Život víry: Nemusím všecko vědět
Vloženo Pátek, 16. listopad 2001 @ 12:26:05 CET Vložil: Stepan |
Jsou věci,
které vědět žádným způsobem nemůžeme. Především co
bude zítra, za měsíc, za rok. Všichni jasnovidci jsou buď
šarlatáni nebo paranoikové. Ostatně by lidem nijak
neprospělo, kdyby dovedli předvídat budoucnost, aspoň lidem
činorodým
Jiné je to s
minulostí a s přítomností. Tam je třeba vědět co nejvíc,
vědět a pamatovat si. Každá zapomenutá zkušenost, má-li
být obnovována, se platí dráž a dráž. Je tedy třeba
vědět mnoho, nikoli však všecko. A o těchto výjimkách
chceme nyní hovořit.
Můžeme je
rozdělit do dvou skupin, které nazveme oni (naši sousedé,
přátelé, kolegové atd.) a já. O první skupině se memusíme
zvlášť šířit. Lidé mají stejné právo jako domy - je
dovoleno se na ně dívat jen zvenku. Dovnitř smí vstoupit
pouze ten, kdo by pozván, a očekává se od něho za důvěru
důvěra. Svévolná zvědavost je jistý druh krádeže, o to
horší, že neškodí majetku, ale samému majiteli.
Teď
přichází na řadu druhá skupina. Co nemusím sám o sobě
vědět? To, oč jsem si sám neřekl. O vyžádaném úsudku lze
předpokládat, že bude formulován odpovědně, obezřetně i
upřímně, užitek proto bývá obapolný. Kdežto samovolné
lidské řeči, rady a kritiky, ať už šeptané za zády nebo
říkané do očí, postrádají to hlavní: nedbají na účin
svých slov. Diagnóza je součástí terapie, jen s tímto
zřetelem může být pacientovi sdělena. A lék je jen tehdy
lékem, když je přesně dózován a správně ordinován. V
opačném případě působí na organismus rozkladně, ochromuje
síly, schopnosti i vůli.
Člověk
nemůže zabránit, aby si o něm lidé nepovídali. Ale může
docílit, aby se to dálo mimo něj. A případným ochotným
informátorům zdvořile řekne: Děkuji, nemusím všecko
vědět!
z evangelického kalendáře
|