směřuje. Ti
pasivnější a naivnější z nás ho třeba nikdy neodhalí, protože mají jasno ve
vlastních emocích a neuvědomují si vlastní potřeby. Když konečně dospějí k
poznání, utrpí nutně šok. Miliony lidí žijí podle podobného schématu: je pro ně
důležitější uspokojit potřeby a požadavky druhých než své vlastní. Popíráním
svých potřeb mohou lépe snášet zklamání až záporné pocity. Podřízení druhému je
pomíněno potlačením až popřením sebe. Takoví lidé na otázku: "Co chceš dělat
dnes odpoledne?" odpovědí: "Zařídím se podle tebe." Když otázku zopakujeme,
abychom je přinutili vyslovit, co by opravdu chtěli, odpovědí upřímně: "Nevím."
Jak stále uspokojují hlavně požadavky a potřeby druhých, aby se jim neznelíbili,
nepřiznávají si své skutečné city a upírají je i lidem ve svém okolí. Pasivní
lidé tedy nejsou schopni rozpoznat za sympatickou maskou manipulátora, a to
někdy třeba po deset nebo dvacet let.
To, že si neuvědomují citové utrpení, které tato osoba způsobuje svému okolí,
je jedna věc. Něco jiného však je, zda tím sami trpí, nebo ne. Neodvažují se o
své úzkosti s nikým hovořit a obvykle své trápení popírají. Jsou to jedinci,
kteří jen málokdy vyjadřují své pocity, což může pramenit i z toho, že se v nich
často sami nevyznají.
Manipulátor má i dobré vlastnosti
Když nepatříme k zvláště pasivním nebo odevzdaným lidem, mnohdy se necháme
oklamat - "sympatickými" stránkami manipulátora.
V tomto seriálu popisujeme jen jeho manipulativní rysy. Avšak osmdesát
procent manipulátorů, zejména "sympatických", má také mnoho dobrých vlastností,
jako ostatně všichni lidé. Jak ale rozlišujeme skutečné kvality od
předstíraných? Na to je jediná odpověď: časem. Jestliže s nimi žijeme nebo
pracujeme, lži a nesrovnalosti o autoritu třeba rodiče nebo nadřízeného.
Kolikrát například sekretářky a jiní spolupracovníci napraví závažné pochybení
svého vedoucího? Pak ale přijde chvíle, kdy jim nezbývá než přiznat jeho
neschopnost. Většinou se taková otázka nevynoří až do chvíle, když si druzí
řeknou co je moc, to je moc.
Vraťme se však k opravdu dobrým vlastnostem manipulátora s maskou
sympatického člověka. Obvykle je extrovert, veselý (ne vždy, záleží na
"publiku"), hovoří nenuceně a často příliš mnoho, občas je pozorný k ostatním,
milý, činorodý, živý a usměvavý. Jeví se jako pracovitý, schopný a inteligentní
člověk. Bývá velmi pořádný, vynalézavý, mívá dobrý vkus a výborné nápady,
obvykle umí výtečně vařit a kdeco opravit. Všechny tyto kvality, které dokáže
báječně uplatnit, zcela zakrývají pavučinu, kterou ve skrytu vytváří. Aniž
bychom mu jeho nesporné kvality upírali, musíme konstatovat, že mu nijak v
manipulaci nebrání, naopak se mu výborně hodí. Právě sympaticky působící
manipulátor dokáže dokonale zakrýt své postupy zcela přijatelným, a dokonce
žádoucím chováním v jakémkoli přátelském, družném, vřelém nebo důvěrném vztahu.
Jeho hlavním cílem je na každého dobře zapůsobit. Chová se k lidem velmi
příjemně. Nešetří chválou, v níž později poznáme lichotky. Zprvu se díky drobným
gestům, která ho ve skutečnosti nestojí mnoho námahy, jeví jako ochotný člověk.
Potom vás požádá o drobné laskavosti, které mu s radostí prokážete. Rychle
vytvoří důvěrné, přátelské a veselé ovzduší, poskytující pocit bezpečí.
Projevuje své dobré vlastnosti, které jsou příznivé vytvoření normálního
přátelského vztahu. Do této chvíle se jeví všechno úplně v pořádku. V tomto
stadiu by nedůvěra z vaší strany nebyla opodstatněná. Až za několik měsíců
zjistíte, že jste svázáni psychologickou a (nebo) materiální závislostí (dotyčný
člověk dokáže dávat velké dárky nebo půjčovat značné částky), která vám brání
zcela svobodně jednat. Zdá se, že manipulátor má mnoho přátel, ale ti se každé
dva nebo tři roky mění. Nevadí, najde si klidně nové. Vaše zjištění, že jde o
manipulátora, se upřesní poznatky a postojí vylíčenými v celém tomto seriálu.
Znovu se zamyslete nad obecně přijatou představou, že sympatický člověk vám
nemůže ublížit. Dejte si však pozor, abyste nepodezřívali každého sympatického
jedince. Miliony lidí se mile chovají, aniž by tím rafinovaně sledovaly své
egocentrické cíle.Většina manipulátorů nastavuje sympatickou tvář a jejich
vystupování je vlídné. Na druhé straně to však neznamená, že by člověk
odpovídající těmto vlastnostem byl manipulátor. Vezměme si například politiky -
většina z nich jsou mužského pohlaví, což ale neznamená, že by se v každém muži
nutně skrýval nadějný politik!
Okouzlující manipulátor
Okouzlující manipulátor je obvykle přitažlivého zevnějšku. Má to, čemu se
říká "šarm". Oblečení, doplňky, šperky, třeba i auto přispívají k celkovému
dojmu. Okouzlující manipulátor se dívá lidem přímo do očí, klade jim otázky,
které je mohou zaskočit, a sám přitom na dotazy odpovídá vyhýbavě, což mu
umožňuje zachovávat kolem vlastní osoby tajemství. Od ostatních si bere, co
chce, ale nedává nic kromě lichotek. Poklony, které většinou nemyslí vážně,
představují pro něj účinnou zbraň k dobývání druhých. Dokonale ovládá všechny
postupy, jak se lidem zalíbit a okouzlit je, by dokonce je přímo fascinovat.
Od okouzlení k manipulaci: Markův případ
Jako malé dítě byl Marek přímo "rozkošný", jak říká jeho matka. Lidé v jeho
okolí si všimli, jak odmítá jakýkoli trest, jakékoli pokárání. Aby se takovým
nepříjemným situacím vyhnul, zvykl si okamžitě poslechnout a přidat k tomu
líbezný úsměv. Byla to reakce u dítěte poněkud neobvyklá. Vynikal ve škole i
jinde, rodiče a jiní dospělí v jeho okolí jím byli zcela uneseni. Byl ochotný,
až přehnaně se snažil každého okouzlit.
Stal se mazlíčkem všech a lidé ho doslova zbožňovali. Pokaždé, když jeho
sestra Dana potkala sousedy, tázali se jí: "Jak se má bratr? Je tak roztomilý!"
Dana svého bratra nekonečně obdivovala. Jelikož byla spíš pasivní, prokazovala
mu četné úsluhy, jakmile ji o ně požádal. (Později přiznala, že se jí zdálo
nemožné odmítnout mu dát vlastní kapesné. Byla přesvědčená, že mu právem
náleží.) Marek měl "velké nároky" a beze všeho utrácel i sestřino kapesné. Dana
si vzpomíná: "Vždy jsem mu dávala celé kapesné. Stále jsem mu ustupovala a vůbec
jsem si nepřipustila, že i já mám své potřeby. Říkala jsem si, že on peníze
potřebuje víc než já. Všichni z něho byli celí pryč." Rodiče se rozvedli, když
mu bylo deset let. Od té doby se Marek začal chovat k matce autoritativně. Už si
to také úspěšně vyzkoušel na své šestileté sestřičce. "Teď jsem hlavou rodiny
já," oznámil jednoho dne. V té době matka, kterou rozvod zdrtil, často plakala,
a tak Marek využil její slabosti a pokusil se zaujmout v rodině dominantní
místo. Matka mu však odpověděla: "Ty hlavou rodiny nejsi. Jsi sice jediný
chlapec, ale jsi stále jen chlapec. Jsi můj syn a hlavou rodiny jsem já." Marek
svůj požadavek znovu nevznesl a choval se zase poslušně.
V době dospívání dosáhl Marek nejvyššího stupně manipulace tím, jak využíval
citové rozháranosti rodičů k dosažení vlastních cílů. Ve čtrnácti letech přešel
za matkou s požadavkem, že chce jet na přázdniny do Anglie. Matka to z
finančních důvodů odmítla. Marek odmítnutí neunesl a vmetl jí do tváře: "Tatínek
by mi to dovolil! A abys věděla, tak hned za ním jdu!" Kdykoli Marek nedostal,
co požadoval, na několik dní se vytratil k otci. Matka jeho jednání vnímala jako
vydírání. Marek dokázal velmi dobře hrát na obě strany - odcházel k otci a
vracel se, jak chtěl nebo potřeboval. V období od čtrnácti do osmnácti let
pobýval převážně u otce, který mu víc věcí dovolil a nebyl tak přísný. Navíc se
otec znovu oženil s velmi mladou ženou, která bezmezně svého nevlastního syna
obdivovala. Markovo kouzlo působilo dostatečně, takže Marek u své nevlastní
matky dosáhl všeho, čeho se mu zachtělo. Využíval každé příležitosti, aby s
lidmi ve svém okolí manipuloval. Dobře věděl, že když zůstane dlouho u otce,
matka ho bude netrpělivě očekávat a přivítá ho s otevřenou náručí. Nechával ji
čekat a při návratu se mu dostávalo "královských" poct a úsluh
Marek se stal obchodním ředitelem a díky finanční pomoci rodičů si postavil
dům. V roce 1985 otec zemřel a nastaly problémy s dědictvím. Marek si o tom
promluvil s nevlastní matkou už v den pohřbu. Ta mu odpověděla, že malé dědictví
poslouží k financování studií jejích dvou dětí, které v té době byly nezletilé a
studovaly. Danu pobouřilo bratrovo nevhodné jednání. Marek však naléhal, ale
nevlastní matka mu dala podruhé najevo, že o tom nehodlá hovořit. Marek proto
zakázal sestře, aby v budoucnu nevlastní matku a její děti navštěvovala. Dana
poznamenává: "Možná mi to nebudete věřit, bylo mi totiž už osmadvacet let, ale
já jsem ho poslechla. Možná kvůli tónu, jímž mi dal ten hanebný příkaz. Ale
opravdu jsem se s bratříčkem a sestřičkou od roku 1985 do roku 1988
nesetkala!"
Aniž by cokoli vysvětlil, Marek se už se rodinou své nevlastní matky neviděl.
Ze strachu před bratrem o sobě nedala vědět ani Dana. Když zemřel dědeček,
zdědila Markova a Danina matka dům na venkově, který prodala, protože sama už
dům měla. protože se příliš nevyznala ve finančních operacích a jednáních na
úřadech, nechala se v těchto záležitostech zastupovat Markem. Ten využil
příležitosti, aby ji donutil koupit byt u moře. Přesvědčování probíhalo postupně
a záludně. "Bylo by dobré, kdybys koupila byt. Mohla by sis užít vnuček (jeho
dcer). Dana by ho také mohla užívat a jezdila by za tebou častěji."
Markova matka se nechala přesvědčit a zaplatila byt, který syn nechal napsat
na sebe a na sestru. Tvrdil, že tak to bude pro matku výhodné kvůli daním. Ode
dne, kdy se stal vlastníkem bytu, už nikdy matku nenavštívil, ačkoli bydlela
blízko. Když mu to Dana vytýkala, odpověděl jí, že to pro něj znamená příliš
velkou ztrátu času.
Marek dosáhl všeho, co chtěl, takže se už nemusel dál namáhat. Matka přišla o
všechno. Neviděla, jak vnučky rostou, a syn ji nikdy do bytu nepozval. Začala na
věci nahlížet jinak a řekla si: "Musela jsem někde udělat chybu, že to všechno
došlo až sem a že jsem si vysloužila něco takového." Několik let přemítala o
tom, co asi způsobilo, že se k ní syn chová takovým způsobem. V jejích
představách Marek stále zůstával milý, ochotný, inteligentní... Nedokázala si
uvědomit i po všem, co se stalo, že by syn mohl mít dvojí tvář.
Několik let po roztržce s rodinou nevlastní matky si Dana uvědomila absurditu
situace a znovu navázala kontakt se svými nevlastními sourozenci. V té době ani
ona ještě nechápala, k čemu vlastně došlo. Nyní s rodinou otcovy druhé ženy
udržuje výborné vztahy.
Dana a její matka nakonec přišly na to, že Marek je okouzlující manipulátor.
Jeho hlavním cílem bylo vylákat od členů rodiny peníze a získat finanční výhody
od dalších osob. Dosahoval toho okouzlujícím, milým chováním, a to už od
dětství. Dana i matka tím velmi trpěly a až po dlouhém váhání s manipulátorem
přerušily veškeré styky.
Manipulátor vyvolává různými způsoby pocit, který je mnohem rafinovanější a
nebezpečnější než obdiv - lidi ve svém okolí okouzluje, ba přímo fascinuje.
Výraz fascinovat pochází z latinského fascinare, což znamená "očarovat", ale i
"uhranout, uřkonout". Okouzlujícímu manipulátorovi nedokážou odolat lidé citliví
na některé stránky jeho osobnosti, které umí uplatnit. Například libozvučný
hlas, příjemné pohyby, krása, inteligence, znalosti, nesmírně milé chování,
dvornost... Pozor však, fascinace nás omezuje, nikdy nepříspívá k našemu
růstu!
Altruistický manipulátor
Altruistický manipulátor nám všechno dá, všechno pro nás udělá, všechno nám
koupí, aniž bychom ho o to museli žádat, přitom však očekává, že platí zavedená
společenská zásada - princip reciprocity. Zkrátka dá nám všechno, ale potom mu
nelze nic odmítnout. "Je tak milý, přece mu nemůžu odepřít pomoc." A to i když
nerad dělám to, co po mně manipulátor chce, nebo mě přinutí něco udělat, aniž by
mě o to výslovně požádal.
Patrik je svobodný šestatřicetiletý muž. Žije v Paříži, zatímco jeho rodiče
si poklidně užívají důchodu na jihu Francie. Jeho otec nedávno onemocněl a nyní
se již pomalu uzdravuje. Patrik se tedy rozhodne rodiče navštívit, i když se mu
zjevně příliš nechce.
Nedlouho po příjezdu vezme otec Patrika na obhlídku domu. Na trámech po celém
obvodu střechy opadává barva. Necháme dále hovořit Patrika: "Věděl jsem, že otec
tu práci dělat nemůže. Otec si svůj zdravotní stav velmi dobře uvědomoval, a tak
mě vmanévroval do situace, kdy už mi nezbylo než mu nabídnout, že nátěry udělám.
Velmi obratně mi naznačoval, že on je dělat nemůže. Nakonec se mě zeptal, jestli
si může vzít dovolenou koncem května."
Syn není otcovými plány vůbec nadšen, navíc dobře ví, že rodiče mají dost
peněz na to, aby se obrátili na nějakou místní firmu, která nátěry provádí.
Patrik se cítí provinile, jakmile jen pomyslí na možnost, že by odmítl. Říká:
"Otec mi dal najevo, že by to bylo jako neposkytnutí pomoci osobě v ohrožení
života, kdybych se toho neujal; těžko se mi pak odmítá, i když natíráním strávím
část dovolené. K tomu jsem si jist, že mi zaplatí zpáteční letenku, dá mi odměnu
za práci a řekne jako vždycky, že mě přece nechce vykořisťovat."
Patrik skutečně přijede z Paříže na celou dovolenou, aby dřevěné části
střechy natřel. Nakonec mu otec vystaví šek na sumu, která je ve srovnání s
výdaji na dopravu a s množstvím práce směšná.
"To je tak na část účtu za telefon," řekne Patrik dotčeně.
"Jestli to není dost, jen řekni, já ti vystavím jiný," odpoví otec
přívětivě.
Patrik se stydí požádat o další šek, a tak za vystavený šek poděkuje. Při
loučení na letišti otec podotkne: "Vždyť jsme přece tady, abychom si navzájem
pomáhali.
Jde o dobrovolnou pomoc druhému, nebo o ustupování jeho požadavkům?
Zásada reciprocity
Podle zásady reciprocity, kterou ti, kdo s námi chtějí manipulovat, dobře
znají, je nutné oplatit bližnímu každou prokázanou laskavost nebo úsluhu. Jak v
životě procházíme různými etapami začleňování do společnosti, nabývá pro nás
toto pravidlo stále větší důležitosti. Američtí antropologové Lionel Tiger a
Robin Fox se domnívají, že se jedná o adaptační mechanismus člověka, na jehož
základě se odehrává směna zboží, ale současně se rovněž vytváří pevná sociální
vazba. Zásada tedy má v lidské společnosti i pozitivní stránky. Každý z nás se
ostatně tomuto pravidlu, které se týká také společenských povinností, učil už od
dětství. Jeho nedodržováním si vysloužíme postih v podobě obecného odsouzení,
kde na nás druzí budou pohlížet jako na nezdvořáka, nevděčníka a prospěcháře, a
to pokaždé, kdy bereme, aniž bychom se snažili něco dát na oplátku.
Jelikož nechceme, aby nás ostatní odsuzovali, hrajeme tuto hru téměř stále.
Snadno pak upadneme do léčky manipulátorů, kteří se snaží těžit z našeho pocitu
"dluhu".
Ve Spojených státech ukázaly mnohé studie z oboru sociální psychologie, jak
je zásada reciprocity silná. Uplatňuje se i ve vztahu k lidem, k nimž žádné
sympatie nechováme. Pocit dluhu občas máme i v případě, že se nám dostane
něčeho, o co jsme vůbec nežádali. Zásada reciprocity nás sice zavazuje, abychom
opláceli, je však snadno zneužitelná vzhledem k povinnosti přijímat. Manipulátor
tedy vytváří asymetrickou situaci. Když například právě potřebujete peníze a
manipulátor vám je půjčí, je později schopen vás požádat o "laskavost" - o
dvojnásobek částky, kterou vám půjčil. Znamená to, že dobu a způsob splacení
dluhu si volí on. Odmítnout je potom těžké. Když to uděláme, uplatní bez váhání
pověstnou zásadu reciprocity: "Když jsi potřeboval ty, já jsem ti pomohl."
Většinou se snažíme takovou tíživou situaci vyřešit, tudíž s námi osoby, které
nás nutí přistoupit na nerovnou směnu, mohou snadno manipulovat.
Altruistický manipulátor je schopen věnovat nám mnoho času, dávat nám dárky
nebo nám předkládat logické návrhy, které nám v dané chvíli vyhovují. Bude však
požadovat přímo nebo oklikou, abychom vyvinuli úsilí i my, a to úsilí ve
skutečnosti podstatně větší.
Takový typ manipulujícího člověka nás ohrožuje zejména tím, že si
neuvědomujeme, jaké mechanismy používá. Vytváří vztah závislosti na sobě. A my
se do jeho "přívětivé" pasti necháme snadno lapit...
Vzdělaný manipulátor
Manipulátor se někdy skrývá v neobyčejně vzdělaném muži (nebo ženě). Dává
najevo lehké pohrdání těmi, kteří nemají stejné vědomosti jako on, a podivuje se
neznalosti ostatních při hovoru o úzce specializovaných tématech, o nichž
málokdo něco ví. Vyjadřuje se k nim, jako by šlo o úplnou samozřejmost. Cituje
jména, data a místa bez jakéhokoli bližšího vysvětlení. Ponechá nás naší
nejistotě, i když bychom se rádi poučili. Způsob a tón jeho řeči ukazuje na
velmi vzdělaného člvoěka. Pokládáme ho za nesmírně inteligentního a neodvažujeme
se ho na nic zeptat. Kdybychom se přece jen k otázce odhodlali, zareaguje
překvapeně, podrážděně nebo i vybýbavě. Jestliže se opravdu v dané věci vyzná
(zdání klame, nebývá tomu vždycky tak), zmocní se slova na dlouhou dobu, aby
přednesl úplnou přednášku o svém "vědním oboru". Dělá přitom výborný dojem,
zejména když najde hojné posluchačstvo. Hovoří-li však o tématu, které znáte
velmi dobře, brzy zjistíte, že se v některých bodech mýlí nebo prostě lže. Pokud
však vědomosti o daném tématu nemáte, nebude vám nic nápadné.
Všimněte si, čim se liší manipulátor od zajímavého, vzdělaného člověka: ten
vám nikdy nebude dávat najevo, že jste nevzdělaný hlupák s nízkou inteligencí.
Manipulátor spoléhá na neznalosti ostatních a uplatňuje prvky, které zvyšují
jeho autoritu: dosažené vzdělání, společensky ceněné povolání, věk nebo
zkušenosti.
Úcta k autoritám
Čím to je, že na nás určitý jedinec tak zapůsobí? Profesor psychologie
Stanley Milgram, který je vedoucím výzkumu na newyorské univerzitě,
charakterizuje tento jev jako pocit úcty k autoritě. Mnohé studie ukázaly, že
automaticky reagujeme příznivě na velmi uznávané autority. Přirozeně nás vůbec
nenapadne pochybovat o výrocích osob, jejichž povoláním je "vědění". Pochybujete
snad o tom?
Uvedu zde nasmírně zajímavý pokus s překvapivými výsledky, který profesor
Milgram uskutečníl na Yaleově univerzitě (New Haven, Connecticut). Byl proveden
na čtyřiceti tělesně i duševně zdravých osobách (jejich zdravotní stav byl
prověřen).
Při pokusu vědec v bílém plášti se jmenovkou prezentuje situaci jako
"zkoumání účinku trestu na učení a paměť". Pokusná osoba zvaná "instruktor" má
dávat "žákovi" elektrické šoky o zvyšující se intenzitě pokaždé, když se žák
splete (žák je jiný účastník, jehož instruktor nezná). Před pokusem se má žák
naučit seznam dvojic slov. Jakmile instruktor řekne nějaké slovo, žák má rychle
odpovědět slovem tvořícím příslušnou dvojici. Na žákovu paži se připevní
elektrody. Vědec řídící pokus mu před zahájením vysvětlí, že elektrické šoky při
stoupající intenzitě sice mohou působit velkou bolest, ale nazanechávají "trvalá
poškození". Vědec a instruktor se usadí ve vedlejší místnosti, ale mohou žáka
slyšet přes skledněnou přepážku. Instruktor sedí u ovládacího panelu a při každé
špatné odpovědi zasadí žádkovi elektrický šok. Při každé chybě instruktor
zvyšuje napětí o 15 voltů.
Pokus začíná. Na počátku jsou elektrické šoky nepříjemné, ale nepůsobí
bolest. Od 75 voltů žák sténá bolestí. Čím více žák trpí, tím méně je schopen
soustředit se a dělá více chyb. Instruktor pokračuje. Při 120 voltech žák křičí,
že ho to opravdu bolí. Při 150 voltech žák snažně prosí, aby přestali, a chce
jít pryč. Pokus dospívá k velmi znepokojujícím výsledkům: instruktor (85 % ze 40
účastníků) na prosby vůbec nedbá a ptá se dále. Při 165 voltech žák žadoní:
"Přestaňte! Pusťte mě ven! Pusťte mě ven, prosím vás! Nechte mě jít pryč!" Avšak
instruktor pokračuje ve "výslechu" (v tomto stadiu zanechá pokusu jedíný
instruktor). Nyní jsou elektrické šoky tak silné, že žák křičí a svíjí se
bolestí. Zjevně neoblomný instruktor dále klade otázky a postupně dojde na 195,
210, 225 voltů... Často se stává, že když instruktor váhá, zda má dát žákovi
elektrický šok, obrátí se na vědce s otázkou, jestli má pokračovat. ten použije
jedno ze "slovních povzbuzení", která mají instruktora udržet na místě. Jedná se
o tyto věty (jsou uvedeny v pořadí, jak mají být použity):
1. "Pokračujete, prosím vás."
2. "V zájmu pokusu musíte pokračovat."
3. "Je nezbytné, abyste pokračoval."
4. "Nemáte na vybranou, musíte pokračovat."
Vědec přitom hovoří rozhodně a zdvořile.
Žák zoufale volá na instruktora, aby mu pomohl uniknout. Ale instruktor na
pobídnutí vědce pokračuje v pokusu. Elektrické šoky dospívají až ke 300 voltů.
Žák křičí, že nebude na otázky odpovídat. Instruktor považuje odmítnutí za
špatnou odpověď a uštědří žákovi další šoky. Elektrické napětí nemilosrdně
roste.Vždy před spuštěním elektrického šoku instruktor nahlas oznamuje napětí.
Žák už není schopen křiku ani pohybu. Instruktor spouší páčkami proud až do
nejvyšší hodnoty - 450 voltů.
Pokus končí.
Výsledky pokusu jsou ohromující: ani jeden ze 40 účastníků - instruktorů
(jsou to zcela normální lidé) nepřestal plnit svůj úkol, když ho oběť snažně
prosila, aby pokusu zanechal, a to ani tehdy, když už nebyla schopna odpovídat.
Při 300 voltech přestal jediný účastník. Nejstrašlivější na tom je, že dvě
třetiny pokusných osob dovedly úkol až do konce (450 voltů).
Výsledky odporovaly všem očekáváním tehdejších odborníků (vědců a
psychiatrů). Ti odhadovali (před uskutečněním pokusu), že do konce dovede pokus
1-2 % pokusných osob (instruktorů), 39 psychiatrů se dokonce domnívalo, že jen
0,1 %. Nyní musíme prozradit, že žáka představoval herec. To ovšem instruktor
nevěděl. Jak si tedy vysvětlit, že obyčejný člověk je schopen působit nevinné
oběti takové utrpení? Žádný z nich, podotýkám znovu, nebyl zvrhlý nebo duševně
nemocný. Jejich reakci vysvětluje přítomnost vědce, který mu dával pokyny. Pro
všech 40 účastníků představoval autoritu - toho, kdo ví, co dělá. Pokusné osoby
instinktivně jeho postavení nezpochybňovaly. Lze tedy pochopit, že se Hitlerovi
podařilo zmanipulovat masy, aniž by se proti němu vytvoříla skutečná
opozice.
Profesor Milgram provedl další výzkumy, aby tuto domněnku potvrdil. Při tomto
pokusu však vědec zaujal místo žáka - role se obrátily. V této situaci 100 %
účastníků odmítlo zasadit jediný další elektrický šok, když o to žádal pouze žák
z předcházejícího pokusu. Vědec připojený na elektrody se ocitl v kritické
situaci. Instruktor rozhodně odmítal v pokusu pokračovat. V další verzi pokusu
vědec požádal instruktora, aby pokus přerušil, i když oběť chtěla pokračovat.
Instruktor poslechl okamžitě a už se páček nedotkl. Jiné varianty pokusů tohoto
druhu potvrzují, že se pokusné osoby podřizují příkazům autorit.
Rádi bychom však ukončili tuto část vyprávěním o výsledcích pokusu, které
zaujmou zejména čtenáře pracující ve zdravotnictví. Byl proveden v jedné
nemocnici ve Spojených státech a zúčastnilo se ho 22 zdravotních sester z
chirurgického, dětského a psychiatrického oddělení. Výzkum prováděl tým lékařů a
zdravotních sester, kteří hodlali studovat problém, jak se člověk podřizuje
autoritám při závažné chybě v předpise léku. Chtěli se rovněž dovědět, jak by
působilo, kdyby obvyklou autoritu nahradil neznámý hlas v telefonu, který se
představí jako "doktor". Vždycky na začátku pokusu zavolal vedoucí výzkumu na
oddělení a ohlásil se jako lékař pracující v nemocnici. Požádal sestru, aby
podala 20 miligramů léku (Astrogenu) pacientovi, který byl hospitalizován v
oddělení, kde sestra pracovala.
Sestra měla v té chvíli začít o příkazu pochybovat ze čtyř objektivních
důvodů:
1. Řád nemocnice nepovoluje předepisování léků po telefonu.
2. Použití léku není v nemocnici povoleno. Není k dispozici povolení k jeho
uvedení na trh. Lze ho však dostat v centrální lékárně nemocnice.
3. Předepsaná dávka je příliš vysoká a nebezpečná. Maximální dávka udávaná na
obalu léku je 10 miligramů, tudíž polovina množství, které přikazuje podat
"lékař" po telefonu.
4. Sestra nikdy předtím tohoto lékaře neviděla, ani s ním telefonicky
nehovořila.
Výsledky byly překvapivé - v 95 % případů se sestra vydala do nemocniční
lékárny, kde vybrala určenou dávku Astrogenu, a zamířila do pacientova pokoje,
aby mu lék podala. V tu chvíli ji zastavil jeden z organizátorů a vysvětlil jí,
že se jednalo o pokus.
Pozoruhodné na tom je, že organizátoři výzkumu se předem zeptali jiných
sester, co by dělaly, kdyby se jim něco takového přihodilo. Všechny odpověděly,
že by nikdy neuposlechly a takový příkaz nepravedly! Není to zajímavé?
Pokus byl proveden ve Spojených státech. Všechny francouzské zdravotní
sestry, jimž jsme tuto příhodu vyprávěli, prohlásily, že něco takového by se na
jejich oddělení stát nemohlo a že by se vzepřely. Bylo by zajímavé provést
podobný pokus také ve Francii.
Jak jsme zjistili, není to, že se člověk podřizuje autoritám nebo symbolům
autority (titul, oblečení, doplňky atd.), vůbec vědomé. Pokus, který jsme
vylíčili, objasňuje a ukazuje moc manipulátora, který má jistou formu autority
(byť iluzorní). Je schopen nás ovládat a donutit k přijetí toho, co chce on.
Takový vliv působí, aniž bychom si ho uvědomovali. Mnohdy jsme stejně citliví
na symboly autority jako na autority skutečné.
|