Velebení - z knihy "Zjevila se Boží milost"

[Willy]

22. října

Tehdy začal Ježíš kárat města, ve kterých se stalo nejvíc Jeho mocných činů, že nečinila pokání.
V ten čas pak Ježíš řekl: „Velebím Tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým.“ (Mt 11:20, 25)

Tyto verše nám dávají nahlédnout do potíží služby, kterou náš Pán a Spasitel konal podle Otcovy vůle během svého pozemského života. Namáhal se do krajnosti v Chorazin, v Betsaidě a v Kafarnau. Dalo by se říci, že se v nich úplně vyčerpal. Snažil se ze všech stran je oslovit - ale nic se zde nezměnilo. Čím více nasadíme, tím mučivější je pocit neúspěchu. Všecko marné! Už neměl, co by více nabídl. Stojíme zde před jednou z nejvážnějších chvil v životě Pána Ježíše. Temnota, těžké, neproniknutelné hádanky tíží Jeho ducha a skličují mysl.
Pole, na němž se namáhal, nepřineslo ovoce, jen samé trní a bodláčí. Dotklo se jej prokletí, vyslovené nad zemí při pádu člověka. „Vydá ti jenom trní a hloží.“ [1M 3:18] Měl-li náš Pán přivést zpět k Bohu to, co se Mu hříchem odcizilo, musel zakusit jako nikdo jiný to prokletí vyslovené nad zemí. Jinak by nemohl zlomit naše prokletí. Postavil se pod trampoty s polem, prokletým kvůli hříchu člověka. Během svého pozemského života udělal ty nejbolestnější zkušenosti, když Mu nikdo, ani vlastní matka nerozuměla, a vlastní učedníci Mu chtěli zabránit jít cestou, kterou Mu určil Otec a která jediná vedla k naší spáse. Tam, kde vykonal své největší a nejslavnější činy, sklidil jen nevděk a zatvrzelost. Tu si vzpomněl na soud, který kdysi postihl Sodomu a Gomoru. Zodpovědnost, kterou na sebe galilejská města naložila, když slyšela svědectví Syna člověka a Syna Božího, stála v celé své tíži před Jeho zrakem. To jsou ostny, které pronikají hluboko do těla, utrpení ducha, kdy vás ovane dech smrti. Pole je tento svět, a lidé, města a vesnice, kde Pán pracoval, přinášely očividně jen hloží a trní.
Jak se dostal Pán Ježíš přes úskalí těchto temných chvil, když Mu peklo hučelo do uší: „Nadarmo! Zbytečně! Nenamáhej se dál s láskou o lidi. Vidíš, že o to nestojí. Obejdou se bez Tebe. Nedostaneš je z hluboko vyjetých životních kolejí. Se všemi svými divy nic nového u nich nevypůsobíš!“ Když všecko spolupracuje k tomu, aby Mistra znechutilo či pohoršilo, když stojí před zkušeností, na níž zjevně nebyl připraven, utíká se ke svému Otci, sklání se před Ním, velebí Jej, protože ví, že ve všem, i v těch nejbolestnějších zkušenostech má co činit s Otcem. Velebí Otce, vzdává Pánu Bohu čest a ztišuje své srdce ve věčném Božím předuložení.

[Willy]

23. října

V ten čas Ježíš řekl: „Velebím Tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče. Tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od Mého Otce a nikdo nezná Syna, než Otec, ani Otce nikdo nezná, než Syn - a ten, komu by ho Syn chtěl zjevit.“ (Mt 11:25-27)

Města nesou obrovskou zodpovědnost a Pán Ježíš ji vyslovuje. Zároveň však vylévá své srdce před Bohem, když Mu říká: „Otče, tak se Ti zalíbilo. Ty jsi tyto věci skryl před učenými a moudrými, abys maličkým zjevil svoji spásu.“ To je jediná cesta, na níž můžeme uniknout hloží a trní, které nám plodí hříchem prokleté pole. To je cesta, na níž můžeme uniknout skličujícím, pokořujícím zkušenostem lidského bytí. Spočívá v tom, že v bolestných zkušenostech nehledáme dílo satana, lidí, důsledek pádu, ale všude vidíme vševládné Boží uložení. „Ty jsi jim to skryl a tak to nemohou vidět,“ říká Pán Ježíš Otci. A vůle Otcova není něco, s čím by se Pán Ježíš smiřoval jen stěží a po dlouhém zápase. Nikoli! On velebí Otce, že jedná tak, jak jedná. Spočívá v Otcově vůli. To, co se líbí Otci, se líbí i Jemu. Vždyť Otec Mu všecko dal a nikdo nezná Otce, jedině Syn a ten, komu by chtěl Syn zjevit. Syn nechce nic jiného, než co chce Otec. Vždy znovu se orientuje na Otce. Tak to, co by na té či oné věci Jej mohlo pohoršit, vede Syna jen tím hlouběji do srdce Otcova. To je cesta, na níž se prokletí obrací v požehnání, kde trní a hloží lidského života se stává plodným pro Boha.
Tak nás pohoršení určená - lidsky řečeno - k tomu, aby nás vyvedla z míry, uvádějí hlouběji do srdce Otcova. Protože Pán Ježíš to všecko prodělal a musel se utíkat do Božího srdce, aby Jej pozemská služba nepohoršovala, může zvát k sobě všecky obtížené, pod břemenem se hroutící, aby u Něho, který je schopný proměnit prokletí v požehnání, mohli ztišit svá srdce.
Tak „náš neúspěch zaručuje Boží úspěch.“ (D. Martin Kähler)

[Willy]

24. října

V ten čas Ježíš řekl: „Velebím Tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým.“ (Mt 11:25)

Když nám Pán pootevře kousek nebe, když dovolí, by temnými mraky životních zkušeností padly paprsky potěšení, pak je to Duch Boží, který nás tak zachovává od pohoršení a dává nám i přes lidská zavinění výhled ke zdroji - řídí náš pohled k Otci. „Ano, Otče, tak se ti zalíbilo." To udělal Otec Zde se vzájemně prolíná lidská vina a Boží předurčení. Vše, co Otec určil, se musí naplnit. Ať se děje, co se děje, opakujeme druhou prosbu modlitby Páně, posvěcujeme jeho jméno, místo abychom potahovali k zodpovědnosti lidi, kteří nás nepřijímají. Všecko má dvě stránky. Musíme se vyvarovat toho, abychom ve vlastním duchu chtěli strhávat oheň z nebe. Od první po poslední stránku Bible jdou tyto dvě linie vedle sebe: vševládný Bůh a zodpovědnost lidí, kteří Pána nepřijímají. Jak je to možné, poznáme jasně teprve, až nebudeme vězni úzkých mezí lidské logiky.
Tím, že Pán Ježíš velebí svého Otce a posvěcuje jeho jméno i uprostřed nejtemnějšího vedení, uvědomuje si vlastní slávu a nevidí v trpkých zkušenostech, kterými procházel v Chorazin a Betsaidě, nějakou porážku. Chorazin a Betsaida nejsou nedobytná města, nad nimiž by se musel pohoršovat, ale sjednocen s Otcem smí říci: „Všechno je mi dáno od mého Otce a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to chtěl Syn zjevit." Copak v Chorazin nechtěl Syn Otce zjevit? I zde narážíme na hlubiny Božího myšlení, na něž naše ubohá logika je krátká. Tu platí: ztišit se velebit a nepohoršovat se. Vládne Pán Bůh a dobře všecko řídí. On nevyvolil mnoho mocných, ani mnoho urozených. „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny," říká Pán Ježíš. „Když ta velká města o mně nic nechtějí vědět, obracím se k maličkým. Jen pojďte ke mně. Smíte na mne uvalit svá břemena - jsem pocvičen v nošení mnohem těžších." Bůh uvalil na svého Syna viny celého lidstva. Všecko, co musíme vléci na své pouti domů, je ničím ve srovnání s obrovským břemenem, pro jehož nesení Otec na celém světě nikoho nenalezl.
Milá duše, jaké těžké břemeno tě dnes tíží? Pán Ježíš šel se svým břemenem svým břemenem do svatyně k Otci a dostalo se mu nové svěžesti. Udělej to jako On! On šel se svým břemenem do svatyně a byl tak zachován od toho, aby se v Otci zmýlil. Janovi kdysi vzkázal: „Blahoslavený, kdo se na mne nehorší." Sám musel projít pokušením, že se v Otcově vedení nevyzná.

[Willy]

25. října

„Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké.“ (Mt 11:28-30)

„Komu by to Syn chtěl zjevit.“ Pojďte ke Mně všichni unavení, odložte u mne svá břemena. Já jsem ta svá právě složil u Otce. Pán Ježíš posvěcoval Otcovo jméno a čím více jej velebil, tím lépe mohl sloužit utrápeným a obtíženým. Učme se u Mistra velebit, pak budeme moci své bližní od- kázat na Toho, u kterého jsme sami našli odpočinutí, místo abychom se nad nimi pohoršovali. On volá všecky, kteří těžce pracují a lopotí se, kteří se obtížně vlečou životem. Nežijeme ve světě proto, abychom otročili. Smíme nést jeho jho, smíme se v něm skrýt přede vším, co by na nás chtěli naložit lidé. Učíme se skládat u jeho nohou břemena, která nám On nepřisoudil, abychom tak byli volní pro nesení břemen těch, k nimž nás Pán posílá, abychom jim podle jeho vůle pomáhali. „Pojďte ke mně," říká Pán Ježíš, ne „Jděte pryč, mám toho sám dost k nesení." Nesmíme se nikdy ničím nechat obtížit natolik, abychom pozbyli schopnost těšit druhé obtížené. Občas nám Pán právě v těžkých dobách posílá obtížené a unavené, aby nám po- mohl z naší bídy. A to je ta nejslavnější pomoc, jaké se nám může dostat. Když odkládáme vlastní břemeno, abychom pomohli obtíženým, napodobujeme svého Pána a Mistra, který i v té nejhroznější noci měl srdce pro bolest matky, jejímž srdcem právě pronikal meč a který s láskou pamatoval na učedníka, blízkého jeho srdci. „Dám vám odpočinutí." Naleznete odpočinutí svým duším. Půjdete do penze. Vaše srdce bude nejen osvobozeno od současného břemena, ale vyzvednu vás mnohem výše, na své srdce, kde už vás nebudou mořit žádné starosti.
Pán Ježíš vybízí ty, kdo jej chtějí následovat, aby na sebe vzali svůj kříž, aby se sklonili pod jeho jho, zapřeli sami sebe, nestarali se už, zda něco blaží nebo bolí, ale jen jedno měli na paměti: nést ovoce pro Pána. Takoví se dají vysvobodit z každého strachu, od strachu z lámání vlastního života, ze všeho otrockého strachu před Bohem. Zapírají sebe. Zapření znamená říci o někom, že ho neznám. Tak máme zapřít sebe, přerušit veškeré spojení se svým já a pěstovat obecenství s Pánem.

[Willy]

29. října

Mé jho netlačí a břemeno netíží. (Mt 11,30)

Pod tímto jhem nalézáme odpočinutí pro svou duši, pro neklidného ducha, roztěkanou fantazii, odpočinutí od nás samých. Kdo nás může znepokojit, když jsme nalezli odpočinutí na srdci Pána Ježíše? Tak nás pád vede blíže k Bohu a otevírá nám netušené hlubiny slávy. Pán Bůh nás neuvádí zpět do rajské nevinnosti, ale vede nás do tichosti, lásky a pokory Kristovy, otevírá nám hlubiny poznání Pána Boha. Duch Boží zpytuje všecky věci a otevírá hlubokosti Boží i hlubinu našeho pádu. Když nám nikdo nerozumí, když hradby nechtějí padnout, když nás všecko svírá - blíž k Tobě, Bože můj!
„Vezměte na sebe mé jho." Jho a kříž jsou vzájemně se doplňující obrazy. Je třeba dát si překřížit své vlastní cesty a pak kráčet dál v jednom jhu s Ukřižovaným. Přijmeme-li toto jho, nalézáme odpočinutí. Ve všech těžkostech, jimiž procházíme, jsou skryté lekce, není v tom nic zbytečného, náhodného, nic, co by nám Pán býval mohl ušetřit. Proto „učte se ode mne!" Kdyby nám Pán to a ono ušetřil, naše lekce z náboženství by zůstaly nedokončené. Se mnou, kvůli mně, skrze mne se podrobte všemu, co máte snášet. Nikdo vám nenaloží nic, co bych já nepodepsal, co by nepatřilo do vaší výchovy. Zaujměme své místo na srdci Pána Ježíše, pod jhem svého Spasitele. Pak i my budeme naplněni Duchem velebení, radostného ztišení, Duchem nové lásky. „Ti, kdo očekávají na Hospodina, nabývají nové síly," i síly k nesení, aby mohli jít mezi lidi, sloužit jim, milovat je a neumdlévat.