poslal Nepřihlášený
Přednáška Petra Hlaváčka, ředitele Vyšší odborné školy sociální a teologické
(VOŠSaT) v Olomouci
Axiom 1 – Jako baptisté spatřujeme svoje specifické duchovní
kořeny v radikální reformaci 16. století
Ø
obecněji můžeme
místo "baptismu" hovořit o "církvi věřících",
“svobodné církvi”, nebo “alternativním evangelictví”
Ø
radikální
reformaci vnímáme jako mimořádně autentickou odpověď na výzvu Kristova
evangelia v epoše nastupujícího novověku
Ø
tento axiom
nevylučuje kritické ohledávání historické a teologické kontinuity, příp.
diskontinuity, mezi radikální reformací a baptismem, příp. dalšími dědici
této duchovní tradice. Tento axiom si naopak přímo vyžaduje kritické přezkoumávání
historického a teologického vývoje baptismu, mennonitismu a dalších dědiců
křtěneckého hnutí 16. století.
Axiom 2 – Radikální reformací rozumíme “křtěnce”
a to především zwingliovské provenience
Ø
křtěnce
považujeme za svébytný proud druhé reformace
Radikálové
představují široký reformační proud, který se obecně nazýval
"novokřtěnci" a který Luther souhrnně označoval za
blouznivce. Radikalita toto proudu spočívala v odmítnutí více než
tisícileté církevní tradice a v silném úsilí po návratu ke kořenům apoštolské
víry v učení i životní praxi. Tento reformační proud oslovil široké
lidové vrstvy a prosazoval se bez podpory vrchnosti a časem navzdory jejího
odporu. Ve svých nejlepších přestavitelích se radikálové nechali
inspirovat "velkými" reformátory a navazovali na impulsy rané
"magistrátní" reformace.
Pro
všechny radikální směry je typické přesvědčení, že reformace je
nedokončená a že je třeba započatou reformaci dovést do žádoucích důsledků.
Ø
vymezujeme
zde křtěnce vůči chiliastickým blouznivcům, spiritualistům a antitrinitařským
racionalistům
Dnes se odlišuje uvnitř radikální reformace několik různorodých
proudů:
1.
Křtěnci
- ideál je vyznavačský sbor určený duchem následování, radikální poslušnosti
(kázání na hoře). Jde o sbor svobodný vůči vrchnosti, sbor misijně
mobilní, pohotový k martyriu. Vzhledem ke konceptu církve věřících odmítají
křest dětí. Jejich vztah ke světu je ostražitý. Svět je prostředí nepřátelské,
křtěnci v něm chtějí vytvářet ostrůvky víry a lásky (inspirované především
Novým zákonem). Tento proud vznikl v prostředí švýcarské reformace (zwingliovské)
a později se rozšířil do Německa a Holandska a také na Moravu. Čelní představitelé
tohoto směru :Grebel, Manz, Sattler, Hubmaier, Marpeck.
2.
Spiritualisté
- nejde o jednotné hnutí, spíše množina originálních myslitelů. Jejich působení
převážně literární. Nepřikládají důležitost věcem tělesným a
viditelným (křest, večeře Páně, kázeň, řád), soustřeďují se na
duchovní podstatu (osvícení Duchem, mystický prožitek). Svět a jeho
struktury jsou mimo jejich zájem. Taktéž i církev. Čelní představitelé
tohoto směru: Denck, Franck, Schwenckfeld. Uvnitř tohoto proudu lze ještě
odlišit antitrinitářské racionalisty, kteří ve své rozumové kritice křesťanského
dogmatu dospěli až k odmítnutí trojičního učení - Servet.
3.
Chiliastičtí
blouznivci - věří
ve zvláštní duchovní zjevení, které přesahuje zjevení biblické. Věří,
že toto zvláštní poznání je možno v dějinách uskutečnit (utopismus).
Necouvají před násilím a doufají vytvořit beztřídní společnost (Boží
království). Nebudují církev, spíše svolávají lid, který povstává,
aby uskutečnil své poslání (často inspirované Starým zákonem). Lid je
veden profétickými postavami jako např. Hoffmann, Münzer.
Ø
tento axiom
nevylučuje kritické ohledávání jednotlivých radikálních skupin doby
reformační a jejich vzájemného vztahu
Jednotlivé
proudy se v průběhu času a místně různě prolínaly a ovlivňovaly. Někteří
křtěnci se klonili k chilialismu, jiní k spiritualismu. Vedle těchto nás
zajímají ti křtěnci, kteří se ve svém učení kromě eklesiologie a důrazu
na ortopraxi příliš neodlišovali od rané fáze magistrátní reformace.
Předpoklad 1 – Baptisté patří do tábora reformačního
křesťanstva (protestantismu)
Které církevní útvary historicky a teologicky patří k
reformačním útvarům?
1.
útvary vzniklé v 16. století - luteráni, reformovaní, anglikáni,
anabaptisté (mennonité, hutterité)
2.
dědicové reformace z počátku 17. století - baptisté,
kongregacionalisté, kvakeři
3.
dědicové reformace z počátku 18. století - obnovená Jednota bratrská,
metodisté
4.
nová seskupení vzniklá v 19. století - darbysté, adventisté
5.
letniční hnutí 20. století
Ø
jako
baptisté se hlásíme k ústředním principům druhé reformace
Jedná
se o slavná reformační "sola" (sola fide, sola gratia, sola
Scriptura, solus Christus) v odvážné radikální aplikaci - především do
oblasti eklesiologie.
Ø
baptisté
(a další dědicové radikální reformace) představují v rámci
protestantismu alternativu k dědicům "magistrátní" reformace
Jedná se o alternativu především ke konceptu "lidové
církve".
Předpoklad 2 – Křtěnecká teologie představuje důslednou
reformační teologii
Ø
křtěnečtí
teologové ve svých nejlepších představitelích (např. Pilgram Marpeck,
Balthasar Hubmaier, Menno Simons) navazují na nejnosnější stránky magistrátní
reformace
Ø
nejvýraznějším
příkladem důslednosti křtěneckého reformačního myšlení se stala jejich
eklesiologie
Impulsy
ad 1 – V minulosti baptisté vedli diskusi, zda se hlásit k protestantismu
(vědomí jinakosti na pozadí nepřízně od tradičních protestantských útvarů)
Ø
baptisté
jsou dodnes v ekumenickém dialogu neskladným elementem
Jedná se například o ekumenické projekty "Limské
dokumenty", nebo "Leuenbergská konkordie".
Ø
dnes je však
zřejmě aktuálnější otázka: “jsou baptisté evangelikálové?” (je
baptistické dědictví vyčerpáno výměrem evangelikalismu?)
Takto
položená otázka je zřejmě žhavější v anglosaském světě než v
kontinentální Evropě. U nás je téma "evangelikalismu" (podobně
jako "fundamentalismu" a "liberalismu") do jisté míry
importovaný problém.
¨
v této
souvislosti vyvstává problém s definicí evangelikalismu (podobně je
tomu ovšem i s definicí protestantismu)
Je
možno odlišit čtyři proudy "probuzeneckého hnutí" v anglosaském
světě - tradiční evangelikalismus (Edwards, Whitefield, Wesley, Graham,
Lausannské prohlášení), hnutí svatosti (Moody, Finney), letniční hnutí a
charismatické hnutí.
¨
počátek
evangelikalismu spojujeme s “Velkým probuzením” v první polovině 18.
století, které představuje významný mezník i v dějinách baptismu
1727
- "ochranovské letnice", 1734 kázaní Edwardsova, 1738 obrácení
Wesleye.
Někdy se v této souvislosti hovoří o "třetí
reformaci" (Dr. Jindřich Procházka - "druhá reformace"),
"probuzenectví" nebo také o "protestantismu bez reformace"
(Bonhoeffer), případně o éře "denominacionalismu".
Navázání
na puritanismus (s nímž byl baptismus ve svých počátcích v lecčems v
rozporu!) - důraz na konverzi, biblicismus, ústřední postavení kříže.
Nově oproti puritanismu důraz na aktivitu - obrovský interes pro misii,
laicizace církve, důraz na jistotu spasení, která poskytuje sebevědomí pro
akce navenek. "Probuzení" jsou vždy ve svých počátcích
naddenominační - nejdříve hnutí uvnitř církví, později vznik nových
denominací a nezávislých sborů. Vždy na počátcích "probuzení"
je patrný rys modernosti (odehrávají se v obdobích společenských změn).
Samostatnou kapitolou je vznik fundamentalismu uprostřed tohoto hnutí.
Evangelikalismus představuje novou odpověď na novou situaci, v níž
se ocitá církev. Reakce na vývoj v hlavním proudu reformačního
protestantismu začátkem 18. století. V té době má anabaptismus za sebou již
200 let vlastní existence a baptismus 100 let.
Jiná
situace je v kontinentální Evropě, kde baptismus na začátku 19. století
navazuje na četné pokusy pietistické obnovy protestantismu (100 let po vzniku
anglosaského evangelikalismu). Pietismus a "probuzenectví" má shodné
i odlišné rysy (je tišší a méně sebevědomý). To souvisí i s odlišným
vývojem protestantismu v USA a v kontinentální Evropě.
¨
“Velké
probuzení” (a o 100 let později “Druhé probuzení”) představuje novou
odpověď na reformační výzvu v době moderní (demokracie, osvícenství,
resp. nástup epochy moderní), resp. nové uchopení reformačních témat
Evangelikálové
jsou dětmi osvícenství (i když v rozporu s liberálním racionalismem).
Evangelikalismus při svém vzniku odráží mentalitu 18. století. Používali
logiku, intelekt jako silnou odpověď proti sekularizačním trendům a
agnostickým tendencím osvícenství (zároveň moderní i antimoderní).
Inovativní ve způsobech šíření svých myšlenek a organizace církve,
konzervativní v teologii a morálce.
§
posuny v pojetí
reformačních a radikálně reformačních témat – individualismus, důraz
na subjektivní stránku spasení, denominacionalismus jako výraz náboženských
(a společenských) preferencí
Bylo
by zajímavé prozkoumat, jak se sekularizace dotýká i evangelikálů a proč
evangelikální způsob myšlení dnes už není ani v USA účinnou protiváhou
převládající kultuře.
§
v této
souvislosti by bylo zajímavé ohledat vztah mennonitů a hutteritů k evangelikálnímu
hnutí
Anabaptistické
skupiny, i přes sympatie s určitými rysy evangelikálního hnutí, se s těmitou
proudy nikdy plně neztotožnily. Důvody tohoto postoje zřejmě mimojiné spočívaly
v jejich nechuti ztotožnit se s individulalistickým duchem evangelikálního
hnutí. Anabaptistické útvary si vždy podržely silnější důraz na společné
svědectví a na rozhodnutí pro alternativní životní styl, postavený na morálním
základu Kázání na hoře (nenásilí, pacifismus, odmítání přísahy
atd.). Americký evangelikalismus položil velký důraz na evangelizaci, ale
velmi malý důraz na prorocké svědectví (alternativního životního stylu).
Naproti tomu exkluzivita a nevýbojnost většiny mennonitských a hutteritských
komunit je příčinou nevýrazného vlivu jejich poselství na okolní svět.
Zajímavé
jsou však zprávy (které by bylo třeba prověřit), že mennonité vzali vážněji
hnutí "charismatické obnovy" než např. Jižní baptistická
konvence, která je vůči této "obnově" ve střehu. (obecně platí,
že "charismatické hnutí" mělo větší vliv na evropské než
severoamerické baptisty). Tyto zprávy tvrdí, že tradiční americké církve,
ve kterých mělo v minulých desetiletích největší vliv "charismatické
hnutí", jsou právě anabaptistické směry.
Ø
je třeba
znovu kriticky (a s ohledem na dnešní dobu) ohledat obsah důležitých témat
radikální reformace – učednictví, misie, vztah ke státu (a společnosti vůbec),
znovuzrození, svoboda svědomí, společenství církve apod.
Impulsy ad 2 – Odkazování
na radikální reformaci i po téměř 500 letech počítá s premisou, že
reformace jako specifická (historicky podmíněná) odpověď na výzvu
Kristova evangelia nepostrádá svou inspirativnost ani na prahu 3. tisíciletí
Ø
vyvstává
aktuální otázka: jsou principy radikální reformace radikální odpovědí
na výzvu evangelia i pro dobu postmoderní (tak jako byly – v předjímce
- pro epochu moderní)?
¨
do jaké míry
je křtěnecká specifičnost historicky podmíněna (radikální životní styl
formovaný extrémním pronásledováním, prozatímní etika v eschatologické
tísni, apod.)?
§
v této
souvislosti je třeba ohledat další historický vývoj (úskalí a proměny) křtěneckého
hnutí (mennonité, hutterité)
Pozoruhodné
je, že Hubmaier, autor protestního spisu proti násilnému pronásledování
kacířů, volal proti svému sokovi, představiteli mystickospiritualistického
a chiliastického směru křtěnectví, Hansi Hutovi světskou vrchnost, takže
se Hut před zatčením zachránil jen kvapným útěkem z Mikulova. Hubmaier
nebyl ve své době sám, jenž zásadu svobody svědomí chápal jen v omezeném
dosahu. Proti toleranci stála mu zásada jediné správné cesty, kterou lze z
Písma vyvodit, vykládají-li Písmo lidé v něm dobře znalí, vedení Duchem
svatým. Hubmaier pokládal za náležité, aby hlasateli svůdných bludů v
jejich šíření zabránila světská vrchnost, v tomto případě mikulovští
Lichtenštejnové. Tedy táž vrchnost, která o několik měsíců později
povolila tlaku rakouských úřadu a vydala svého pastora a křtitele císaři.
§
je třeba
prozkoumat prvky diskontinuity (příp. posunutí důrazů) mezi hnutím křtěneckým
a baptistickým (vztah ke státu, svoboda svědomí, život ve sborovém společenství)
Baptisté
se od svého vzniku ve vztahu ke státu blížili více pojetí Hubmaeirovu než
většinovému křtěneckému. Pozitivnějším vztahem křesťana ke státu,
který se stal jednou z baptistických charakteristik, se odlišili od mennonitů.
Díky tomu se baptisté v Anglii a v USA stali účinnými obhájci náboženské
svobody a odluky církve od státu (Roger Williams).
¨
je třeba
prozkoumat okolnosti sbližování tradičního protestantismu s protestantismem
alternativním (recepce hodnot radikální reformace tradičním proudem,
sekularizace ovlivňující i alternativní proud)
Historický
vývoj církve přesvědčivě ukazuje, že křtěnectví bylo avantgardou, která
ukazovala do budoucnosti. Naproti tomu "velcí" reformátoři se v lecčem
jeví jako zpátečníci. Prosadila se řada důrazů křtěnecké reformace:
1.
koncepce církve jako sboru - vyznavačská církev
2.
koncepce svobodné církve - odloučené od státu
3.
idea svobody - svobody svědomí, náboženského přesvědčení
4.
idea laického státu, který není kompetentní pro věci víry
V protestantismu znovu a znovu ožívá otázka nedokončené
reformace. Co doplňovat a korigovat na současném protestantismu a odkud? Co zásadního
doplňovat a korigovat na reformaci a odkud?
¨
je
letniční (a charismatická) odpověď na výzvu Kristova evangelia v minulém
století odpovědí “radikální” a
“novou” (odpovídající době postmoderní)?
¨
vzbuzuje vývoj
katolicismu naději na autentickou odpověď na výzvu Kristova evangelia ve 3.
tisíciletí?