Modlitba Páně - z knihy "Zjevila se Boží milost"

[Willy]

5. října

Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme těm, kdo se provinili proti nám. (Mt 6,12)

Čím nás Kristus vykoupil? Tím, že vzal na sebe veškeré nepravosti všech lidí a nikdy si nenaříkal. Nemusíme za žádný hřích pykat – to už udělal náš Spasitel – ale Pán Bůh používá nedostatků našich bližních, aby nám připomněl, co dlužíme my jemu. Uvědomíme si, jak nás to bolí, když nás někdo odstrčí, a že podobně jednáme s Pánem. Náš bratr možná ani neví, že nám ublížil. Uvědomme si konečně, že jsme v Boží ruce a že ani píchnutí špendlíkem neujde pozornosti našeho Pána a neděje se mimo jeho vůli. Bez Boží vůle nekápne do našeho kalicha ani kapka vína či hořkého léku. To všecko má sloužit jako lék proti našim nectnostem. Pán to dopouští, aby nás probudil, očistil, uvedl na hlubinu, aby to, co nám od bratra způsobilo bolest, nás uvedlo na stopu nectnostem, kterých jsme se my dopustili vůči bližním a vůči Pánu Bohu. Odpuštění a snášení je lehčí, ba stává se dokonce sladkým a blaženým, když v těch, kdo se na nás dopouštějí různých křivd, vidíme Boží spolupracovníky k dokonání našeho vykoupení. Nejen že všecko musí sloužit k nejlepšímu, ono všecko opravdu k nejlepšímu slouží. Je to taková veliká dílna pod jedním vedením, k dosažení úspěchu, k dosažení toho, co si Pán Bůh předsevzal, totiž změnit adamovskou přirozenost do podoby Kristovy, od slávy v slávu, od milosti v milost – nikoliv najednou ani bezcílně a náhodně. Pán pracuje cílevědomě na proměně naší podstaty, na naší výchově a přípravě, abychom mohli vejít do Otcova domu a přebývat tam ve slávě s ním.
Když nám to dojde, budeme za rukou bratra vidět ruku Otcovu. Už nám nebude těžké to a ono vydržet. Pak nevracíme ránu za ránu, ale spíš kupíme na bratrovu hlavu řeřavé uhlí. To sice pálí, ale nemůžeme mu to ušetřit. Takový druh pomsty je dovolen. Příležitost k tomu nemůžeme vynucovat, musíme vyčkat, až nám Pán sám vydá bratra do ruky a on si pak musí nechat líbit, že mu s láskou posloužíme. Činíme to pak ve vší prostotě, aniž bychom mu něco vyčítali. „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme všem, kdo se provinili proti nám.“

[Willy]

12. října

Vysvoboď nás od zlého. (Mt 6,13; 1 J 5,18–20)

Než se budeme zabývat prosbou „Vysvoboď nás od zlého“, chceme se nejdříve ztišit při pohledu patření na to vítězství, které ten Pravý vybojoval nad tím zlostníkem. Jestliže ve všem záleží na tom, abychom znali Boha jako svého Otce, hotového a mocného nám pomáhat, pak je neméně důležité si uvědomit, co už vykonal, vědět, že vykoupení se již stalo. Někteří lidé se mohou roky a desítiletí modlit za odpuštění hříchů a při tom nevědí, že Beránek Boží je už nesl, že jejich vinami poskvrněnou minulost již zahladil, že Pán Bůh všecky naše hříchy na něj položil – jenže my je tam také musíme vidět:
„Hospodin uvalil na něj nepravosti všech nás.“ Můžeme se nevím jak dlouho modlit a přece nic neobdržíme, když nedovolíme Pánu, aby nám otevřel oči na to, co je psáno. Můžeme se dlouho modlit: „Vysvoboď nás od zlého,“ ale při tom nestát na vítězství, které už Pán Ježíš dávno nad tím Zlým vybojoval. Nemyslí se zde zlo, ale ten Zlý, o němž se mluví v 1 J 5,19. Ani zde se nemyslí zlo, ale osobnost toho Zlého v protikladu k osobnosti Božího Syna. Je hrozné pomyšlení, že svět leží ve Zlém, je pod mocí Zlého, hoví si v jeho náručí. My pak, kteří jsme dle v. 18 narozeni z Boha, jsme v tom Pravém (v. 20). „Víme, že kdo se narodil z Boha, nehřeší, Syn Boží ho chrání a Zlý se ho ani nedotkne.“ [v. 18] Jaké je to postavení, v němž se nás ten Zlý ani nedotkne? Je potřebí, abychom si především uvědomili, co už Pán Ježíš vykonal, jaké postavení zaujímá vůči nepříteli. A kdo je v něm, vstupuje do téhož postavení. „Naše víra je to vítězství, které přemohlo svět,“ a víra není nic jiného, než zaujímat postavení v Pánu Ježíši vůči Zlému. „Na světě soužení míti budete, ale doufejte! Já jsem přemohl svět!“
Ano, náš Pán nepřítele přemohl. Blaze těm, kdo nikdy nezapomínají, že mají co činit s krutým vladařem, který si nárokuje vládu nad světem, který drze vystoupil proti Pánu Ježíši a nabídl mu svět, jestliže se pokloní satanu. Pán Ježíš však uplatnil Boží nároky a blaze těm, kdo s ním vůči Zlému uplatňují nároky Boží. Jsme jako ovce mezi vlky, ale vyzdvihujeme vysoko moc vítězství nad „bohem tohoto světa“, jak satana nazývá Bible.

[Willy]

13. října

Vysvoboď nás od zlého. (Mt 6,13)

Touto modlitbou prosíme také o vysvobození od vlastního já. Moc Zlého sahá tak daleko, jak daleko sahá moc našeho já. Dovolili jsme Zlému, aby nás odloučil od Pána Boha. Tak jsme se dostali pod moc Zlého a on svá práva na nás uplatňuje. Vítězství nad nepřítelem můžeme dosáhnout jen vydáním vlastního života Pánu, který nás vykoupil, vysvobodil z moci Zlého. Musíme zaujmout postoj proti vlastnímu životu a postavit se na Boží stranu. Kde hájíš svůj život, své zájmy, svá práva, své nároky, svou čest, tam má přístup nepřítel. Pán Bůh zlomil nad naším životem hůl. „Kdo chce svůj život zachovat, ten jej ztratí.“ Kdo však se ho vzdá, ten skrze JEHO hrob a zmrtvýchvstání najde ten pravý život. Tam, kde ještě objevíš něco vlastního života, věz: máš záštitu a skrýš v krvi Beránkově. Všecko vlastní musí ve smrt, a to je proces na celý život. Vysvobozuje jen Pán Ježíš, žádná vlastní námaha.
Je tu však ještě jedno vykoupení, na které čekáme (Ř 8,23–24). Naše tělo je ještě napadnutelné nepřítelem, který vládne smrti. Smrt je odplatou za hřích. Nemáme vlastně právo na život. Svou smrtí odňal Syn člověka právo na naše tělo tomu, který s andělem Michaelem zápasil o tělo Mojžíšovo. Zachránil tak naše těla pro sebe, pro svou službu. Vykoupil naše údy, zotročené hříchem a propadlé satanu. „Poslední nepřítel, který bude přemožen, je smrt.“ Poslední vítězství, poslední ovoce výkupného díla Kristova se zjeví teprve až naše těla půjdou tou původní, přirozenou, Bohem určenou cestou, nebudou muset projít smrtí, ale budou proměněna. A když vyhlížíme k vytržení, k příchodu Páně, nezapomínejme, že naše těla propadla smrti a že na ně nemáme právo. Kristus nás vykoupil a jsou-li tu nějaká práva, pak jsou to práva našeho Vykupitele. Očekáváme, že naše těla vyrve i tomu poslednímu nepříteli, smrti. Rozhodně však nezapomínejme: naše těla, všecko, co je naše,
propadlo smrti. Do jaké míry se Pánu líbí, aby už nyní na našich tělech zjevoval moc svého vzkříšení, to je jeho věc. Chceme kráčet krok za krokem – ne za svými ideály a nápady, ale za Beránkem, až na horu Sijón.

[Willy]

14. října

Tvé je království, i moc, i sláva, na věky. (Mt 6,13)

Pravděpodobně Pán Ježíš tato slova nepřipojil, ale jsou jakýmsi AMEN prvotní církve. Nejsou totiž v některých důležitých rukopisech. Ať je rozdíl mezi Božím a lidským slovem jakkoliv obrovský, v tomto případě ustupuje do pozadí právě proto, že je to „Amen“ církve k této jedinečné modlitbě, které učil Pán Ježíš své učedníky a která platí pro všecka pokolení. Učil je modlit se „Přijď království tvé“. Oni věří ve vyslyšení modlitby, kterou Pán jim vložil do úst a odpovídají svým „Amen“. Pán přijímá s modlitbou, kterou mu přinášíme, i naše Amen.
Tvá je moc! Náš Pán a Spasitel čerpal veškeré síly těla, duše a ducha z Boha, a tak nám předvedl, co je skutečný život z Boha a co má být normálním životem Božích dětí. Při svém křtu byl Pán Ježíš naplněný Duchem svatým (L 4,1), jím byl vedený na poušť a ve 14. verši čteme, že se „v moci Ducha“ vrátil do Galileje.
Bůh nám nedal ducha strachu, nýbrž Ducha moci, lásky a kázně. V moci Ducha Pán Ježíš kázal, svědčil, působil, v moci Ducha se obětoval. Pro všecko, co Syn člověka žil, konal a trpěl, dostával a bral všecku sílu od Otce. Prohlásil, že „sám od sebe nečiní ničeho“ a z epištoly k Židům víme, že se obětoval skrze Ducha věčného a vyprázdnil kalich hořkosti až do dna. „Skrze Ducha věčného“ a přece přišel okamžik, že by se byl zhroutil, kdyby jej anděl z nebe nebyl posiloval. Boží Duch dává našemu tělu novou pružnost. A přece přišla v životě našeho Spasitele chvíle, kdy mu musel Otec poslat svého posla k tělesnému posílení v boji, jehož hloubku a závažnost snad plně pochopíme až jednou na věčnosti. Protože Pán Ježíš prošel mdlobou smrti, můžeme z jeho moci přijímat posílení v naší mdlobě. „Blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě, těm, kteří se vydávají na pouť. Když se ubírají Dolinou balzámovníků, učiní ji prameništěm, včasný déšť ji halí požehnáním. Pokračují stále s novou silou, objeví se před svým Bohem na Sijónu.“ [Ž 84,6–8]

[Willy]

15. října

Tvá je moc. (Mt 6,13)

V Bohu je nevyčerpatelný zdroj síly. Už když se podíváme do přírody, žasneme nad mohutností sil, které zde působí a jež náš Pán Bůh ovládá a drží pevně ve své ruce. Boží moc je nevyčerpatelná. Když dospějeme na konec svých sil, On obnovuje naše síly jako perutě orla, jen když se nesnažíme pokračovat ve vlastní síle. Když Pán Ježíš odcházel k Otci, loučil se slovy: „Je mi dána – od Otce, jehož je moc – veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,18–19) Je možné, že i tam, kde jsme úplně u konce s vlastními silami, nám Pán svěří úkoly, které přesahují náš rozhled, jen když se naučíme věřit, že dá také patřičné zmocnění ke všemu, co od nás požaduje. Sami v sobě nemáme žádné zdroje síly. Ale v našem Bohu, Otci, Synu a Duchu svatém, je nevyčerpatelná plnost moci, z níž smíme vírou čerpat. Tak můžeme přijímat Boží moc, jejíž přirozeností je, že se s ničím jiným nespojuje.
„Tvá je moc.“ Dospěl jsi na konec své síly, a to nejen tělesné, ale i duchovní? Zdají se ti lidé, s nimiž jsi denně ve styku, nesnesitelní? Valí se na tě denně nová břemena? Věz, to je škola, v níž se máš učit modlitbě: „Tvá je moc!“ Jinak by se z tebe snadno mohl stát člověk, který by s pohrdáním pohlížel na druhé a příkře soudil ty, kdo se zhroutili. Jen Pán Bůh sám ví, čím kdo prochází. Abychom se naučili čerpat z Božích zdrojů moci, musíme nakonec všichni ztroskotat, dospět na konec svých sil a možností, neschopní dál milovat, nést a vytrvat.
„Tvá je moc.“ I zde platí: Cvičení dělá mistra. To však neznamená nějaké hromadění moci. Pavel znal dobře svého Pána, a proto věděl, že žádné nakupené zásoby moci nemohou stačit pro službu v Božím království, ale že musí den za dnem čerpat z Boží plnosti moc, moudrost, lásku a nosnost. Jen to, co pochází přímo shůry, nepodléhá zkáze, nepáchne sebeuspokojením, ale spojuje člověka čím dál více se svrchním světem, aby se tak čím dál více mohla zjevovat Boží moc. To je svatá Boží výchova.

[Willy]

16. října

Tvé je království. (Mt 6,13)

Tato slova vyjadřují obsah celé modlitby a kladou otěže do ruky Boha Otce, od něhož pocházejí všecky věci a k němuž všecko směřuje. Když se modlíme „Otče náš“, odříkáme se vlády. Vyznáváme, že už si nechceme vládnout sami, nechceme se pohoršovat, když nás druzí nerespektují. Pán Ježíš za všech okolností hledal toliko vůli Otcovu a byl tak schopný podrobit se nejhanebnější popravě. To bylo také odstoupení. Jaký pokoj spočívá v tom, když už nemusíme vládnout, a to ne snad proto, že by nám otěže vyklouzly z ruky únavou. Nepouštíme je na zem, ale vkládáme je do ruky Otcovy. To přináší pokoj do zaměstnání a do srdce, i celé tělo okřeje. Místo abychom se mučili prací, která není pro nás, odstoupíme. V tom okruhu a v té práci, kde stojíme, chceme už nadále vykonávat pouze Boží vůli.
Vyznání „Tvé je království“ souvisí úzce s prosbou „Vysvoboď nás od Zlého!“ Řekli jsme si, že ten Zlý je protikladem toho Pravého a že s vítězstvím Pána Ježíše je spojená porážka Zlého. Do jaké míry při nás ztrácí půdu ten Zlý, do té míry v našem životě zakořeňuje Boží království – nejdříve v srdcích věřících, posléze mezi všemi národy. Podle Zj 12,9 byl „veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, svržen na zem a s ním i jeho andělé.“ Pak zní nebem vítězný chvalozpěv: „Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha a vláda jeho Mesiáše. Neboť byl svržen žalobník našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti.“ (Zj 12,10–11)
Boží království přichází tam, kde je nepřítel přemožený. Nemůžeme se upřímně modlit „Přijď království tvé“, pokud má v nás satan ještě nějaké místo. Jedině skrze Beránkovu krev, slovo svědectví a nemilování vlastního života je satan přemáhaný. Děje se to ukřižováním s Kristem a smířením skrze krev Pána Ježíše, jež je v našem životě realitou.
Beránek nás vykoupil svou prolitou krví od budoucího hněvu, od soudu. Tuto krev nyní smíme pít a čím více se v nás projevuje Beránkova povaha a mizí lví, tím plněji a podstatněji se stáváme občany nebeského království, tím více se v nás Boží kralování projevuje. Pak můžeme říci „Přijď království tvé“ do našeho malého světa, do naší rodiny, do našeho zaměstnání, do našeho konání a spočívání.
Tvé je království. Boží Beránku, Tvá vláda přišla a prosazuješ ji čím dál hlouběji a plněji!

[Willy]

21. října

Tvé je království, i moc, i sláva, na věky. Amen. (Mt 6,13)

Satan řekl: „Říše světa patří mně!“ Ale náš Pán mu svým vítězstvím odpověděl: „Nikoli, jsou mé!“ Ještě to není zjevné, že by mu bylo všecko poddané. Očekáváme, až budou viditelně všichni jeho nepřátelé poddáni pod jeho nohy. Satan je přemožený a „Bůh pokoje brzo srazí satana pod vaše nohy“ (Ř 16,20). Satan je pod nohama Pána Ježíše a brzy přijde chvíle, kdy bude i pod nohama církve, až Bůh pokoje ukončí všecky boje. „Zvítězili nad ním skrze krev Beránka.“ Dali se Duchem svatým vést od stupně ke stupni, od vítězství k vítězství – do celého dědictví, které nám zanechal náš Pán, když umíral na kříži. Hlava zvítězila, teď mohou vítězit i údy. I když odchází generace za generací, ubíhají roky a desítiletí a boj je čím dál krutější, než jeho údy uvidí zjevení jeho plného vítězství, moci a slávy, nemalomyslní, ale denně znova zpívají: „Tvé je království, i moc, i sláva. Amen.“ Je jim jasné, že vítězství Pána Ježíše má nekonečně hlubší význam, než kdy tušili. S každým tavičským tyglíkem, s každým soužením vkládá Pán do jejich srdcí více moci věčného života.
Jsme děti věčnosti a těm není dlouhá chvíle, jak bývá dětem časnosti. Tělesné smrti budou s příchodem Páně vytrženi jen ti, kteří zde na zemi žili „vytrženým“ životem, byli vysvobozeni z hlodajících zubů času, protože mají v sobě život věčnosti. Těm se boj nikdy nezdá příliš palčivý. Nyní se koří tam, kde dříve byli sváděni k netrpělivosti, a znova a znova si prozpěvují: „Tvé je království!“ Satan jim neimponuje. A když se někdy zdá, že ztrácejí půdu pod nohama – nedají se zastrašit, ale zpívají píseň Beránkovu. Ať jsme jakkoliv slabí, ať pozbudeme vše, co máme, ať třeba v Boží službě musíme vyklidit pozice kdysi vybojované, ať nevidíme žádné východisko: „Tvé je království, i moc, i sláva, na věky.“
Tak jdeme od vítězství k vítězství. A tam, kde si satan myslí, že může slavit svá vítězství a že nám připravil (zdánlivé) porážky, patříme na Pána Ježíše, protože jsme stále hlouběji uvádění do skrytého života s ním. Tam jsou moci k vítězství. Nejsme z tohoto světa, jsme zrozeni shůry a spočíváme v ranách Kristových. On zvítězil a my vítězíme skrze krev Beránkovu. Haleluja!

Tvé je království, i moc, i sláva, na věky. Amen.