...""...

Tento článek mi moc nedává smysl.

Jestliže jsme "jeho lid", neměli bychom se starat jenom sobecky o sebe (abychom se sami dostali do "nebíčka"), ale měli bychom se zrovna tak starat i o druhé.

Apoštol Pavel píše: "Přál bych si, abych já sám byl zavržen od Krista místo svých bratrů, svých příbuzných podle těla.  Jsou to Izraelci, jim patří synovství, sláva i smlouvy, jim byl dán Zákon, služba a zaslíbení, jejich jsou otcové a z nich podle těla pochází Mesiáš, který je nade vším, Bůh požehnaný na věky. Amen.  " (Ř 9,3 ...).

Křesťanství není žádné "soukromé náboženství" mezi mnou a Bohem - křesťanství je přece společná cesta Božího lidu k věčné spáse. Společně zdoláváme překážky života, navzájem se povzbuzujeme ke správnému jednání.

Vidíš - li svého bratra, jak hřeší hříchem který ještě není ke smrti, modli se za něho; Pán ho uzdraví a ty tak zachráníš svého bratra. (1 J 5,16).

J 21,21 je celkem náročný na správné pochopení jeho smyslu:

"Až přijdu"  - to je výraz, který se používá pro druhý Ježíšův příchod (parusii). Ale sám evangelista v následujících verších opravuje nepřesný výklad oněch Ježíšových slov. Smysl Kristova vyjádření je tedy podmínečný, asi v tomto zabarvení: "A i kdybych chtěl, aby Jan zůstal naživu až do konce světa, tebe se to netýká".

Není tedy nesprávné se zajímat o osud našich bratří, ale je nesprávné z pouhé lidské zvědavosti usilovat rozpoznat Boží záměry a plány, které se nás osobně netýkají.

Podobnost v tomto nacházím i na jiném místě v Písmu - také zde Pán Ježíš odkazuje zvědavost apoštolů do jejich vlastních mezí.

(Mk 13,32)

„O tom dni či hodině nikdo neví, ani andělé v nebi, ani Syn, jedině Otec.

Jak moc bych si přála, aby bylo na GS více svědectví - o životě s Pánem (nikoliv navážení se do druhých, nebo do svědectví druhých).

Pomoz nám, Pane, se čestnou formou bránit neustálým útokům zla na nás křesťany. Pomoz nám, ať můžeme více psát a svědčit o lásce, nikoliv o neustálé obraně.

Brusle7

Ze zkušeností vím, že největší problém tvoří co si kdo představuje pod tím, "následuj mne".

On si totiž každy pod tím nasledováním Pána představuje něco jiného. A docela to odpovídá tomu, kde se zrovna duchovně nachází.

  Historicky byla velká snaha prosadit svobodu vyznání - svobodu pro všechny. To se i na velkém území Evropy a v anglosaském prostředí různě po světě povedlo a mnoho desítek či stovek let byla v mnoha zemích svoboda vyznání jako vzácná hodnota. A prosazovali to právě křesťané a prosadila se svoboda vyznání právě v zemích, kde se křesťanství rozšířilo

  A je to vzácná hodnota podnes. A tradice. Schopnost. Znalost. Zkušenost.

  V českém prostředí, na našem území, to tak nebylo. Svoboda vyznání, pokud kdy byla, byla jen anomálie v dlouhé historii různých ideologických nátlaků. Snad chvíli v 16. století, pár desítek let, a to ještě omezená. Pak trošku ve století dvacátém. Ale také hodně omezeně. Třicátá léta, devadesátá léta.

  Jinak to tu jsou z velké části dějiny nesvobody, manipulací, snahy překlopit "ty druhé" na nějaký ideologický pohled. Socialismus čyřicátých let minulého století, pak komunismus či dnešní progresivismus jsou jen ty nejkřiklavější ukázky ideologických systémových manipulací.

  Není tu tedy příliš tradice respektu k druhým, diskuze, svobodné výměny informací. Není to rozšířená znalost, dovednost. A je to něco, co se člověk učí, učí se to nějakou dobu a musí na to mít srdce, aby chtěl se to učit. A chtěl tak žít.

  Co se týče vztahů - jako křesťané jsme odpovědní jeden za druhého. Má smysl si psát vzájemně povzbuzení, i napomenutí. A poslouchat. A jsme odpovědní i za lidi, kteří hledají, ke kterým nás poslal Bůh. Nejsme tu "sami". Má smysl se věnovat lidem, kteří hledají Boha a Cestu k němu. Ježíš i jeho učedníci se věnovali takovým lidem.

  Nejsme odpovědní za lidi, co nepřijali Pána Ježíše a ani nechtějí, co odmítají evangelium, útočí na křesťany, křesťanství. To je jejich věc, jejich prezentace. Ježíš, ani Petr ani další učedníci se nevěnovali takovým lidem. Odpověděli jim na jejich útoky, ale šli dál, k těm výše jmenovaným.

  Toník