Opravdu máme víru v Krista? 

 
Není to, jako když třeba nevěřící řeknou:“V „něco“ věřím.“ Ale v co, to už říci nedokáží.

 
Podobně dnes většina křesťanů – „Věřím v Boha“, „věřím v Pána Ježíše“. To je sice hezké, avšak podobně jako ti nevěřící, nemají většinou ani tušení, co je obsahem pravé biblické víry. Proto se Pán ptá, zda vůbec při svém příchodu tuto žádoucí víru nalezne.

 
Mnozí „věří“, ale nevědí, co to vlastně znamená. Z toho důvodu musí logicky věřit v něco jiného a někomu jinému, než Pánu. Ano – věří SOBĚ.

Proto jsou jako žebrající lidé stojící před bankou, ve které ve skutečnosti mají nevyčíslitelné jmění, ale nevědí o tom.

Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných.  (Žd 11,1)

 
Přesný význam tohoto verše je: „Víra je jistota o věcech neviditelných“ nebo „Víra je opodstatněním věcí v něm doufáme.“ Ukazuje to na činnost, na realizaci věcí v osobním životě. Víra je mocí, jíž se uskutečňuje podstata. Podstata jsou zde již existující, skutečné věci Kristovy. Víra činí tyto skutečné věci skutečnými v našem osobním životě. Víra pro mne realizuje věci Kristovy.

 
Pro srozumitelnost uvedu nám všem dobře známý příklad:

 
Kdysi jsme uslyšeli Evangelium, dobrou zprávu. Ta nám sdělila, že Kristus zemřel na kříži za naše hříchy, byl pohřben a vzkříšen pro naše ospravedlnění. To je fakt, skutečnost Kristova díla. To je základní Kristova věc.

 
Kdo těmto faktům uvěřil (dostal víru darem od Pána), byl spasen, znovuzrozen. Víra realizovala tuto skutečnou skutečnost v jeho osobním životě.

 
To je ale pouze začátek, protože Pán nám v Kristu dal od Jeho Božské moci zároveň všechno, co potřebujeme k životu a ke zbožnosti, všechna duchovní požehnání v nebeských věcech v Kristu (2Pt 1,3-4 // Ef 1,3).

 
A to nejen vykoupení a odpuštění hříchů.

 
Skrze nové narození nám dal účast na své Božské přirozenosti. Jsme nové stvoření, které nejen, že je bez hříchu a nemůže zhřešit, je spravedlivé, posvěcené, svaté, neposkvrněné, navěky dokonalé, není pro nás již žádné odsouzení, máme pokoj s Bohem, naše srdce je očištěno od zlého svědomí z mrtvých skutků, zemřeli jsme hříchu, hřích již nad námi nepanuje, jsme od něj vysvobozeni, stará přirozenost (tělo, tělesnost) je ukřižována i se svými vášněmi a žádostmi, jsme dokonale spaseni, protože jsme zemřeli s Kristem, byli s Ním vzkříšeni a vstoupili jsme s Ním a v Něm na Nebesa, kde je teď naše občanství (Ef 2,5-6// Fil 3,20).

 
Tyto všechny skutečnosti jsou již hotové, dokonané, a nám již jednou provždy DANÉ. Všechny jsou v Písmu NZ. Je to Boží Slovo. Stačí jen jediné – VĚŘIT JIM.

Vírou se realizují v našich životech.

 
Není třeba o ně prosit, modlit se, usilovat o ně, vždyť Pán říká, že už je MÁME.

Kdo tomu však věří? Zdá se, že třeba zde na Granu v to nevěří ani ti, kteří by tomu mohli být blízko.

 
Jakou tedy mají alternativu, když nehledí na Krista a nevěří v Krista a Jeho dílo?
No, jak jinak – musí nutně věřit sami v sebe, ve svůj výkon a musí se snažit před Bohem vystavit svoji vlastní spravedlnost, když nepřijali Krista jako svoji spravedlnost. A to je velice namáhavé a marné. Takto se nikdy svých hříchů zbavit nemohou a nezbývá jim, než dlouhá desetiletí prožívat smutnou, žebráckou existenci popsanou v Ř 7. kapitole. Tyto rozporuplné prožitky sice dokazují jejich znovuzrození (nevěřící tyto prožitky nemají) avšak uplatnit nové stvoření v životě nedokáží. Do odpočinutí nevstoupí pro svoji NEVĚRU (Žd 3.a 4.kap.) Stále budou hledět nikoli na Krista, ale na SEBE, na svá selhání, na svou neschopnost dostát Božím požadavkům. To je pro ně větší pravda, než prohlášení Božího Slova, resp. Boha o nich.

 
Ti, co věří, prožívají v sobě všechna duchovní požehnání a bohatství Krista a mohou jen v tichosti očekávat, jaké každodenní dílo v nich bude konat Bůh. Jaké skutky pro ně připravil.

 
Jako Pán, který prohlásil:

Nebo já sám od sebe jsem nemluvil, ale ten, kterýž mne poslal, Otec, on mi přikázaní dal, co bych měl praviti a mluviti. 50A vím, že přikázaní jeho jest život věčný. A protož, což já mluvím, jakž mi pověděl Otec, takť mluvím (Jan 12, 49.50).

Pán mluvil a činil, to, co viděl u Otce, t.j. že mluví a činí Otec v Něm.

 
Tak tomu má být i u nás:

 
Kdo praví, že v něm zůstává, tenť má, jakž on chodil, tak choditi (1Jan 2,6).