Mladým: Nebezpečná epidemie?
Vloženo Úterý, 30. duben 2002 @ 09:38:13 CEST Vložil: Stepan |
poslal Nepřihlášený Nebezpečná epidemie?
Učitel vešel do třídy a uviděl Honzu, jak stojí před tabulí, má
roztrhanou košili a brečí. Na otázku, co se stalo, chlapec neodpovídal, jen
se nejistě díval po třídě. "To byla legrace," "Honza to bere
moc vážně," "Vždyť se nic nestalo," ozvaly se hlasy ze zadních
lavic. Honza rozpačitě přikývl. Učiteli se viditelně ulevilo. Vyšetřování
mohlo skončit.
Převážná část našich pedagogů je tváří v tvář šikaně bezradná.
Jak už jsme zmínili v předchozím čísle Rodiny a školy, většině z nich
chybí teoretické i praktické vybavení, a i když mají snahu věci řešit,
velmi často se dopouštějí řady nenapravitelných omylů. Naším cyklem o
šikaně, kterým nás provází etoped a "specialista na šikanu" dr.
Michal Kolář, bychom rádi přispěli k větší informovanosti učitelů i
rodičů a také k vědomí, že za určitých podmínek je možné se šikaně
ubránit.
Jak se bránit šikaně I.
Východiska první pomoci
Každá účinná obrana musí vycházet ze znalosti protivníka, platí to
jak pro odhalování zločinu, léčení nemoci, tak i pro šikanu.
"Pedagog, který chce pomoci a neublížit musí znát dvě podstatné věci.
Potřebuje porozumět šikanování ze tří praktických pohledů a rovněž
potřebuje vědět, jak funguje zakrývající a protiúzdravný systém, tzv.
komplot velké šestky," vysvětluje Michal Kolář. "To jsou dvě
nezbytná východiska pro účinnou metodiku první pomoci. Ten, kdo tyto věci
nezná, a tudíž je nerespektuje, pracuje rizikově a v zásadě vždy chybně."
Tři praktické pohledy
Etoped dr. Kolář popisuje šikanování ze tří praktických pohledů,
které považuje za důležité: pohled z vnějšku - ten chápe šikanování
jako nemocné chování, a dva pohledy zevnitř, rozumějící šikanování
jako závislosti a jako těžké poruše vztahů ve skupině. Při řešení
konkrétního případu se žádný z nich nesmí opomenout.
Zpověď oběti počátečního šikanování
Šikanování jako nemocné chování
"Pohled na šikanování jako na nemocné chování či patologické
chování se zaměřuje na jeho nejnápadnější projevy, které porušují školní,
nebo dokonce trestné právní normy. Tento pohled je nejběžnější a většinou
také jediný. Pro první orientační posouzení je však nezbytný a
nezastupitelný, v tomto smyslu definujeme šikanování následovně: Jeden
nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka
či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci," uzavírá definicí
odborník.
Brutální projevy šikanování se však odehrávají uvnitř skupiny,
"za zavřenými dveřmi", proto je důležité, aby si učitelé všímali
i "jemnějších" projevů násilí a manipulace. Ty většinou provázejí
tzv. počáteční stadium šikany. (Její velmi přesný obraz poskytuje
autentická výpověď oběti - viz text na konci článku.) Tím je někdy
možné zabránit takovým projevům agrese a manipulace, které vycházejí
najevo až při šetření pokročilých či "provalených" šikan a připomínají
víc atmosféru thrillerů a hororů než prostředí některé z našich škol.
"Repertoár" agresorů bývá neuvěřitelně pestrý - od slovní
agrese, vyhrožování, krádeže a ničení věcí, násilných a manipulačních
příkazů (jakým je například nošení ponižující cedule, nebo dokonce
pití moče či onanie před ostatními) až po brutální fyzickou agresi. V
knize Skrytý svět šikanování ve školách uvádí Michal Kolář desítky
projevů šikany, které vyšly najevo během vyšetřování na některých našich
učilištích:
- Agresoři drží oběť na zádech, odhalí jí břicho a házejí kovovou
mincí na pupek (tzv. pupendo), případně otevřenou dlaní nebo hranou
ruky bouchají oběť do břicha (tzv. pigbelky).
- Hromadné kopání do oběti ("Pojďte si kopnout, je to
zadarmo!").
- Bodání nožem do hýždě, říznutí nožem do nohy, naříznutí ušního
boltec žiletkou.
- Oběť je mučena a "vynervována" až k sebevražednému či
sebepoškozujícímu úniku. (Např. skoku z okna v 1. poschodí, což má
za následek zlomenou nohu a potlučení.)
- Vážně míněné pokusy o vyhození z okna, shození z mostu a pod.
- Agresoři oběti svážou ruce, na hlavu jí navléknou igelitový pytlík
a pozorují, jak se zmítá.
- Škrcení kabelem, provazem, šálou, páskem (do ztráty vědomí a
strangulační rýhy na krku nebo "jen" do "zmodrání"
obličeje a dušení).
"Vnější pohled slouží také k posouzení toho, zda jsou přítomny
významné projevy násilí a znaky šikany, a to záměrnost, opakovanost,
nepoměr sil a samoúčelnost agrese," upozorňuje odborník.
Nerozluční "kamarádi"
Šikanování jako závislost
Před časem proběhl ve sdělovacích prostředcích příběh Mirka,
kterého spolužáci nutili, aby ostatním klukům kradl občanky a peníze. Na
jejich pokyn dokonce polil na učňáku podlahu benzínem a zapálil ji. Dělal
všechno, co mu poručili. Nakonec se zhroutil a skončil na psychiatrii.
"Mezi obětí a agresorem existuje nesvobodný vztah, jakýsi scénář
skryté spolupráce. Oběť se chová bizarně, jakoby vstřícně, kamarádsky,
někdy běhá za svými trýzniteli jako poslušný pejsek. Je to věc, která
řadu lidí - i specialistů - mate," vysvětluje Michal Kolář.
"Existuje mylný názor, že když má člověk svobodnou vůli, že ho
nikdo nemůže přinutit k tomu, aby udělal něco proti svému přesvědčení.
Znám řadu případů, kdy člověka zlomí a dělají si s ním, co chtějí."
Na počátku závislosti je vlastně běžné hraní se strachem (existuje i
mezi dospělými). Spočívá v nejrůznějších "žertících" a jde
o to, nachytat nebo dokázat tomu druhému, že má větší strach než já a
svůj strach dokonale skrýt. Ze začátku to je legrace, která se najednou přesmykne
do závislosti, jakou známe z drog. Agresor prožívá při trápení oběti příjemné
pocity slasti, které chce opakovat a zvyšovat. Oběť se zpočátku "hře"
podvolí, vyhledává ji, důvodem může být i obdiv k autoritám nebo jisté
"dispozice" z rodiny. Ale pak se začne trápení zvyšovat a její křehké
obrany proti bolesti, ať fyzické či psychické se prolomí.
V oběti se nastartují sebezničující tendence - pocity viny, chronické
deprese. Projev závislosti může jít tak daleko, že oběť s agresorem ztotožní
a považuje jej za kamaráda, obdivuje ho a dělá vše, co jí přikáže.
"Pedagogové se někdy nechají zmást a domnívají se, že si oběť
za všechno může sama. 'Provokoval, tak si to zaslouží!' To je omyl, protože
se tu nejedná v pravém slova smyslu o provokaci. Navíc východisko v této
nepřehledné situaci je jasné: nikdo nemá právo fyzicky ani psychicky týrat
druhého člověka!" zdůrazňuje etoped.
Porozumět šikanování jako závislosti je důležité pro vedení a
interpretaci výsledků vyšetřování. Vyplývá z toho mimo jiné kategorický
požadavek, že nikdy se nesmí konfrontovat oběť s agresorem! Podstatné je vědět
o skrytém scénáři zvláštní spolupráce mezi agresorem a zlomenou obětí
a nenechat se zmást sebezničujícím a bizarním chováním oběti. Například
chlapec v následujícím případu přišel po "popravě" poslušně
druhý den do školy. Zhroutil se až následující den, to však již
definitivně. Nicméně obhájci agresorů to zneužili a tvrdili, že to
ukazuje na jeho lhaní a simulaci.
Všichni volali: "zabte ho!"
Šikanování jako onemocnění celé skupiny
Výchovná komise složená ze zástupců jedné střední školy řešila
obtížný úkol. Měla rozhodnout o spravedlivých a účinných opatřeních v
případě šikany, kde oběť pouze shodou šťastných okolností přežila
svou popravu. Byl jí chlapec, kterého spolužáci pověsili na lustr na dlouhé
šále upravené do smyčky. Tato "poprava komunisty" byla vykonána
do krátké ztráty vědomí a naznačení strangulační rýhy. Vůdcové
nechali manipulativně ostatní o "popravě" hlasovat. Rozsudek byl
bouřlivě přijat většinou. Exekuce začala potupnou cedulí s nápisem
"Komunistovi smrt", kterou vykonavatelé rozsudku připevnili
odsouzenci na záda. Všichni přihlížející sborově řvali a skandovali
"Komunistovi smrt" a další bojová hesla. Potom chlapce vytáhli
tak, že musel stát na špičkách, začal ztrácet dech a obličej mu brunátněl.
To nestačilo, "kati" ho ještě povytáhli, až přestal vnímat a
ztratil vědomí. "Zábava" byla přerušena, někdo mu sundal smyčku
z krku. Chlapec se během krátké doby probral.
"Šikanování není nikdy pouze záležitostí jednotlivce nebo jen
agresora a oběti. Neděje se ve vzduchoprázdnu, ale v kontextu vztahů nějaké
konkrétní skupiny. Je důsledkem těžké poruchy vztahů ve skupině. Ve
zdravém společenství s fungující imunitou dochází podstatně méně k nákaze
a hlavně, když už k ní dojde, lze ji rychle rozpoznat a účinně léčit,"
vysvětluje odborník.
Podle dr. Koláře má onemocnění skupiny svůj vnitřní vývoj, který
prochází pěti stadii. Od počátečního až po rozvinuté. Pět stadií
onemocnění
Ostrakismus
V každé skupině se najdou lidé, kteří jsou nejméně uznávaní, nejméně
oblíbení a právem se cítí nemilováni. Děje-li se tak ve školní třídě,
jde většinou o mírné, převážně psychické formy násilí zaměřené na
"neoblíbence". Ostatní takového žáka více či méně odmítají,
nebaví se s ním, pomlouvají ho, intrikují proti němu, dělají na jeho účet
"drobné" legrácky apod.
Fyzická agrese a přitvrzování manipulace
V náročných situacích, kdy ve skupině stoupá napětí, začnou
ostrakizovaní žáci instinktivně sloužit jako jeho ventil. Může to být před
písemkou, po konfliktu s učitelem, ale také paradoxně v situacích, kdy o
nic nejde - na horách, na brigádách. Pro zvládnutí nejistoty nebo "přežití"
šedivého programu nutkavě vymýšlejí a většinou rychle přitvrzují
"zábavu" na úkor nejzranitelnějšího spolužáka.
"Dochází k mechanismu tzv. 'scapegoatingu', upevňování soudržnosti
skupiny na účet obětí. Zážitek agresorů při týrání slabých a ustrašených
spolužáků může vyvolat u disponovaných jedinců prolomení zábran a oni
začnou agresivní chování opakovat," říká etoped.
Vytvoření jádra
Toto stadium považuje Michal Kolář za klíčový moment, kdy se rozhoduje,
zda se počáteční stadium šikany přehoupne do stadia pokročilého.
"Jestliže se přitvrzeným manipulacím a mnohdy i počáteční fyzické
agresi jednotlivců nepostaví pevná hráz, potom se často utvoří 'úderné
jádro', skupinka agresorů, která systematicky, nikoliv náhodně, začne šikanovat
nejvhodnější oběti."
Většina přijímá normy
V tomto stadiu pokročilé šikany jsou normy agresorů přijaty většinou a
následkem toho dojde ve skupině k šokující proměně. "Je to něco
podobného, jako když virus přemůže buňku a plně ji ovládne," vysvětluje
etoped. "Buňka zůstává navenek zachována, avšak místo aby fungováním
organismus podporovala, zevnitř ho rozkládá. U členů "virem" přemožené
skupiny dochází k vytvoření jakési alternativní identity, která je zcela
poplatná normám vůdců."
Totalita neboli dokonalá šikana
Žáci jsou rozděleni na "otrokáře" a "otroky", kdy
agresoři sebe sama označují za nadlidi, krále atd. a své oběti za podlidi,
poddané atd. Otrokáři využívají na otrocích všechno, co je využitelné,
od peněz po školní znalosti. Největším důkazem moci nad těmito otroky je
to, že jim otrokáři mohou způsobit bolest, znásilňovat je všemi způsoby,
a oni nejsou schopni se bránit. Čas pracuje převážně pro nárůst a
zdokonalování násilí. V malé skupině zcela vítězí zlo, nápadně podobné
fašismu.
"Pro ty, kdo chtějí se šikanováním bojovat, mají stadia vnitřního
vývoje mimořádnou důležitost. Je nutné vědět, že existuje zásadní
rozdíl ve vyšetřování a v první pomoci u stadia počátečního (1. - 3.)
a u pokročilého (4. a 5.). Podstatný je také fakt, že celková léčba
skupiny, která je k zastavení epidemie klíčová, musí přísně rozlišovat
jednotlivá stadia onemocnění," shrnuje Michal Kolář.
Zuzana Fojtíková
(Příště: zakrývající a protiúzdravný systém. V článku byly použity
citace z knihy Michala Koláře Skrytý svět šikanování ve školách, Portál
1997, 2000)
Zpověď oběti počátečního stadia šikanování
(doslovný přepis)
- nadávaj mi
- dělaj mi naschvály
- maj na mě poznámky, když přídu po nemoci
- rejpaj do mě
- když se učitel rozhoduje, koho vyzkoušet, dycky mu poraděj mě
- když nejsem ve škole, říkaj učitelům, co není pravda
- když něco provedou, snažej se to svalit na mě
- když učitel se zeptá, jestli někdo má tahák, hned se všichni ozvou,
že ho mám já
- vo hodině, když je písemka, tak z ničeho nic se ozve, abych neopisoval
- zničeho nic na mně přistane houba a pak, když je obtisk na zdi, tak to
hoděj na mě
- všichni maj strašnou radost, když dostanu špatnou známku
- když sem služba, tak všichni schválně udělaj ve třídě nepořádek
- nepustí mě mezi sebe, když si povídají
- když si řeknu o sešit, tak řeknou, že ho nemaj dopsanej a pak ho pučej
někomu jinýmu
- ve frontě na oběd mě předbíhají
- když čteme o nějakém blbci, hned říkaj, že je to o mně
- když je ve třídě smrad, hned řeknou, že jsem si prd
- povyšujou se nade mnou
- nic mi nepučej
- když něco udělám, hned to všem řeknou
- plivou mi na židli a na všechny ostatní, abych si nemohl najít jinou
- na výtvarce si ode mě vezmou štětec a nic mi neřeknou a maj z toho
strašnou srandu, když ho hledám
- když o matyce někdo počítá na tabuli, tak mu raděj a řeknou mu výsledky,
ale mně ne. Když už mi poraděj, tak špatně
- někdy mi tašku zamknou do skříně a říkaj, že od ní nemají klíč
- když se učitel zeptá, kdo chybí, tak místo mého jména řeknou nadávku
|