poslal Nepřihlášený Napsal: Petr Macek (přednáška na VOSST v OlomouciI.
POKUS O EKLESIOLOGICKOU CHARAKTERISTIKU CÍRKVE NAVAZUJÍCÍ NA TEOLOGII
"RADIKÁLNÍ REFORMACE"
Úvodní
poznámka
Co
jsou NOTAE ECCLESIAE - znamení církve? Klasický protestantismus: Kde se Slovo
Boží řádně káže a svátosti řádně vysluhují. Co to znamená "řádně"?
Dokud to není jasné, vejde se do formulace jakákoli theologie. Proto se
definice naprosto nehodí jako rozlišovací princip v ekumenické konverzaci.
Ještě větší nedostatek: To, na čem tu záleží, není církev sama o sobě,
ale její superstruktura: Kazatel a administrátor svátostí. Pozornost je
soustředěna jinam než ke sboru.
Jistě
se v definici předpokládalo, že sbor je na svém místě (dokonce pod hrozbou
trestu od vrchnosti), na přítomnost
sboru se však v definici nepamatuje. Definici je jedno, kolik křesťanů je přítomno,
jak naslouchají, jak rozumějí, jak na slyšené odpovídají, k čemu se
rozhodují, v jakém vztahu jsou jedni s druhými, s jakou orientací se vracejí
ke každodenním aktivitám. Definice tak přiznává legitimitu církevní
superstruktuře.
Pokus
toto napravit v reformované tradici: Kriterium "náležité kázně".
Týká se především způsobu synodní správy, druhů církevní služby a
mravní kontroly nad chováním členstva. Nedostatečné. Toho si byla radikální
reformace vědoma.V 16. století už Menno Simons přidává ke "klasickým"
znamením ještě čtyři: svatý život, bratrskou lásku, neohrožené svědectví
a utrpení. Zde je patrná
orientace na sbor a na jeho svědectví.
Typický
je tu motiv kříže. Utrpení je pro křtěnce důsledkem konformity s
Kristovou nonkonformní cestou. Není to pouze politováníhodně nevyhnutelná
cena za zachování pozic, které mají za odměnu spásu, ale je to účast na
Kristově vítězství na mocemi tohoto věku. Není to něco, co má svou
vlastní slávu, ani to pouze "možná", nezakalkulovatelná dimenze křesťanské
věrnosti, povstávající z řádu věcí. Člověk je nevyhledává, když ale
přijde, nepokládá je pouze důsledek toho, že Boží prozřetelnost chtěla,
abychom žili v těžkých časech. Je zajímavé, že v některých moderní
pokusy o redefinici notae je utrpení zahrnuto: Willem A, Visser t' Hooft
(The Pressure of our Common Calling): martyria, diakonia, koinonia, nebo
Stephen Neil (The Unfinished Task): připojuje "misijní
vitalitu", utrpení a poutnickou mobilitu
charakterizují vztah ke světu.
Pro
církve, které se hlásí ke konceptu ”věřící církve” (Believers’
Church), je charakteristické, že motiv společenství naopak zdůrazňují.
Předkládaný sumář, který vznikl na sympoziu o "věřící církvi"
v Louisville 1967[1],
je pro eklesiologii radikální reformace charakteristický v tom smyslu, že většina
zde vyjadřovaných pozic je pro tuto skupinu reprezentativní a mnoho z nich
naopak nereprezentuje ostatní hlavní křesťanské tradice.
1.
Nejzřetelnější manifestací Boží milosti je jeho povolání a shromáždění
věřících lidí
2.
Primárním modelem církve je úzké společenství konkrétního místního
sboru
3.
Boží slovo církev tvoří, soudí a obnovuje
4.
Posláním církve ve světě je plné uskutečnění jejího bytí jako smluvního
společenství uprostřed světa.
AD
1. Nejzřetelnější manifestací Boží milosti je jeho povolání a shromáždění
věřících lidí
A)
Sbor je tvořen tímto Boží povoláním, na něž oslovení lidé ve víře
svobodně odpovídají. Základem členství ve sboru je tak individuální vědomé
a svobodné přijetí Krista jako spasitele a Pána. Člověk stojící před
Bohem v osobní krizi odpovídá na jeho milost, přijímá jeho odpuštění a
odhodlává se ke křesťanskému způsobu života. Jak taková krize probíhá
není podstatné, ale je to vždy osobní zkušenost, kdy Bůh nabízí své
spasení v Kristu a jednotlivec, odpovídající ve víře, přijímá ujištění
Ducha, že je Božím dítětem. (Označení "věřící" v běžném
názvu "církev věřících" se proto netýká zvláštní subjektivní
dispozice členstva, ale konstruktivní povahy onoho osobního nasazení, které
toto viditelné společenství definuje.) Věřící v Ježíše Krista
manifestuje novou kvalitu života, kterou nazýváme učednictvím.
Co
se tím zamítá je model církve, v němž se křesťanská oddanost jedince
proklamuje, vynucuje nebo pokládá za samozřejmost bez jeho souhlasu nebo žádosti.
Nejvýraznějším příkladem takového modelu je pedobaptismus.
Co
tu zůstává otevřeným problémem je takové pochopení dítěte, jeho možné
duchovní zkušenosti a jeho vztahu k věřícímu společenství, které by
pamatovalo jak na integritu jeho bytosti, tak na integritu sborového řádu.
Podobně otevřeným problémem je přístup k těm pedobaptistickým tradicím,
které mohou (a chtějí) na základě pečlivé duchovní výchovy, smysluplné
konfirmace a odpovědně uplatňované kázně prohlašovat, že i ony jsou tvořeny
svobodně oddanými věřícími.
B)
K učednictví dochází skrze znovuzrození a posvěcení působením Ducha
svatého; ten tak tvoří a zachovává způsob života, který by jinak nebyl
možný. Jeho modelem je dokonalé lidství Ježíše Krista, zejména jeho služba
a jeho kříž. Je živen vzájemnou kázní ve sboru, jejíž prostřednictvím
dochází k rozpoznání, napomenutí, morální solidaritě a odpuštění.
Tím
se zamítá každý model členství, který nevychází z učednické oddanosti
- a to bez ohledu na věk takto přijímaných členů - a každý takový
model, který novým členům neposkytuje nutné zdroje k tomu, aby duchovně
rostli a dozrávali.
Problémem
zůstává nebezpečí, že křesťanská dokonalost bude spojována s osobností
věřícího a nikoliv s Kristem a jeho Duchem. Problémem také zůstává
nebezpečí, že určitý pojem poslušnosti bude vnucován lidem nepřesvědčeným
nebo že bude definován "legalisticky", bez ohledu na měnící se
kontext etického rozhodování.
C)
Každý věřící se podílí na Kristově službě v její plnosti. Každý věřící
je knězem, každý je také prorokem a kazatelem. Každý věřící se podílí
na ponížené službě, kterou Ježíš zjevil jako způsob své vlády. Každý
věřící přijímá dar, jehož užití je nezbytné pro kýžený život celého
těla.
Tím
se zamítá takový pojem duchovenské (ordinované) služby, kdy duchovní tvoří
jakousi výlučnou svátostnou, profesionální a vládnoucí kastu a koncept
"laického", které je (pak obvykle) definováno negativně.
Otevřeným
problémem zůstává, zda podřízení výuky (spolu s ostatními službami) životu
sboru nezvyšuje náchylnost k ideologické konformitě s okolním světem a církvi
nevlastním formám života.
Poznámka:
Zřetelnost
církve jako společenství věřících je nazadatelným předpokladem
pro to, aby poselství evangelia mělo opravdu smysl. Kongruence mezi
svobodnou a viditelnou existencí veřící církve a
možností platné misijní zvěsti není pouze pragmatická či
instrumentální, ale je založena v samotné podstatě evangelia. Kdyby nemělo
platit, že na určitém místě jsou muži a ženy nejrozličnějších povah a
nejrůznějšího původu, kteří sem byli shromážděni Ježíšem Kristem,
pak na tomto místě nedochází k novému lidství a na tomto místě
evangelium není pravdou. Jestliže tu naopak k tomuto novému stvoření dochází,
pak všechno co toto společenství tak či onak komunikuje okolnímu světu je
pouze explikací faktu a události jeho vlastní existence.
AD
2. Primárním modelem církve je úzké společenství konkrétního místního
sboru.
A)
Sbor je povolán k prorocké existenci, kdy Boží vůle v dané chvíli a na
daném místě je rozpoznávána skrze užívání osobních darů, studium Písma
i současné reality a Duchem podněcovanou práci ve skupinách.
Zamítá
se
(1)
takový model nebo proces sborového života, kde právo tohoto rozpoznávání
je popíráno nebo kde je výzva k němu a odpovědnost za ně odmítána.
(2)
takový způsob myšlení, který odmítá věřit, že Boží vůli lze tímto
způsobem v církvi poznat
(3)
takové uvolnění kázně (řádu), které členům umožňuje, aby se na této
společné poslušnosti nepodíleli.
Nejistota
zůstává v tom, zda dnešní lidé - ať v těchto nebo jiných tradicích -
jsou vůbec s to výzvu k takové otevřenosti a vzájemné odpovědnosti přijmout.
B)
Sbor je povolání k posvěcenému a uzdravujícímu životu, kdy prostřednictvím
bohoslužby, vyznání, odpouštění a znovustvrzení smlouvy lidé dorůstají
k větší živosti a autenticitě jejich obecenství s Bohem. Nástrojem tohoto
uzdravujícího děje není ani tolik profesionální služba a intelektuální
osvícení smyslu vlastního já, jako aktuální zkušenost osvobozujícího
osobního vztahu ve vzájemném napomínání, přijímání a starosti. Je-li
strukturální oddělenost dobrovolného společenství nezadatelnou formou
sboru, jsou tyto vztahy lásky jeho podstatou.
Zamítá
se bohoslužebná rutina, která podvazuje možnost věřícího svobodně se sdílet
a přijímat.
Zůstává
nebezpečí, že dojde předpisování a rutinovanému uplatňování specifických
nových modelů bohoslužby nebo osobní zkušenosti.
C)
Sbor je povolán z širší společnosti k pospolité existenci, která se sice
děje v rámci ostatního světa a v jeho zájmu, od jeho struktur a hodnot se však
odlišuje. Toto odlišení se je předpokladem misijní i diakonské služby světu.
Někdy to předpokládá i osobně náročný odpor vůči ve světě přítomné
moci.
Odmítán
je takový pohled na svět, který nepočítá s jeho porušeností, a každé
takové pojetí církve, kdy její údy a její cíle jsou prostě ztotožňovány
se světem v jeho vzpurnosti.
Zůstává
nebezpečí, že oddělení od světa bude zaměňováno s nějakou geografickou
nebo společenskou distancí nebo s pouhou etickou či kulturní nonkonformitou,
a ovšem i a nebezpečím, že koncepce odlišení se od světa bude ukvapeně
aplikována i vůči všem křesťanům, kteří jsou nějak jiní. Zůstává
tu i úkol eklesiologické interpretace fenomenu corpus christianum, který
formoval křesťanství či křesťanskou kulturu, která je jak dědictvím,
tak i východiskem církví usilujících o obnovu. Podle některých je idea
"církve věřících" či hnutí církevní obnovy vyvracena tím, že
tyto církve z "křesťanstva" vycházejí či do něho degenerují.
D)
Centrální postavení sboru napovídá a specifikuje vztah BC k ekumeně. Nejde
o spiritualizovaný pojem čistě neviditelné jednoty. Není třeba ani popírat,
že (celo)církevní shromáždění, rady, konventy, synody a asociace mohou mít
eklesiologický význam. Kongregacionalismus tu však má ten dopad, že i
jejich charakter jejich zasedání, jejich procedura i na nich dosahovaná názorová
jednota je vnímána jako "kongregační". Nemohou tudíž nějak
autoritativně poutat jiné, místní kongregace, které se setkávají častěji,
jejichž členové se znají lépe a jejichž odpovědnost se týká života členstva
v jeho úplnosti.
Zamítnuta
je taková koncepce ekumeny, která se pokouší obsáhnout "víru",
"řád" či administrativní strukturu celých "denominací"
a která rozhoduje prostřednictvím instruovaných delegátů, proporčních
zastoupení, většinovým hlasováním a dalšími procesy, které svou povahou
kongregační nejsou. Zamítána je i představa, že viditelná jednota, o níž
je třeba stát, by měla mít podobu jedné organizace (rady, konventu,
asociace, shromáždění nebo "Církve", usilující nebo domnívající
se sdružovat, zastupovat a vést všechny křesťany.
Čemu
je třeba čelit, je nebezpečí anarchie, soutěživosti a izolacionismu, které
vždy hrozí, když zamítnutí vize jednoty ve smyslu superstruktury není samo
provázeno odvážnou vizí a neméně vášnivou oddaností myšlence svobodnější,
volnější, misijnější a náročnější manifestací jednoty "těla
Kristova".
Poznámka:
Každý
místní sbor je pod vládou Kristovou kompetentní ke kontrole svého života (Mt
18,15-18)... Ale místní sbor postrádá jednu ze známek pravé křesťanské
komunity, jestliže nevyhledává společenství jiných věřících sborů a
nehledá pravý vztah k jiným společenstvům a není si vědom svého místa v
jedné katolické církvi.
AD
3. Boží slovo církev tvoří, soudí a obnovuje
A)
K jedinečnému a dějinnému charakteru křesťanské víry patří, že její
základ a proto i její norma jsou dány událostmi, které jsou předmětem apoštolského
svědectví. Církev existuje tam, kde je o těchto událostech podávána zpráva
a jejich význam interpretován věřícími svědky věřícím posluchačům.
Recepce novozákonního kánonu představuje fixaci normativní autority tohoto
apoštolského svědectví.
Co
se zamítá, je tedy představa pokračujícího tradičního procesu jako další
na Písmu nezávislé normy. Rovněž se zamítá jakákoli dějinná
interpretace, v níž není Starý zákon čten jako interpretovaný Novým a
Nový jako svědectví Ježíši Kristu. Zamítá se rovněž jakékoli zužování
naslouchajícího společenství nárokem hierarchické autority nebo interpretační
odbornosti.
Zůstává
tu nebezpečí, že učení o srozumitelnosti (a postačitelnosti) Písma bude
zjednodušeně chápána jako legitimující přezírání nutných dějinných
a kontextuálních zřetelů správné interpretace. Břemenem zůstává i zdrženlivost
a jiné obtíže při uznávání a oceňování změn v učení, důrazech a
interpretaci, k nimž došlo a dochází v rámci této tradice samotné.
B)
Protože život církví je - tak jako evangelijní události samy - dějinný,
neopakovatelný a nahodilý, může dojít k neposlušnosti církve. Jestliže církev
v neposlušnosti prodlévá, naslouchá cizím hlasům (duchům) a jde za nimi,
může odpadnout od pravdy. V takovém případě Duch svatý povolává lidi k
znovuustavení víry a praxe podle novozákonní normy.
Zamítá
se tak jakýkoli pojem neporušitelnosti církve, který by z principu učinil
odpadnutí nemožným a obnovu zbytečnou.
Vzniká
tím ovšem pokušení, že možnost či vhodnost napodobení kulturních forem
života novozákonní církve ve specifických detailech nebude dostatečně
kriticky zvažována. Podobně je tomu s notorickým pokušením ospravedlňovat
oddělenost bez vyčerpání všech možností zjednat pravdě přijetí u širšího
společenství víry, nebo ospravedlňovat jako "obnovu" to, co je obyčejnou
roztržkou.
C)
Ježíš svým učedníkům slíbil, že je skrze Ducha svatého bude i nadále
uvádět do veškeré pravdy, vyučovat je o smyslu toho, co již slyšeli a v
nových situacích tento smysl obnovovat. Toto pokračující vyučování a
vedení má své meze, ale není omezeno na verbální obsah kanonického Písma.
Zamítáno
je takové pojetí uzavřenosti kánonu, které by platné křesťanské svědectví
omezilo na pouhé opakování slov Písma. Zamítána je i jakákoli idea
"nového světla", které by nepodléhalo "zkušování duchů"
podle normy novozákonního svědectví Kristovu vtělení a panství.
Zůstává
tu problém "sémantické nejistoty", zda pokračující vedení a vyučování
v poapoštolské době může být také nazváno "zjevením".
AD
4. Posláním církve ve světě je plné uskutečnění jejího bytí jako
smluvního společenství uprostřed světa.
A)
Viditelné společenství je nástrojem misijního zvěstování a cílem
evangelizačního oslovení jednotlivců je jejich integrace do jeho obecenství
a životního stylu.
Zamítá
se takové pojetí evangelizace, které se omezuje na takové působení na
lidi, při němž je soustředěn všechen zájem na osobní vědomí odpuštění,
sebepřijetí a jistotu spásy.
Zůstává
pokušení, že sbor bude své evangelizaci rozumět jako náboru na podporu svého
vlastního institučního programu.
B)
Viditelné společenství je nástrojem svědectví okolní společnosti. Jako
rozpoznávající společenství je Duchem svatým vedeno k utvoření kriterií
mravního soudu ve společenských otázkách. Jako odpouštějící společenství
uplatňuje kvality soucitu a lásky. Jako paradigmatické společenství je církev
iniciátorem a tvůrcem nových modelů společenských vztahů. Jako smluvní
společenství je průkopníkem a hlasatelem demokratizace mocenských struktur
společnosti a rozvoje zájmů veřejného blaha.
Zamítá
se tím představa, že primární rolí církví ve společenských přeměnách
je naléhání na uskutečnění bezprostředně dosažitelných změn mocenských
struktur nebo, naopak, na udržení společenského statu quo. Zamítá se tím
představa, že v zájmu církve není vyslovovat se k společensko-etickým otázkám
vyvstávajícím v oblasti sociálního, ekonomického a politického života.
S
čím se zbývá vyrovnat, je potřeba, aby církev přemýšlela o takových
společenských formách svého svědectví, které by úsilí světa řešit své
strukturální problémy předstihovaly a nebyly jen dobíháním za ním.
Poznámka:
Věřící
církev navazuje na eklesiologii radikální reformaci. Tu je třeba odlišit
jak od úsilí theokratických humanisté (Zwingli, Calvin), tak od představ
tzv spiritualistů (Schwenkfeld).
Charakteristika
theokratické vize: Křesťanské ovládnutí společnosti v zájmu větší
Boží slávy, kdy otázka, zda církev a stát jsou administrativně odděleny
nebo ne, je až druhořadá. Logika: V každé společnosti jde o moc - bude
nejlepší, bude-li v rukou křesťanů. Vládu si nenárokuje prorok či
kazatel, ale křesťan, který chce skrze vládu uskutečnit Boží nárok, jak
mu skrze prorockou interpretaci porozuměl. Charakteristika spiritualistické
reakce: Ne společnost, ale duch - s ponecháním etablované církve na jejím
místě. Společenské struktury, které jsou kritizovány jako duchovně
neadekvátní, jsou v praxi podporovány.
Závěr:
Dědictví RR (reflektované v koncepci ”věřící církve” obsahuje
inherentní eklesiologii, která je vnitřně koherentní, představuje
teologicky relevantní alternativu a potřebný příspěvek k ekumenickému
rozhovoru.
LITERATURA:
James L. Garrett, (ed.) The Concept of the
Believers’ Church, Herald Press, Scottdale1967
[1] Komisi, která sumář překládala,
tvořili: John Howard Yoder, William L. Lumpkin, John J. Kiwiet, Paul D.
Brewer, Donald J. Burke, Donald F. Durnbaugh, Dean Freiday, Charles
Garrison, Glenn O. Hilburn, Harold L. Phillips, Maynard Shelly a David
Stewart.