Argumentace antievolucionistů je založena na pochopení druhého termodynamického zákona, podle kterého nepořádek vždy narůstá. Toto je běžné nepochopení jednoho z nejvíce matoucích principů ve fyzice, který má dlouhou a spornou historii, kterou různými způsoby formulovali Sadi Carnot, Rudolf Clausius, William Thomson (Lord Kelvin), Ludwig Boltzmann a Max Planck. Druhý zákon je nejlépe známý jako princip, který vylučuje perpetum mobile, což je něco, co vyplývá z jeho původu v otázce „jak efektivně můžeme vyrobit parní stroje?“ – podivně pragmatický výchozí bod pro takový esoterický princip. Vědci a inženýři zjistili, že když jsme se snažili přeměnit jednu formu energie, např. teplo, na jinou formu energie, např. pohyb, nikdy jsme nebyli schopni dokončit přenos, vždy došlo ke ztrátě určité energie. Přemýšlejte o tom z hlediska měny. Kdykoli vyměníme peníze, řekněme z dolarů na eura, banka si účtuje transakční poplatek. Pokud bychom tedy měnili peníze tam a zpět, nakonec bychom zkrachovali i s pevným směnným kurzem. Vzhledem k jeho dobře vychovanému sourozenci, prvnímu zákonu termodynamiky (že energie je vždy zachována, ani vytvořena, ani zničena), výzkumníci hledali způsob, jak kvantifikovat a vysvětlit tento poplatek za energetickou transakci. Toto vysvětlení je vedlo k předpokladu podivné veličiny, která není přímo pozorovatelná: entropie. Měří „nepořádek“ systému z hlediska počtu mikrostavů – uspořádání molekul – přístupných systému v daném makrostavu – majících určitou teplotu, tlak a objem. Zjistili, že „v jakémkoli procesu, ve kterém tepelně izolovaný systém přechází z jednoho makrostavu do druhého, má entropie tendenci se zvyšovat (Reif 1965 , 122). Slovo „inklinuje“ vyvolalo ohnivou bouři mezi fyziky rozdělenými mezi ty, kteří zastávali Clausiův názor, že jako každá jiná fyzikální veličina podléhá absolutním deterministickým pravidlům, a proto se musí zvyšovat, a mezi ty, kteří zaujali Boltzmannův postoj, že termodynamické veličiny jsou statistické průměry, takže musíme mluvit o pravděpodobnosti, že entropie s největší pravděpodobností vzroste. Fyzici byli tradičně oddáni mechanistickým obrázkům hmot bodových od sebe odrážejících se v souladu s dobře strukturovanými newtonovskými principy. Proto ti, kdo stáli za Clausiusem, hluboce pohrdali pouhými pravděpodobnostními principy, zatímco ti, kteří byli v souladu s Boltzmannem, tvrdili, že počet interakcí je příliš velký na to, aby se dal zvládnout normálními prostředky, a že pravděpodobnostní tvrzení jsou to nejlepší, co jsme pro tak velké sbírky mohli udělat. . Boltzmann nakonec zvítězil a entropii si nejlépe představíme ve smyslu toho, co fyzici nazývají „soubory“, soubor všech možných stavů tepelného systému. Entropie je míra počtu možných stavů, ve kterých byste mohli systém najít, pokud byste zaškrtli. Protože teplo proudí z tepla do chladu, systém, který není v rovnováze, je v toku; to se mění. To znamená, že počet možných stavů, ve kterých by se systém mohl nacházet, se postupem času zvyšuje. Představte si balíček karet. Pokud jste se posadili k pokerovému stolu se sedmi lidmi, abyste hráli pětikaretní stud a rozdali zbrusu nový balíček hned po vybalení z krabice, výsledky jsou předem jasné, protože nové karty jsou do krabice vkládány v pořadí. Osobě po levici dealera bude nutně rozdána šestka a pikový král, sedmička a diamantové eso a klubová osmička a bude mít nejvyšší kombinaci. Pokud se ale karty jednou zamíchají, výsledky budou jiné. Vzhledem k tomu, že horní polovina balíčku je uspořádána ve vzestupném pořadí v picích a míchání obvykle začne, když jsou karty rozděleny zhruba na polovinu a propleteny zhruba střídavě s každou druhou kartou, je velmi dobrá šance, že pikové eso bude jedna. z prvních rozdaných karet a téměř jistě skončí v něčí ruce. Nyní, když se karty zamíchají sedm, deset nebo dvacetkrát, šance, že se objeví pikové eso, se zmenšují a s každým dalším zamícháním balíčku se pravděpodobnost získání esa polí blíží pravděpodobnosti tažení. jakákoli jiná karta. To je to, co měří entropie. Jak se systém blíží k rovnováze, šance na jeho nalezení v nějakém konkrétním stavu – v nějakém konkrétním pořadí karet – se blíží pravděpodobnosti, že jej najdeme v jakémkoli jiném stavu – v jakémkoli jiném pořadí karet. Co druhý termodynamický zákon neříká, je, že neuspořádanost se neustále zvyšuje. Hrajte poker dostatečně dlouho s dobře zamíchanými balíčky a nakonec dostanete královskou postupku. Pravděpodobnost, že se takové pořadí objeví na libovolném listu, je mizivá, ale zamíchání neznamená, že se pořadí nemůže objevit náhodně, ale je stále méně pravděpodobné. Hrajte dostatečně dlouho s dobře zamíchanými balíčky a nakonec se znovu objeví původní pořadí z krabice, stejně jako to, ve kterém jsou všichni u stolu rozdáni po čtyřech ve vzestupném pořadí. I když je nepravděpodobné, že by dealer takové kombinace vyšel ze hry se svou důvěryhodností (a možná i svými tělesnými rysy) nedotčený, vždy existuje šance, že se takový příkaz objeví po dostatečném zamíchání. Druhý termodynamický zákon neříká, že neuspořádanost nutně narůstá v izolovaných systémech (bez přičítání nebo odečítání karet), které nejsou v rovnováze (karty se míchají), ale říká, že pravděpodobnost, že ji najdeme v původní nebo jakékoli dané Stát má tendenci přibližovat se pravděpodobnosti jeho nalezení v jakémkoli jiném státě. Když pochopíme, co druhý termodynamický zákon skutečně říká, mylná představa antievolucionistů o tom, že vyžaduje rostoucí nepořádek, je považována za nedorozumění.