Hledání: Eutanazie - diskutovaný problém společnosti
Vloženo Úterý, 08. říjen 2002 @ 09:00:09 CEST Vložil: Bolek |
poslal Spuntik
Eutanazie
- diskutovaný problém společnosti
Problém eutanazie nevyvolává pouze sporné otázky medicínské, ale rovněž
i etické, filozofické, právní, náboženské, ale i ekonomického charakteru. Při
diskusi těchto problémů si lidstvo pokládá otázky morální vyspělosti společnosti
ve vztahu k rozhodování o životech jiných, otázky týkající se posouzení míry
utrpení a kvality života jiných osob ve vztahu k možnostem legislativy, tj. jak
a podle kterých kritérií lze objektivně posoudit kvalitativní prožitky jiných
osob při vyloučení zneužití eutanazie.
Eutanazie neboli „dobrá, milosrdná smrt“ je známa lidstvu od nepaměti. Již
nejstarší archeologické nálezy potvrzují tuto historickou skutečnost, o které
lze najít zmínky ve starém římském Zákonu XII tabulí a v Platonově díle
O ideálním státu. Samotný výraz eutanazie je poprvé použit v Suetoniových
životopisech dvanácti císařů při líčení smrti císaře Augusta,1) v novodobém smyslu se prvenství tohoto označení
připisuje Francisu Baconovi. Antická kultura stejně tak jako některé orientální
kultury neodsuzovaly sebevraždu ani smrt z útrpnosti, pokud se trpící sám k tomu
rozhodne, na rozdíl od antické lékařské etiky, která lékaři zakazovala účast na
eutanazii.2)
Rozšíření křesťanství s sebou přineslo bezvýhradné odsouzení sebevraždy,
jakož i jakoukoliv účast na usmrcení druhého, plynoucí z pohledu na život jako
dar boží, a tedy svévolnost zásahu člověka proti tomuto daru.
Doba renesance zaznamenává určitý krok k antickému pojetí eutanazie. Zejména
v dílech T. Moora a F. Bacona je postulován požadavek vysvobození
nevyléčitelného člověka z utrpení. Pozdější doba přinášela stále více diskusí
nad problémem eutanazie a nejrůznější názory etických a filozofických škol. Toto
téma se stávalo stále častěji i námětem pro literární tvorbu.3)
Rozvoj medicíny, která přináší stále nové možnosti v léčebných terapiích
i v prodlužování života, staví stále častěji problém eutanazie do nového
aktuálního světla.
Program eutanazie má svůj původ v nacistickém Německu a stal se odrazovým
můstkem k holocaustu. Na počátku tohoto programu stálo v Německu publikování
knihy právníka Karla Bindinga a psychiatra Alfreda Hocheho „Souhlas k ukončení
života, který není hoden žití“. Za spolupráce lékaře Gerharda Wagnera byl
v r. 1935 předložen Adolfu Hitlerovi požadavek, aby duševně nemocní a defektní
pacienti psychiatrických ústavů včetně dětí byli usmrcováni. Takto vznikl
program eutanazie, který se v letech 1940 - 1941 praktikoval v Říši oficiálně,
a přestože byl pozastaven, fakticky pokračoval až do konce války. Odhaduje se,
že pomocí eutanazie bylo za války zavražděno až 120 000 lidí.4)
Možnosti moderní medicíny, zejména resuscitace, transplantologie,
gerontologie, porodnictví, genetika a mnoho dalších, dokázaly odsunout hranice
smrti daleko za meze dříve předpokládaných možností, ovšem rovněž mnohdy za cenu
náročných postupů a ekonomických nákladů. To vedlo k vyvolání diskusí
o přípustnosti a účelnosti eutanazie a o právu na důstojnou smrt. Stále častěji
a důrazněji se prosazují požadavky pacientů na zakotvení co nejširších práv,
zejména v zemích, kde nejsou uzákoněna etická pravidla medicíny. Proto dochází v
této oblasti stále častěji ke vzájemné spolupráci a některé významné spory
rozhoduje Mezinárodní soudní dvůr.
Každý člověk cítí velký morální rozdíl mezi vraždou spáchanou ze surovosti,
sadismu nebo ziskuchtivosti a mezi eutanazií, usmrcením nevyléčitelně nemocného
z útrpnosti, zpravidla na jeho žádost. Tento rozdíl je patrný i v trestním
zákonodárství některých zemí. Většina právních řádů se však výslovně o eutanazii
nezmiňuje - včetně našeho právního řádu, který ji považuje za vraždu,5) ale umožňuje mírnější
trest. Některé země zavedly tzv. privilegovanou skutkovou podstatu usmrcení
z útrpnosti, kdy se většinou nerozlišuje, zda tento čin spáchal zdravotnický
pracovník ve výkonu povolání, nebo jiná osoba, zpravidla citově blízká
nemocnému. Důvodem pro tuto právní úpravu je zmírnění a zkrácení utrpení
nemocného v bezprostředním ohrožení života, kdy naděje na uzdravení nebo
kvalitní život nejsou reálné. Zde je naprosto zřejmý rozdíl mezi vraždou
a eutanazií, avšak beztrestnost eutanazie dnes výslovně žádný právní řád
nepřipouští.
V době před druhou světovou válkou byla beztrestnost právně ustanovena ve
dvou státech USA - Ohiu a Iowě. Zákonodárství státu Ohio dávalo možnost
nevyléčitelně nemocným v krutých bolestech si vyžádat k eutanazii povolení
zvláštní komise. Zákon z Iowy připouštěl dokonce selektivní usmrcování zrůd
a defektních. Návrh na přijetí podobného federálního zákona však v Kongresu
neprošel.6)
V jiných soudobých právních řádech je uvedena skutková podstata
privilegovaného trestného činu eutanazie v trestních kodexech Itálie, Švýcarska,
Rakouska, Nizozemska, Dánska, Řecka a některých jiných zemí. Ve Finsku od
r. 1982 nejsou údajně ze strany úředních orgánů kladeny žádné překážky
dobrovolnému odchodu nevyléčitelně nemocných ze života s lékařskou pomocí. Toto
řešení je oficiálně podporováno i finskou luteránskou církví.7)
Nejstarší právní úpravu privilegovaného trestného činu eutanazie obsahuje
německý trestní zákoník z r. 1871 a uherský trestní zákoník z r. 1878, který byl
platný i na území Slovenska. Usmrcení na žádost trpícího zde bylo trestáno
žalářem od 6 měsíců do 3 let, přičemž soud mohl snížit trest na 1 den, a to
podmíněně.
Nejstarší platný zákon formulující eutanazii jako zvláštní trestný čin
úmyslného usmrcení má Norsko od r. 1902; umožňuje mimořádné zmírnění trestu
tomu, kdo ze soucitu zbaví života ireverzibilně těžce nemocného člověka nebo
k tomu spolupůsobí, přičemž se nepožaduje výslovná vůle nebo žádost nemocného.
Zakotvení beztrestnosti usmrcení na naléhavou žádost nemocného do trestního
zákona bylo v návrhu ruského trestního zákona z r. 1922 a německého zákona
z r. 1927, které však nebyly přijaty.8)
Za účelem poznání podmínek nezbytných pro vznik účinné právní úpravy vznikaly
nejrůznější vědecké společnosti složené z odborníků z oblasti medicíny, práva,
etiky a dalších oborů a usilující o předložení návrhů na beztrestnost eutanazie.
Takto byla založena v Anglii v r. 1935 společnost The Euthanasia Legislation
Society, která svůj návrh předložila v r. 1936, ten však nebyl přijat. Obdobně
byly zakládány společnosti další, v USA společnost Euthanasia Society
of America, v SRN Společnost pro humánní umírání, prosazující, na rozdíl od
nacistické minulosti, právo na důstojnou smrt. Zvláště široce se snahy
o legalizaci aktivní eutanazie prosazují v Nizozemsku, zejména v případech
pacientů v konečném stadiu AIDS a na jejich žádost. Podle dostupných pramenů se
odhaduje počet eutanazií v Nizozemsku na 5000 - 6000 ročně. Protože se
předpokládá souhlas pacienta, nelze aktivní eutanazii aplikovat u pacientů v
nezvratném komatu, jichž je v Nizozemsku asi 30, z nich jeden již 12 let.9) Tyto snahy o prosazení
beztrestnosti eutanazie však vyvolaly řadu reakcí opačného charakteru, např.
v Kanadě, kde byla založena speciální komise proti legalizaci
eutanazie.
I v dalších zemích byly opakovaně odmítnuty návrhy na legalizaci eutanazie,
aniž přišly na pořad parlamentních jednání. Tak tomu bylo v Británii v r. 1970,
ve Francii, ve Švýcarsku byly tyto návrhy odmítnuty v r. 1975 Švýcarskou národní
radou a v r. 1979 Radou kantonů. Dramatická situace vznikla v Nizozemsku, kdy
v r. 1986 snahy o přípravu zákona o aktivní eutanazii hrozily vládní
krizí.10)
V českém trestním právu se speciálně problém eutanazie neobjevuje. Za
1. republiky byly navrženy dvě osnovy trestního zákona. Osnova z r. 1926
předpokládá jednak usmrcení na žádost, kdy umožňuje snížení trestu tomu, kdo
spáchal čin podléhající mimořádnému nátlaku nebo v přechodném omluvitelném
mimořádném stavu, a jednak usmrcení ze soucitu, kdy může soud trest mimořádně
zmírnit nebo od potrestání upustit v případě, usmrtil-li viník úmyslně jiného ze
soucitu, aby uspíšil jeho neodvratnou smrt. Podle pozdějších návrhů z r. 1937
mělo být usmrcení na žádost z útrpnosti stíháno pouze jako přečin, ale tento
návrh neprošel.11)
Značná variabilita a nejednotnost názorů na eutanazii je dána i nejednotností
chápání jejího pojmu, diferenciací i forem, které se vzájemně prolínají. Jiná
diferenciace eutanazie existuje např. v medicínské literatuře, např. podle věku,
kde je rozlišována eutanazie ranná, týkající se usmrcení těžce
malformovaných novorozenců a prenatální, týkající se usmrcení plodu při
zjištění negativních podmínek vyvíjejícího se plodu. Další užívané členění je na
eutanazii aktivní, což je úmyslné usmrcení provedené přímým jednáním
osoby, a pasivní, kterou se označuje takové jednání, kdy se omezí,
zastaví nebo vynechají různá opatření, která sice mohou prodlužovat život, ale
nemohou ho zachránit. Další členění eutanazie je na eutanazii přímou
a nepřímou.
Při sledování vývoje názorů na eutanazii vůbec lze konstatovat, že existuje
omezený počet kategorických odpůrců jakékoliv formy eutanazie, přičemž není
výslovně řešen problém upuštění od péče v beznadějných situacích. Krajně
negativní postoje vůči eutanazii byly četnější ještě v sedmdesátých letech,
zejména po r. 1975, kdy němečtí katoličtí biskupové vydali pastýřský list,
v němž odmítli nově používaný pojem Sterbehilfe jako eutanazii.
Z hlediska změny náhledů na eutanazii bylo významné stanovisko papeže
Pia XII., připouštějící možnost použít se souhlasem nemocného zvyšujících dávek
utišujících léků i s rizikem zkrácení života a po prohlášení Vatikánu r. 1980
uznávající morálnost upuštění od využívání nové techniky k udržení ztraceného
života.12) Právě s tímto náhledem na
eutanazii jako uznáním reálné potřeby důstojné smrti se lze nejčastěji setkat
v případě, kdy je v zásadě odmítána, ale je uznávána morálnost nebo legálnost
upuštění od péče v beznadějných případech, resp. je uznávána legálnost podávání
vyšších dávek utišujících léků s rizikem zkrácení života.
S tím do značné míry koresponduje i trestní právo, podle něhož se za trestný
čin úmyslného usmrcení nepovažuje ani upuštění od intenzivní péče o
decerebrovaných organismů. Příkladem jsou přístupy v Německu, které uznávají, že
meze povinnosti lékaře udržovat život jsou dány ireverzibilní ztrátou reagovat
a komunikovat, nejpozději při ireverzibilní ztrátě vědomí nemocného.13)
Otázky podávání stále vyšších dávek utišujících léků, majících za následek
zkrácení života jako vedlejší účinek, jsou předmětem mnoha diskusí. Většinou je
přijímáno stanovisko, že posouzení míry těchto prostředků je výlučnou
odpovědností lékaře, přičemž odmítavé stanovisko k potřebě užití vysokých dávek
tišících prostředků pro umírajícího je hodnoceno jako opuštění trpícího před
smrtí.14)
V souladu s těmito názory byla přijata řada opatření v podobě doporučení
a směrnic:
- V roce 1976 přijala Evropská rada „Doporučení k právu nemocných
a umírajících “15), ve
kterém se zdůrazňuje povinnost lékaře mírnit bolest nevyléčitelně nemocných i za
cenu zkrácení jejich života.
- V roce 1977 vydala švýcarská Akademie lékařských věd směrnice
o eutanazii, vylučující aktivní eutanazii, ale dávající možnost lékaři
neprodlužovat život za cenu utrpení v případě neodvratné smrti a upuštění od
resuscitace v případě těžce postižených novorozenců při prolongovaném
komatu.16)
- Obdobné směrnice byly vydány v roce 1979 v Německu.17)
- V roce 1983 v obdobném duchu přijala Světová zdravotnická asociace
tzv. Benátskou deklaraci,18) ve které se připouští možnost omezit utrpení
pacienta v terminálním stadiu nemoci upuštěním od léčení se souhlasem pacienta
nebo rodiny, pokud není schopen pacient vyjádřit svou vůli.
Francouzský deontologický kodex a obdobně i britský Handbook of Medical
Ethics zdůrazňují, že při hlubokém komatu nemají být v případě neodvratné smrti
prováděny oživovací pokusy.19)
Jestliže je těmito kodexy úloha lékaře takto formulována, pak
jeho činnost nelze z žádného hlediska považovat za usmrcení, ale za pomoc při
procesu umírání. Pro naprosto jasné označení těchto situací a postupů bylo
uvažováno o zavedení specifické účelové terminologie. Namísto označení
pasivní eutanazie byl navrhován termín ortotanazie, jako postup,
při kterém se v zájmu pacienta užije jiný postup i za cenu zkrácení života,
a obdobně termín teratanazie. Pro terapeutický heroismus byl navrhován
výraz dystanazie.20)
Žádný z termínů se však neujal.
K problematice eutanazie v české literatuře neexistuje mnoho pramenů
a stanovisek. I zde však převládá pojetí, podle něhož neprodlužování života
v terminálním stadiu, byť s jeho zkrácením, není v rozporu s medicínskou etikou
ani právem.21)
Právo na život je chráněno mnoha nejdůležitějšími právními a etickými
normami, proto je velmi obtížné posoudit podmínky vedoucí k jeho ukončení. Jinak
situaci vidí pacient, lékař nebo jiný, více či méně zaujatý člověk. Společnost
se snaží hledat cesty jak zmírnit strastiplné umírání. Jedním z řešení je
zřizování hospiců, které jsou místem pro pacienty v terminálním stadiu života.
I zde má však člověk některé potřeby, nejen tělesné, ale i psychologické,
sociální a spirituální. Má právo na důstojné zacházení, i když ví, že mnoho času
nezbývá. Na eutanazii se nepomýšlí. Jedna ze zakladatelek jednoho z prvního
českého hospice v Červeném Kostelci doslova uvádí: „Klientům hospice zbývá
průměrně dvacet dní života, ale nikdo tu nespáchá sebevraždu... za více než
dvacetiletou praxi v hospici jsem se nesetkala s žádostí o eutanazii...“22)
Všude ve světě je zastáván princip trestnosti aktivní eutanazie spočívající v
úmyslném zapříčinění smrti jakéhokoliv pacienta nebo těžce poškozeného
novorozence. Aktivní eutanazie je považována za příliš velký zásah do práv
člověka na život. Náš trestní zákoník nezná ani privilegovanou podstatu
trestného činu usmrcení ze soucitu nebo na přání. Z tohoto důvodu každé jednání,
které má znaky aktivní eutanazie, bude hodnoceno dle § 219 tr. z. jako vražda.
Problém eutanazie je tedy řešen z pozic trestního práva, neboť objektem
trestného činu je lidský život, který je chráněn i tehdy, jestliže se jedná
o život osoby, jež je smrtelně nemocná a jejíž smrti nelze zabránit.23) Společenská nebezpečnost
je hodnocena jako vysoká, neboť lidský život je kladen na nejvyšší stupeň
společenských hodnot ústavou chráněných lidských práv. Záleží na rozhodných
okolnostech konkrétního případu, jak bude posuzována a hodnocena trestnost
eutanazie. Obecná zákonná ustanovení jsou dostatečně formulována, aby byla
chráněna základní lidská práva na život a aby mohlo být přihlédnuto v každém
konkrétním případě k míře nebezpečnosti jednání osoby jednající ze soucitu
v případě nezvratnosti blízké smrti jiné osoby, a odstraněna tvrdost
zákona.
Posuzování trestnosti v případě eutanazie nepatří k jednoduchým, což platí
obzvláště v případech těžce postižených novorozenců. Počet novorozenců s vážnými
anomáliemi vzrůstá, což je dáno nejen stále vzrůstajícími škodlivými vlivy
vnějšího prostředí, ale i rozvojem medicínských oborů včetně zdravotnické
techniky, která dokáže udržet a přivést na svět i lidské plody o minimální váze,
které by za jiných okolností nepřežily. S tímto úspěchem však vzrůstá i podíl
malformovaných novorozenců.
Právní řády na celém světě nepřipouštějí upuštění od péče o těžce postižené
novorozence. Z pohledu medicínské etiky převládá názor, že je věcí lékařského
posouzení se zřetelem na možnost udržení novorozence při životě indikovanými
prostředky.24) K péči
o těžce postižené novorozence se vyjadřují i další instituce; ne vždy zaujímají
jednotná stanoviska. Např. v r. 1975 přijala Komise pro lékařskou etiku při
Nizozemské radě stanovisko, aby u malých dětí bylo za určitých okolností
upuštěno od jinak indikovaných opatření k udržení života, jestliže dítě sice má
naději na přežití, ale v důsledku poškození mozku by bylo trvale vyloučeno
z mezilidské komunikace. Jiné řešení navrhovala Chirurgická společnost SRN
r. 1979, kdy při těžkých vrozených znetvořeních novorozenců smí být upuštěno od
ošetřování nebo toto může být přerušeno, jestliže vzhledem k těžkému omezení
životních funkcí zřejmě není dána schopnost k životu. Touto problematikou se
dále zabývala Společnost pro medicínské právo SRN v r. 1986, kdy přijala
doporučení v tom duchu, aby byl lékař povinen učinit vše, co nejlépe
a nejúčinněji, aby život udržel, daná poškození zmírnil nebo odstranil, to vše
za pečlivé a důkladné informovanosti rodičů nebo zákonných zástupců. Zkrácení
života je považováno za příčící se právnímu řádu a normám platným pro lékařské
povolání.
Další obtíže při posuzování a rozhodování v případech eutanazie souvisí
s účastí na sebevraždě. Někteří autoři považují asistovanou sebevraždu za druh
eutanazie.25) Pokus ani
sebevražda nejsou trestným činem, trestání by nebylo ani účinné, ani účelné
a nemělo by smysl.26)
Pomoc při sebevraždě nebo účast na ní je však trestným činem.
Neposkytnutí potřebné pomoci - například při pokusu o sebevraždu - prostředky
intenzivní lékařské pomoci může být hodnoceno i jako nedbalostní jednání a
neposkytnutí pomoci při ohrožení života.
Eutanazii označované jako pasivní, znamenající upuštění od opatření
prodlužujících život, především u umírajících a ireverzibilně těžce nemocných
pacientů v bezvědomí, např. nepřipojení na respirátory, nezavedení umělé výživy
apod., je věnována speciální odborná literatura a judikatura. Pro posouzení
jednotlivých případů včetně medicínských možností v souladu s etickými požadavky
vzniká nový obor bioetika, která by právně upravila všechny povinnosti
pracovníků ve zdravotnictví a sociální péči, aby nedocházelo k možnému zneužití
eutanazie v praxi.
Vzhledem k tomu, že neexistuje jednotný výklad pojmu eutanazie ani její
jednotná diferenciace, je obtížné hodnotit i další možnosti újmy na životě, ke
kterým může dojít. Jedná se např. o stupňování utišujících prostředků, i když
lékař ví, že mohou jako vedlejší následek způsobit smrt rychleji nebo event. ji
přivodit. Prokazování tohoto jednání je obtížné a ve většině případů jsou
hodnoceny jako tzv. medicínská smrt. Obdobou jsou případy ponechání léků
v dosahu nemocného, kdy je možno takovéto jednání kvalifikovat buď jako
nedbalost, nebo úmysl, tedy nepřímou aktivní eutanazii.
Problém eutanazie je nesmírně složitý jak pro soudce a lékaře, kteří
posuzují, rozhodují a hodnotí všechny okolnosti mezních situací, tak pro
pacienty a jejich rodiny. Jinak se hovoří člověku, který se s tímto problémem
denně setkává a denně si klade toto odvěké dilema, než tomu, kdo každé
stanovisko odmítá s povrchním nadhledem.
PhDr. HANA VYKOPALOVÁ, CSc., Právnická
fakulta UP, Olomouc
Literatura:
Haškovcová,
H.: Rub života - líc smrti. Praha 1975. Pacovský, V.: Umírání a smrt.
Praktický lékař, 1976, 14. Pavlíček, V. a kol.: Ústava a ústavní řád.
Praha 1995. Sanders, J.: Euthanasia. Journal of Criminal Law, Criminology and
Police Sciences, 1969. Serao, D.: Opinion on the ethical Aspects of Health
Care regarding to the End of Life. Sborník z 11. sv. konference med.
práva, 1996. Stoffers, J.: Sterbehilfe. MdR 1992. Stolínová, J.: Právní
odpovědnost a postavení lékaře. Praha 1977. Štěpán, J.: Právo a moderní
lékařství. Panorama, Praha 1989. Švarný, E.: Negativní revers. Čs.
zdravotník, 1980, 4. Věříš, V.: Eutanazie v čs. právním řádu.
Praha 1985. Veverka, V. - Boguszak - Čapek, J..: Základy teorie práva,
Codex 1994. Vozár, J.: The Right to Privacy and Euthanasia in Slovak
Republik. Sborník z 11. kongresu med. práv. 1996. Weisbauer, W.: Rechtliche
Aspekte der Sterbehilfe. Ost. Krankenhaus Ztg. 1975, 10.
1) World Med. J., 1974, 9, s. 68.
2) Körner, U.: Hippokrates, Die Apologie der
Heilkunst. Leipzig 1910.
3) Saroyan, W.: O neumírání. Čapek, K.: Povídky
z jedné a druhé kapsy. Kesey, K.: Vyhoďte ho z kola ven.
4) MF Dnes, 40, 8. 10. 1998, s. 12.
5) Encyklopedický slovník. 1993, s. 287.
6) Věříš, V.: Euthanasie v čs. právním řádu.
Praha 1985.
7) München. Med. Wschr. 1987, 17, s. 87.
8) Luby, Š.: Prevencia a zodpovednosť. SAV, sv. 1,
s. 441.
9) Méd. Hyg. 1711/1987, s. 2146, ibidem 1732/1988,
s. 242.
10) Méd. Hyg. 1716/1987, s. 2487.
11) Miřička, A.: Usmrcení na žádost a z útrpnosti
podle osnovy tr. zák. Praha 1929, s. 8.
12) Alméras, J. P.: Mourir a son temps. Conc.
méd. 1980, 35, s. 5101.
13) Rozhodnutí Ústavního soudního dvora SRN,
sv. 27, s. 303. In.: Dt. Med. Wschr. 1985, 9, s. 353.
14) René, E. et al.: Attitude médicale devant la
soufrance. Laennec, 1984, 3 - 4.
The Euthanasia Report. London, Working party to revide the BMA guidelines on
euthanasia, BMA 1988.
Brit. med. J. 296, 6433/1988, s. 1348 a 1408.
15) Dokument z 26. 1. 1976, č. 3699.
16) Med. Hyg. 1238/1977, s. 1551. Chabrun, R. C.:
Conc. med. 1977, 22, s. 3727.
17) Dt. Arztebl. 1979, s. 958, 1. c.
18) IDHL, 1984, 4, s. 886.
19) Robin, J.: Réforme du code déontologie. Revue
Méd. 1977, 6, s. 302. Brit. Med. J. 1982, 2, s. 13.
20) Zdravotnické noviny, 1980, 12, s. 6.
21) Etika v medicíně. ČLČ, 1969, 50, s. 1523.
22) MF Dnes, 40, 8. 10. 1998, s. 15.
23) Novotný, O. a kol.: Trestní právo hmotné, sv.
II. zvláštní část. Codex 1997, s. 20 - 22.
24) Brahams, D.: Severly handicaped babies and the
law. Lancet, 1986, 1, s. 984.
25) Vozár, J.: Eutanázia - právne aspekty.
Pezinok 1995, s. 22 - 23.
26) Jelínek, J. - Sovák, Z.: Trestní zákon a
trestní řád. Linde, Praha 1995, s. 234.
|