|
Právě je 575 návštěvník(ů) a 2 uživatel(ů) online: rosmano gregorios777
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116817318 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Tvorba: Z festivalu americké křesťanské literatury
Vloženo Čtvrtek, 26. březen 2009 @ 08:09:33 CET Vložil: Olda |
poslal Nepřihlášený Do Grand Rapids ve státě Michigan, typického města amerického Středozápadu, bych se opravdu asi nevydal -
nebýt Bruce Berglunda, Calvin College a festivalu Faith and Writing.
Bezpochyby ta michiganská rovina byla důvodem, proč se tady usadili
imigranti právě z Holandska, a ti pak založili Calvin College. A na té
koleji učí Bruce Berglund, americký historik, čtenářům Souvislostí
známý z čísla o českém mýtu (2/2007). A učí zde také jeho žena Megan,
spoluorganizátorka zmíněného festivalu - této
příležitosti, jak vidět zblízka, na jednom místě shromážděn ve svých
předních autorech i typických čtenářích, fenomén AMERICKÉ KŘESŤANSKÉ
LITERATURY, nemající v Evropě protějšek.
Ad vocem "Kalvínova kolej":
Poslední zbytky mých rezervací vůči tradičnímu protestantismu padly.
Všechny ty provokace katolických intelektuálů od Chestertona po mé
nejmenované milované mistry "o tom hrozném kalvinismu"
mi nějak přestávají připadat vtipné. Dávno, dávno jsme na jedné lodi.
Tady v USA už se opravdu nikdo rozumný nestará o staré spory. Dělící
čára už dávno nevede mezi katolíky a protestanty, ale mezi liberálními
katolíky a tradičními protestanty na jedné straně - fundamentalistickými katolikály a evangelikály na straně druhé.
Calvin College je kalvínská v tom smyslu, že se hlásí k tradici první
reformace, existuje tu kromě jiných, zcela civilních oborů studium
dějin reformace a studium kazatelství. V univerzitní kapli věru není
moc obrazů, ale o to více a krásněji se v ní zpívá. Ale vůbec není "kalvínská",
jak si ji člověk představuje podle těch stereotypů. Je to společenství
velmi normální a civilní. Nikde žádná upjatost, žádná škrobenost.
Studenti CC vypadají a chovají se úplně stejně jako studenti na
katolické Boston College nebo na levicové Berkeley. Tytéž krátké
kalhoty, tytéž mošničky, tytéž dlouhé vlasy, totéž válení na trávě,
tentýž kampusový aktivismus. Pravda, náboženství se na CC bere vážněji
než na Berkeley a zřejmě i než na BC. Mezi různými letáky v kavárnách
povalují se i letáky o spasení a někteří ze studentů nosí button "Jesus for President".
Přítel Bruce mě uvedl trochu i do zákulisí: Dělení mezi tradičním
protestantismem a evangelikálstvím existuje i uvnitř CC. Učitelé jsou
většinou stoupenci tradičního, tj. v zásadě liberálního
protestantismu - kdežto mezi studenty je velmi mnoho evangelikálů, těch
"jen Ježíš a já", těch, co neradi slyší o "nebiblické"
archeologii a paleontologii nebo o biblické kritice. Ale je mezi nimi
také mnoho těch, kteří naopak berou evangelium jako sociální angažmá -
takže, není to tak, že by všichni mladí byli šmahem evangelikálové.
A navíc, i samotné evangelikálství je vnitřně stále členitější. Kromě
jiného, nastává v něm proces "re-traditioning": I to evangelikálství
začíná mít zájem o tradici, kulturu, liturgii, dokonce patristiku. A to
je šance, že se nakonec nějak "znormální".
A co tedy je FESTIVAL FAITH AND WRITING: Tři dny, asi dva tisíce
návštěvníků, několik desítek spisovatelů všech žánrů od poezie po
dětskou literaturu a šest paralelních sekcí, které od rána do večera
nabízejí přednášky, diskuse, čtení a samozřejmě bohoslužby. Fyzicky
jsem samozřejmě nemohl zvládnout více než tu jednu šestinu programu -
ale i z ní bylo možno nabýt dojmu, že ano - tady je "ta druhá
náboženská Amerika": Ta, která je uvědoměle křesťanská, a přitom
kultivovaná, kulturní a pozitivně naladěná.
Takže, co jsem viděl a slyšel:
Phyllis Tickle: Writing as Catechesis: Energická a okouzlující
stará dáma, působící velmi anglicky - no ano, však je také anglikánka.
Současně je však klasičkou křesťanské literatury v užším slova smyslu -
ne beletrie, ale knih meditací a modliteb a různých duchovních rad; jak
jsem si je mohl prohlížet, knih dosti dobrých, čerpajících z Bible
i z širší tradice, jak v anglikánství patřično. Název přednášky by mohl
znít jako provokace, ale vůbec nebyl provokativně míněn. Bylo to docela
vážně o vztahu beletrie a katecheze, konkrétně o tom, že tvorba
věřícího autora nakonec vposledku katechezí jest - a jde tedy o to,
JAK. Přednáška byla vystavěna na podobenství z C. S. Lewise: Psát je
jako jít nakupovat na "druhou stranu skříně" a nosit kousky té druhé
reality zpátky a z nich pak vařit. Nakupovat jde člověk bez kuchařky,
tj. bez katechismu - ale pak doma tu kuchařku čili katechismus používá,
když neví přesně, jak které potraviny použít.
Phyllis Tickle zažil jsem pak ještě jednou, v dialogu s Jonem Sweeneym,
mladým protestantským autorem, který píše knihy o katolické tradici
(dvě knihy o svatém Františkovi a jednu o tradici světců obecně a jednu
o Panně Marii - co všechno si z toho protestant může vzít
a co už je pro něj nepřijatelné, s jasnou intencí: přijmout vše, co se
dá, co je s reformační vírou slučitelné). Rozhovor s názvem Religion in
America byl vlastně dialogem o místě křesťanské literatury
v nakladatelské a knihkupecké praxi. O tom, jak byla křesťanská
literatura zcela na okraji zájmu, jak její revival začal roku 1959, kdy
vyšla kniha na téma Spiritual Counseling a stala se překvapivým
bestsellerem, jak pak knih toho druhu přibývalo, na počátku 90. let se
objevily knihy o andělích, vzápětí knihy o světcích, o keltském
křesťanství, o ekologické spiritualitě atd. atd. Tj. revival vedl přes
spiritualitu, přes "populární psychologii", zpět k duchovní literatuře
v užším smyslu -
ale ovšem v širokém spektru. A dnešní stav je typický tím, že duchovní
literaturu píše a vydává každý, koho to napadne. Za starých časů ji
psávali duchovní a odborníci - dnes kdokoliv. Kdokoliv ji píše
a kdokoliv vydává. A dokonce lze vlastním nákladem vydat knihu, která
se stane bestsellerem.
A když už byli v té náboženské současnosti, dotkli se i tématu úpadku
mainline protestantismu a nástupu "emerging churches".
Phyllis to přirovnala k reformaci: Katolicismus po ní nezmizel, jen se
jaksi (v její protestantské, nijak konfliktně podávané optice) odsunul
na vedlejší pozici, a z ní dál ovlivňoval to, co se v tom "novém" děje:
A totéž se odehrává dnes s tradičním protestantismem. Nové církve
jakoby odhazují jeho dědictví - ale po jistém čase, jakmile se trochu
"usadí",
se k němu začnou vracet a začnou v něm hledat prvky, které by mohly
jejich víře dát tvar a kontext. A že zvláště oblíbené je dnes mezi těmi
"usazujícími se" evangelikály jednak znovuobjevování liturgie, jednak
obracení pozornosti k rané církvi, která je jejich ideálem, což
znamená - k patristice.
A tak mě ta optimistická paní Phyllis také naladila do jistého
optimismu. Ano, možná že to, co mě na evangelikálech a podobných nejvíc
odpuzuje, je jejich kašlání na tradici - jejich víra "já a Ježíš, já
a Bible, tady a teď", náboženský amatérismus, ignorantská suverenita
co-mě-napadne-to-povím. Pokud je tento trend skutečný, tj. pokud ti
hlubší začínají hledat svou cestu k tradici, ke KONTINUITĚ - je to
naděje na jejich "znormálnění", na jejich "cestu domů".
A, jak řekla paní Phyllis: Rozdíl je v tom, že oni přistupují k té
tradici svobodně a bez sentimentality, která nás tradiční křesťany
svazuje.
Mary Gordon už je taky klasička, autorka řady románů, uváděná
a rozebíraná ve všech monografiích o americké katolické literatuře.
Píšou o ní často jako o feministce, což ve mně budilo spíš obavy. Ale
kdepak, nic z "feminismu"
v té negativní, odpudivé podobě, jaká se tak často prezentuje
u nás. Mary Gordon prostě píše o zkušenosti americké katolické ženy,
toť vše. A patří k tomu, čemu se říká liberální katolicismus, toť vše.
To znamená, že je kritická na adresu hierarchie a všeho toho "mystéria
iniquitatis ecclesiae", ale jednak kvůli tomu nepřestává být
katoličkou, jednak tím není nijak posedlá.
Moderátor (opět Jon Sweeney) se jí ptal, co ona na papežovu omluvu
ohledně pedofilních skandálů, neboť právě toho dne papež připutoval do
Ameriky (a televize Fox News pyšně vysílala, jak si notují s Bushem).
Odpověděla: I don't feel impressed. Moc to na mě nezapůsobilo. On se
omluvil za selhání několika jednotlivců, které jistě bylo špatné -
ale mlčel o tom, co je jádrem věci, a co je horší, o tom strukturálním
hříchu, o hříchu struktury, který spočívá v její posedlosti mocí
a kontrolou a autoritou. Kněží pedofilové jsou částí problému, ne
jádrem. Naštěstí církev je větší než Vatikán. - Víte, já
miluju Řím, to je město plné svatých míst. Je tam jen jediné místo,
které je naprosto nesakrální, a to je chrám svatého Petra. To promlouvá
jen o moci. Ale i tam je jedno svaté místo: Hrob papeže Jana XXIII.
Pak se jí Sweeney ještě ptal, proč katolická literatura umí lépe mluvit
o smyslových věcech než protestantská, na což pohotově opáčila: Protože
máme lepší jídlo. Pojedete na večeři raději do Říma a Neapole, nebo do
Ženevy a do Edinburghu?
A tím vydala svědectví, že je opravdu, opravdu katolička. G. K. Chesterton se v té chvíli v nebeské slávě jistě zaradoval.
Edward Ericson: The Enduring Achievement of Aleksandr Solzhenitsyn: Tak
to byl slabší kousek. Ericson o Solženicynovi vydal monografii a teď
nově "Solzhenitsyn Reader", jakýsi výbor z celého díla (což je taky
americké: Aby bylo všechno po ruce, "handy", nejlépe v jednom svazku,
a radši ne moc tlustém). Přednáška byla pokračováním tématu jeho
monografie -
obrana Solženicyna proti západním liberálům, kteří ho napadají za jeho
religiozitu a údajnou antidemokratičnost. Což o to, téma samo je dobré
a pravdivé. Jenom byl podivný duch, v jakém se to neslo: Takové to
ublíženecké "oni liberálové nám nerozumějí a ubližují, a my jsme tu
mezi sebou, a my stejně máme pravdu".
Co mě šokovalo dočista, byla Ericsonova odpověď na otázku z publika, co
Solženicyn a Putin. Ericson odvětil: My si musíme představit tu hroznou
situaci v Rusku, lidé nedostávali platy a penze... A ano, Putin jistě
není prezident podle západního modelu... Ale my musíme chápat...
"My musíme chápat!" -
Proboha, copak tohle nemleli dokola právě ti západní liberálové, kteří
obhajovali režim bolševický? Kam to dospěl známý západní obránce
Solženicyna ve snaze představit ho jako ikonu bez poskvrnky?
Michael Chabon: Imaginary Homelands: Přednáška židovského autora o tom,
jak se mu dostala do ruky moderní učebnice jiddiš a jak to v něm
otevřelo stavidla imaginace o tom, co by bylo, kdyby Židé ještě v době,
kdy jiddiš mluvili, včas odešli z Evropy a usadili se například na
Aljašce a tam skutečně vznikl moderní stát, jehož jazykem by byl
jiddiš. - Velmi zábavné a velmi židovské, ale co to mělo
společného s náboženstvím? Ehm, nic. Megan Berglund mi pak
vysvětlovala: Festival potřebuje získat aspoň některé opravdové
literární hvězdy - a to křesťanští autoři v naprosté
většině nejsou. A tak se berou i slavní autoři židovští, což je případ
právě Michaela Chabona - i když jsou naprosto sekulární. Křesťanské publikum to má rádo i tak.
Diskuse pěti málo známých autorek na téma "Literary Fiction: A Place For Faith?"
byla zajímavá spíš coby instruktáž. Dámy mluvily prostě o tom, že
křesťanská literatura je ta, která je pravdivá čiliž čestná. Rozdíl je
mezi "honest" a "dishonest" literaturou: "Honest"
je jedině křesťanský realismus v pohledu na člověka, v kontrastu
s módní literaturou, která klouže po povrchu a do skutečných témat
nejde. Tato teze samozřejmě má hluboké kořeny v moderním katolickém
románu. Dámy měly o tradici katolického románu jisté povědomí, jedna
z nich je v Loyola Press redaktorkou edice Loyola Classics Series,
s podtitulem Masterpieces of Catholic Literature.
Problém
je jen
v jisté doslovnosti, až naivitě, s jakou uplatňovaly ten nárok, že
tvorba věřícího autora je NUTNĚ jiná než tvorba autora nevěřícího.
Tatáž editorka pravila: A já věřím v Krista, a to je to, co "makes the
difference". No, už jsem v Americe trochu alergický na výraz "make
a difference",
protože patří k oněm ošoupaným výrazům, které neznamenají nic. Jistě
i užití takto ošoupaného výrazu ze strany spisovatele o něčem svědčí.
Přinejmenším o jisté naivitě, o jistém zjednodušení celé složité
problematiky katolického, dnes křesťanského románu: Protože autorova
víra, jak známo, co do literární kvality žádnou, pražádnou diferenci
nedělá.
Trojpřednáška Approaches to C. S. Lewis: Tři mladí akademici, jen jedna
přednáška pozoruhodná (Devin Brown: Portrait of Friendship in the
Chronicles of Narnia). Avšak, ještě mnohem pozoruhodnější je ten kult CSL, který
mi až tady došel. Ba, spíš mě praštil, když druhý z přednášejících (ten
méně pozoruhodný) na otázku z publika, která je jeho nejoblíbenější
Lewisova kniha, odvětil bez váhání: Narnie. Tu jsem přečetl
třicetkrát. - A ouvej, ouvej. Tohle už je přece problém, ne? Když mladý akademik
prohlásí, že četl třicetkrát jednu knihu. Navíc knihu, určenou vlastně
pro děti.
A to není jen jeden mladý akademik. To byla tato trojpřednáška
a přednáška paní Phyllis založená na metafoře z CSL a ještě jiná
přednáška o CSL, na které jsem už nebyl, a Edward Gilbreath, který
o něm prohlásil, že to je "evangelikální svatý", a nové a nové výklady
a biografie, a co CSL řekl o tomhle a co jedl a co dělal sedmnáctého
října 1953 odpoledne.
CSL není pro toto prostředí jen autorem mezi autory. On je TÍM
křesťanským autorem, přijatelným pro katolíky i protestanty
i evangelikály, dostatečně literárně kvalitním a sofistikovaným, aby
mohl hrát roli onoho všezahrnujícího klasika - a současně
dostatečně srozumitelným, čitelným a ano, průhledným, aby mohl být
oblíben masově. CSL, to je pro toto prostředí něco jako druhá Bible
nebo jako nový Shakespeare - ten autor, ve kterém je "všechno", kterého lze číst třicetkrát za sebou a pořád pokračovat.
Na jednu stranu to je pochopitelné a jistě to není špatná volba -
pokud připustíme, že křesťanské prostředí může či má mít své moderní
klasiky. V CSL je vtěleno mnohé z toho nejlepšího z anglické katolické
tradice, z Newmana a Chestertona a všech ostatních, ten vtip a lehkost
a obratnost a radostnost atd. atd. A tím, že se nestal římským
katolíkem a přenesl toto dědictví na pole "mere Christianity",
tuto šíři svého čtenářstva umožnil. Ale současně CSL určitě není
nejhlubší z těch autorů, v jejichž tradici kráčí. Ba, na rozdíl od nich
je mnohdy právě až příliš průhledný, jednoznačný, didaktický.
To je přesně rozdíl mezi Tolkienem a Lewisem, podle Ricoeurova
rozlišování symbolu a alegorie: Tolkien - to je symbol, to je záměrná
víceznačnost, která nedovoluje jeho příběhy jen tak jednoduše
"rozbalit" a najít pod nimi katechismus. Lewis -
to je alegorie. To je literárně slušně podaný, do příběhů nebo do
vtipných esejů zabalený katechismus. Však také není náhodou, že mimo
křesťanské prostředí CSL žádnou velkou literární autoritou není -
a není to jen z důvodů ideologických. CSL je opravdu křesťanským
autorem pro křesťany, autorem obráceným "dovnitř", autorem, jehož
univerzální význam je nejistý. Ne že není: Je nejistý.
Naopak těžko si představit autora esoteričtějšího než G. M. Hopkins.
A přece, když o něm Paul Mariani přednášel, bylo i tady plno. Mariani
mluvil o své celoživotní lásce k Hopkinsovi, o prolnutí s jeho vlastním
životem - Marianiho nejstarší syn stal se jezuitou. Mariani mluvil
o technice a tradici - o velšském aliteračním "zaříkávání", o vlivu
Pindara, o "chorálnosti"
pozdějších básní, které by se vlastně měly zpívat, jako se zpívají
hodinky atd. atd. Hlavně ale vykládal dvě básně, Windhover a The Nature
is a Heraean Fire. První psal Hopkins roku 1877, pár měsíců před
svěcením, když v domácí kapli pozoroval oknem kroužící poštolku, která
se pro něj v tu chvíli stala obrazem Krista, jenž je nejvíce krásný, až
když sestoupí "dolů". Druhou báseň psal roku 1888, v době, kdy mu
ztroskotalo všechno, a je to báseň o "hérakleitovské" proměnlivosti
životů, vzývající v závěru Krista jako to jediné trvalé, "Immortal
Diamond". A publikum poslouchalo bez dechu.
Charles Marsh: Stories of Faith and Civil Rights. Od Marshe četl jsem překrásnou knihu Wayward Christian Soldiers. Freing the Gospel from Political Captivity - o tom, jak lze být křesťanem i po Bushovi. Zde mluvil o své jiné knize -
o tom, jak putoval po americkém Jihu a dělal rozhovory s účastníky bojů
o občanská práva, a jak se mu nakonec podařilo získat rozhovor i od
tehdejšího "Imperial Wizard"
Ku Klux Klanu, který stál za mnoha tehdejšími vraždami. Pointou jeho
přednášky však byla odpověď na jednu Nietzscheho výzvu. Nietzsche v Antikristovi praví: Museli by křesťané zpívat lepší písně, abychom jim naslouchali...! -
A Marsh vyprávěl příběh černošské aktivistky, kterou zatkli
a ponižovali ve vězení, a ona nemohla spát, a nad ránem z ní vytryskla
píseň Let My People Go, a další zatčení aktivisté se přidali a to Let
My People Go se neslo tím vězením... Hle, toto jsou opravdu "lepší písně"!
Na Kathleen Norris těšil jsem se nejvíce, protože jsem ji znal už dávno, ze čtení její Dakoty a Cloister Walk
(a psal jsem už o ní v blogu na aktualne.cz). Nezklamala. Byla přesně
tak hluboká i jemná i jakoby lehce roztržitá, jak se z knih zdála být.
A byla taková jak při přednášce, tak při letmém soukromém hovoru.
Přednášela o připravované knize Acedia.
Norris v ní zůstává u svého životního tématu -
u znovuobjevování mnišské a patristické spirituality v protestantském
prostředí. V přednášce a v knize sleduje dějiny pojmu a jeho významu,
od Euagria Pontského přes analogické motivy u romantiků až do
současnosti. A současnost - v současnosti je možná acedia jeden
z klíčových hříchů, jenomže si ho neuvědomujeme jako hřích. Ta
omrzelost, únava, "nechce se mi", "je mi to jedno".
To je přesně acedia. Moderní mediální kultura ji podporuje tím, jak
klouže po povrchu, nabízí zdánlivé senzace, které člověku pomáhají
acedii překonávat, to jest: Nevnímat ji. - Pozor, neplést si acedii
s depresí. Deprese je nemoc a na tu jsou prášky. Acedia je hřích, a na
ten je modlitba.
A na závěr Rob Bell. Rob Bell je mladý pastor, zakladatel Mars Hill Bible Church v evangelikální tradici -
ale přitom se obléká a chová jako lehce přestárlý rozjívený cool
teenager a mluví a píše o tom, jak je sex klíčový pro náboženskou
zkušenost - a tudíž samozřejmě přitahuje mládež. Bell napsal knihy Velvet Elvis a Sex God.
Nahlížel jsem do nich, ale bylo to nesnadné, ježto to byly takové ty
knihy s barevnými stránkami a všelijak křivými a "veselými"
typografiemi, a když jsem se přece začetl -
byl to povrchní blábol, co předstírá hlubokou spiritualitu. O to víc
šokující byla sama diskuse, ve které se moderátor, student CC a Bellův
farník, k hostu devótně obracel jako ke skutečnému spisovateli,
s otázkami jako "a odkud čerpáte inspirace" a "jestlipak taky škrtáte"
a podobně.
No, nevydržel jsem to a prchl ze sálu. Nepouštím však z paměti poučení,
jež mi předtím v Seattlu jeden kolega religionista poskytl o významu
tohoto pro mne nesnesitelného chlapíka. On je také jedním z těch, kteří
převádějí evangelikálství na nějakou normálnější cestu -
sice na jiném poli než kulturním, ale neméně důležitém. Neboť jestliže
evangelikální pastoři obvykle dští síru na sexuální hříchy, tento "cool
pastor" zcela obrací diskurs. Ne že "všechno je dovoleno"
a že sekulární konzumní přístup k sexualitě je OK. Ale naopak, že
křesťani jsou ti, kteří si ten sex teprve pořádně užijí, protože vědí,
je spojuje nejen s člověkem, ale i s Bohem.
Další zkušeností mezi přednáškami bylo brousení na malém veletrhu
křesťanských knih, který byl s festivalem spojen. Bylo tu všechno.
Bible a biblické komentáře, patristika, východní spiritualita, latinský
středověk, reformace, klasika katolického románu anglofonního a (ve
výběru) i "kontinentálního", "inklingové"
na všechny způsoby, současná teologie všech oborů a směrů, zvláštní
stánek časopisu Image (s jeho redaktorem Gregem Wolfem máme pro
Souvislosti nějaké plány) a samozřejmě i trochu toho křesťanského
popíku. Ale žádné štvavosti a zuřivosti, žádné apokalyptičnosti.
Křesťanská tradice ekumenicky scelená, americky trochu redukovaná na "to hlavní" a předložená k následování.
A místo velkého závěru - pokus formulovat aspoň některé hlavní
rysy americké křesťanské kultury dneška, jak se mi z festivalu vyjevily:
1. Naprostý, dokonaný ekumenismus vnitrokřesťanský i křesťansko-židovský.
2. Počínající obrat evangelikálství směrem k tradičnějšímu křesťanství, a tedy i ke křesťanské kulturní a literární tradici.
3. Trvající anglocentrismus, který volky nevolky nebere v potaz nic, co
nebylo do angličtiny přeloženo a nestalo se aspoň v nějaké míře
součástí anglofonní kultury - a když to přeloženo a přijato bylo
(případ Solženicyna!), ztrácí se o to více potřeba jít do pramenů a do
širšího kontextu.
4. Budování "úzkého kánonu", ve kterém klasik klasiků je C. S.
Lewis a jeho součástí jsou zajisté Chesterton a Tolkien a Flannery
O`Connor,
ale dál už vlastně málokdo (francouzští katoličtí romanopisci jsou
příliš temní, Evelyn Waugh příliš snobský, Graham Greene příliš
znepokojivý...), snad ten Solženicyn - asi víc jako symbol než jako
autor, a ovšem mohutně Wojtyla a Ratzinger. - A mně i toto začíná dávat
smysl: Wojtyla i Ratzinger jsou přesně autoři "jako CSL".
Vzdělaní, výmluvní, navazující na předchozí kulturní a teologické
tradice, do jisté míry hlubocí a každý po svém charismatičtí -
a současně velmi srozumitelní a velmi ideologičtí a trochu
populističtí. Přesně ti, co se mohou stát idoly širokých kruhů i mnoha
intelektuálů, kteří chtějí "jasné slovo". A jako C. S. Lewisovi, i jim
se "čehosi" nedostává, co by je činilo skutečnými génii - to "cosi",
co má v sobě oproti Lewisovi Chesterton a Tolkien a Graham Greene,
oproti Wojtylovi Maritain a personalisté, oproti Ratzingerovi Hans Urs
von Balthasar a celá německá teologie od dob "théologie nouvelle". Ale
je třeba brát to na vědomí. Ano, toto jsou idoly dneška.
5. "American Innocence", která umožňuje ten "široký kánon"
evropské a světové křesťanské kultury zjednodušovat nebo i ignorovat
a říci: "Já věřím v Krista, proto je moje psaní jiné."
6. Dominance žen nejen mezi čtenáři, ale i mezi autory - aniž by to znamenalo feminismus v oné bojovné podobě.
7. Překračování hranic mezi "vážnou literaturou" a "genre
fiction", to jest těmi těmi mystery a thrillery a romance a všemi těmi
"pokleslými" žánry. Takový Ron Hansen začínal románem o zavraždění
bandity Jesseho Jamese - a dnes chystá román o G. M. Hopkinsovi,
a přitom v jeho psaní je pořád něco z toho prvotního tahu na napětí
a tajemno.
8. "Personalismus":
Autoři píší prvotně ze své zkušenosti a o ní, vtahují do fikce i do
nonfikce své přátele i své rodiny. Žádné schovávání autora za "čirou
fikci". Zde jsem já. Já ručím za tento příběh. Postmoderní teoretikové
"textu bez autora" by se jistě zalkli vzteky. Jen ať se zalknou!
9. Kontroverzní politická témata - potraty, gay marriage - která se pořád dokola melou v "křesťanské politice",
se spíš nechávají stranou, než by se řešila. Snad je to jakýsi
mlčenlivý konsensus: Mlčme o tamtěch věcech, ať se konečně můžeme bavit
o něčem jiném. A to je dobré. Ale bylo by jistě ještě lepší, kdyby
příště na FFW pozvali třeba Andrew Sullivana a o "tamtěch věcech" se mluvilo - ale trochu jinak.
Ať žije a vzkvétá Kalvínova kolej!
Martin C. Putna
Zdroj: časopis Souvislosti 2008/2
www.souvislosti.cz
|
Re: Z festivalu americké křesťanské literatury (Skóre: 1) Vložil: pirmin v Čtvrtek, 26. březen 2009 @ 09:36:16 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Tohle rád slyším, pane Putna. Bezva. |
|
|
Re: Z festivalu americké křesťanské literatury (Skóre: 1) Vložil: Libby v Pátek, 27. březen 2009 @ 08:12:40 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Me naopak je tento clanek , jak se rekne v Brne: "uplne putna". Pro ty, kteri nerozumeji,: to znamena, ze je mi to uplne jedno. Ale rikam si: a za to ho nekdo plati? Toho M.C.Putnu?
|
Re: Re: Z festivalu americké křesťanské literatury (Skóre: 1) Vložil: pirmin v Pátek, 27. březen 2009 @ 08:35:04 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Áno! Představ si! Ty jsi s dovolením uklízečka nebo´prodavačka nebo něco podobného, ale Martin Putna je významný český intelektuál, a excelentní znalec zejména ruské literatury. ...a jako bývalý charismatik taky docela vtipný glosátor dějů uvnitř mého křesťanského okruhu. |
]
Re: Re: Re: Z festivalu americké křesťanské literatury (Skóre: 1) Vložil: Willy v Pátek, 27. březen 2009 @ 09:02:04 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | No a?! |
]
Re: Re: Re: Re: Z festivalu americké křesťanské literatury (Skóre: 1) Vložil: pirmin v Pátek, 27. březen 2009 @ 09:14:13 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | No nic! To je odpověď na otázku, zda je za svou práci placen. Polopaticky: Je. Narozdíl ode mne, a valné většiny zdejších polointelektuálních amatérů - dělníky vyjímám, neb Libby nebo ty se za intelektuály nevydáváte - je za to co napíše honorován. A propos: bylo někdy někomu divné, že na tuto naši scénu zřejmě nechodí ANI JEDEN intelektuál? Ovšem - občas někdo ukradne něco ze stránek oblíbeného intelektuála, třeba Dana Drápala nebo teď Martina Putny a pověsí to sem. Tak tady asi přece jenom chybí. |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Z festivalu americké křesťanské literatury (Skóre: 1) Vložil: Willy v Pátek, 27. březen 2009 @ 09:26:33 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Už rozumím. Šlo o to, že (jestli) je za svou "práci" placen. Otázka však také je, jsou-li tyto peníze získané spravedlivě?
Svým způsobem jsem rád, že sem nechodí intelektuálové, neboť jejich články, které sem tu a tam někdo zavěsí, považuji za tak trochu mimo skutečnost. Mně tedy rozhodně nechybí, poněvadž je k životu nepotřebuji. Ale tím nikomu neupírám právo je číst, komentovat, přenášet sem apod.
Tož tak.
willy |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Z festivalu americké křesťanské literatury (Skóre: 1) Vložil: Libby v Pátek, 27. březen 2009 @ 09:58:40 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Dekuji Willy za vase vyjadreni, s kterym se uplne ztotoznuji. Jeste snad dodam, ze jest-li si nekdo mysli, ze kdyz je nekdo intelektual a tak ma vic co rict nebo byt uznavan jako polobuh anebo ze ma vic pravdu, tak se velmi myli a mel by si o tom neco "nastudovat". |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Z festivalu americké křesťanské literatury (Skóre: 1) Vložil: pirmin v Pátek, 27. březen 2009 @ 10:11:03 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Čau Libby!
Je to tak! Když je někdo intelektuál tak sice není polobůh ale zato má víc co říci, a dokonce ho za mluvení nebo psaní někdo platí.
Asi jako když je někdo Schumacher tak sice taky není polobůh ale má víc co řídit a lidi na to koukaj a někdo ho platí ještě mnohem líp než toho intelektuála. To já jezdím taky rychle ale platit si to musím sám...
O'Lynn
P.S.: Jamie Whincup roste ve velkou hvězdu, co? Zas tam u vás v Adelaide vyhrál všechno jako loni. Doufám že se jednou vypraví jezdit na bližší kontinent. |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Z festivalu americké křesťanské literatury (Skóre: 1) Vložil: Libby v Pátek, 27. březen 2009 @ 10:40:23 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ja si O'Lynne, nemyslim, ze ma intelektual vic co rici a uz vubec ne co se tyce viry. Take neznamena, ze kdyz nekdo pise a dostava za to zaplaceno, ma dost ctenaru a je ctivy. Zmineny pisatel ctivy neni a informace jim podavane jsou podane nezajimave. Clipsal mel stesti, ze bylo pekne pocasi a neprselo jim i kdyz byla predpoved na dest, ktery moc potrebujeme. To by sis mohl popovidat vice s mymi syny. Navic ja Fordum nefandim a mam radsi nase Holdeny (i kdyz syn mi to vytyka) a vzdycky mu pripominam jak na policajtskych zavodech v USA zvitezili nasi a to proto, ze tenkrat nase Holdeny byly "jednicka". Ovsem policajte take. Profesionalita, vystupovani, uroven a zdatnost nasich policistu je podle mne nejlepsi ve svete. Tady by se vase vtipy o policajtech neujaly, protoze se k nim jen tak nekdo nedostane. Ale to uz moc odbocuji a stava se ze mne pisalek. |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Z festivalu americké křesťanské literatury (Skóre: 1) Vložil: pirmin v Pátek, 27. březen 2009 @ 11:09:31 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | To rád slyším o těch policajtech. I oni jsou Boží služebníci tak ať jsou jak mají být. Tady v ČR o australské policii "hodně" víme, protože tu byl velmi populární seriál Vodní krysy - o policii v Sydney. :-) dalo se na to koukat. V hlavní roli - Sydney Harbour.
To víš - z této dálky já nemám vztah ani k Fordu ani k Holdenu, ale vaše závodění je na úrovni. Váš šampion Ambrose odešel do americké NASCAR a to už máme u nás i v televizi. A pozítří startuje v Melbourne vaše Grand Prix, a tam fandím BMW, ale rád mám i vašeho reprezentanta Marka Webbera a tak ať se mu daří. |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Z festivalu americké křesťanské literatury (Skóre: 1) Vložil: ladenka (ladenka@seznam.cz) v Pátek, 27. březen 2009 @ 10:26:23 CET (O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.ladenkakozinova.albaniaweb.alb | Svým způsobem jsem rád, že sem nechodí intelektuálové, neboť jejich články, které sem tu a tam někdo zavěsí, považuji za tak trochu mimo skutečnost.
No, popravdě řečeno je otázkou, jestli zdejší fórum není mimo skutečnost.
lada |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Z festivalu americké křesťanské literatury (Skóre: 1) Vložil: Willy v Pátek, 27. březen 2009 @ 10:28:27 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ano i to je otázkou, Petře. Od tebe je takové upozornění na místě.
willy |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Z festivalu americké křesťanské literatury (Skóre: 1) Vložil: ladenka (ladenka@seznam.cz) v Pátek, 27. březen 2009 @ 11:41:04 CET (O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.ladenkakozinova.albaniaweb.alb | Jo, díky ...
ale vážně, znám pár lidí / křesťanů /, kteří, když se poprvé mrkli na Grano, tak si připadali jeko ve špatném kabaretu. Je to tak, že nakonec před Pánem Bohem jsme trapní všichni, jak intelektuálové, tak ta druhá skupina / i když ten rozdíl je často nerozeznatelný /
Petra, vlastně pardon Laděnka |
]
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Z festivalu americké křesťanské literatury (Skóre: 1) Vložil: jirka_ v Pátek, 27. březen 2009 @ 12:39:37 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj Petře, máš to teda zvláštní známé: vždyť to přece každý křesťan i nekřesťan dávno ví, že Grano není kabaretem špatným, ale naopak velmi zdařilým! Nebylo-li by tomu tak, že by se nás tu už delší dobu mnoho nezdržovalo? My se však zdržujeme a to kupodivu i takoví, kteří na kabaretní půdně jednají pohříchu seriózně, a před těmi je nutno smeknout. Takže, zdravím Tě z festivalu - i když snad trochu jiného, než toho "z americké křesťanské literatury"...
|
]
|
|
|
|