poslal cizinec
V jihozápadním
koutu zahrady je hned za tůjovým temnem nejkrásnější kus naší zahrady. Před
týdnem jsme tam s Davidem dodělali plot a zabrali tak další zemi.
Ten kout zahrady
mám snad nejradši. Je to jediné místo, které nebylo postižené společným
hospodařením státního statku a ze socialistického vlastnictví bylo vyňato a
zprivatizováno šikovnými nájemníky, kteří se o ten koutek zahrady starali. Ani
sousední temno se na něm moc nepodepsalo, snad jen trochou
nepořádku.
Na tom koutku
roste i pár ovocných stromů, broskve, meruňky a nejkrásnější strom zahrady,
veliká jabloň. Po těžké bitvě s tůjovým temnem jsem se na prořezání té jabloně
těšil. Je to jediný strom na naší zahradě, který stále nese dobré ovoce.
Velký strom se spoustou větví, docela jsem ho pozoroval. Z jedné větve dokonce
rostla další silná větev, takže celý mohutný strom vypadal jako dvojstrom.
Ale poslední tři
roky na ten strom nikdo nesáhl, protože jsme neměli sílu tu část zahrady za
temnem obdělat. Všude rostlo spousta nevzhledných drobných i větších větviček,
bral bych nejradši jednu po druhé aby ten strom vypadal hezky.
Nakonec jsem se rozhodl, že
než programátor-analytik zahradníkem bude lepší na tenhle jediný strom plodící
pořádné ovoce pozvat někoho, kdo tomu rozumí. Přeci jen jsem měl po té bitvě s
tůjemi pocit, že jsem to řezání přehnal a že když ta jabloň roste bez prořezání
jen tři roky a navíc má spoustu jablek, že už to nebude taková řežba a bude
potřeba opatrnost. Tak jsem si na to pozval tátu.
Táta je
zahradník každým coulem. Vlastně když si s ním člověk nepovídá o skleníku,
stromech, roubování a motorovce, moc nepochodí. Na zahradě žije už přes padesát
let a prořezávání stromů rozumí jako nikdo jiný.
Přijel a první
po čem se sháněl bylo místo, kde jsou ty stromy na prořezání. Měl jsem
připravené fakt kvalitní a solidní dvojruční nůžky koupené rovnou v Lidlu, ale
to s tátou nepohnulo ani o kousek. Z auta vyndal starou pilku a malinké zahradní
nůžtičky, skoro k smíchu. No, vydali jsme se ke stromům a táta obdivoval ten
kousek země co jsme před nedávnem zabrali. Taky bylo co.
Přišli jsme k
jabloni, postavili žebřík a táta se vyhoupnul na strom, jako by ani nebyl mnohonásobný děda a
ani počáteční analýzu z povzdálí si neprovedl. V koruně se rozhlídnul a první na
co narazil, byl ten krásný košatý kmen, co rostl z jedné
větve.
"Ten strom je
hezky udržovaný, ale tenhle kmen, co se žene rovnou nahoru, tady nemá být.
Tomu zahradníci říkají strom ve stromě. Ta větev by bránila světlu skoro celému
zbytky stromu i kmeni, musí pryč" a už se kmitá pilka a kmen jde k zemi, ve
stromu zeje díra do oblohy a já jen koukám. Běhá ve stromě, řeže jednu větev za
druhou a pod stromem se hromadí roští.
Vleze si na
tenounkou větev v koruně, ta větev má snad ani ne tři centimetry, větev jen
praští a řeže další větve nad sebou.
"Tati, pozor ať
nespadneš, ta větev je slabá!"
"Neboj, ta to
vydrží, je ještě mladá a zdravá"
Hromada roští
dál roste, malé, velké větve, tenké, tlusté. Práce skoro na dvě hodiny. Ptám se,
jak mám ten strom prořezávat, přeci jen trochu ztrácím sebejistotu, protože můj
původní dobře proanalyzovaný plán řezání větví vycházející z analýzy zkušeností
z boje s tůjovým temnem vzal za své. Postupně mi vysvětluje co a jak a nakonec
sleze ze stromu a přejde k jeho severní části.
"Tahle větev je
tady úplně zbytečná, protože je ve tmě. Ta byla první, které jsem si všimnul,
když jsem sem přišel. Stejně by nenesla žádné ovoce. Musí být ve světlě, aby
měla nějaký smysl. Ani ten uříznutý kmínek jí nepomohl, musí pryč!" A pak mi
vysvětluje, jak je to se světlem a tmou ve stromě.
"A tati, takhle
se musí prořezávat každý rok?" ptám se.
"Jo, každý rok".
Dál stříhá a ukazuje mi jednotlivé větve. "Koukej: Tyhle silné větve, my jim
říkáme vlky, ty musí pryč. Podívej se na ně: Od větve až na konec nemají ani
jeden květní pupen. A ty slabé vedle, ty jsou obsypané pupeny, na těch budou
jablka."
Moje analytické
myšlení jde stranou a prohlížím si větve. Když jsem na to zdálky koukal, vykosil
bych ty mrňavé neduživé proutky, aby měly ty velké dost místa. "Ty velké a silné
jen táhnou nahoru, zbytečně sají stromu mízu a není z nich žádný užitek"
Opravdu, na těch slabých jsou takové pupínky podobné starým tranzistorům,
kdežto na těch silných jsou jen takové bobečky jako perličkové
odpory.
Odtahuju větve a
házím je na hromadu. Koukám na tu obrovskou hromadu, snad větší než po boji s
tůjemi, s úmyslem spálit tu hromadu vlků u skleníku ohněm neuhasitelným a v tom mi to
dochází. Zvát si na pomoc tátu je docela nebezpečná záležitost. A vymýšlet
analogie taky.
Proč jen jsem
analytik? Jestli ještě budu na zahradě přemýšlet o nějaké analogii mezi
zahradničením a společností, ekonomikou nebo církví, vrátím členskou knížku do
církve a půjdu bydlet do paneláku! Ostatně, každý křesťan by měl bydlet pěkně v
suchu v paneláku, u televize, aby se takovéhle řežbě vyhnul. Pro letošek mám
zahrad-ničení dost.
Odtáhl jsem tu
obrovskou hromadu roští stranou a koukám na jabloň. Koukám na hromadu, pak znovu
na jabloň. Je mi to divné. Ta jabloň se vlastně nezměnila. Takhle zdálky vypadá
úplně jako předtím, stejně větví, jako kdyby ty dvě hodiny práce nebyly, jen
zastřižená očka větví svítí do večera. Žádný "savana efekt" jako
po bitvě s
jalovci, žádné zděšení z výsledku jako po
bitvě s tůjovým
temnem.
Za zády se mi
tyčí vrcholky tůjí, přede mnou jabloň a přemýšlím nad tím, že ta řežba docela
stála za to. Asi se dám příští rok znovu do zahradničení.
"Jo, a tenhle
druh tůjí znám, ty jsou silné, obrostou" říká táta a
odjíždí.