poslal brusle7 Temná noc víry - etapa po svalení do jámy do vysvobození - kapitola 3.
A zase začínám své pokračování o prožité temné duchovní noci víry tím, jak nevím jak ty věci pro druhé sdílet, jak je vyjádřit - zřejmě vzhledem k tomu, že se mi tam mísí 1/věci lidské (konkrétní), 2/věci přijímané "shora" (duchovní, nehmatatelné, jen pociťované a vnímané jiným zrakem, než jsou tělesné lidské oči) a 3/moje jen průměrné nebo podprůměrné literární nadání. Výsledek psaní bude kombinací.
Ještě také musím upřesnit, že to, co se mi stalo, nebylo zřejmě úplně jen vlivem minule popisovaných konkrétních okolností, ale spíše si myslím, že pokud chce Pán někoho povolat do noci víry, vždy dá i nějaké okolnosti k "osvědčení" v té noci (k prověření v nějakém vnějším náročnějším rozhodování např. "proti proudu" s lidskými důsledky, ale zároveň k osvědčení se v plnění Boží vůle a bez zrady vlastního svědomí v tom rozhodování, jak a s kým, s lidmi nebo s Bohem, pokud to nejde dohromady).
Taky musím napsat, že to, co se mi v noci víry stalo, bylo vlité a mnou do velké míry neovlivnitelné nějakou vůlí. Tj. jako když Vás někdo svrhne do rokle a zůstáváte tam sami a následně se bráníte buď lidskými silami (fyzickým výšlapem, voláním lidí, telefonováním o pomoc apod.) - a nebo, když se bránit fyzicky nelze, tak zůstává Bůh (ale nelze se ho z hlediska vnímání duše "dovolat") a mnoho pokušeních, které chtějí odvrátit duši od Boha, kterému duše věřila a On se jí ztratil...
Je to ta zkouška, o níž píše Jeremjáš nebo David a já v 1. kapitole. Zkouška ohněm, který zpočátku nesnesitelně pálí a bolestně zasahuje duši jak jak "čert", ale postupně se z toho plamenu stává (spolu s voláním duše i v době naprostého opuštění všemi) plamen proměňující v Boží lásku, úzkostně hledající Boží ruce, v úzkostné naději dovolání se, mnoho měsíců, den co den, než Bůh zkoušku ukončí a pozve milující duši po zkoušených útrapách konečně dál a dotyky ji milostně obejme, spojí ji se svou láskou, která pak ústí v mystická a krásná poznání, které například svatý Pavel popisuje na základě svého obnoveného vztahu Bohem takto:
"Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co člověku nikdy ani na mysl nepřišlo, to Bůh připravil těm, kdo jej milují." (1. Korintským 2,9)
Ten následný oheň lásky, rozrůstající se v duši ve spojení s Milovaným, je něčím tak krásným a slovy nepopsatelným, že ten jásot duše ani nešlo a dosud nejde úplně nějak objektivně sdílet (a já se o to kdysi pokoušela ve svých básních, kdy mé srdce tolik přetékalo tím, co mi dával Bůh, že to nešlo slovně popsat - a ani si to nechat úplně pro sebe).
Ještě jsem si při psaní osnovy k tomuto tématu napsala pár pojmů, o kterých jsem chtěla psát, ale nakonec jsem se stejně rozpovídala "jinak" podle aktuálních myšlenek. Ty pojmy a poznámky zde alespoň shrnu:
- před pádem do noci nadšeni, zamilování si Boha, vnímání jeho lásky a dotyků
- tříbení vztahu s Bohem, upevňování lásky - "dále" - a tím úzkostnější pak bylo volání se z jámy dobouchat
- dušeni se ve vlastní ubohosti
- blizké viděni necistot a své duchovní špíny a ubohosti
- zkoušky, hrozná pokušení od vládce temnot - proti Bohu, proti víře, napadání duše zlými pokyny a pokušeními, která se tomu brání a dále volá Boha o pomoc vzdor těm pokušením, boj duše o samotě "bez Boha" - bez vnímané Boží pomoci, která je mnoho měsíců mimo vnímání duše - a v tom je právě ta největší úzkost a propast temné noci víry - "ztráta Boha" a dokonané osamocení - než přijde svítání...
- prázdnota
- hrozná dotěrná pokušeni, našeptavani pokušeni (proti Bohu), boj duše o přilnutí k Bohu, o záchranu , ale Buh neodpovídá, mlčí
- osamocení
- volání, bouchání, ale nahoře prázdno a tma "bez Boha", bez odezvy, nic, poušt, prázdnota mnoho měsíců (u mne téměř rok) - a pak oheň, mystika, různé doteky, objetí a jiné projevy Boží lásky
- mezi různými bolestmi a radostmi duše (léto 1996 počínající mystika) pak na podzim 1996 "vichr" a první extáze (asi 14 měsíců po začátku duchovní noci) - vnímáno zpětně i jako Křest ohněm - Znovuzrození - seslání Ducha svatého (2 a půl roku po biřmování)
- pasivní vlití Boha, když je duše zkroušená láskou, touhou , čekáním
Svědectví extáze - vytržení mysli- uprostřed temné noci víry kolem roku 1996-1997. Nikdy před a nikdy po, trvaly jen období pár měsíců. Poprvé (podzim 1996) v naprosté lidské bezmocnosti. Vichr. Znehybnění. Let duše mimo tělo. Vítr a let a světlo v dáli. Pocit tělesné smrti. - Po "přistání" zpět a procitnutí do pozemské reality obrovská bolest těla a zklamání z návratu (už jsem tehdy poprvé myslela, že jsem navždy u Pána). Procitnutí bolestné a zároveň úžasné. V prvé chvíli bolestný návrat zpět od Pána - až po "srovnání se se skutečností" radost a obrovské povzbuzení. Radost, odevzdání, povzbuzení. Vychovávala jsem tehdy v tom období své ještě nezletilé děti - takže bylo pak jasné, proč mne Pán vrací zpět. Proto VÍM, jaké to tam je, i když neúplně, jen z těch chvilek zatím. Byla zřejmě jen chvilka (ale bezu odhadu vteřin či minut). Opakovalo se několikrát s odeznívající intenzitou asi 3 měsíce.
Více napíšu zase příště. Vývoj dál a další noce i svítání, radosti i obtíže.
Každopádně zpětně vím, že první temná noc víry je Znovuzrozením a zásadním mezníkem v životě s Pánem Ježíšem a v celém duchovním životě (nebo-li - Křest ohněm - a start nového duchovního života).
Co bylo ještě dále kolem a potom, napíšu příště.
Napsáno jako mé přímé osobní svědectví s Bohem.
S omluvou za to, co napsat a lépe vyjádřit neumím.
4.8.2024
Vaše
Brusle7
