Právě že Ježíš jako člověk nečinil nic sám ze sebe; všechno činil v jednotě s nebeským Otce mocí Ducha svatého. 

A to je ta Božská Trojice.

Cosi takového ani ten nejdokonalejší a nejsvatější člověk nedokáže - úplně pominout sám sebe jako člověka a mít neustálé trvalé obecenství s nebeským Otcem.

J 14:10:    Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky.

ecr

Filipským 2:6-8

(6) Který, ačkoli existoval v podobě Boha, nepovažoval rovnost s Bohem za věc, kterou je třeba uchopit,

(7) ale vyprázdnil se, vzal na sebe podobu služebníka a stal se podobou lidí.

(8) Když byl nalezen jako muž, ponížil se tím, že se stal poslušným až k smrti, dokonce k smrti na kříži. (NASB)

1. Tyto verše ve Filipským jsou velmi důležité pro trinitární doktrínu (ačkoli také způsobily rozdělení mezi trinitáři) a je třeba se jimi důkladně zabývat. Do těchto dvou veršů je zabaleno několik argumentů a budeme se jimi zabývat bod po bodu. Za prvé, mnoho trinitářů tvrdí, že slovo „forma“, což je řecké slovo morphe, odkazuje na Kristovu vnitřní přirozenost jako Boha. To je tak silně tvrzeno, že ve verši 6 má NIV „být ve své podstatě Bohem“. Nevěříme, že morfe odkazuje na „vnitřní esenciální přirozenost“, a uvedeme důkaz, že odkazuje na vnější formu. Různé lexikony mají protichůdné názory na definici morfe do takové míry, že si nemůžeme představit žádné jiné slovo definované lexikony tak protichůdnými způsoby. Uvedeme definice z lexikonů, které zaujímají obě pozice, abychom ukázali rozdíly mezi nimi.

Vine's Lexicon má pod „formou“: „správně přirozenost nebo podstatu, nikoli abstraktně, ale jako skutečně existující v jednotlivci… nezahrnuje v sobě nic ‚náhodného‘ nebo oddělitelného, ​​jako jsou konkrétní způsoby projevu. Pomocí slovníků, jako je ten Vineův, trinitáři směle tvrdí, že „přírodou“, která je základem Ježíšova lidského těla, byl Bůh. Trinitářští učenci jako Vine kontrastní morfé, o kterém tvrdí, že se vztahuje k „vnitřní, esenciální přirozenosti“, se schématem (ve verši 8 a výše přeloženým „vzhledem“), o kterém tvrdí, že odkazuje na vnější vzhled. Připouštíme, že existuje mnoho trinitářských učenců, kteří napsali lexikální záznamy nebo články o řeckém slově morphe a došli k závěru, že Kristus musí být Bůh. Trinitář, který chce dokázat svůj názor, může citovat z řady z nich. Tvrdíme však, že tyto definice jsou zaujaté a chybné. Kromě toho jsme nenašli žádné netrinitářské učence, kteří by souhlasili se závěrem trinitářských učenců, zatímco mnoho trinitárních zdrojů se shoduje na tom, že morfe odkazuje na vnější vzhled a ne na vnitřní povahu.

Studium jiných lexikonů (mnoho z nich trinitárních) poskytuje zcela jiný obrázek než Vineův lexikon. V Bullingerově kritickém lexikonu je morfe uvedena jednoslovná definice, „forma“. Odborný lexikon od Waltera Bauera, přeložený a revidovaný Arndtem a Gingrichem, má pod morfem „formu, vnější vzhled, tvar“. Teologický slovník Nového zákona, vydaný Gerhardem Kittelem, má „formu, vnější vzhled“. Kittel také poznamenává, že morfe a schéma jsou často zaměnitelné. Robert Thayer má ve svém respektovaném lexikonu pod morfe „formu, kterou osoba nebo věc zasáhne vizi; vnější vzhled." Thayer říká, že Řekové říkali, že děti odrážejí vzhled (morfé) svých rodičů, což je něco, co si snadno všimneme v každé kultuře. Thayer také poznamenává, že někteří učenci se snaží, aby morfe odkazovalo na to, co je vnitřní a podstatné, na rozdíl od toho, co je vnější a náhodné, ale říkají: „Mnozí tento rozdíl odmítají“.

Výše uvedené důkazy ukazují, že učenci se neshodnou na použití slova morphe ve Filipech. Když učenci nesouhlasí, a zvláště když se věří, že důvodem neshody je zaujatost v doktrinální otázce, je naprosto nezbytné provést co nejvíce originálního výzkumu. Skutečná definice morfe by měla být zřejmá, když zkontrolujeme zdroje dostupné v době Nového zákona. Koneckonců, toto slovo bylo v řeckém světě běžné. Tvrdíme, že studium skutečných důkazů jasně odhaluje, že morfe se nevztahuje na Kristovo vnitřní esenciální bytí, ale spíše na vnější vzhled.

Ze světských spisů se dozvídáme, že Řekové používali morfé k popisu, kdy bohové změnili svůj vzhled. Kittel poukazuje na to, že v pohanské mytologii bohové mění své formy (morfé), a zvláště poznamenává Afroditu, Demeter a Dionýsa jako tři, kteří tak učinili. Jde jednoznačně o změnu vzhledu, nikoli o přirozenost. Josephus, současník apoštolů, použil morfé k popisu tvaru soch (Bauerův lexikon).

Jiná použití morfe v Bibli podporují pozici, že morfe odkazuje na vnější vzhled. Markovo evangelium má krátký odkaz na známý příběh z Lukáše 24:13-33 o tom, jak se Ježíš zjevil dvěma mužům na cestě do Emauz. Marek nám říká, že se Ježíš těmto dvěma mužům zjevil „v jiné podobě (morfé)“, takže ho nepoznali (16:12). To je velmi jasné. Když se Ježíš zjevil dvěma učedníkům, neměl jinou „podstatnou podstatu“. Měl prostě jiný vnější vzhled.

Další důkaz pro slovo morphe, na které se odkazuje vnější vzhled lze získat ze Septuaginty, řeckého překladu Starého zákona z doby asi 250 př. Kr. Byl napsán kvůli velkému počtu řecky mluvících Židů v Izraeli a okolních zemích (důsledek dobytí Egypta Alexandrem Velikým v roce 332 př. n. l. a jeho získání kontroly nad územím Izraele). Kolem roku 250 př. n. l. mluvilo řecky tolik Židů, že vznikl řecký překlad Starého zákona, který se dnes nazývá Septuaginta. Septuaginta velmi ovlivnila Židy v době Nového zákona. Některé citace ze Starého zákona, které se objevují v Novém zákoně, jsou ve skutečnosti ze Septuaginty, nikoli z hebrejského textu. Kromě toho bylo v církvi v prvním století mnoho řecky mluvících Židů. Ve skutečnosti k prvnímu zaznamenanému kongregačnímu konfliktu došlo, když hebrejsky mluvící Židé projevili předsudky vůči řecky mluvícím Židům (Skutky 6:1).

Židé překládající Septuagintu použili morfe několikrát a vždy odkazovalo na vnější vzhled. Job říká: „Duch mi klouzal po tváři a vstávaly mi chlupy na těle. Zastavilo se to, ale nedokázal jsem říct, co to bylo. Před mýma očima stála forma (morfé) a slyšel jsem tichý hlas (Job 4:15 a 16). Není pochyb o tom, že morfe odkazuje na vnější vzhled. Izajáš má slovo morfe ve vztahu k umělým modlám: „Tesař měří čárou a dělá obrys fixou; zdrsňuje ho dláty a značí kružítkem. Utváří ji do podoby (morfé) člověka, člověka v celé jeho slávě, aby mohl přebývat ve svatyni“ (Iz 44,13). Bylo by absurdní tvrdit, že morfe v tomto verši odkazovalo na „esenciální přirozenost“, jako by dřevěná řezba mohla mít „esenciální povahu“ člověka. Verš je jasný: idol má „vnější vzhled“ muže. Podle Daniela 3:19 poté, co se Šadrach, Méšach a Abednego odmítli poklonit Nabuchodonozorově obrazu, rozzuřil se a „tvar (morfé) jeho tváře“ se změnil. NASB říká, že se „výraz jeho tváře“ změnil. V jeho povaze se nic nezměnilo, ale přihlížející lidé viděli, že se jeho vnější vzhled změnil.

Pro další dokumentaci toho, že Židé používali morfo k označení vnějšího vzhledu, se podíváme na to, co je známé jako „apokryfy“, knihy napsané v době Malachiáše a Matouše. „Apokryfy“ doslovně znamená „nejasný“ nebo „skrytý“ a většina protestantů tyto knihy právem nepřijímá jako součást pravého kánonu, ale jsou přijímány římskými katolíky a otištěny v katolických biblích. Náš zájem o ně je dán tím, že byly napsány v době těsně před sepsáním Nového zákona, byly v té době Židům známé a obsahují slovo morfe. V apokryfech se morfe používá stejným způsobem, jakým jej používají překladatelé Septuaginty, tedy jako vnější vzhled. Například v „Šalamounově moudrosti“ je následující: „Jejich nepřátelé slyšeli jejich hlasy, ale neviděli jejich podoby“ (18:1). Studium morfe v apokryfech ukáže, že se vždy vztahovalo k vnější formě.

Důkazů je stále více. Morphe je kořenové slovo některých dalších novozákonních slov a používá se také ve složených slovech. Ty přidávají další podporu myšlence, že morfe odkazuje na vzhled nebo vnější projev. Bible mluví o zlých lidech, kteří mají „formu“ (morfózu) zbožnosti (2 Tim 3:5). Jejich vnitřní povaha byla zlá, ale navenek vypadali jako zbožní. Na hoře proměnění byl Kristus „proměněn“ (metamorphoomai) před apoštoly (Mt 17:2; Marek 9:2). Neviděli, jak Kristus dostal novou přirozenost, spíše viděli, jak se jeho vnější podoba hluboce mění. Podobně i my křesťané máme být „transformováni“ (metamorphoomai) obnovením své mysli k Písmu. Novou přirozenost nezískáme, když obnovujeme svou mysl, protože jsme již „účastníky božské přirozenosti (2. Petrův 1:4), ale dojde v nás ke změně, kterou my i ostatní můžeme hmatatelně zažít. Křesťané, kteří se transformují z tělesných křesťanů se všemi viditelnými tělesnými aktivitami, které životní styl obnáší, na křesťany podobné Kristu, se mění takovým způsobem, že ostatní lidé mohou „vidět“ rozdíl. 2. Korintským 3:18 říká totéž, když říká, že křesťané budou „proměněni“ (metamorphoomai) k obrazu Krista. To, že budeme proměněni v „obraz“, nám ukazuje, že změna je něčím viditelným navenek.

Než uděláme závěr o „morfe“, chtěli bychom upozornit ještě na jednu věc. Pokud smyslem tohoto verše je říci, že Ježíš je Bůh, tak proč to prostě neříct? Bůh má samozřejmě „esenciální přirozenost“ Boha, tak proč by to někdo zmiňoval? Tento verš neříká „Ježíši, být Bohem“, ale spíše „být v podobě Boha“. Pavel připomíná Filipanům, že Ježíš zastupoval Otce všemi možnými způsoby.

Co tedy můžeme uzavřít o morfe? Filipská církev se skládala z Židů a obrácených Řeků. Ze Septuaginty a dalších  spisech byli Židé obeznámeni s morfem, které se týkalo vnějšího vzhledu, včetně podoby lidí a idolů. Pro Řeky to také odkazovalo na vnější vzhled, včetně měnícího se vnějšího vzhledu jejich bohů a podoby soch. Jediné další použití morfe v Novém zákoně mimo Filipským je v Markovi a tam se vztahuje k vnějšímu vzhledu. Také slova související s morphe jasně odkazují na vnější projev nebo vzhled. Tvrdíme, že skutečný důkaz je jasný: slovo morfe odkazuje na vnější vzhled nebo projev. Ježíš Kristus byl ve vnějším zjevu Boha natolik, že řekl: „Kdo viděl mne, viděl Otce. Kristus vždy plnil Otcovu vůli a ve všech směrech dokonale zastupoval svého Otce. Schema, jak zdůrazňuje Kittel, může být synonymem pro morfe, ale klade větší důraz na vnější ozdoby než na vnější vzhled a často poukazuje na to, co je ve své podstatě přechodnější, jako je oblečení, které nosíme, nebo vzhled, který máme. jen na krátkou dobu. Jako lidské bytosti máme vždy vnější podobu (morfé) lidských bytostí. Přesto existuje určitý smysl, ve kterém se naše schéma, náš vzhled, neustále mění. Začínáme jako děti, rosteme a vyvíjíme se, pak dospíváme a stárneme. To je natolik případ, že vnější vzhled člověka je jedním z nejčastějších témat konverzace mezi lidmi, když se setkají. Stejně jako my ostatní byl Kristus plně člověkem a měl vnější podobu (morfé) člověka. Protože však vždy plnil Otcovu vůli a projevoval zbožné chování a poslušnost, měl proto také vnější „vzhled“ (morfé) Boha. Stejně jako my ostatní se jeho vzhled (schéma) pravidelně měnil. Ve Filipským tedy může být schéma 2:8 synonymem pro morfe, nebo může klást důraz na skutečnost, že vzhled, který měl Kristus jako lidská bytost, byl ve své podstatě přechodný. Znění Filipským 2:6-8 nám nepředstavuje Bohočlověka, se kterým se nikdo z nás nemůže ztotožnit. Představuje nám spíše muže, jako jsme my, který rostl a stárl, a přesto byl v každé myšlence a skutku tak zaměřen na Boha, že dokonale představoval Otce. 2. Poté, co řekl, že Kristus byl v podobě Boha, Filipským 2:6 dále říká, že Kristus „nepovažoval rovnost s Bohem za něco, co by se mělo chápat“ (NIV). Tato věta je silným argumentem proti Trojici. Pokud by byl Ježíš Bůh, pak by vůbec nedávalo smysl říkat, že „nepochopil“ rovnost s Bohem, protože nikdo nepochopil rovnost se sebou samým. Pochválit někoho za to, že nehledá rovnost, má smysl jen tehdy, když si rovný není. Někteří trinitáři říkají: "No, neusiloval o rovnost s Otcem." To není to, co verš říká. Říká se, že Kristus nepochopil rovnost s Bohem, což činí tento verš nesmyslným, pokud by byl Bohem. 3. Úvod 7. verše obsahuje frázi, která způsobila vážné rozdělení mezi trinitáři. Říká: „Ale neudělal si žádnou pověst“ (KJV), „ale neudělal ze sebe nic“ (NIV), „ale vyprázdnil se“ (NASB, RSV, NRSV, New American Bible). Řecké slovo, o které se jedná, je kenos, což doslova znamená „vyprázdnit“. Po více než tisíc let, od církevních koncilů ve čtvrtém století až do století devatenáctého, bylo ortodoxní stanovisko církve, že Kristus byl plně Bohem a zároveň plně člověkem v jednom těle. Tato doktrína je známá jako „dvojí přirozenost Krista“ a musí být podpořena nebiblickými slovy, jako je communicatio idiomatum, doslova „komunikace idiomu“. To se týká způsobu, jakým je Kristova „boží“ přirozenost sjednocena s „lidskou“ přirozeností Krista takovým způsobem, že jednání a podmínky člověka mohou být Bohem a jednání a podmínky Boha mohou být člověkem. Dr. Justo Gonzalez, odborník na dějiny křesťanské církve, poznamenává: „Božská a lidská přirozenost existují v jediné bytosti, i když to, jak to může být, je největší tajemství víry.“ [1] Biblická pravda není „nepochopitelné tajemství“. Ve skutečnosti Bůh touží po tom, abychom Ho a Jeho pravdu poznali (viz poznámky k Lukášovi 1:35). Nauka o dvojí přirozenosti Krista byla standardním vysvětlením Kristových zázraků, jako je rozmnožování potravy, poznávání myšlenek druhých, kříšení mrtvých atd. Toto vysvětlení je zachováno navzdory skutečnosti, že proroci v Starý zákon také uměl tyto věci. Nauka o Kristově dvojí přirozenosti způsobila vážný problém, který dobře uvedl John Wren-Lewis: Až do druhé světové války nebyla nejběžnější vizí Ježíše jako člověka. Byl to Bůh v lidské podobě, plný nadpřirozených znalostí a zázračné moci, velmi podobný tomu měli být olympští bohové, když navštívili Zemi v přestrojení.“ [2] Naše zkušenost z mluvení s křesťany po celém světě potvrzuje to, co prohlásil Wren-Lewis: průměrný křesťan nemá pocit, že Kristus „byl učiněn jako jeho bratři v každém ohledu“ (Žd 2:17), ale místo toho cítí, že Kristus mohl udělat to, co udělal, protože byl zásadně jiný. Věříme, že učení o dvojí přirozenosti je nebiblické a okrádá moc lidem, kteří by se jinak snažili myslet a jednat jako Kristus. To uměle odděluje lidi od Pána Ježíše. V polovině 19. století v Německu zahájil luteránský teolog Gottfried Thomasius to, co se nyní vyvinulo v „kenotickou teologii“. Toto uvažování vzešlo z některých velmi skutečných obav, které měli někteří trinitáři o teologii dvojí přírody. Za prvé, teologie dvojí přirozenosti neumožňovala vyjádřit Kristovo plné lidství. Za druhé, zdálo se, že to proměnilo Krista v aberaci: velmi Boha a zároveň velmi člověka. Za třetí, „pokud byl Ježíš vševědoucí Bůh i omezený člověk, pak měl dvě centra, a nebyl by tedy v zásadě jedním z nás“. Kenotická teologie (která se od té doby rozpadla na řadu variant) poskytla „řešení“ těchto problémů. Protože Filipským 2:7 říká, že Kristus se „vyprázdnil“, to, co musel „vyprázdnit“, byla jeho božská přirozenost, tj. někdy před svým vtělením Kristus souhlasil se „omezením sebe sama“ a sestoupil na zem pouze jako člověk. Trojiční teologové mezi sebou ostře nesouhlasili ohledně kenotické teologie a někteří ortodoxní teologové dokonce nazývali její přívržence „kacíři“. Ústřední kritika kenotické teologie je: Za prvé, je stará jen o něco málo více než sto let a jednoduše to není historické postavení Církve. Za druhé, ortodoxní teologové říkají, že to není biblické a že Filipským 2:7 neznamená to, co říkají kenotičtí teologové. A za třetí, kenotická teologie nutí Boha ke změně – Bůh se stává člověkem – což ortodoxním trinitářům způsobuje dva problémy: Bůh se nemůže změnit a Bůh není člověk. Souhlasíme s kenotickými teology, kteří říkají, že teologie dvojí přirozenosti neumožňuje vyjádřit Kristovo lidství a že vytváří „bytost“, která je ve skutečnosti aberací a „v zásadě není jedním z nás“. Souhlasíme však také s ortodoxními trinitáři, kteří zastávají biblický postoj, že Bůh není člověk a že se Bůh nemůže změnit. Tvrdíme, že je to trinitární doktrína, která způsobila tyto problémy, a že pro ně prostě neexistuje žádné řešení, dokud člověk zastává trojiční pozici. Tvrdíme, že skutečným řešením je uvědomit si, že existuje pouze jeden Pravý Bůh, Otec, a že Ježíš Kristus je „člověk pověřený Bohem“, který se nyní stal „Pánem i Kristem“ (Skutky 2:22 a 36 ). Potom je Kristus plně člověkem a je „jedním z nás“ a Bůh je Bůh a nikdy se nezměnil ani nebyl člověkem. 4. Zatímco se Trinitáři mezi sebou dohadovali o smyslu Filipským 2:6-8, stala se nešťastná věc – ztráta skutečného významu verše. Tento verš nemluví ani o tom, že by se Kristus vzdal svého „Božství“ při své inkarnaci, ani o tom, že by jeho Boží přirozenost byla ochotna „skrýt“, aby se jeho lidská přirozenost mohla jasně projevit. Spíše to říká něco jiného. Písmo říká, že Kristus byl „obrazem Božím“ (2. Korintským 4:4) a sám Ježíš svědčil, že kdo viděl jeho, viděl Otce. Tvrzení, že Kristus byl ve „formě“ (vnějším vzhledu) Boha, jednoduše vyjadřuje tuto pravdu jiným způsobem. Na rozdíl od Adama, který pochopil, že je jako Bůh (Gn 3:5), se Kristus, poslední Adam, „vyprázdnil“ od veškeré své pověsti a věcí, které mu náleží jako pravé dítě krále. Žil stejným způsobem jako ostatní muži. Pokořil se Slovu a vůli Boží. Žil podle „Je psáno“ a podle přikázání svého Otce. Netrhal „na svůj roh“, ale místo toho se nazýval „synem člověka“, což v aramejském jazyce, kterým mluvil, znamenalo „člověk“. Důvěřoval Bohu a stal se poslušným, dokonce až k hrozné a hanebné smrti na kříži. Filipská církev si vedla dobře a podporovala Pavla, ale měla také problémy. Existovala „sobecká ctižádostivost“ (1:15; 2:3) a „marná domýšlivost“ (2:3), hádky a nedostatek ohleduplnosti k druhým (2:4 a 14) a potřeba pokory, čistoty a bezúhonnosti ( 2:3 a 15). Pavel tedy napsal věřícím výzvu, aby „váš postoj byl stejný jako postoj Krista Ježíše“ (2:5). Potom ukázal, jak Kristus neuchopil rovnost s Bohem, ale byl zcela pokorný, a v důsledku toho ho Bůh „velmi vyvýšil“. Příklad Ježíše Krista je mocný. Nepotřebujeme zajistit, aby si nás lidé všimli nebo věděli, kdo jsme. Měli bychom jednoduše sloužit v poslušnosti a pokoře a měli bychom si být jisti, že nás Bůh za naše skutky jednoho dne odmění. [Pro další studium si přečtěte Textové korupce ve prospěch trinitární pozice.]