Teologický seminář uveřejnil na stránkách Českého sdružení CASD komentář1 k našemu veřejnému dopisu, ve kterém uvádíme své důvody pro odchod z Církve adventistů s. d. Vzhledem k tomu, že komentář byl sepsán autorem, který má teologické vzdělání, požádali jsme o reakci z naší strany P. Škodu, autora stránek biblickestudie.cz. S níže uvedeným vyjádřením plně souhlasíme. Především bychom zde rádi ocenili přístup, s jakým se Teologický seminář své odpovědi zhostil. Z textu je vidět upřímnost, otevřenost a ochota prezentovat názorového rozdíly pokojnou a přátelskou cestou.

Ani tato naše reakce nechce v žádném případě zavdat příčinu k eskalaci vleklé diskuze. Dovolíme si zde pouze upozornit na některé argumenty a vyjádřit v lásce a pokoji v čem a proč se naše chápání odlišuje. Rádi bychom s Církví adventistů zůstali v přátelském a bratrském vztahu. I přes různost názorů vnímáme, že naším společným Spasitelem je Ježíš Kristus. Jen On sám zná plnou pravdu, a proto se zříkáme jakéhokoli si nárokování, že tuto pravdu nějakým způsobem vlastníme či známe. Pokud v budoucnu rozpoznáme, že je třeba naše postoje a názory korigovat, jsme ochotni tak učinit.

Vyšetřující soudPlně souhlasíme s vyjádřením, že „apokalyptika představuje v Písmu interpretačně nejnáročnější texty, jejichž detailní složitost, narážky na jiné texty, metaforická poezie a ‚strategie zahalení‘ se jeví jako záměrné“. Tato skutečnost je ale podle našeho názoru právě jedním z vážných důvodů proti přijetí tak výrazné úpravy evangelijní zvěsti o spasení pouze milostí skrze víru, jakou je přidání předadventního vyšetřovacího soudu. Základní teologické pravdy jsou vždy v Písmu potvrzeny na řadě míst a jsou jasně a zřetelně představeny čtenářům Nového zákona. V případě předaventního soudu je však situace zcela opačná. Celá tato teologická konstrukce je postavena na nejednoznačných apokalyptických textech a neprokazatelných historických událostech.2

V odpovědi je argumentováno tím, že proroctví o malém rohu nelze vyčerpat Antiochem IV. Epifanem. V tom jistě souhlasíme. Vždyť i Desmond Ford ve své práci3 , v níž předložil závažné důkazy o tom, že učení o předadventním soudu není biblické, a kterou v r. 1980 přednesl vedoucím CASD v Glacier View, navrhl brát v úvahu tzv. apotelesmatický princip, který vede k přijetí možnosti vícenásobného naplnění prorockých předpovědí. Myslíme si však, že samotný tento fakt nelze použít k odmítnutí Antiocha IV. Epifana jako primárního a legitimního naplnění proroctví z knihy Daniel. A naopak historicistní výklad směřující k r. 1844 žel přináší příliš velké otazníky a nepodložené spekulace na to, aby ho bylo možné považovat za výklad jednoznačně hodnověrný.4

ZákonOtázka převažující kontinuity či diskontinuity mezi starou a novou smlouvou je bezpochyby stále nedořešeným velkým tématem Písma.5 A jedná se o téma velmi důležité, protože z jeho pochopení plyne další směr výkladu pro řadu témat Nového zákona. Se značnou mírou zjednodušení lze říci, že CASD spolu s reformovaným proudem protestantismu (kalvinismus) zastává postoj převažující kontinuity mezi smlouvami. Naopak luteránské pojetí spolu s dispenzacionalismem a teologií nové smlouvy se přiklání k převažující diskontinuitě mezi starou a novou smlouvou. Každý z obou zmíněných přístupů pak řeší jiným způsobem konfliktní výroky o zákonu v Pavlových spisech. Řešení první skupiny spočívá v zužovaní výrazu „zákon“ (nomos) v Pavlových textech buď pouze na ceremoniální aspekt zákona, či na legalismus. Druhá skupina pak chápe „nomos“ přirozeněji jako řecké vyjádření hebrejského termínu Tóra s důrazem na její legislativní aspekt a řešení rozporů mezi Pavlovými výroky proto vidí především v historickém posunu od staré smlouvy k nové.

Oba výše uvedené přístupy mají své silnější a slabší stránky. Přesto se nám, po zvážení argumentů obou stran, zdá, že více důkazů svědčí pro druhý z obou přístupů. O Desateru je na řadě míst Pentateuchu řečeno, že se jedná o slova smlouvy (Ex 34,28; Dt 4,13 aj.). V Novém zákoně pak o této smlouvě čteme, že pomíjí (2 Kor 3,11), že je zastaralá a blíží se zániku (Žd 8,3), či v alegorii, kde je sinajská smlouva přirovnávána k otrokyni Hagar, čteme, že ji máme vyhnat, tj. zbavit se jí (Ga 4,24-31). Co se týká pojmu „zákon“, tak se u Pavla například dočteme, že on sám již není pod zákonem (sinajským) [hypo nomon], ale v zákoně Kristově [ennomos christou] (1 Kor 9,20,21). Tento „zákon Kristův“, jak vyplývá z kontextu, není totožný s výrazem „být pod zákonem“ a není tedy založen na Desateru přikázání, ale na Kristu samotném (Ga 6,2; 1 J 3,23).6

V odpovědi je zmíněný text Ř 10,4. Tento verš bezpochyby ukazuje směrem od zákona ke Kristu. Můžeme se však oprávněně ptát, v jakém smyslu? Dle kontextu se zdá, že v tomto Pavlově vyjádření je jistě zahrnut zákon ve smyslu soteriologickém (končí schopnost zákona jako zdroje spravedlnosti – viz v. 5). Otázkou je, zda zde můžeme vidět i konec zákona ve smyslu legislativním či smluvním. Dle Expositor’s Bible Commentary7 se většina vykladačů kloní k překladu výrazu „telos“ jako „konec“ (např. Käsemann, Dodd, Michel, Sanday and Headlam, Nygren, Stuhlmacher, Schreiner), a tím přitakávají výkladu, že zde Pavel mluví i o ukončení platnosti zákona jako celku.8 Zdá se ale, že jistou váhu má i druhá možnost překladu „telos“ ve smyslu „účel“ či „cíl“ (viz Mt 5,17), protože „(1) Kristus sám je cílem zákona jako jeho naplnění a (2) Kristus nepřivedl zákon ke konci, ale spíše ke svému cíli (viz např. Barth, Cranfield, Fitzmyer, Byrne, Badenas).“9 Cílem zákona je však přinést spravedlnost a Pavel v Ř 8,4 říká, že takovou spravedlnost, kterou požaduje zákon, produkují křesťané. Pak ale můžeme říci, že zákon v Kristu došel svého cíle, aniž bychom trvali na jeho pokračující závaznosti. Ztotožňujeme se tedy s názorem, že v tomto pojetí mohou oba překlady „ukončení“ i „cíl“ platit zároveň (tak např. Barrett, Bruce, Achtemeier, Dunn, Moo, Edwards).

Co se týká Sandersova smluvního nomismu a nové perspektivy, pak lze konstatovat, že po období nadšeného přijímání Sandersova pojetí zákona, které prezentoval ve své knize Paul and Palestiniam Judaism (1977) a které trvalo cca dvě desetiletí, se nyní začíná objevovat stále více hlasů, které Sandersův přístup zpochybňují. Minimálně je zřejmé, že smluvní nomismus nebyl jediných prvkem judaismu prvního století a je zřejmé, že jeho nedílnou součástí bylo i spasení na základě skutků.10

Náš příklon k tzv. teologii nové smlouvy,11 kterou zastává řada mezinárodně respektovaných evangelikálních teologů,12 je proto z našeho pohledu jednou z validních možností, jak chápat Písmo. Uznáváme však, že otázka závaznosti zákona vydaného na Sinaji je široká a neexistuje jednoznačné řešení. Je tedy pouze na každém člověku osobně, aby se rozhodl pro takový směr výkladu, který mu dává nejvíce odpovědí, a který se mu jeví jako pravděpodobnější a více se blížící původnímu záměru autorů biblických textů.

SobotaSouhlasíme, že se jedná o rozsáhlé téma a že přístup k sobotě je výrazně ovlivněn chápáním zákona a smluv v Písmu.13
Co se týká zmíněné práce Samuelle Bacchiocchiho, dovolíme si zde jako příklad poukázat na jistou nekonzistentnost přístupu CASD k jeho výkladu jednoho z klíčových textů Nového zákona k otázce soboty – Kol 2,16.17. Důležité je to zejména proto, že Bacchiocchiho výklad je v CASD, zdá se, přijímán jako oficiální a tedy závazný:
S. Bacchiocchi především nesouhlasí s výkladem komentáře CASD (SDA Commentary), který tvrdí, že se v Kol 2.16.17 jedná o ceremoniální soboty . Bacchiocchi naopak zastává názor, že se zde jedná o týdenní soboty a text chápe tak, že Pavel zde protestuje mimo jiné proti nesprávnému pojetí sobot (tzv. koloská hereze), ne však proti sobotě samotné. Tím se dostává k závěru, že Pavel v uvedeném textu podporuje zachovávání týdenních sobot. Z toho však také plyne nevyhnutelný důsledek, a sice ten, že závazné jsou v nové smlouvě nejen soboty, ale také novoluní a roční židovské svátky. Na tomto příkladu vidíme z našeho pohledu jistou nedůslednost ve vztahu k výkladu S. Bacchiocchiho, kdy CASD na jedné straně trvá na zachovávání závaznosti týdenních sobot, ale zároveň dle toho samého výkladu ignoruje závaznost zachovávání novoluní a dalších židovských svátků, které jsou ve zmíněném textu neoddělitelně spojeny se sobotou (viz sekvence odkazující na týdenní-měsíční-roční slavnosti – např. Oz 2,13).Více zde: http://www.cestaviry.cz/?p=256