Apoštolští otcové, apologeti a raní církevní otcové obvykle zastávali premilénialismus. Rodili se, žili a umírali během různých vln pronásledování, které ztotožňovali s velkým soužením z knihy Zjevení a ohavnost z proroka Daniele někdy nalézali ve zničení chrámu Titovými vojsky v roce 70. Nicméně někteří očekávali závěrečné sedmileté soužení až v budoucnu. Tito křesťané obvykle očekávali brzký Kristův příchod, následně doslovné milénium, Boží soud a snad je ani nenapadlo nějak rozlišovat vytržení a druhý příchod. Jejich chápání knihy Zjevení bylo obvykle doslovné.

V období Konstantinismu a následně středověku, kdy skončilo pronásledování církve, začalo být zřejmé, že ke konci světa nedošlo a bylo třeba vysvětlení. Snad i proto začal převládat symbolický pohled na knihu Zjevení a docházelo i k opuštění její chronologie. Milénium tak bylo pouze symbolické, ohraničené minulým a budoucím Kristovým příchodem. Jelikož pronásledování se objevovalo neustále, Kristus mohl přijít kdykoliv. Tento sytém byl pak přijat oficiální středověkou církví a později i reformátory. Životní úroveň byla ovšem většinově nízká, a pokud se někdo, zejména v pozdním středověku, dožil sedmdesáti let, šlo o výjimku. Církev tedy rozhodně nežila v nějakém zlatém věku, a ačkoliv již eschatologie nebyla pesimistická, nebyla ani příliš optimistická.

V novověku, s rozvojem přírodních věd a později vynálezů, které vznikaly převážně v křesťanských zemích, a s rozvojem právního systému a nastupující západní demokracie se zdálo, že křesťanství vede k polepšení světa. Gigantickým urychlovačem byl i vznik USA a vzestup probuzeneckých hnutí. Svět se náhle zdál být pro křesťany nesrovnatelně lepším místem k bydlení než v pronásledované antice a v morem a válkami decimovaném středověku. Společnost se tedy před očima stále zlepšovala například vlivem emigrace francouzských hugenotů do Anglie, anglických puritánů do USA, dále vlivem misie německých pietistů a britských metodistů. Následný rozmach protestantismu na jiných kontinentech vedl k vzestupu životní úrovně a posílení občanských svobod, což se v eschatologii projevilo jako chápání přechodu do pozemského milénia. Více méně se očekávalo, že církev podmaní Kristu jeho nepřátele, aby se mohl navrátit a vládnout. Evangelikálové proto často hledí na novověk s nostalgií.

S nástupem racionalismu, resp. moderních dějin, se eschatologie stává i jakýmsi samostatným oborem v rámci systematické teologie. Z retrospekce je vidno, že některé z předchozích systémů selhaly (nebo spíše neodpovídaly skutečnosti) a s nástupem fundamentalismu dochází i k návratu k doslovnému chápání knihy Zjevení. Tak se rodí dispenzacionalismus v jeho pretribulační podobě, který se – zjednodušeně řečeno – navrací k historickému premilénialismu, ale dobu soužení klade do budoucna a začíná rozlišovat etapu „věku církve“ a „věku Izraele“. Ožívá idea, že se etnický Izrael vrátí do své země, postaví chrám, uvěří Antikristu, během soužení bude obrácen, a po příchodu Krista nastane milénium. Na konci věku církve se bude situace stále zhoršovat, ale církev bude nakonec během pozemské doby soužení vytržena do nebe a vyhne se tak strašnému tří a půl letému soužení, které dopadne na Izrael. Dvě následné světové války a vznik státu Izrael pak katapultovaly tento systém, zejm. v USA, na evangelikální piedestal. Představa, že si „příšerné“ soužení odnese pouze Izrael a církev se bude radovat v nebi a následně vládnout s Kristem, se stala extrémně přitažlivou. Dispenzacionalismus konvenoval například s konzervativní zahraniční politikou Ronalda Reagana vůči Izraeli a Rusku.

Vznik a nebývalý rozvoj letničního a charismatického hnutí vedl k nebývalé proměně eschatologie. Zatímco do této doby eschatologie vycházela z různých, i když dobově podmíněných, biblických interpretací, nyní se do nich promítají i různá proroctví a zjevení. Například všichni letniční a charismatici, kteří obvykle adoptovali dispenzacionalismus, mají zjeveno, že přijde velké probuzení poslední doby, což si znovu a znovu dokazují čerstvými zjeveními. Vynalezli proto spojení metafory pozdního deště, který se každoročně objevoval v Izraeli ve formě zvýšených srážek v jarním období, a spojili ho s vylitím Ducha o letnicích. Ačkoliv například prorok Jóel obě věci důrazně odděluje, nyní v nich pentekostální teologové nacházejí synonymum a mohou tak replikovat letniční zkušenost do doby konce (následný pozdní déšť) a vyhnout se tak odpadnutí poslední doby, které učí klasický dispenzacionalismus. Aniž by si to snad uvědomovali, převzali přitom některé prvky postmilénialismu[1] a naroubovali je do klasického dispenzacionalismu.Ovšem v současné době dochází i ke snaze o renesanci antického premilénialismu, nicméně v jeho futuristické podobě, a dokonce se objevuje i dispenzační posttribulační premilénialismus. O futuristický pohled se více méně úspěšně snažil například George Eldon Ladd (*1911; +1982), který věřil v budoucí sedmileté soužení (resp. 70. Danielův týden), dále v obrácení etnického Izraele, ale neodděloval obrácený Izrael a církev, resp. neviděl mezi nimi nějaký historický přelom, jako dispenzacionalisté. Věřil pak v jediný Kristův posttribulační příchod. Na něho navázal Robert H. Gundry (*1932), který snad jako jediný spojil dispenzacionalismus s posttribulacionismem, přičemž oddělil, podle samotných dispenzacionalistů, Izrael a církev. 

Věřím, že přicházející doba vede každého křesťana k tomu, aby osahal základy, na kterých stojí jeho víra, včetně percepce věcí budoucích. Myslím, že nebude na škodu prostudovat jednotlivé teologické systémy a zvážit, co z nich je pro dnešní dobu použitelné a co se jeví jako překonané nebo nepravdivé. Při studiu jednotlivých systémů nabízím pět věcí, které bychom si měli uvědomit:

Až se Kristus vrátí a my si vezmeme do rukou Bibli, budeme zřejmě překvapeni, jak detailně a s kolika podrobnostmi zde byl Kristův druhý příchod popsán, jenže my jsme to nebyli schopni vidět. Vodítkem by nám mohl být Kristův první příchod. Retrospektivně zde totiž můžeme vidět popsaných mnoho detailů Kristova narození, života, služby, smrti i vzkříšení. Přesto se nenašel jediný člověk, který by v době pozemské Kristovy služby dokázal z Písma rekonstruovat a odhadnout jeho směřování a další život. V pohledu na Kristův druhý příchod je to zřejmě obdobně.

Všechny teologické systémy jsou jen lidské konstrukce, zatížené mnoha chybami, a zatím žádný se neprojevil jako bezchybný. Vytvořily je skupiny teologů s omezeným poznáním. Nebuďme fundamentalisty, kteří sveřepě brání svůj jediný, pravý a neomylný systém. Písmo říká, že kdo si myslí, že něco plně poznal, ten ještě nepoznal tak, jak by měl. Největší jistotu obvykle mají ti, kteří disponují minimálními znalostmi, nikdy tyto systémy kriticky nestudovali a jen slepě kopírují populární brožurky.

Mesiáše přímo a bez vysvětlování poznali prakticky jen dva lidé, i když mohli stěží rozumět celé jeho cestě. Prorokyně Anna, která nevycházela z chrámu, a prorok Simeon. Oběma to zjevil Duch svatý. Zkoumání eschatologie tudíž souvisí s našim charakterem a blízkosti Bohu. Jak v podstatě řekl velký protestantský teolog Karl Barth, z Boha můžeme poznat jen to, co se nám On osobně rozhodne zjevit ve svém Slovu.

Měli bychom se rovněž vzdát myšlenky, že právě nám Bůh zjeví to, nad čím spekulovali již dva tisíce let lidé vzdělanější, kteří zřejmě žili i blíže Bohu než my. Měli bychom tedy zkoumat historickou literaturu, systematickou teologii a kritické komentáře. Zjistíme, že tím, čím se právě zabýváme my, se již zabýval někdo schopnější a vzdělanější před námi a mělo by nás zajímat k čemu došel. Nezapomeňme, že stojíme na ramenou obrů.

Četl jsem řadu kritických komentářů k posttribulacionismu, které se mi zdály obohacující, trefné, výstižné, méně výstižné i účelové a scestné. Přestože já sám jsem nedogmatickým posttribulacionistou se zadními vrátky pro korekci, na některé sporné otázky jednoduše nedokážu správně odpovědět. Jednu výtku, kterou považuji právě za scestnou, slýchám opakovaně a pokusím se ji parafrázovat: "Jak by Bůh mohl způsobit, že tak hrozné soužení, které ještě nikdy nenastalo, by postihlo církev? Tak přece milující a dobrý Bůh nejedná! Bůh nás přece neurčil svému soudu." Pokud má ale soužení postihnout čerstvě obrácené Židy, podobné stížnosti se neozývají. Pokud nás jako církev ale velké soužení čeká, jak tomu máme rozumět?Je jistě pravda, že Bůh nás neurčil, abychom propadli jeho věčnému soudu. Ale právě proto nás soudí časnými, jakkoliv přísnými soudy. Neboť, "když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem" (1 K 11,32). Boží soudy se odnepaměti pak týkaly jak jeho lidu, tak světa.

Soužení, jaké zde ještě nikdy nebylo, se již v historii vyskytlo několikrát a obvykle bylo horší než cokoliv předchozího. Poslední dobu Písmo metaforicky přirovnává minimálně k několika dalším soudům, a proto je třeba inspiraci hledat zde: 

1. Prvním je potopa. Tehdy celé lidstvo zahynulo utonutím v divokých proudech vody. Uhynuly celé rodiny s dětmi. Jistě nic příjemného.

2. Podruhé to byla genocida v egyptském otroctví, kde se Izraelité stali otroky a kde byly systematicky vražděny jejich děti a oni byli odíráni a týráni těžkou prací, a nakonec na ně dopadaly i některé egyptské rány. Opět, katastrofa.

3. Potřetí se jednalo o vpád kaldejských vojsk a odvedení do Babylóna do zajetí. Tyto hrůzy barvitě popisuje kniha Pláč Jeremjášův, včetně pojídání dětí matkami, hynutí žízní a hlady, nemocemi apod.

4. Dalším, ještě horším soužením, byl teror Antiocha Epifana, který vraždil Židy a obětoval Diovi v chrámě prase. Vraždění a mučení trvající několik měsíců.

5. V době římské okupace, čtvrté hrozné šelmy proroka Daniele, mísil Pilát židovskou krev s krví obětních zvířat a Herodes dal při narození Krista preventivně, jako farao, vyvraždit židovské novorozence.

6. Poslední předpovězenou událostí je vpád Titových vojsk v roce 70. do Jeruzaléma, kde vojáci systematicky vraždili vzdorující židovské obyvatelstvo, a nakonec zbořili chrám. O konkrétních hrůzách svědčí např. Josefus Flavius.

7. Poslední velké soužení pak nese rysy mnohých předcházejících. Je globální, týká se věřících i nevěřících jako potopa, je podobné egyptským ranám, je zde genocida, prvky uctívání člověka jako v Babylóně, je zde prolévání krve jako za Piláta a znesvěcení jako za Antiocha a devastace jako za Tita. V knize Zjevení, popisující soužení, je tedy Egypt, Babylón i římská říše. Ve všech předcházejících souženích byli věřící zahrnuti a šlo o soud.

Proč by tedy měli věřící procházet tak hroznou dobou? Nejprve bych rád sdělil, že bych byl mnohem raději, kdyby měli pravdu pretribulacionisté. Jenže jsem přesvědčen, že nemají. Jako křesťan jsem zažil zřejmě nejlepší dobu v celých dějinách. Nikdy jsem neměl hlad, netrpěl jsem zimou, cestoval jsem po různých kontinentech, chodil jsem, kam jsem chtěl, jedl jsem, co jsem chtěl, a i těch dvacet jedna let strávených v době reálného socialismu byla procházka růžovou zahradou v porovnání s tím, co přichází nyní zatím jen v náznacích. A tak jako jsme možná zažili zlatý věk, brzy poznáme i nejhlubší údolí.

Jako křesťan jsem si vždycky přál být evangelistou, ale je to přesně to, k čemu nemám obdarování. Celý svůj křesťanský život se zabývám bludy. Pokud bych byl lékař, pak být evangelistou by bylo něco jako být porodníkem, ale zkoumat bludy znamená být patologem. Vidím proto mnohem jasněji hříchy církve a samozřejmě i svoje. Jsem přesvědčen, že bludy a nemorálnost v církvi jsou v současnosti mnohem a mnohem větší než kdykoliv v historii. Nemorálnosti a bludy se děly vždy, ať už na papežském dvoře nebo ve schizmatických hnutích. Nyní se ovšem dějí přímo v centru znovuzrozených církví. Uvedu pár příkladů. Proč Bůh soudí svůj lid?

Asi nejviditelnější je nástup LBGT+ hnutí, kterému se dostává stále většího přijetí v církvích. Brzy uvidíme trans kazatele a kazatelky. Ale to je jen vrcholem ledovce. Daleko dříve zde byli homosexuální apoštolové a proroci, defraudanti megasborů, cizoložní evangelisté apod. Nikdy jsem neslyšel třeba u nás činit představitele církví pokání z falešných proroctví o probuzení, nekonfrontačního evangelia, démonických manifestací. Zkuste se například zeptat představitelů letničních a charismatických církví, zda činili pokání z falešných proroctví. Vůbec se s vámi o tom nebudou bavit, věc překroutí nebo přijdou s nějakou herezí, že falešné proroctví je úplně v pořádku a že na vině jsou lidé, že proroctví nenaplnili. Zkuste konfrontovat manažery paracírkevních organizací s jejich obchodními fíglemi. Zkuste konfrontovat vedoucí evangelikálních církví s jejich koketováním s eucharistií a katolickými bludy. Až příliš milují světla reflektorů a televizních kamer, než aby se toho vzdali. Až příliš se bojí konfliktů, a tak poslušně konají věci, které jsou jim předkládány.

Jiní se pak stali správci, kteří začali bít své spoluslužebníky, aby je donutili konat jejich scestné a autologní vize, vyčtené z generických skupinkových manuálů. Panovali nad jejich vírou v domnění, že jim je dal Bůh. Ten však neřekl, „dělej pokusy na mých krysách“, ale „pas mé ovce“. Pak jsou zde další, kteří to vidí, ale kteří nabízejí krutého Boha, nenávidícího hříšníky, radujícího se z každé zatracené duše, kterou stvořil, ale které nezbývá než hřešit, protože je k tomu naprogramovaná a není vyvolená. Blahosklonně pak o tom diskutují v kvádrech, když vysedávají na pódiích svých konferencí a vzájemně se plácají po zádech, jak to všechno prohlédli, když se oddělili od ostatních. Tyto drahé bratry a sestry v Kristu není možné přesvědčit, nedají se napomenout a vlastně říkají: „půjdeme dále v této cestě a nikdo nás nezastaví! “Bez pokání není úniku!

Pretribulacionisté obvykle tvrdí, že nám Bůh zaslíbil únik od Božích soudů, ale ne od pronásledování. Jsem přesvědčen, že tomu tak není. Jednak pronásledování je často důsledkem Božího soudu a jednak Bůh svůj lid soudí, a dokonce se soudem od Božího domu začíná. Historie nám to potvrzuje. Před několika sty lety zde byla skupina proroků, kteří varovali Izrael před soužením, jaké zde ještě nikdy nebylo. Varovali, že přijde kaldejský král, který se nesmiluje nad dítětem, starcem ani králem. Byli schopni podstoupit obrovských obětí. Brali si nevěstky, chodili nazí, vařili si na kravincích, to vše, aby vzbudili pozornost odpadlého Izraele, který se zaklínal slovy „Pokoj, pokoj, nic zlého se nám nestane“. Dnes ty samé hlasy buď zaslibují království na zemi nebo evakuaci do nebe. Nic z toho nyní nepřijde! Očekávejme stejný soud, ne-li horší, který postihl Izrael. Jak novodobě v této souvislosti zní Jeremjášova slova:

"Zrak mi pro slzy slábne, v mém nitru to bouří, játra mi vyhřezla na zem pro těžkou ránu dcery mého lidu, neboť zkomírá pachole a kojenec na prostranstvích města. Svých matek se ptají: "Kde je obilí a víno?" když jako smrtelně raněný zkomírají na prostranstvích města a na klíně svých matek vypouštějí duši.  Jaké svědectví o tobě vydám, čemu tě připodobním, jeruzalémská dcero? K čemu tě přirovnám, čím tě potěším, panno, dcero sijónská? Tvá těžká rána je veliká jak moře, kdo tě uzdraví?  Tvoji proroci ti zvěstovali šalebná a bláhová vidění, neodhalovali tvoje nepravosti, aby změnili tvůj úděl. Vidění, která ti zvěstovali, byla šalba a svody. Tleskají nad tebou rukama všichni, kdo jdou kolem, syknou a potřesou hlavou nad jeruzalémskou dcerou. "Toto je město, o němž se říkalo: Místo dokonalé krásy k potěše celé země?"  Rozevírají na tebe ústa všichni tvoji nepřátelé, syknou, vycení zuby a řeknou: "Zhltli jsme ji. Ano, toto je den, na nějž jsme čekali, našli jsme, viděli jsme."  Hospodin provedl svůj záměr, splnil, co řekl, to, co přikázal již za dnů dávnověkých. Bořil bez soucitu, dopustil, aby se nepřítel nad tebou radoval, vyvýšil roh tvých protivníků." (Pl 2:11-17)

Církev přestala být slaná, snáší rozvedené i homosexuální kazatele, hostí falešné proroky probuzení, účastní se bohoslužeb, které Luther nazval „největší ohavností“, zabývá se politikou, zvěstuje Boha jako nespravedlivého a rozhněvaného hrůzovládce, nenávidícího své stvoření. Proto je třeba vzít vážně Kristova prorocká slova:"Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali." (Mt 5:13).Naděje v souduProč by zrovna na nás měl Bůh brát svůj ohled, když zatvrzele odmítáme brát zřetel na své hříchy a na jeho Slovo? Neexistuje totiž žádný způsob, jak nás, tvrdohlavé křesťany, varovat a odvést z jejich zlé cesty. Bůh to ale věděl, a tak již před založením světa pro nás připravil východisko. Nedávno se mi dostala do rukou kniha německého pietisty Jakuba Spenera. Abych nezakončil tento článek beznadějně, dovolím si ocitovat jeho slova, která nabízí naději:"Je zřejmé, že pronásledování je úžasným prostředkem, který často podporuje růst církve. Od dob našich apoštolů platí, že křesťanská církev nikdy nebyly v lepším a před Bohem slavnějším stavu, než když trpěla nejkrutějším pronásledováním. Tehdy bylo její zlato nepřetržitě v tavící peci a plameny nedovolily, aby se na něm utvořila struska, protože ji hned znovu spálily"[2].

Bylo by jistě bláhové se z pronásledování radovat nebo se za něho dokonce modlit. Vždy se budu modlit proti. Ale ruku na srdce, myslíte, že by se současní církevní představitelé dali pouhým slovem varovat před: zamilováním se do úspěchu; uplatňováním svého vlivu; paracírkevními organizacemi, zaplevelujícími církev managementem; nekonfrontačními a zábavnými Kurzy Alfa; ekumenismem navracejícím se k praxi, od které se reformace oddělila; duchovními transy a setkáváním s duchy zemřelých nebo nasáváním požehnání z hrobů kontroverzních církevních osobností; sexuálními úchylkami, které církev nikterak nekázní; nebo obrazem nespravedlivého Boha, který tak nenáviděl svět, že dal svého syna jen za předurčené, aby ostatní poslal do pekla? Myslím, že soud ve formě pronásledování se stal nevyhnutným! Jak volá prorok Ámos:

"Proto s tebou, Izraeli, takto naložím. A protože s tebou naložím takto, připrav se, Izraeli, na setkání se svým Bohem! " (Am 4:12).