Povzbuzení: MILOSRDNÁ PRAVDA MÍSTO (NE)MILOSRDNÉ LŽI
Vloženo Neděle, 21. duben 2002 @ 14:21:43 CEST Vložil: Pisnicka |
MILOSRDNÁ PRAVDA MÍSTO (NE)MILOSRDNÉ LŽI
"Pokud
jste už někdy byli u umírajícího, pak víte, že člověka, který stojí
blízko smrti, bereme vážně. Nasloucháme-li slovům umírajícího, nejsou už
naše reakce tak povrchní a nerozvážné a při čtení závěti, do níž člověk
tváří v tvář poslednímu velkému kroku vložil své myšlenky a poslední
vůli, se ztišíme. A tušíme něco z velikosti každého bytí. Vidíme člověka
ve světle, v jakém jsme ho ještě nikdy neviděli. Zapadající slunce může
všední scénu proměnit v nesmazatelnou vzpomínku." (Reinhold
Stecher)
Nemoc
jako příležitost
Většina
lidí, pokud by si mohla vybírat, by si přála zemřít co nejpozději, ale
hlavně co nejrychleji a pokud možno ve spánku. I když je to názor většiny,
dovoluji si oponovat. Delší nemoc totiž často mívá i svoji velice významnou
pozitivní stránku. Bývá velikou příležitostí, a to nejen pro nemocného,
ale i pro celé jeho okolí. Vážná nemoc zpravidla vede člověka k přehodnocení
jeho dosavadního žebříčku hodnot. Je-li tato příležitost správně
pochopena, uchopena a zúročena, může být nemoc paradoxně tím nejplodnějším
a nejcennějším úsekem života. Stále ještě není pozdě!
"O
smysluplnosti života rozhodují jeho vrcholné body a jediný okamžik může dát
zpětně smysl celému životu," říká W. E. Frankl. Ta možnost zůstává
i tehdy, když je nemocný plně odkázán na ošetřování druhou osobou. I
když už nemůže pracovat, jak byl zvyklý, může milovat. A může to
dávat zřetelně najevo. Může obdivovat krásu přírody nebo umění
a může to taky dávat najevo. Možná na to dřív ani neměl čas. To všechno
jsou hodnoty vyššího řádu než hodnoty hmotné, které vytvářel půl
století nebo i déle. Je dobře to vědět, protože chceme-li těžce nemocného
doprovázet, měli bychom mu příležitosti k vytváření těchto tzv. prožitkových
hodnot umět tak trochu přihrávat. Ona ale podle Frankla existuje jedna ještě
vyšší kategorie hodnot, a tou jsou hodnoty postojové. Člověk může
např. odpustit křivdy a taky to dát zřetelně najevo. A právě tohle
může být v jeho životě tím vrcholným bodem, který dá zpětně smysl celému
předchozímu životu. Náhlá smrt ve spánku by ho o tuto příležitost připravila
- ledaže by na ni byl připraven, přestože ji ještě nečeká. Ale kolik
zdravých lidí oplývá takovou moudrostí?
Nejeden
jinak medicínsky velice erudovaný lékař se ocitá ve slepé uličce, když
si pacient splete dveře jeho ordinace s dveřmi zpovědnice. A dnešní pacient
opravdu mnohem častěji než dříve očekává od lékaře pomoc v hledání
uspokojivých odpovědí na otázky, které ho nenechávají spát. Na otázky
po smyslu života, nebo dokonce po smyslu utrpení. I když s tím
sazebník zdravotní pojišťovny nepočítá, nemůže lékař (pokud je lékařem
dobrým) pacienta odbýt slovy typu "to mi sem nepleťte, to sem nepatří".
To ovšem předpokládá určitou míru připravenosti lékaře na
konfrontaci s neodvratnou smrtí pacienta, ale i se svou vlastní konečností,
smrtelností.
Nepřipravený
lékař se tváří v tvář těmto situacím dopouští řady závažných
etických i medicínských chyb. Před pacientovými "otázkami na tělo"
prchá pasivně nebo aktivně, v obou případech výsledkem bývají hrubé chyby
v léčbě. Při útěku pasivním se lékař snadno dopustí
terapeutického nihilismu a "odepsanému" pacientovi nezajistí potřebnou
paliativní léčbu včetně dostatečné a kontinuální léčby bolesti, případně
mu odepře i domácí ošetřovatelskou péči. Při útěku aktivním se naopak
snadno dopustí terapeutické posedlosti a alibismu, pacienta zbytečně zatěžuje
léčbou neúčinnou, předstíranou, mnohdy nepřiměřeně invazívní, která
může v extrémních případech vyústit až v dystanázii (zadrženou smrt).
Ze stejného důvodu se nepřipravený lékař dopouští i další, v našem
zdravotnictví velmi rozšířené chyby. Vidí pouze tělesné potřeby
pacienta. Ignoruje jeho potřeby psychické, sociální i duchovní a zapomíná,
že "Lékař může uzdravit někdy, ulevit často, potěšit vždycky"
(dr. Hutchinson, 19. stol.). Třetí oblastí chyb s týmž jmenovatelem jsou
pak chyby v komunikaci. Jde o chyby v komunikaci verbální i nonverbální,
příliš direktivní chování, nerespektování autonomie pacienta, spěch, ať
už skutečný nebo předstíraný, podceňování role příbuzných, podceňování
týmové spolupráce a v neposlední řadě chyby při sdělování pravdy, ať
už diagnostické, nebo prognostické.
Sdělit
pravdu a nevzít naději
Sdělit
nemocnému pravdu a nevzít naději je kus umění. Hodně se v tom chybuje.
Mnoho lékařů buď neřekne nemocnému nic, anebo ho naopak zahltí spoustou
informací v příliš krátkém čase, pacient je nestačí vstřebat, takže
si ze slyšeného vybere jen co chce. V každodenní lékařské praxi však
nastávají situace, kdy je s nemocným nutno otevřeně hovořit nejen o
nemoci, ale i o smrti. Ne od rána do večera, ne když my chceme, ale tehdy,
kdy to nemocný potřebuje. Kdy si o to sám řekne. Na začátku onemocnění
pacient obvykle ještě smysl choroby nehledá. V hospici tomu už bývá jinak.
Zde má většina nemocných naléhavou potřebu pochopit smysl situace, v níž
se ocitl a otázka "proč" nebo "k čemu" je tu na denním
pořádku. Úkolem personálu je brát nemocného vážně, jeho problémy
nebagatelizovat, ale pomoci mu odpověď na palčivé otázky hledat. Nikoliv mu
je hotové předkládat, nebo dokonce moralizovat. To by byla chyba. Je známou
zkušeností, že poctivou a upřímnou odpovědí "nevím, taky tomu
nerozumím", zdravotnický personál důvěru pacienta neztrácí, spíše
získává.
Hospic
Anežky České v Červeném Kostelci sbírá zkušenosti se sdělováním
pravdivé diagnózy i prognózy už šestý rok. Zásadně se tu nemocným nelže.
Vymstilo by se to hodně brzy. Často je zpočátku (než dobře poznáme
pacienta) nutné využít možnosti zámlky, ale nikdy není nutné lhát.
Platí tu stejná zásada jako při výchově malých dětí. Něco lze říci dítěti
tříletému, něco k tomu přidat v šesti, něco až v pubertě. Důležité
je k jedné pravdě přidávat pravdu další a nenechat se lží zatlačit do
slepé uličky a pak trapně koktat jako v té pohádce "odvolávám co
jsem odvolal". Nechceme-li ztratit důvěru pacienta a připravit ho o
tolik potřebný pocit bezpečí, nesmíme si ani na chvilku vypomoci sebemenší
lží. Vyžádá-li si to situace, pravdivě přiznáme, že nejsme všemohoucí.
Nikdo nám to nemá za zlé, naopak nemocní upřímnost oplácejí upřímností
a paradoxně se zklidňují. Poukazem na příklady státníků a jiných známých
osobností, kteří zemřeli na stejnou nemoc není těžké přivést nemocného
k pochopení skutečnosti, že uzdravení není otázka ani peněz, ani známostí
a kontaktů. Neslibujeme vyléčení (není-li možné), ale vždycky zdůrazňujeme
léčitelnost toho, co pacienta trápí, tedy symptomů.
Cílem
hospicové péče je kromě zvládnutí symptomů také pomoci nemocnému a jeho
blízkým co nejrychleji a nejšetrněji projít nepříjemnými a těžkými fázemi,
které popsala Kübler-Rossová a pomoci jim dozrát do fáze akceptace,
smíření se s nezměnitelnou, neodvratnou situací. Toho je však při zastírání
pravdy prakticky nemožné dosáhnout. Cílem hospicové péče je klidné a
důstojné umírání. Klidně může v určitém slova smyslu umírat i člověk
podváděný a klamaný. Někdy až příliš "klidně" - pod vlivem
tlumících léků. Avšak nikdy nemůže podváděný a obelhávaný pacient
umírat důstojně! A právo na smrt nejen klidnou, nýbrž i lidsky důstojnou,
patří k základním etickým principům, které je nutno mít stále na zřeteli.
Pravda má navíc jednu velkou výhodu. Nikdo v pravdomluvném týmu
spolupracovníků si nemusí pamatovat, co řekl a nemusí se bát, že kolega
nebo kolegyně řekne zítra něco jiného než já a nemocného tím úplně
zdeptá. Vzájemná informovanost a záznamy v lékařské i sesterské
dokumentaci jsou samozřejmě nutné i zde. Nikdy nezapomínejme, že nás
nemocný neposlouchá pouze ušima. Vždy současně velmi pozorně čte v našich
tvářích, v našich očích, v tom, co říkáme a konáme, ale také v tom,
co neříkáme a co nekonáme.
Problémem
jsou občas někteří příbuzní. Samozřejmě i v hospici. Málem nás zapřísahají,
jen aby se nemocný o své nemoci a prognóze nic nedozvěděl. Jak to řešíme?
Obvykle jim slíbíme, že s pacientem budeme mluvit jenom o tom, co už stejně
ví, a odpovídat na otázky, které nám sám položí. Když se pak podaří
obě strany propojit tak, že si konečně mohou přestat lhát, je to pro všechny
velká úleva. A nejen úleva. Může to být i startovní můstek k velkým věcem:
k odpuštění, usmíření, poděkování, rozloučení. Právě sdělení
pravdivé diagnózy, samozřejmě při zachování naděje, pomohlo už
mnoha lidem překvapivě zmobilizovat poslední síly k možná největšímu
a nejdůležitějšímu životnímu rozhodnutí a činu.
Naděje
je k životu nutná stejně jako její dvě
rodné sestry, víra a láska. Naději se nelze naučit, je to svým způsobem
dar. Přesto se dá říci, že lidé, kteří se celý život snažili vidět věci
spíše růžovými brýlemi, jsou v době těžké nemoci jaksi zvýhodněni.
Vidět a zachovat si naději pro ně není tak těžké jako pro nenapravitelné
pesimisty. To by si měl uvědomit každý zdravotník, který chce těžce
nemocné léčit, doprovázet a vlévat jim naději do žil. Doufat znamená
vidět před sebou možnost. Možnost dalšího kroku. A není-li již naděje
na uzdravení, je nutno taktikou malých kroků a splnitelných cílů
nemocného držet nad vodou. Není tak důležité, že na začátku doufal, že
postaví domek, a dnes doufá, že se dožije promoce vnuka. Důležité je, že
se raduje ze spousty malých, ale důležitých cílů, a i když krůčky jsou
stále kratší, naděje zůstává. Dokud člověk před sebou vidí úkol, má
proč žít. A jak říká Nietzche, "Kdo má proč žít, snese téměř
každé jak".
V
každém člověku je kdesi v hloubi nevyvratitelně zakořeněna touha po
nesmrtelnosti. Víra ve věčný život v plnosti je vždy pro věřícího
(tedy skutečně z víry žijícího) člověka nenahraditelnou nadějí. Pokud
ji s nemocným lékař nebo kdokoliv jiný sdílí, neměl by se ostýchat
nahlas o tom s ním i mluvit. Osobně mohu potvrdit, že takové rozhovory jsou
vždy zdrojem radosti, naděje a síly pro oba. Nevěřící člověk si ale
zpravidla taky nějak představuje svoji nesmrtelnost, v níž v hloubi duše
doufá. Někdo se těší z toho, že bude žít dál ve svém potomstvu, jiný
zase ve svém díle, které zde zanechává. I kdyby se nám zdály naděje druhého
falešné, nelze mu je brát. Jediné nešetrné slovo nebo chyba v mimoslovní
komunikaci může zasít pochybnost a nemocného připravit o naději. Je nutno
vážit každé slovo. Nikdy bychom neměli říci, že situace je beznadějná.
Lze po pravdě přiznat, že je to vážné a těžké. Rozdíl je v tom, že důraz
je na tíži, nikoliv na beznaději.
Uznávám,
že sdělovat nepříjemnou pravdu nemocnému, tím spíše mladému, není vůbec
snadné. Ale možné to je a jsou lékaři, kteří to zvládají velmi dobře.
Jsem ráda, že toto tvrzení mohu doložit kazuistikou z nedávné doby a hlavně
mimo hospic, v němž už pravdomluvnost jaksi automaticky předpokládáme. Když
jsem si lámala hlavu čím ilustrovat tento článek, přišel mi jako na
zavolanou dlouhý dopis od mé známé z Kladna. Uvádím ho zde se souhlasem
paní ing. Lídy Ž., autorky dopisu. Trochu ho zkrátím, ale ne moc, protože
nám může posloužit jako velmi užitečná zpětná vazba, kterou čas od času
všichni potřebujeme. Zpětná vazba, dokumentující, jak důležitá je pro
naše nemocné a jejich nejbližší šetrně sdělená pravda. Dokumentující,
jak nemilosrdná by byla jakákoliv "milosrdná lež" a jak naopak
milosrdní byli lékaři, kteří měli odvahu nelhat.
Milá
Marie,
píši
Ti alespoň pár slov z velmi čerstvé a nedávné životní zkušenosti. Vím,
že to, co jsem prožívala a prožívám, je silně ovlivněno pohledem Norka
na život i na smrt. Norek před pěti týdny zemřel na nádor mozku. Bylo mu
37 let, dětem je 10, 8 a 5 let. Jeho život prozařovala velká láska k pravdě
a to výrazně ovlivnilo i náš život v době jeho těžké a dlouhé nemoci.
Před první operací mozku (1993) jemu i mně lékaři přesně řekli, jaká
je diagnóza - velký nádor v levé části mozku s cystou v oblasti center
pohybu, řeči a vidění. Nebylo ani možné celý nádor vyoperovat. Řekli nám
i to, že po operaci bude výrazně omezena schopnost řeči a komunikace vůbec.
Nezbývalo nám tedy nic jiného, než si říci v krátkém čase, který nás
od operace dělil - počítáno na dny a hodiny - všechno, co se dotýkalo našeho
života i našich srdcí. Našemu druhému synovi bylo v té době deset měsíců.
Velká
bolest hlavy znesnadňovala Norkovi naši vzájemnou komunikaci. Připravoval se
i na eventuální smrt. Společně prožité chvíle před operací patří k
velice silným zážitkům našeho společného života, i když byly spojeny s
bolestí a pravděpodobností možného rozloučení. Jejich intenzitu ovlivnila
jistě i pravda, kterou jsme oba znali a která byla naší společnou pravdou,
pravdou o našem životě. Zní to paradoxně, ale tato pravda patřila do naší
vzájemné lásky. Každou společnou chvíli jsem prožívala, jako kdyby to
bylo naposledy. Maličkosti, drobnosti a zdánlivě nepatrné prožitky získaly
najednou veliký rozměr. Vzpomínám si, jak jsem ho naposledy ve sprše umývala
a jak silně jsem prožívala každý dotek na jeho těle. Podobné chvíle,
které jsme pak směli prožít i před poslední operací vnímám jako velmi
silné a nezapomenutelné zážitky a jako velký dar! Bylo to možné jenom
proto, že jsme oba dva znali pravdu o Norkově nemoci. Po operaci následovalo
ozařování a postupná stabilizace stavu. Norek se znovu musel učit číst,
psát a pojmenovávat každodenní základní věci. Dodnes obdivuji jeho houževnatost,
s níž dokázal znovu vystavět všechny své dobré vlastnosti a vztahy, které
provázely jeho dosavadní život.
Po
šesti letech byla nutná druhá operace. Pomohla na chvíli. Na podzim loňského
roku přišla další recidiva. Lékaři nám citlivě, a jak to teď s odstupem
času vidím, i velmi přesně sdělili diagnózu i prognózu. Norek nejprve třetí
operaci odmítl, ale na moji prosbu s ní nakonec souhlasil. Po operaci se s námi
domlouval převážně pohledem a stiskem levé ruky. Na to, že nemůže hýbat
polovinou těla, řekl jenom: "Já vím." Víc této nové, a pro mnohé
jiné jistě zdrcující skutečnosti, nevěnoval pozornost. Vzpomínám, jak se
jeho oči i tvář vždy rozzářily, když jsem za ním přišla do nemocnice.
Můj švagr říkal, že se rozzářily nejen Norkovy oči, ale že i můj
pohled, kterým jsem se na Norka dívala, zůstane pro něj velmi silným celoživotním
a nezapomenutelným zážitkem, že to byl pohled, který navracel Norka k životu.
Návštěvy nám v té době nikdo neomezoval. Když jsem ale Norkovi řekla, že
si ho beru domů, jeho úsměv jakoby vyjadřoval: "Mám z tebe radost, tys
to dokázala, ty jsi mě nezklamala".
Doma
velmi ožil. Dříve ho děti navštěvovaly se mnou v nemocnici a teď spolu se
mnou o něho pečovaly doma poslední tři týdny jeho života. To co děti prožívaly
u tatínkova lůžka, bylo nesmírně cenné pro jejich pozdější vnímání
Norkovy smrti. Jeho odchod prožívaly spolu se mnou jakoby po kapkách. Nebyla
to zkušenost náhlého zvratu, ale spíše dozrávání a završování lidského
života vtělená do časového rozměru dnů a týdnů. Často si k němu lehly
do "postýlky", přitulily se k němu, hladily ho, mazlily se s ním,
vzaly ho za ruku nebo mu zamávaly, když procházely nebo probíhaly kolem lůžka.
Pětiletá Terezka ho často i sama krmila pomocí injekční stříkačky a pomáhala
při mytí. V jeho obličeji bylo možno vyčíst jistou radost z toho, že je
doma, mezi svými, že je milován i se svou "postýlkou". Dával
najevo i radost z toho, že děti tuto láskyplnou péči o nemocného člověka
do sebe přirozeně vstřebávají jako vklad do života a jednou budou umět
takhle posloužit i někomu jinému. Patrně i proto s tak velkou pokorou a trpělivostí
snášel svůj stav.
Když
jsem si brala Norka z nemocnice domů, věděla jsem celkem jistě, že doma zemře.
Nikdy předtím jsem ale nic podobného nezažila. Smrt člověka byla pro mne
velkou neznámou. Když umíral, byla jsem u něho já, jeho tatínek, jeho
bratr a moje teta. Ošetřovala jsem ho a v posledních chvílích jsem mu zpívala
písničky, které měl rád a které jsme spolu často zpívali. Hudba patřila
bytostně k jeho životu. Děti v té době spaly, byla noc. Norek zemřel nad ránem
o půl páté. Oblékli jsme ho do svátečního obleku, sedli si kolem jeho
postele a hovořili? Zajímavé bylo, že v tuto chvíli jsme byli schopni
mluvit zcela otevřeně a bez zábran o podstatných věcech lidského života,
o našich pocitech, radostech, a o věcech, které nám dlouho ležely na srdci
a o nichž jsme dosud nebyli schopni hovořit? A i přes bolest toho okamžiku
slzy chvílemi vystřídal i smích.
Ráno
jsme dětem řekli, že tatínek v noci zemřel. Na jejich rozhodnutí bylo, zda
ho ještě chtějí vidět nebo ne. Měla jsem radost, že k němu samy šly. Do
telefonu jsem švagrovi řekla, že děti jsou úžasné. A tak jsme najednou
seděli v obývacím pokoji i s dětmi u jeho lůžka a mluvili o životě, o
smrti, o tom, jak se na nás dívá z věčnosti a je vlastně stále s námi, i
když jinak. Obě menší děti se i posadily na jeho lůžko a hladily ho? Teď
se děti opakovaně ptají na poslední okamžiky Norkova života, na to, jak
jsem ho tehdy ošetřovala a chtějí vědět všechno do úplných podrobností.
Vím, že moji odpověď potřebují k tomu, aby mohly smrt svého tatínka do
svého srdce vstřebat, přijmout a doprožít ji.
Tohle
všechno nám Norek díky svému rozhodnutí podstoupit třetí operaci,
daroval. Všechny ty chvíle, které jsme s ním ještě směli prožít. Lékař,
který Norka operoval řekl, že bez operace byl žil už jenom dny. Takhle nám
Norek vlastně daroval dva měsíce svého života, které intenzivně žil pro
nás! Mohli jsme se dotknout kořenů lidského života a uvědomit si, co je v
životě podstatné, co bezvýznamné, a přijmout smrt jako něco, co k životu
přirozeně patří, a jako něco, co celý život podtrhuje. Uvědomili jsme si
cenu společně prožitých chvil a neopakovatelnost společně prožitého času.
Byla to pro nás vysoká škola života. Kdybychom ale neznali plnou pravdu o
Norkově zdravotním stavu, neprožili bychom vše tak naplno a i bohatství mých
dnešních vzpomínek by bylo o mnohé ochuzeno. Tvá Lidka Ž.
Co
mohu udělat už dnes
Na
závěr dopisu Lidka ještě připojila větu, která sice nevědomky, ale
nepochybně vyjadřuje očekávání, které do nás lékařů naši pacienti
vkládají: "Slunce v duši ať máš každý den a otevřené srdce všem!"
Souhlasím, že to není požadavek malý. Taky souhlasím, že nestačí pouze
konstatovat, že to či ono se ve zdravotnictví dělá špatně. Je třeba
jednat. Jestliže jsem za jeden z hlavních kořenů současné neutěšené
situace v přístupu k těžce a smrtelně nemocným označila nepřipravenost lékařů,
chtěla bych na jejich obhajobu něco dodat. Nevím, zda se něco zlepšilo v
posledních letech, ale moji generaci (promoce 1968), nikdo na fakultě na
konfrontaci se smrtí pacientů, natož se smrtí vlastní ani v nejmenším nepřipravil.
V podstatě jsme samouci. Něco jsme vyčetli z literatury, někdo měl štěstí
na duchovní vedení, něčemu nás naučil život sám. Mnohému nás naučili
naši umírající pacienti.
Říkává
se jaký život, takové umírání. Co tedy pro sebe (a tím i pro své
pacienty) mohu udělat už dnes? Především žít. Žít naplno. Ne pouze
konzumovat. Ne pouze vegetovat. Mnoho lidí se teprve v hospici anebo až v
situaci podobné naučí skutečně žít. Někdy až na samém sklonku života.
Není to škoda? Proč to nezkusit už teď? Třeba podle návodu Williama
Hazlitta: "Umění žít znamená vědět, jak vychutnat malé radosti a unést
velká břemena." Lékař, který v tomto smyslu slova "umí žít",
určitě také dovede smysluplně pomoci svému nemocnému, který pod tíhou svého
břemene klesá. K zajímavému názoru na způsob žití došel i velký lidský
génius, Albert Einstein: "Život můžeš žít jenom dvěma způsoby. Buď
jakoby nic nebylo zázrak, nebo jakoby všechno bylo zázrak."
K
odkazům našich pacientů patří i cenná zkušenost a rada - učit se na
ničem a na nikom nelpět. Ani na svém majetku, ani na svých nejbližších,
ani na svém životě. V každém případě to jednou ztratíme. Všechno.
Odevzdáme to dobrovolně nebo nedobrovolně, ale odevzdáme. A naše skutečné
štěstí závisí právě na tom, zda to naše odevzdávání bude dobrovolné
nebo nedobrovolné. Protože vzdát se čehokoliv nedobrovolně znamená zůstat
k tomu připoután, přikován jako otrok na galejích. Je to druh otroctví, je
to ztráta svobody. Při doprovázení umírajících v hospici jde vlastně o
totéž. Cílem doprovázení je přivést nemocného a jeho blízké do fáze
smíření, přijetí, akceptace. Smíření ve skutečnosti není nic jiného
než vědomé a dobrovolné odevzdání a osvobození. Dokonalé osvobození. Všechna
předchozí stádia popsaná Kübler-Rossovou lze v tomto slova smyslu shrnout
pod jediný název - otroctví. Nebo taky závislost. Zdůrazňujeme-li, že v
hospici může pracovat a nemocné doprovázet pouze ten, kdo je sám smířen
se svou vlastní konečností a smrtelností, je to právě o tomhle. Člověk
musí být nejdřív sám plně svobodný, aby mohl z otroctví ke svobodě
pomoci druhému. Je to úkol a je to závazek. Stojí za to pro to něco udělat.
Jinak se nám může stát, že na udržení neudržitelného vyplýtváme
tolik energie, že nám už žádná nezbude na život samotný a na radost z něj.
Připravit
se na vlastní hodinku smrti a neudělat si ji zbytečně těžší, lze například
také tím, že nikdy "nenecháme nad svým hněvem zapadnout slunce".
Potvrzují to i mnozí naši umírající, kteří průběžné, každodenní
odpouštění praktikovali už od mládí, protože je k tomu rodiče vychovali.
Takoví nemocní zpravidla umírají klidně a důstojně, nepochybně proto, že
i toto je jedna z forem dobrovolného odevzdávání a tudíž cesta ke svobodě
a k dokonalému štěstí. Připravit se na smrt svou a na smrt svých blízkých
předpokládá o smrti přemýšlet a také o ní včas mluvit. Dávno před
tím, než se přiblíží. S kým? Především sám se sebou. Občas i se svými
blízkými. Připravit se ale znamená také domyslet takové pojmy, jako je jedinečnost
každého člověka. Uvědomit si plně, že každý z nás je originál. Každý
z nás, ale i každý náš pacient je jedinečný. A jedinečná je i každá
jednotlivá situace, každý jednotlivý okamžik.
Pravda
diagnostická, pravda prognostická
"Milosrdná
lež" je velmi často ve skutečnosti krutě nemilosrdná, a to hned z několika
důvodů. Člověka obvykle připraví o možnost se připravit, dát si včas
do pořádku své záležitosti, nejen majetkové, ale především vztahové.
Navíc člověka ponižuje, někdy i uráží, dělá z něho hlupáka. Připraví
ho o pocit bezpečí, nemocný se ocitá v izolaci, nemá nikoho, kdo by byl
ochoten s ním hovořit otevřeně o tom, co se mu honí hlavou. Zpravidla to
také velmi naruší vztahy v rodině, které mohly být celá dlouhá léta upřímné
a kvalitní - a najednou taková zrada a odcizení.
Pokud
jde o pravdu diagnostickou, v posledních deseti letech je už nemocným
sdělována mnohem častěji a s plným vědomím odpovědnosti. Některá
pracoviště, např. brněnská hematoonkologická klinika prof. Vorlíčka, mají
detailně vypracovaný, a v praxi osvědčený rituál sdělování diagnózy, závazný
pro celý tým. S pravdou prognostickou je to složitější. Mimo jiné
proto, že na začátku onemocnění a mnohdy i v jeho průběhu ani sám lékař
neví, zda léčba bude úspěšná či nikoliv. Bylo by chybou se ukvapit, bylo
by chybou nemocnému, který se sám na prognózu neptá, nějaké informace
nutit. Pokud se ale ptá, je zapotřebí odpovědět. I kdybychom měli poctivě
přiznat, že nevíme. Někdy se nemocný nebo jeho rodina dožaduje časového
údaje. Lékař by podle mého názoru nikdy neměl v této souvislosti vyslovit
žádné datum. Těžko ale může tvrdit, že nemá tušení. Tušení má,
protože má zkušenosti. Ale je to pořád jenom tušení. Osobně se mi i tady
osvědčuje pravda: "Opravdu nevím, protože každý člověk je jiný.
Ale moudrý člověk se připraví na obě varianty. Uzdravím se - príma.
Neuzdravím se - tak se připravím i na tuhle možnost a pak mě nic nemůže
zaskočit." Jakmile nemocný svoji situaci zpracuje tímto způsobem, vždycky
se očividně zklidní. Pak už není problém mu říci, že nemohu zabránit
tomu, aby mu jeho nádor například nahlodal nějakou cévku a on se nám už ráno
neprobudil - ale že většinou nemocní s jeho nemocí v této fázi pokročilosti
žijí řádově týdny, o měsících bych už moc neuvažovala, ale u každého
je to jiné. S takovou nebo obdobnou odpovědí se nemocný obvykle spokojí a
pokud je předem dobře doprovázen a je bezpečně zakotven ve fázi akceptace,
přijímá takovou informaci nejen klidně, ale i s povděkem. Sama bych se určitě
tázala podobně a doufala bych v pravdomluvnost, poctivost a upřímnost svého
lékaře, abych si pro mě důležité informace nemusela shánět za jeho zády.
Bohaté
zkušenosti s terminálními pacienty má dr. Kübler-Rossová, která na otázku,
kdy je nejvhodnější začít s nemocným mluvit o smrti, odpovídá:
"Neotvírejte před pacientem tento problém sami od sebe. Vyčkejte, až sám
nastolí téma smrti a umírání. Bude-li hovořit o bolesti, hovořte o jeho
bolesti. Jestliže vyjádří strach ze smrti, usedněte, vyslechněte ho a
zeptejte se ho, z čeho konkrétně má obavy. Pokud si chce vyřídit nějaké
záležitosti ohledně pohřbu nebo sepsat poslední vůli ještě dlouho před
tím, než se přiblíží smrti, nezkoušejte ho od toho zrazovat, ale sežeňte
mu právníka a pomozte mu uspořádat jeho záležitosti."
Nezapomínejme,
že nám pozvolna vymírá generace babiček, které ke svému lékaři shlížely
jako k Pánu Bohu, a dorůstá nám generace internetová, velmi dobře
informovaná. Tu už nikdo neobelže.
MUDr.
Marie Svatošová
vedoucí
Edukačního centra při Hospici Anežky
České
02/3012328,
0603/301428
marie.svatosova@seznam.cz
|