Život církví: Poděkovat povinnost
Vloženo Čtvrtek, 25. duben 2002 @ 20:18:24 CEST Vložil: Stepan |
Poděkovat povinnost
Ty ustavičně prosíš a děkuješ,
jako bys před kněžnami stál! Však je to jen žena má Mandalena a dcera
moje Kunka, diví se Janek od zvonu panu Broučkovi při jeho výletu do patnáctého
století. Měšťácký pan Brouček vypadá uboze vedle svého rekovného
husitského předka, ale v jedné věci jej předčí, ve zdvořilosti.
Z tohoto slova se ozývá výraz
dvůr, rozumí se královský či šlechtický dvůr. Zdvořilé jednání bývalo
kdysi pokládáno za výsadu urozené společnosti. Dole v podzámčí se člověk
mohl chovat hrubě a neotesaně, byl jen chám, od něhož nelze nic lepšího
čekat.
Během následujících století
se tento obraz naštěstí změnil. I když mají lidé po nejedné stránce k
plné rovnosti hodně daleko, jeden rozdíl nadobro padl, už se oficiálně
nerozeznávají panské a chámské způsoby. Pro všecky platí jedna společenská
pravidla, a to právě to vrcholná, v nichž se ustavičně prosí a děkuje.
Nedbat jich a obejít se bez nich není znakem demokratismu, ale naopak bezděkým
návratem k nejzápornějším rysům starého feudálního světa.
Nemůžeme ovšem přehlédnout
dvojí námitku. Jednak prý se slova prosím a děkuji stala bezobsažnými
konvenčními frázemi. A zadruhé, nač prý prosit a děkovat za to, na co má
člověk samozřejmý nárok a co musí dostat tak jako tak. V obou námitkách
je kus pravdy, avšak odpomoc je snadná. To, co se dělá bezmyšlenkovitě, je
přece možno dělat vědomě a s rozmyslem. A co se týče toho nároku: při
prosbě i díku nejde ani tak o věc, jako o lidskou službu, která je s ní
spojena. A ne o sám výkon služby, ale o přidružené sympatické jevy, jako
je ohleduplnost, ochota, trpělivost a mnoho dalšího. Právě to, co u lidí
tak často postrádáme. Zkusme nešetřit těmi dvěma slůvky. Přesvědčíme
se, že skutečně mají kouzelnou moc.
|