Hledání: Náboženské přesvědčení žene prostý lid do války
Vloženo Pondělí, 01. květen 2006 @ 12:22:20 CEST Vložil: Bolek |
poslal PK
Dynamika válek na civilizačních zlomech
1. Úvod
Dynamika válek na civilizačních zlomech je velice
specifické, nicméně i rozsáhlé téma. Zabývat se jím v celém svém
obsahu je obtížné, a proto zvolím pouze určité nejdůležitější body,
které v rámci možností této práce budou dostačující pro vystihnutí
podstaty problematiky. Budu se zabývat jen nejdůležitějšími a nejpodstatnějšími
fakty. V této práci budu převážně vycházet z teorie Samuela P.
Huntingtona o střetu civilizací. Pro názornou demonstraci tezí se zaměřím
převážně na problematiku bývalé Jugoslávie a na konflikt, který vznikl
na jejím území. Zvolil jsem ho pro jeho blízkost k naší samotné
civilizaci, což by nám mělo přispět k lepšímu pochopení
problematiky. Navíc tento konflikt je velice specifický a mírně se vymyká
ze základu Huntingtonovy teorie; to zajistí i jiný úhel pohledu.
2. Civilizační zlom
Úvodem je třeba objasnit, co znamená pojem civilizační
zlom. Podle Huntingtona, ze kterého v této práci vycházím, se jedná o
oblast nebo území, na kterém se střetávají dvě i více civilizací.
Civilizací nemyslí pouze národ, který mluví stejným jazykem, má stejné
kulturní zázemí, historii i náboženství, nebo který dosáhl určitého
vysokého vývojového stupně. V jeho pojetí může být civilizace
spektrum různých národů, které je ovšem spojeno jedním, v historii vždy
velmi významným, pojítkem - náboženstvím. Právě náboženství dokáže
spojovat národy bez ohledu na odlišný historický vývoj nebo na původ. Maže
tyto rozdíly a spojuje národy nejen na kulturní úrovni. Ale zpátky k civilizačnímu
zlomu. Civilizačním zlomem není jen oblast, ve které na sebe naráží různé
civilizace jiných národů. Ten mohou představovat hranice států, patřících
k jiné civilizaci, ale také se jedná o území států s množstvím
národních menšin, kde je civilizační hranice nejasná a různě se prolíná.
Příkladem můžou být oblasti Kašmíru, Kavkazu, Náhorní Karabach a pro nás
nejbližší území bývalé Jugoslávie. Tento příklad je velice specifický
a budu se jím později podrobněji zabývat.
3. Boj kultur a proměny světového řádu
Huntingtonova teorie Boje kultur a proměny světového řádu
je velice obsáhlá a pro nás důležitá, proto zde udělám jen hrubý nástin
těch nejdůležitějších myšlenek, které budou pro nás základním stavebním
kamenem.
Jeho teorie je založena na proměně národní i politické
situace ve 20. století po celé planetě. Na začátku 20. stol. se svět dělí
na dvě části: jedna pod vládou západních zemí (velmoci staré kontinentální
Evropy a Spojených států amerických) a druhá obsahuje zbylé státy, které
byly z hlediska celosvětového bezvýznamné, čili z hlediska
politického a ekonomického slabé (viz mapa 1). To vše se ovšem změnilo po
konci 2. světové války. Staré koloniální velmoci se zhroutily a do čela
vstoupily dvě supervelmoci; USA a SSSR. Pod diktátem těchto politických,
hospodářských i vojenských obrů se také dělil zbytek světa (viz mapa 2).
Tento světový politický dualizmus zasáhl všechna spektra veřejného i
soukromého života a smazal všechny dřívější národní, kulturní i náboženské
rozdíly. Příslušnost k jedné, či druhé straně byla nutností a zájmy
národní bledly před zájmy „velkých bratrů“. Koncem 80. let došlo k výrazným
změnám a vše vyvrcholilo rozpadem východního bloku. Paralelně s tím
došlo také k rozpadu dualistického smýšlení všech národů. Již
nebylo třeba rozlišovat západ a východ a také nebylo třeba se přiklánět
k jedné či druhé straně; to vedlo ke svobodě politického smýšlení
a oživení vlastních kulturních a náboženských tradicí, hlavně pak také
ke zvýraznění nacionalistického myšlení. Podle Huntingtona došlo právě
na začátku 90. let k diferenciaci celé světové populace do devíti základních
civilizací a to: západní, latinsko americké, africké, islámské, čínské,
hinduistické, pravoslavné, buddhistické a japonské (viz mapa 3). Jak je již
zřejmé, jsou tyto civilizace založeny na náboženském základě. Právě náboženství
vedlo ke spojení různě kulturně rozdílných států v relativně pevné
svazky, které by ovšem nebyly schopny se na jiné bázi vytvořit a udržet.
4. Průběh válek na civilizačních zlomech
Podle Huntingtona procházejí války na zlomových liniích
těmito fázemi: intenzifikace, expanze, omezení, přerušení a zřídka
kdy i vyřešení. Obvykle po sobě následují v tomto pořádku, někdy
se však jejich pořadí mění a některé z nich se dokonce mohou i
opakovat. Vnějším důvodem sporu i důvodem k vypuknutí války může být
vzato úplně cokoli, ale hlavní příčiny jsou nezávislému pozorovateli vždy
jasné. Vzrůstající nacionalismus na obou stranách, radikalizace myšlení,
touha po moci vůdců, touha vytvoření společného „velkého národního státu“
na „původních historických hranicích“. To vše vede k netolerantním
tendencím a agresivnímu jednání na obou stranách.
Huntington popisuje válku na civilizačním zlomu takto:
Když vypukne válka na civilizačním zlomu bude postupně
nabývat dynamiku a odvíjet se podle modelu akce-reakce. Dříve rozmanité a
neurčité identity se nyní dostávají do centra pozornosti a nabývají na síle;
konflikty mezi různými komunitami na zlomové linii se proto právem nazývají
„války o identitu“. Souběžně se stupňováním násilí obě strany nově
definují body, kvůli kterým ke konfliktu došlo, vzniká struktura „oni“
proti „nám“ a současně roste skupinová soudržnost a oddanost. Političtí
vůdci se stále více dovolávají věrnosti národu a náboženství, značně
se tím posiluje civilizační povědomí. Podobně, jak v průběhu
revolucí, jsou ti umírněnější zatlačováni radikály, dochází k tomu i
v případě válek na zlomových liniích. Umírnění mají skromnější
cíle, například dosažení pouhé autonomie, nikoliv úplné nezávislosti,
ovšem nejsou schopni těchto cílů dosáhnout vyjednáváním. Ta jsou téměř
vždy na první pokus neúspěšná, a proto se ke skupině umírněnějších připojují
radikálové, kteří jsou odhodláni dosáhnout vyšších cílů, a to za použití
násilí. Ale vítězství extrémistů nemusí být trvalého rázu. Není totiž
větší pravděpodobnost, že by válku dokázalo ukončit spíše extrémistické
násilí než kompromis umírněné strany. Umírnění se patrně na scéně
znovu objeví tehdy, až na obou stranách porostou ztráty na životech i
majetku a výsledek bude stále v nedohlednu. Budou poukazovat na
„nesmyslnost“ toho všeho a volat po dalším pokusu ukončit konflikt
vyjednáváním.
4.1. Identita: vzestup civilizačního povědomí na základě
náboženství
Důležitým pojítkem, a nebo dá se říci i rozbuškou pro
vzplanutí konfliktu je různost identit na daném území a následné uvědomování
si jejich odlišností (neslučitelností). Prvotní uvědomování si identit
je velice slabé, ale v průběhu radikalizace je zaměření na vlastní
identitu daleko zřejmější a její následné vyvýšení nad ostatní může
být onou rozbuškou pro vznik konfliktu. Může se původně jednat o nikterak
silný pocit příslušnosti k nějakému národu či etnické skupině.
V průběhu války tyto mnohé identity blednou a začíná
převládat nejvýznamnější se zřetelem na probíhající konflikt – téměř
vždy jsou definované náboženstvím. Z psychologického hlediska je totiž
právě náboženství nejvíce uklidňujícím a nejprůraznějším způsobem,
jak ospravedlnit boj proti „bezbožným“ silám, vnímaným jako hrozba. Z praktického
hlediska je náboženská nebo civilizační komunita tou nejširší komunitou,
na niž se skupina v lokálním konfliktu může obrátit s žádostí o
podporu. Tím pádem, budou-li spolu válčit dva africké kmeny, přičemž
jeden se bude považovat za muslimský a druhý za křesťanský, může ten
první očekávat finanční pomoc ze Saudské Arábie, podporu afgánských mudžáhidů,
íránské zbraně a vojenské poradce, zatím co ten druhý může usilovat o
ekonomickou a humanitární pomoc ze Západu stejně jako o politickou a
diplomatickou podporu západních vlád.
Každá strana má důvod zdůrazňovat nejen vlastní
civilizační identitu, ale také identitu soupeřící strany. V regionálním
konfliktu tak sama sebe vnímá nejenom jako skupinu bojující proti jiné
etnické skupině, ale i proti jiné civilizaci, přičemž se hrozba zveličuje
a zvyšuje se zdroji, jimiž disponuje druhá civilizace, a neprohraje proto ve
svých důsledcích jen místní porážkou, nýbrž porážkou vlastní
civilizace. Z tohoto důvodu se také zdůrazňuje, že je nezbytně nutné,
aby se na podporu válčící strany sjednotila celá vlastní civilizace. Místní
konflikt se tím pádem nově definuje jako válka náboženství, čili střet
civilizací.
4.2. Problematika Islámu
Muslimský nacionalismus je všeobecně stále extrémističtější.
Již zcela přestal brát ohled na cítění jiných národností; je majetkem,
privilegiem a politickým nástrojem v současnosti vládnoucího muslimského
národa…
Nejdůležitějším důsledkem tohoto nového muslimského
nacionalismu je hnutí směrem k národní homogenizaci…
Islámský národní fundamentalismus rovněž získává stále
větší vliv při určování muslimských národních zájmů.
Takto popisoval jeden západní pozorovatel orientaci bosenské
vlády v roce 1995.
Huntington ve své teorii říká: Války na zlomových
liniích jsou místními válkami mezi regionálními skupinami s širšími
vztahy, a tak ve svých účastnících podporující jejich civilizační
identity. Posilování civilizační identity je častým jevem v případě
konfliktů na zlomových liniích, nicméně nejčastější je v případě
muslimů. Válka na zlomové linii může mít své kořeny v rodinném,
klanovém nebo kmenovém konfliktu, jelikož však rozložení identit v muslimském
světě většinou opisuje křivku ve tvaru písmena U, tak se eskalací
konfliktu pokoušejí jeho muslimští účastníci svou identitu rozšířit,
aby se mohli dovolávat všech muslimů.
Právě podle Huntingtona je zvýrazňování civilizační
identity u muslimů největší a nevýraznější. Má k tomu tvrzení
jeden velice závažný důvod a to, že ve většině válek na zlomových liniích,
které proběhly, byli účastni muslimové. Kupříkladu můžeme uvést válku
v Súdánu, v Čečensku, v Jugoslávii apod.
Kde se ovšem bere tato výrazná nesnášenlivost vůči jiným
identitám? Podle Ibna Warraqa je to právě Islám jako takový, který je nesnášenlivý.
Při podrobnějším zkoumání Islámu jako náboženství zjistíme, že je ve
své podstatě velice netolerantní, autoritářské a imperialistické náboženství.
Warraq ve své knize Proč nejsem muslim velice podrobně rozebírá všechny
tyto negativní aspekty, my si z nich vybereme jen ty nejzásadnější,
potřebné pro naše zkoumání.
1. Islám je silně, můžeme říci extrémně,
fundamentalistické náboženství založeno převážně na jednom zdroji -
Koránu. Korán je neměnné boží slovo, které bylo zprostředkováno
skrze proroka Mohammeda, jedná se o veškerý souhrn morálních, právních
i státních zákonů. Díky víře v to, že korán je neměnné boží
slovo, je brán doslova, čili fundamentalisticky.
2. Islámské právo čerpá převážně z Koránu.
Jelikož se však v něm mluví o netoleranci a nesnášenlivosti vůči
jiným náboženstvím, stává se i islámské právo netolerantním a nesnášenlivým,
bez možnosti změny nebo jakékoliv mírné modifikace. Na tomto právu se
poté staví celý státní mechanismus.
3. Islám má totalitní povahu vyplývající z Koránu.
Korán mluví o nemožnosti snášenlivosti s jinými náboženstvími.
Lidstvo se dělí na muslimy a nemuslimy. Muslimové jsou součástí islámského
společenství, jemuž náleží území Dar-al-islám, „Země islámu“,
kde je v plnosti využívána muslimská legislativa. Nemuslimové jsou
národy obývající Dar-al-harb, „Zemi bojování“, to jsou země kde
žijí všichni nevěřící, jež si muslimové dosud nepodrobili, nicméně
je jim souzeno jednou přijmout islámské zákony, ať už protože se obrátí
na islám, nebo ať už protože podlehnou ve válce s ním. Na území
Dar-al-harb jsou povoleny všechny válečné činy, čili zločiny které
Korán schvaluje.
4. Islám jako takový má velice expanzivní sklony ve
smyslu násilném. Války, a hlavně náboženské, mají zaručovat jeho
rozšiřování do celého světa. Válka je braná jako nejúčinnější
prostředek expanze a to na základě násilné konverze podrobených národů.
Z těchto čtyř bodů, které velice zhruba vystihují
povahu islámu, lze snadno vyčíst odpověď na již kladenou otázku. Území,
kde se střetává civilizace Islámská s jinou civilizací, prakticky leží
na „sudu střelného prachu“ a stačí jen malá jiskřička, aby vzplál
nový konflikt.
4.3. Démonizace nepřítele a její následky
Se stupňováním války na zlomové linii začínají obě
strany svého protivníka démonizovat, často jej zobrazují jako cosi nelidského,
co je tudíž možné legitimně zabíjet. „Vzteklé psy je třeba utratit“,
prohlásil Jelcin na adresu čečenských partyzánů. V přítomnosti jsou
vzkříšeni ďáblové minulosti: Chorvaté se stávají „ustašovci“,
muslimové „Turky“ a Srbové „četniky“. Z minulosti jsou oživovány
staré křivdy a touha po pomstě je primárním elementem. Masové vraždy, mučení,
znásilňování a brutální vyhánění civilistů – to vše je
ospravedlnitelné, když je společná nenávist živena zas společnou nenávistí.
Terčem útoků se stávají i ústřední symboly a výtvory nepřátelské
kultury. Dochází k ničení všeho co představuje nepřátelskou kulturu a
její velikost či vyspělost.
V civilizačním konfliktu v Jugoslávii Srbové
systematicky ničili mešity a františkánské kláštery, zatímco Chorvaté
vyhazovali do povětří pravoslavné kláštery. Zvláště zranitelné jsou
pokladnice kultury, tedy muzea a knihovny. Srbští dělostřelci ostřelovali a
zničili Národní muzeum v Sarajevu, dále Srbové vyhnali z bosenského
města Zvodnil 40 000 muslimských obyvatel a vztyčili kříž na místě
osmanské věže, kterou vyhodili do vzduchu, a která stála na místě
pravoslavného kostela srovnaného se zemí v roce 1463. Při válce mezi
kulturami je to právě kultura, která ztrácí.
4.4. Sjednocené civilizace: diaspory, se*****ární a terciární
účastníci
Konflikt na civilizační úrovni má charakter, dalo by se
říci, globální pro dané civilizace. Je to důsledkem vzrůstajícího
civilizačního povědomí jak přímo zúčastněných skupin, tak i národů
či států, kteří patří do oné civilizace. Tyto konflikty mají tendenci
expandovat a eskalovat. S eskalací napětí totiž každá ze znepřátelených
stran usiluje o podporu zemí a skupin své civilizace. Z jedné nebo více
takto spřízněných zemí se také znesvářeným stranám obvykle podpory
dostane, ať už oficiální, či neoficiální, otevřené, či skryté, materiální,
lidské, diplomatické, finanční, symbolické nebo vojenské.
Státy a skupiny se na válkách na zlomových liniích mohou
podílet různou měrou. Na primární rovině se nacházejí ty strany, které
se přímo účastní bojů a jejichž příslušníci se navzájem zabíjejí.
Mohou to být celé státy, jako tomu bylo ve válkách mezi Indií a Pákistánem,
ale stejně tak to mohou být místní skupiny, které nejsou státy nebo jsou přinejmenším
pouze zárodečnými státy, jak tomu bylo v případě Bosny a nebo Arménů
z Náhorního Karabachu. Do těchto konfliktů většinou vstupují se*****ární
účastníci, jimiž obvykle bývají státy s přímým příbuzenským
poměrem k primárním stranám, například vlády Chorvatska a Srbska v bývalé
Jugoslávii. Terciární státy jsou od probíhajících bojů vzdáleny, ale s jejich
účastníky je pojí civilizační pojítka, jak tomu bylo u Německa, Ruska a
islámských zemí v případě bývalé Jugoslávie. Těmito terciárními
státy často bývají ústřední státy civilizací. Ve válkách na civilizačních
zlomech hrají poměrně velikou roli diaspory primárních účastníků. Jedná
se o národní a etnické menšiny žijící na území třeba i nepřátelského
terciárního státu, které představují silnou vnitřní opozici a také přímou
finanční, materiální a lidskou podporu. Zvláště pak při relativně malém
počtu lidí a zbraní nasazených na primární rovině i poměrně nevelkém
množství externí pomoci ve formě peněz, zbraní nebo dobrovolníků mohou
často významně ovlivnit výsledek války. Nejoddanější a nejupřímnější
podpora primárním účastníků povětšinou přichází právě od diasporních
komunit, které se silně ztotožňují s věcí svých příbuzných a stávají
se „papežštějšími než papež“. Zájmy se*****árních a terciárních
účastníků jsou komplikovanější. Ti obvykle poskytují podporu primárním
účastníkům, a dokonce i když ji neposkytují,
druhá strana je z toho podezřívá a využívá to k ospravedlnění
své podpory svým příbuzným. Vlády se*****árních a terciárních účastníků
však mají navíc zájem na zastavení bojů a také na tom přímo se do nich
nezaplést, a tak primární účastníky sice podporují, ale součastně se je
pokoušejí omezovat a přimět k zmírnění svých požadavků. Obvykle
se též snaží vyjednávat se svými se*****árními protějšky, a zabránit
tak eskalaci místní války v širší konflikt, do kterého by byly
zapleteny i ústřední státy. Vztah těchto stran k válce na zlomové linii
znázorňuje diagram 11.1.
Čím déle konflikt na zlomové linii trvá, tím je pravděpodobnější,
že na podpoře, omezování anebo vyjednáváních se bude podílet větší počet
příbuzných zemí.
Huntington tvrdí:
Na všech válkách na zlomové linii, k nimž došlo v devadesátých
letech, se různou měrou podílely diaspory a spřízněné země. Při časté
primární roli muslimských skupin v těchto válkách byly nejčastějšími
se*****árními a terciárními účastníky vlády muslimských zemí a muslimské
asociace. Nejaktivnější byly vlády Saúdské Arábie, Íránu, Pákistánu,
Turecka a Libye. Kromě této vládní podpory mnohé primární muslimské
skupiny posílila mobilní islámská internacionála složená z bojovníků
z afghánské války.
Dále se pak kupříkladu Sovětský svaz primárně účastnil
války v Afghánistánu, v Čečensku, se*****árně v Tádžikistánu
a terciárně na válce v bývalé Jugoslávii.
4.5. Ukončení válek na hranicích civilizací
Války na zlomových liniích se vyznačují častými příměřími
a přerušeními bojů, ale nikoliv smlouvami o všeobecném míru, kdy by byly
vyřešeny klíčové politické problémy.
Huntington k tomuto vyjadřuje:
Tyto války mají takový charakter proto, že jsou zakořeněny
v hlubokých konfliktech, jež zahrnují trvale nepřátelské vztahy mezi
skupinami z různých civilizací. Konflikty zase pramení z geografické
blízkosti, odlišných náboženství a kultur rozdílných společenských
struktur a historických pamětí dvou společností. V průběhu staletí
se tyto faktory mohou vyvíjet a konflikt spočívající v základech se může
vypařit. Anebo také může zcela zmizet, rychle a brutálně, za předpokladu,
že jedna skupina zcela vyhladí tu druhou. Nestane-li se ani jedno, konflikt
pokračuje a s ním se vrací periody násilí. Války na zlomových liniích
jsou přerušované; konflikty na těchto hranicích jsou neukončitelné.
Dosažení alespoň dočasného zastavení takovéto války závisí
obvykle na dvou faktorech. Prvním je vyčerpání primárních účastníků
konfliktu. V jistém bodě, kdy počet obětí dosáhl desítek tisíc, uprchlíků
sta tisíc a města se promění v ruiny, již nejsou radikálové schopni
mobilizovat zlost ve svém lidu, probouzí se znovu k životu jednání,
která probíhala po léta bez výsledku. Slyšet jsou opět umírnění, kteří
dospívají k jakési dohodě o zastavení krveprolévání. Lze říci, že
vyjednávání o příměří mají větší šanci, existuje-li relativně
paralelní a stejné zapojení se*****árních a terciárních účastníků na
obou stranách.
Aby bylo dosaženo příměří, je podle Huntingtona nutné:
1. Aktivní účast se*****árních a terciárních stran.
2. Vyjednávání terciárních stran o obecných podmínkách
pro zastavení bojů.
3. Použití metody „cukru a biče“ od terciárních
stran, aby byly se*****ární strany donuceny tyto podmínky přijmout a
vyvinuly tlak na strany primární, aby je přijaly i ony.
4. Ukončení podpory a vlastně zrada se*****árních
stran na stranách primárních.
5. V důsledku tohoto tlaku přijetí podmínek primárními
stranami, které je pochopitelně poruší, jakmile uvidí, že je to v jejich
zájmu.
Z tohoto jasně vyplývá, že zrada příbuzných je
jedinou cestou. Je to cena, kterou se platí za mír ve válkách na civilizačních
hranicích. A nakonec se na ty, kteří přinesli mír, pohlíží jako na zrádce
a vzbuzují mnohem větší nenávist než nepřátelé. Je zcela zřejmé, že
primární účastníci sami nedokáží válku zastavit i když byli u jejího
vzniku. Zda budou ukončeny záleží především na zájmech a krocích ústředních
států hlavních světových civilizací.
Huntington: Civilizační války vyvěrají zespodu, mír
se snáší shůry.
5. Případ Jugoslávie
Tento případ je oproti jiným válkám na civilizačních
zlomech zvláštní a to hned v několika případech. Jednalo se o střet
tří civilizací; islámské, pravoslavné a křesťanské na jednom území, tím
se celý konflikt mnohonásobně zkomplikoval na rozdíl od konfliktu civilizací
dvou (viz mapa 4). Důvody střetu byly velice hluboce zakořeněny, ale přesto
po dlouhá léta pokojně spaly. Říkalo se, že Bosňané jsou muslimové, kteří
nenavštěvují mešitu, Chorvaté ti, kteří nechodí do katedrály, a Srbové
ti, kteří nechodí do pravoslavného kostela. Hlavně pak postoj a politika
Spojených států je velice neobvyklá. USA se klonily na stranu muslimů, což
je z hlediska teorie civilizací nevídaný jev, který má jistě hlubší
a pro nás skryté (zřejmě zcela diplomaticko-politické) opodstatnění.
5.1. Demografické a statistické údaje
BOSNA
Podle sčítání z roku 1991 v BaH žilo 44 % Bosňáků
(kteří se tehdy deklarovali jako Muslimové), 31 % Srbů a 17 % Chorvatů, dalších
6 % lidí se deklarovalo jako Jugoslávci. Náboženské rozdělení kopírovalo
etnické: 88 % Chorvatů jsou katolíci, 90 % Bosňáků jsou muslimové a 99 %
Srbů jsou pravoslavní. Během občanské války z let 1992-95 zahynulo dle
odhadů 100 000 obyvatel BaH (z toho 70 % Bosňáků, 25 % Srbů a 5 % Chorvatů)
a skoro polovina obyvatelstva byla přesídlena a to jak v rámci země, tak i
do zahraničí. Podle údajů americké agentury CIA
z roku 2000 žilo v Bosně a Hercegovině 48 % Bosňáků,
37,1 % Srbů,
14,3 % Chorvatů a
0,6 % ostatních (viz mapa 5).
SRBSKO
Údaje o etnickém složení z roku 1991; Srbové 62,6%,
Albánci 16,5 %, Černohorci 5 %, Maďaři 3,3 %, Jugoslávci 3,4%, ostatní
9,2% a z roku 2002; Srbové:
82,86%, Maďaři:
3,91%, Bosňáci:
1,82%, Cikáni:
1,44%, Jugoslávci:
1,08%
CHORVATSKO
Údaje porovnávající náboženské vyznání hovoří o
tom, že se v Chorvatsku hlásí k římsko-katolickému
90 %,k ortodoxnímu
4,44%,k islámu
1,3% obyvatelstva.
5.2. Charakter a průběh konfliktu
Občanská
válka v Jugoslávii byla válečným
konfliktem, který začal jako nepokoje mezi jednotlivými státy SFRJ
a skončil rozpadem země na dnešní nezávislé státy. Lze jí rozdělit na tři
konflikty; nejprve
začaly ozbrojené střety mezi Slovinci
a Srby
kontrolovány Jugoslávskou
lidovou armádou (deset dnů v roce 1991),
později mnohem komplikovanější boje s Chorvaty
(1991 – 1995), které
skončily vyhlášením nezávislého Chorvatska
s jeho východní částí pod správou OSN
a poslední byla válka v Bosně
a Hercegovině (1992
– 1995). Právě tato
poslední byla nejzuřivější a nejničivější; došlo během ní k masovým
vraždám, vyhánění obyvatelstva, ničení kulturního dědictví. Uzavření
míru v roce 1995 však
stále neukončilo násilí
mezi všemi národy státu, proto jsou zde dodnes přítomné mezinárodní síly.
Pro nás je nejpodstatnější konflikt poslední, a to mezi
Bosnou a Srbskem. V něm se totiž nachází dobrý, i když ne zcela
typický, příklad války na civilizační linii. Chorvaté se považovali za
chrabré ochránce západních hranic proti pravoslavným a muslimským nájezdníkům.
Srbové své nepřátele nedefinovali jenom jako bosenské Chorvaty a muslimy, nýbrž
jako „Vatikán“, „islámské fundamentalisty“ a „odporné Turky“,
kteří byli po staletí hrozbou pro celé křesťanstvo. Bosenští muslimové
se zase považovali za oběti genocidy, kterou Západ přehlížel jenom pro
jejich odlišné náboženství, a kteří si tedy zasluhovali podporu muslimského
světa.
Z pohledu Huntingtonova diagramu struktury války; na
primární rovině proti sobě stály v Chorvatsku chorvatská vláda proti
chorvatským Srbům a v Bosně a Hercegovině bosenská vláda proti
bosenským Srbům bosenským a bosenským Chorvatům, kteří rovněž válčili
mezi sebou. Na se*****ární úrovni srbská vláda podporovala myšlenku „Velkého
Srbska“, a to pomocí bosenským a chorvatským Srbům, přičemž chorvatská
vláda zase aspirovala na vytvoření „Velkého Chorvatska“ s podporou
bosenských Chorvatů. Na terciární rovině docházelo k velkému spojování
podle civilizačního klíče – Německo, Rakousko, Vatikán, další katolické
země i skupiny a později i Spojené státy podporovaly Chorvatsko; Rusko, Řecko
a další pravoslavné země i skupiny podporovaly Srbsko; Írán, Saúdská Arábie,
Turecko, Libye, Islámská internacionála a islámské země obecně
podporovaly bosenské muslimy. Posledně jmenovaní rovněž získali značnou
podporu ze Spojených států, což je necivilizační anomálie v jinak
univerzálním modelu, kdy se podporují příbuzné země. Jednalo se pouze o
nepřímou podporu a to spíše „zavíráním očí“ před dodávkami zbraní,
peněz a lidské podpory do Bosny. Je zřejmé, že tato odchylka byla způsobena
nějakým vedlejším vlivem. Nejpravděpodobněji se jednalo pouze o politicky
nutné kroky ze strany Spojených států. Jeden výklad této teorie tvrdí, že
se jednalo o střet zájmů Západu a Východu o „hlavní slovo“ na balkánském
poloostrově. Při vítězné tendenci prorusky orientovaných Srbů (viz mapa
6) hrozilo, že Rusko bude mít větší vliv v Evropě, než by se líbilo
Západu. Tuto teorii potvrzuje fakt, že v roce 1999 bombardováním
Srbska, byla tato otázka vyřešena a Rusko se stáhlo zpátky na východ.
V dubnu 1995 přišly z Bosny zprávy, že „všechny
strany jsou vyčerpány“ a následně byly uzavřeny daytonské dohody (viz
mapa 7 a 8). Byly vystavěny na základě návrhů kontaktních skupin
zainteresovaných států (Německa, Velké Británie, Francie, Ruska a Spojených
států), ovšem žádná z ostatních terciárních stran se přímo na
vytvoření finální dohody nepodílela a dvě z primárních bojujících
stran se vyjednávání účastnily pouze okrajově. Vynucování dodržování
dohod závisí na jednotkách NATO, v němž mají hlavní slovo Spojené
státy. Když USA své jednotky stáhne z Bosny, Rusko ani Evropa nebudou mít
důvod dohodu plnit, naopak bosenská vláda, Srbové a Chorvaté budou mít
mnoho důvodů po zotavení znovu začít bojovat a vlády obou těchto zemí
budou opět v pokušení uskutečnit své sny o „Velkém Srbsku“ či
„Velkém Chorvatsku“.
6. Závěr
Dynamika válek na civilizačních zlomech je, tak jak jí
popsal Huntington, jev 20. století, ale „války na civilizačních zlomech“
ve 21. století již se vždy podle tohoto klíče neřídí. Mohl bych se odvážit
tvrdit, že druhá válka v Afghánistánu a druhá válka v Perském
zálivu, jsou stále války na civilizačních zlomech. Jedná se o střet
civilizace Západní (hlavně pak Spojených států) a civilizace Islámu. Náboženské
zapálení v těchto válkách je velice výrazné a mohli bychom říci i
klíčové. Někdo by mohl tvrdit, že se tyto civilizace nestřetávají územně
a ze strany Západu je jen ekonomicky motivovaná (ropou), ale globalizace
postoupila již tak daleko, že všechny vzdálenosti se už několikanásobně
zmenšily. Jistě, hlavní pohnutka západních vůdců může mít ekonomický
základ, ale to, co žene „prostý lid“ do války, je náboženské přesvědčení,
které je v rukou vůdců nejsilnějším a nejlepším manipulačním nástrojem
na světě. Odvážím se tedy tvrdit, že války na civilizačních zlomech vždy
byly, stále probíhají a také vždy budou, i když třeba jen v trochu
jiné podobě.
Pavel Křivánek
1. ročník mag. studia, právo
7. Přílohy
Mapa 1
Mapa 2
Mapa 3
Mapa 4
Mapa 5
Mapa 6
Mapa 7
Mapa 8
Diagram 11.1
8. Použité zdroje
Huntington, Samuel P.,
Střet civilizací – Boj kultur a proměna světového řádu, 2001, Praha,
Rybka Publishers
Warraq, Ibn,
Proč nejsem muslim, 2005, Votobia
http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Bosny_a_Hercegoviny
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ob%C4%8Dansk%C3%A1_v%C3%A1lka_v_Jugosl%C3%A1vii
http://cs.wikipedia.org/wiki/Chorvatsko
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bosna_a_Hercegovina
http://cs.wikipedia.org/wiki/Srbsko
http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek.php?id=533
|