Přijde mi dost nesmyslné předpokládat, že křesťané vždy jednají jen křesťansky. I křesťané hřeší a dopouštějí se nekřesťanských skutků či slov.
To mne samozřejmě také. Ani bych nic takového nepředpokládal.
Tady se ovšem bavíme o opačné situaci: Tedy kdy se "křesťané" chovali pouze nekřesťansky a křesťanské chování lze v jejich životě jen těžko vysledovat, nebo jen nějaké náznaky, pokusy.
Mezi tyto skutky a slova patřil a patří i antisemitismus.
To si opravdu nedokážu představit - pak to bylo opravdu vadné "křesťanství". Nebo to spíše nebylo křesťanství.
Snad je to mojí zkušeností, ale ta zkušenost je jasná a jednoznačná: Křesťanství je o vztazích. Rasová či náboženská nesnášenlivost je jeden ze základů toho, jak vztahy narušit, likvidovat. Často tu píšu svědectví z doby, kdy jsem se stal křesťanem: První, co Bůh řešil, byl můj život, smrtelné nebezpečí, to, abych přežil, vztah k němu. To druhé byly vztahy k lidem, nejdříve vztahy ke křesťanským církvím (tedy odbourání té nenávisti/nadřazenosti/lží, které zde můžete u mých bývalých kolegů vidět v čiré průzračnosti) ale ve stejné době i k rasám (v mém případě k cikánům, kdy jsme měli problémy s útoky cikánských band kdysi na střední a od té doby jsem měl averzi/strach), pak samozřejmě k Rusům/Němcům (které jsme nenáviděli jako Češi z principu) a stejně tak k Židům (se kterými jsem měl nulovou zkušenost, jen náboženské naočkování z "křesťanství").
A řešil to Bůh velmi radikálně, to znamená, že rasové problémy jsem si ponechat nemohl.
Pokud tedy bylo někde nějaké "křesťanství" obsahující antisemitismus, zcela jistě bylo dost opačné proti křesťanství, jehož součástí jsem se stal já. Zato mělo nejspíše hodně společného s tou velkou sektou, "církví pro všechny" (jen ne pro tu, co věří písmu).
Jako příklad může posloužit Jan Zlatoústý nebo Martin Luther - křesťané vyjadřující se protižidovsky.
Jana Zlatoústého neznám.
Luthera a Husa jsem zkoumal poměrně podrobně, Husa tedy o poznání více.
Luther byl součástí klasického tisícíletého štěpení západní "církve" po jejím odštěpení od institucionální církve. Jako takový dále vytvářel vzpoury a štěpení - ale nenarazil jsem v jeho životě na svědectví o tom, čemu říkáme "znovuzrození" nebo "věčný život", "stát se křesťanem". A právě antisemitské výroky pro mne svědčí o tom, že mu ke křesťanství nějaký kousek scházel - byť možná malý.
Křesťana přece neidentifikuje to, že by se již vůbec nedopouštěl hříchu.
Samozřejmě, že ne.
Nebo v těchto hříšných momentech křesťané nějak přestávají býti křesťany? Jak si to vysvětlujete?
To jsem tu psal mnohokrát.
Jsou chyby systematické a nahodilé.
Pokud má někdo bázeň před Bohem, straní se hříchu, ale ve slabé chvilce zhřeší, je mu to líto, hříchu se nedrží, je to pro mne nahodilá chyba, slabost, selhání. To se stává všem lidem - i křesťanům.
Pokud má někdo "svobodu" hřešit, nemá žádnou bázeň před Bohem, hříchu mu není líto, naopak se v hříchu stupňuje a hřích rozdmýchává, je to chyba systematická. I to se stává všem lidem, jak křesťanům, tak nekřesťanům. Rozdíl je v tom, že křesťana v této situaci Bůh nenechá a podle závažnosti hříchu ten hřích Bůh řeší. V případě vztahů velmi radikálně a rychle.
Antisemitké pogromy (nebo obecně rasová nesnášenlivost) jsou právě takovou chybou systematickou a v případech historie byly u "křesťanů" chybou trvalou, staletou. Ti "křesťané" tedy žili něco hodně jiného, než co je v písmu a co je život s Bohem Božích dětí.
Toník
| 
