Jo Willy, ani Pán Ježíš není křesťan, protože tvrdí, že není Bůh.

Má svého Boha, kterému slouží.

:-))

Opravdu ?  Zase jen trinitární DEZinterpretace Písma.

Já také jsem.  I ty také jsi.

Já jsem říká každý člověk na zemi v mnoha situacích.

I anděl Gabriel říká: Já jsem Gabriel....

I ten uzdravený slepý od narození (Jan9) říká "Já jsem"

Ale podobně jako Standa to otočím a zeptám se na základě zjevení, jehož se dostalo od Boha Otce Petrovi.

Mt 16:16 Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“ 

Řekni nám - může Syn živého Boha nebýt Bůh? Může jednorozený, tj. jediný svého druhu, Boží Syn nebýt Bůh? To bych také mohl říct o tobě, že nejsi člověk a zeptat se tě, jak víš, že jsi člověk, kde to je v Bibli napsáno?

/ může Syn živého Boha nebýt Bůh? /

Samozřejmě.  Syn Boží, Syn Boha nemůže být Bůh.

Bůh je JEDEN.

Syn Boží, Syn Boha v hebrejském myšlení a vyjadřování, v myšlení pisatelů Písma, vůbec neznamená pohansko-helénsko-platónské představy o Synu Boha.

K tomu si stačí pořádně číst Písma Starého zákona k pochopení, co znamenalo Syn Boží a komu a proč se to pojmenování dostalo.

To pouze v pohanství.

Jak se trefně píše v knize "Doktrína o Trojici":

     "Pro hodně ze zmatku, který překáží jasnému myšlení o Bohu, lze vyhledat prvotní příčinu: Nepočítali jsme se změnami významu slov účinkem času a důsledkem přesazování jazyka z jedné kultury do druhé. Typickým příkladem je výraz “Boží Syn”. Většina si dnes automaticky přestavuje “Bůh Syn”, význam, který původní křesťanské dokumenty vůbec nenesou. “Boží Syn” je titul, který ztotožňuje hlavního herce křesťanského dramatu, Ježíše Mesiáše. “Božími syny” jsou v bibli nazýváni Boží představitelé, hlavně Jeho vyvolený král. Zkreslení významu toho titulu má katastrofální účinky na naše chápání původní víry. Pravé křesťanství musí být utvářeno pojmy, které kolovaly v apoštolském prostředí prvního století a na které se dnes díváme z dálky 1 900 let. Dráha času nás odcizuje od myšlenkového světa apoštolských pisatelů bible. Učinili jsme si nesprávné představy. ..."

U pohanů, v jejich náboženstvích, by ses uplatnil.

A na co bych ti měl odpovědět, milý Willy ?

Nedomnívám se, že bych ti na něco neodpověděl. 

No vidíš to.

A kolik těch Bohů vlastně máš, Willy ?  A rozmnožují se ?

My jsme také skrze víru synové Boží - jsme tedy také Bohové ?

Josefe, Sova kanárka neuléhne - to si piš že ne!

Jednorozený Syn Boží je Bůh.

My všichni ostatní jsme jenom syny adoptivními - právě skrze zásluhy Krista.

(Gal 4,4...)

A protože jste synové, vyslal Bůh ducha svého Syna do našich srdcí, ducha, který volá: ‚Abba, Otče.‘ Takže už nejsi otrok, ale syn. A když syn, tedy i dědic skrze Boha.  

Tobě Stando zjevil Bůh o Ježíši něco víc než Petrovi, než apoštolům ?

Ne Stando.

Bůh je JEDEN.

Nerozmnožuje se a nevytváří rodinku Bohů.

Víra Židů i bible Židů jsou v tom jednoznačné.  A to je víra Ježíše i bible Ježíše. A také apoštolů.

A spasení je z Židů.

Pokud křesťané si zavedli jiného Boha, než mají Židé,  tak mají křesťané  jo problém.

Bůh je skutečně jeden. To, že On sám je vnitřně společenstvím Otce plodícího Syna v Duchu svatém je pro nás neproniknutelným tajemstvím, které nám bylo zjeveno Ježíšem Kristem.

(J 1,18)

Boha nikdo nikdy neviděl; jedinečný Bůh, který je v lůnu Otcově, ten nám o něm pověděl.

/  To, že On sám je vnitřně společenstvím Otce plodícího Syna v Duchu svatém je pro nás neproniknutelným tajemstvím, /

Pro nás toto není neproniknutelným tajemstvím. 

Pro nás, jakož i pro odvěkou víru a poznání Židů o jediném Bohu, včetně apoštolů, pro celou hebrejskou Bibli,  to je nepravda, výmysl.    Stvoření jiného Boha.

/ které nám bylo zjeveno Ježíšem Kristem. /

Ten verš 1,18 má být správně "Syn", ne "Bůh".

J 1:18:   Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v Otcově náručí, ten jej vylíčil.

Nevím o tom nic, že by Ježíš něco takového zjevil. Ani apoštolové o tom nic nevěděli.

..."jednorozený Syn, který je v Otcově náručí,"...

Už jsem ti jednou vysvětloval, že sova kanárka neuléhne!

Bůh sice může (a dokáže) stvořit odlišné tvory všeho druhu.

Bůh však zplodí zase jenom Boha!

Nezakládá rodinku Bohů, další generace Bohů.

Boží Syn v hebrejském smyslu slova, v jakém je psáno Písmo svaté, neznamená Bůh Syn, jak to překroutili pohansko - helénsko - platónští myslitelé, kteří se vedrali do křesťanské církve.

Bůh je pro lidi nepochopitelným tajemstvím.

Bůh je Duch - nepotřebuje k plození žádné pohlavní orgány.  Otec plodí Syna věčně; je to trvalý vnitrobožský vztah - vztah duchovního plození v zosobněné lásce - v Duchu svatém.

Ne, Stando.

Bůh neplodí Syna věčně.  Není žádný neumětel, aby mu to trvalo věčně.  Tak je už Ježíš zplozený, nebo stále ještě není zplozený ?

Nevím, proč ty báchorky pořád opakuješ. Je to lež jako věž. Rafinovaná, cílená, nebiblická.

J 17:3:    A to je ten věčný život - aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, jehož jsi poslal, Ježíše Krista.



Věčný život znamená poznání Boha.
Přesně opak toho, co jste si vymysleli - že je Bůh a asi má zůstat nepochopitelným tajemstvím.

Přesně opak toho, co jste si vymysleli - že je Bůh nepochopitelné tajemství a asi má zůstat nepochopitelným tajemstvím.

..."Není žádný neumětel, aby mu to trvalo věčně. "...

Plození Syna Otcem v  Duchu svatém je záležitostí vnitro-božského vztahu. 

A protože Bůh je věčný a neměnný v čase, jinak tomu vlastně ani býti nemůže.

(1 Tim 6,13 ...)

Přikazuji ti před Bohem, který dává všemu život, a Kristem Ježíšem, který před Pontiem Pilátem dosvědčil dobré vyznání,  abys zachoval ten příkaz bez poskvrny a bez úhony až do zjevení našeho Pána Ježíše Krista, které svým časem ukáže blahoslavený a jediný Panovník, Král kralujících a Pán panujících.  On jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí nespatřil a nemůže spatřit. Jemu buď čest a věčná moc. Amen.   

My ale víme, že nejenom Bůh Otec má nesmrtelnost, ale víme toto už i o Ježíši Kristu - ten už je také nesmrtelný. Zrovna tak to víme i o Duchu svatém - že je také nesmrtelný.

Protože zde hovoříme pořád o jednom a tom samém Bohu - ten jediný má nesmrtelnost.

/ ..."Není žádný neumětel, aby mu to trvalo věčně. "...

Plození Syna Otcem v  Duchu svatém je záležitostí vnitro-božského vztahu. /

Ne Stando :-)     Není.

To je prázdný, bezobsažný, účelový výmysl.

Ukaž mi někde v Písmu formulaci, že Bůh "plodí" svého Syna.

A já ti ukážu mnoho textů, kde je napsáno "zplodil"   -  vid dokonavý. Něco, co se v nějakém čase událo.

   Uvidíme, kdo těch textů uvede více ..  :-)

/ A protože Bůh je věčný a neměnný v čase, jinak tomu vlastně ani býti nemůže. /

Jo, to chápu.

Když se v roce 325 AD ustanovilo, že Pán Ježíš je Bůh,  tak od té doby to jinak být nemůže. Musí se účelově překrucovat Boží slovo, aby se "dokázalo", že Ježíš nemá počátek - je věčný.

/ (1 Tim 6,13 ...)

Přikazuji ti před Bohem, který dává všemu život, a Kristem Ježíšem, který před Pontiem Pilátem dosvědčil dobré vyznání,  abys zachoval ten příkaz bez poskvrny a bez úhony až do zjevení našeho Pána Ježíše Krista, které svým časem ukáže blahoslavený a jediný Panovník, Král kralujících a Pán panujících.  On jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí nespatřil a nemůže spatřit. Jemu buď čest a věčná moc. Amen.   

Protože zde hovoříme pořád o jednom a tom samém Bohu - ten jediný má nesmrtelnost /

No Stando, to zas je argument jako "poďme na medvedě" :-)

A my také víme, že všichni, kteří dědičně obdržíme život věčný, také budeme mít nesmrtelnost.

   A vůbec to nebude "PROTOŽE zde hovoříme pořád o jednom a tom samém Bohu - ten jediný má nesmrtelnost."  My nebudeme Bůh, a přesto budeme mít nesmrtelnost.

Takže ten argument, jak podšít Pána Ježíše pod "jediného Boha, který má nesmrtelnost", je značně lichý, nulový.

Ř 2:6:   On "odplatí každému podle jeho skutků" - těm, kdo vytrvale konají dobro a hledají slávu, čest a nesmrtelnost, věčným životem;

1. Timoteovi 6:14-16

(14) Abychom zachovali tento příkaz bez poskvrny a výčitek, dokud se neobjeví náš Pán Ježíš Kristus,

(15) které Bůh učiní ve svůj čas – Bůh, požehnaný a jediný Vládce, Král králů a Pán pánů,

(16) který jediný je nesmrtelný a který žije v nepřístupném světle, kterého nikdo neviděl a nemůže vidět. Buď mu čest a moc navždy. Amen. (NIV)

1. Trinitáři říkají, že jelikož je Bůh nazýván „Král králů a Pán pánů“, stejně jako Kristus, musí být Kristus Bohem. To, že se pro dva jednotlivce používá stejný název, však neznamená, že jsou vlastně nějak jedna bytost. Než uděláme jakýkoli závěr o názvu, měli bychom prohledat celé Písmo, abychom zjistili, jak se název používá. Důkladné pátrání odhalí, že výraz „král králů“ jednoduše znamená „nejlepší král“. V Ezdrášovi 7:12 je Artaxerxes nazýván „králem králů“, protože byl v té době nejmocnějším králem. Podívejme se také na Ezechiela 26:7: „Toto říká Panovník Hospodin: ‚Od severu přivedu proti Týru babylonského krále Nabuchodonozora, krále králů, s koňmi a vozy, s jezdci a velkým vojskem.' “ Bůh opět nazývá Nabuchodonozora „králem králů“ v Danielovi 2:37. Nabuchodonozor byl nejmocnějším králem své doby a Bible ho nazývá „králem králů“. Písmo nám tedy ukazuje, že titul „král králů“ z člověka nedělá Boha. V Bibli měli tento titul jiní mocní králové a nikdo nepopírá, že Ježíš Kristus je mocný král, a proto je toho také hoden.

2. V semitských jazycích se genitiv často používal k vyjádření skutečnosti, že něco je „nejlepší“. „Nejlepší král“ byl tedy označen jako „král králů“ atd. Když Daniel odhalil sen krále Nabuchodonozora, Nabuchodonozor nazval Danielova Boha „Bohem bohů“, a to bylo dlouho předtím, než si Nabuchodonozor uvědomil mnoho o pravém Bohu. Jednoduše prohlašoval, že když Danielův Bůh dokáže tak dobře vykládat sny, je „nejlepším bohem“. Když Noe mluvil o budoucnosti Kanaánu, předpověděl, že Kanaán bude „služebníkem služebníků“ (Gn 9:25 – KJV). K vyjádření velikosti něčeho používáme stejnou terminologii v naší anglické mluvě: „Prodej prodeje“ je největší prodej a „dohoda“ je nejlepší obchod.

3. Při správném výkladu je 1. Timoteovi 6:14-16 silným vyvrácením Trojice. Bohužel, řecký text byl přeložen se dvěma různými sklony. Několik verzí, včetně KJV, činí verš tak, že Kristus ukazuje Otce světu: „On [Ježíš Kristus] ukáže, kdo je požehnaný a jediný mocný [tj. Bůh]. Naprostá většina verzí a většina komentátorů však uvádí, že se verš čte jinak. Svědčí o tom, že tento verš lze velmi přirozeně přeložit tak, aby četl, že Bůh způsobí zjevení našeho Pána Ježíše Krista. A to je přesně svědectví zbytku Písma – přijde den, kdy Bůh pošle Ježíše zpět na zem (Skutky 3:20). NASB odvádí dobrou práci, když překládá řecký text a zůstává věrný významu: „...dokud se neobjeví náš Pán Ježíš Kristus, což On učiní v pravý čas – Ten, který je požehnaný a jediný Panovník, Král. králů a pána pánů; kdo jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle; kterého žádný člověk neviděl a nemůže vidět. Jemu buď čest a věčná vláda! Amen."

NIV má stejný význam, ale nahrazením „Bůh“ za „On“ usnadňuje čtenáři verš: „...dokud se neobjeví náš Pán Ježíš Kristus, které Bůh způsobí ve svém vlastním čase – Bůh , požehnaný a jediný Vládce, Král králů a Pán pánů, který jediný je nesmrtelný a který žije v nepřístupném světle, kterého nikdo neviděl a nemůže vidět. Buď mu čest a moc navždy. Amen."

V obou těchto verzích se závěrečná chvála vztahuje k Bohu. Jediný Bůh je ten, kdo je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle, kterého žádný člověk neviděl a nemůže vidět. Tato slova nemohou odkazovat na Krista, který, i když občas přijímá některé z Božích titulů nebo atributů, nelze přesně hovořit o tom, že věčně přebývá v nepřístupném světle nebo jako ten, kterého žádný člověk nevidí.

Důvod, proč tyto verše tak silně svědčí proti Trojici, je nyní jasný. Zjevně se jedná o dvě bytosti – „Bůh“ a Kristus. A z těch dvou je „Bůh“ „požehnaný a jediný vládce“ a způsobí Kristův návrat. Pokud by Kristus byl Bůh nebo rovnocenná část „Trojjediného“ Boha, tyto verše by nerozlišovaly mezi „Bohem“ a Kristem tím, že by „Boha“ nazývaly „jediným vládcem“.

4. Ježíš Kristus dostal od Boha „veškerou pravomoc“. Ježíš Kristus je Hlavou Těla Kristova, tím, kdo bude vzkřísit a soudit mrtvé a bude vládcem příštích věků. Říká se mu „Král králů a Pán pánů“ a jako Boží viceregent jím skutečně je, ale je třeba si uvědomit, že Kristus není nikdy dán.

​

titul „Bůh bohů“. Tento titul je vyhrazen pouze Bohu, zvláště když Kristus není nad Bohem. I po svém vzkříšení a ve svém oslaveném těle stále nazýval Boha „můj Bože“ (Jan 20:17).

Willy ! Jsi křesťan?

Ekrazit

ANO, v případě, že mi uvedeš biblické citáty jako kladné odpovědi na tyto otázky:

ne, nemám, pretože podstatou a uholným kameňom je osoba Krista. buď je pre teba Ježiš len ,,dobrý učiteľ,, stvorená bytosť, bezhriešny človek alebo je Boh zjavený v tele. 

už som ti viac krát písal o Tomášovi ktorý Ježiša nazýva Bohom, o Štefanovi ktorý sa modlí k Ježišovi o Synovi v Žid 1 kde Syn je nazvaný Boh o Izaiášovi ktorý Ježiša nazýva ,,mocný Boh,, o tom že Ježiš a Boh majú v novej zmluve rovnaké pomenovanie ,,Pán,, o tom že Pavel hovorí o Ježišovi že je rovný Bohu...

prosím ťa rosmano napíš aby to bolo všetkým zjavné niečo v znení:

Ježiš je pre mňa dokonalý človek,, anjel... stvorená bytosť a nikdy sa k nemu nemodlím a nie je rovný Bohu... alebo niečo tak aby bolo jasno... On je uholný kameň a môj a tvoj postoj a vyznanie má dôsledok na našu spásu...

rosmano... jeden z nás je bludár... buď ja zbožšťujem človeka, alebo ty upieraš Kristovi jeho Božstvo

To samé vojenské hodnosti. Když je někdo vojín, poručík, plukovník, major, generál, bere se ta nejvyšší hodnost, ne ta nejmenší. Ta nejmenší se bere jen tehdy, když ho chceš urazit. 

Mně to dělají taky. Učil jsem různé předměty, nejvíce hudebku, klávesy, pak češtinu, matematiku, byl jsem zástupce ředitele, správce ICT, ale taky jsem učil tělocvik. Tělocvik ale méně hodin než třeba češtiny, matematiky nebo hudebky. Prioritně jsem byl učitel matematiky, češtiny a hudebky. Jenže oni mě chtějí ponížit, tak napíšou, že jsem jen tělocvikář. Ale to není pravda. Musí se brát to, čím jsem byl nejvíce a co jsem učil nejčastěji. Ne to, co jsem dělal méně a okrajově. 

Nejsem už věřící, ale popravdě si neumím představit, že kdybych byl věřící, že bych Ježíšovi cokoli upíral. Jakoukoli jeho hodnost, To je strašné. To je nejvíce strašné, co může být. Kdyby bylo toto náboženství pravé a Ježíš reálně existoval, tak by na tom byli nejhůře nikoli nevědoucí nevěřící, ale ti, co vyznávají Bibli, ale současně se snaží Ježíše ponížit. To jsou přece záškodníci, kteří provádějí destrukci křesťanství zevnitř a to je tedy ostudné. V tom případě mají čestně odejít od křesťanské víry a neškodit. To je férové provést dekonverzi. Ale tvářit se, že jsem křesťan a motat lidem hlavy, ponižovat Kista - to je nad mé chápání. To může dělat jen někdo, kde je abnormálně zkažený. 

Těžké ? Složité ?

O čem  ta tvoje absence odpovědí vypovídá ?     Dochází ti to, anebo ne ?

O čem asi vypovídá absence odpovědí kolem Apollosa ? Co myslíš ?

Bludár jsi ty - máš JINÉHO Ježíše než apoštolové. To je zcela jasné a průhledné.

Jiného, než nám Ježíše vykresluje Bible, a to jak SZ, tak NZ.

Navíc z Ježíše, kterého máš za Boha, děláš lháře. Dobré chucpe. Nevadí ti to vůbec ?

K tomu Izajášovi - jen opět klasická trinitární DEZinterpretace Písma.

Nikdo z apoštolů se nikdy neodvolával na Izajáš 9:5, aby dokázal, že Ježíš je Bůh.  A nejen na Iz 9:5. Vůbec nikde na žádné slovo ze Starého zákona se nikdy neodvolávali, aby dokázali, že Ježíš je Bůh.

K tomu Izajáš 9,5 (někde 9,6)    

  Finding the Deity of Christ in the Old Testament, Part 3: Isaiah 9:6, Genesis 18, Yahweh Texts - YouTube

Stačí od 19. minuty

A čemu věřím - to tady popisuji už dobré 3 měsíce v diskusích se Standou (okem)

Takže si to přečti.

Abys nebyl v nevědomí - modlím se k Bohu, k Jedinému Bohu,   a také  k Ježíši Kristu, Mesiáši, který byl mrtev a Bůh Ho vzkřísil, nyní smrt nad Ním už nepanuje, teď žije, a Jeho život patří Bohu.

A to se modlím k Ježíši už více než 60 let.

K Bohu - jako k Nejvyššímu, Jedinému Bohu

K Ježíši - jako k Prostředníku k Bohu, jako k Veleknězi, mému Pánu a Spasiteli, který je cestou k Bohu, který za mě zemřel, a kterého Bůh vzkřísil z mrtvých a vyvýšil Ho nade všechny.

/ buď je pre teba Ježiš len ,,dobrý učiteľ,, stvorená bytosť, bezhriešny človek alebo je Boh zjavený v tele. /

To je jeden ze zásadních bludů trinitarismu.

Absolutní nepochopení Písma, evangelia - a sice že Ježíš je MESIÁŠ, KRISTUS.

To, co je zcela zásadním sdělením Bible, Ježíše i apoštolů,  je před vašimi očima totálně zakryté.

a ty nevieš o tom, že modliť sa máme len k Bohu, uctievať máme len jedného Svatého Boha?

nemôžeš uctievať Ježiša a zároveň tak isto uctievať Boha... ak Ježiš nie je večný Boh ale stvorená bytosť tak si ako pohania ktorí ,,uctievali stvorené veci a im slúžili namiesto Stvoriteľovi R 1:25

nemôžeš mať dvoch Pánov... Pán je len jeden Boh... ak je Ježiš stvorený a ty ho vzývaš a uctievaš ako Pána tak si modlár

,,nikto nemôže slúžiť dvom Pánom,, Mt 6,24

Mk 12:29 Počuj, Izrael! Pán, náš Boh, je jediný Pán. 

a ty napíšeš že pre teba je Ježiš Pán... nie ti je blbo?

z toho čo píšeš, tak je zrejmé že si modlár... modlíš sa k stvorenej bytosti, namiesto Pána Boha uctievaš stvoreného Ježiša

Modlár jsi ty.

Z Jediného Boha, o kterém svědčí celé Písmo, sis udělal Trojjediného Boha.

Boha, kterého ani Ježíš, ani apoštolové neznali.

Ekrazit

Velký pozor na mě, vážený pane,

Príma večer.

Ekrazit

Nelžete,   vy se montujete do diskusí pod mými články.

A to vždy mimo téma.

Takže na shledanou

To je zakázáno???

Proč nyní ten nick ,ta trhavina ? Co tě to chlape napadlo ? Nu....samozřejmě, ,každý má své důvody a nápady na svůj nick....,to jo. Ale ta trhavina stará ,to je vskutku originál.

 

Na to se nevztahuje jakýkoli zákaz.

Ekrazit

Velmi pravděpodobný způsob, jak porozumět Janovi 20:28, je ten, že Tomáš si uvědomil, že v Ježíši působí Boží moc, a když řekl „Pán můj a Bůh můj“, poukázal na to, že Ježíš ve skutečnosti zjevil Boha v jedinečném mocným způsobem. Když Tomáš viděl vzkříšeného Ježíše, jasně viděl jak Pána Ježíše, tak Boha, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, a tuto skutečnost uvedl.

Ježíš vždy učil, že dělal jen to, k čemu ho Bůh vedl, a říkal, že pokud jste ho viděli, viděli jste Otce. V tomto světle existuje dobrý důkaz, že zde v Janovi 20:28 „pochybující Tomáš“ říkal, že když viděl Ježíše, viděl také Otce.

Konstrukce řeckého textu je „člen, podstatné jméno, zájmeno; kai [a], člen, podstatné jméno, zájmeno“ (dosl. „Pán můj a Bůh můj). Tato konstrukce se používá mnohokrát, když se mluví o dvou různých věcech (srov. Mt 12:47; Marek 3:33; Lukáš 8:20; Jan 4:12; a Skutky 2:17). Jsou však chvíle, kdy je tato konstrukce použita, kdy není jasné, že se mluví o dvou samostatných věcech, ale autor může jednoduše zesílit výraz pro zdůraznění (např. Skutky 10:4; 1. Korintským 2:4; Fil. 4:7; 2. Tim. 4:1; Žid. 10:17; a Zj. 6:11). Je jasné, že pokud měl Tomáš v úmyslu nazvat Ježíše Bohem, existuje mnohem jasnější způsob, jak to říci v řečtině, než je v řeckém textu Jana 20:28, a to je dobrý důkaz, že nechtěl nazývat Ježíše, „Bůh“ v trinitárním smyslu slova.

Musíme si pamatovat, že Thomasův výrok nastal v momentu překvapení a možná i šoku. Před pouhými osmi dny Tomáš vehementně popřel Ježíšovo vzkříšení, i když všichni ostatní apoštolové a učedníci, včetně žen, důrazně prohlásili, že Ježíše viděli živého. Ale Tomáš řekl: „Dokud neuvidím v jeho rukou znamení hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, nikdy neuvěřím“ (Jan 20:25). Ale o osm dní později se Ježíš objevil v zamčené místnosti, postavil se před Tomáše a řekl: „Sáhni sem prstem a podívej se na mé ruce a natáhni svou ruku sem a vlož ji do mého boku a nebuď nevěřící, ale věřící“ (Jan 20:27). Tomáš už nemohl popírat, že Ježíš žije a že ho Bůh vzkřísil z mrtvých. Tomáš viděl, že to, co Ježíš řekl, je pravda. Otec působil v Ježíši a vzkřísil ho z mrtvých. Tomáš při pohledu na živého Ježíše uviděl Ježíše i Boha, který ho vzkřísil z mrtvých.

Bylo to jen pár týdnů předtím, kdy Filip při Poslední večeři požádal Ježíše: „Pane, ukaž nám Otce“ (Jan 14:9). Ježíš odpověděl: „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14:9). Potom Ježíš pokračoval: „Slova, která vám říkám, nemluvím sám od sebe, ale Otec, který je ve spojení se mnou, činí své skutky“ (Jan 14:10). Jinými slovy, když jste viděli Ježíše, viděli jste jeho i Otce.

Ježíš mnohokrát učil, že bude zabit a poté vzkříšen z mrtvých. Učil o tom hned poté, co ho učedníci poznali jako Krista (Mt 16:21; Marek 8:31, 32; Lukáš 9:22). Potom o tom znovu učil hned po Proměnění (Mt 17:9-12; Mk 9:9-13); a znovu, když byl v Galileji krátce po Proměnění (Mt 17:22, 23; Marek 9:31, 32; Lukáš 9:43–45) a znovu na svátek stánků (Jan 8:21, 28) ; a znovu, když šel do Jeruzaléma na Velikonoce (Mt 20:17-19; Marek 10:32-34; Lukáš 18:31-34); a znovu, když byl v Jeruzalémě na Velikonoce (Mt 26:2; srov. Jan 12:7). Navzdory Ježíšovu zdánlivě jasnému učení o tom však apoštolové nechápali, co tím myslel (Lukáš 18:34), a po ukřižování Tomáš přímo popřel, že Ježíš vstal z mrtvých.

Když Tomáš uviděl vzkříšeného Krista, okamžitě se přesvědčil, že Ježíš vstal z mrtvých. Ale měl najednou zjevení, že Ježíš je Bůh? To by bylo zcela mimo Thomasovy znalosti a přesvědčení. Ježíš nikdy netvrdil, že je Bůh (navzdory trojičním tvrzením, že ano), a ve skutečnosti právě naopak. Z kříže volal k Otci: „Bože můj, Bože můj“ (Mt 27:46 a po svém vzkříšení stále nazýval Boha „Bože můj“; Jan 20:17).

Ježíš řekl, že Otec je jediný pravý Bůh (Jan 17:3). Řekl také, že byl poslán Bohem; poslal od Otce, a ve skutečnosti to opakoval tak často, že by to apoštolům nemohlo uniknout (Jan 5:23, 30, 36, 37; 6:29, 44, 59; 8:16, 18, 42; 10:36; 12:49; 14:24; 17:3, 21; 20:21). Ježíš pokračoval ve stejném směru myšlení a mnohokrát řekl, že jeho skutky, jeho učení a dokonce i to, co řekl, není jeho vlastní, ale pochází od Otce (např. Jan 5:19, 30; 6:38; 7:16 8:16, 28, 29; 12:49, 50; 14:24). To bylo to, co apoštolové od Mesiáše očekávali – že bude neustále plnit Boží vůli. Oni — spolu s židovským náboženstvím, ve kterém byli vychováni – nikdy neočekávali, že by Mesiáš byl Bůh. Na rozdíl od Ježíše, který nejednal sám od sebe, Bible mnohokrát říká, že jedině Jahve je Bůh a že jedná sám od sebe (např. Dt 32:12, 39; 2. Sam 22:32; 2. Královská 19:15, 19; Neh 9:6; Job 9 :8; Ž 72:18; 136:1–4; Iz 37:16; 44:6–8; 45:18, 21; Mt 24:36; Marek 12:29). Zdá se nepřiměřené, že Ježíš mohl být Bohem, ale nemluvil, učil nebo nepracoval sám od sebe, ale Jahve, Bůh, mohl a jednal sám od sebe.

Na jiných místech v Bibli, kde apoštolové mluví o Ježíšově vzkříšení, neprohlašují: „To dokazuje, že Ježíš je Bůh! Spíše prohlašují, že „Bůh“ vzkřísil Pána Ježíše z mrtvých“ (Skutky 2:24, 32; 3:15; 4:10, 5:30, 10:39–40, 13:30, 33, 37; Řím 10:9; 1. Kor. 6:14; 15:15; Gal. 1:1; Kol. 2:12; 1. Pet. 1:21). Ze všech těchto příkladů můžeme bezpečně vyvodit, že apoštolové, včetně Tomáše, viděli, jak Bůh působí při vzkříšení Ježíše z mrtvých. Apoštolové chápali Ježíšovo vzkříšení jako Boží skutek a ukázku Jeho moci (Ef. 1:19-20).

Ježíš neřekl jen apoštolům, že když viděli jeho, viděli Otce, řekl to i ostatním. Jen několik dní předtím, než byl ukřižován, po svém triumfálním vjezdu do Jeruzaléma (Jan 12:12-16), zvolal Ježíš tamnímu zástupu v Jeruzalémě: „Kdo věří ve mne, nevěří jen ve mne, ale i v něho kdo mě poslal. A kdo mě vidí, vidí toho, který mě poslal“ (Jan 12:44-45). Takže i zástupy v Jeruzalémě měly příležitost slyšet, že vidět Ježíše znamená vidět Boha v tom smyslu, že Ježíš dokonale plnil Boží vůli.

Dalším důležitým bodem je, že když Tomáš uviděl Ježíše, neřekl mu: „Ty jsi můj Pán a můj Bůh. Ale to je pravděpodobně to, co bychom očekávali, kdyby si Tomáš ve skutečnosti myslel, že Ježíš je Bůh. Existuje úzká paralela okolností, kdy Tomáš a Natanael viděli Ježíše: oba byli pochybovači. Když Filip poprvé řekl Natanaelovi, že našli „toho, o kterém psal Mojžíš“, tj. Mesiáše (Jan 1:45), Natanael nevěřil a řekl: „Může z Nazareta vzejít něco dobrého? Ale poté, co se Natanael osobně setkal s Ježíšem, zcela změnil názor a řekl: „Rabbi, ty jsi Syn Boží, jsi král Izraele. Na rozdíl od Natanaela, který řekl: „Ty jsi“ Syn Boží, Thomas nepoužil frázi „Ty jsi“. Ježíš učil, že byl poslán Bohem a konal Boží skutky, a poté, co byl vzkříšen z mrtvých, všechny pochybnosti o tom zmizely. Když Tomáš uviděl Ježíše, viděl Ježíše i Boha, který ho poslal, zmocnil ho a vzkřísil, a tak Tomáš řekl: „Můj Pán a můj Bůh.

Dalším možným způsobem, jak porozumět Janovi 20:28, je uvědomit si, že v semitských jazycích může „Bůh“ odkazovat na věci kromě Nejvyššího Boha. Každý dobrý řecko-anglický lexikon uvede příklady řeckého slova theos, často překládaného jako „Bůh“, odkazujícího také na pohanského „boha“ nebo „bohyni“ (Skutky 19:37), ďábla nebo démona (2. Kor. 4 :4), nebo lidí, kteří nějakým způsobem zastupují Boha (Jan 10:34). Skutečnost, že Tomáš nazval Ježíše „Bohem“, neznamená, že si myslel, že Ježíš je součástí Trojjediného Boha, ale myslel si o něm, že je nejvyšším představitelem Boha a hodným být nazýván „bohem“.

Abychom porozuměli této interpretaci toho, co řekl Thomas, musíme porozumět určité základní informaci. Za prvé, Thomas téměř jistě mluvil hebrejsky nebo aramejsky, a proto bude flexibilita slova „Bůh“ v těchto jazycích podrobně popsána níže. Je také důležité vědět, že rané rukopisy Bible byly psány velkými písmeny. To znamená, že technicky by Elohim v hebrejštině i Theos v řečtině měly být vždy překládány jako „BŮH“ velkými písmeny. Protože biblické jazyky používaly slovo „BŮH“ k označení Boha, nižších božstev, jako je ďábel, andělé a démoni, a také vládců, soudců a lidí, kteří nějakým způsobem zastupovali Boha, jsou čtenáři Bible nuceni používat kontextu a rozsahu Písma určit, zda by moderní anglický překlad měl být „Bůh“, „bůh“ nebo „bohové“.

[Více o těchto různých způsobech chápání Elohima viz komentář k Židům 1:8.]

Následujících několik odstavců je o biblickém, zejména semitském způsobu používání slov pro „Bůh“. Je to docela podrobné, ale ve světle obrovské trojiční zaujatosti přimět Tomáše, aby řekl, že Ježíš je „Bůh“, se zdá být nezbytné zcela plně ukázat, že v biblickém jazyce můžete někoho nazývat Elohim nebo Theos, aniž by to znamenalo, že to byl Nejvyšší Bůh. . Pro porozumění Bibli je užitečné vědět, že hebrejské slovo Elohim („Bůh“) je v množném čísle – Elohim je vždy množné číslo. Je to jednomnožné podstatné jméno jako anglické slovo „jelen“ nebo „ryba“, a proto je třeba jej překládat podle kontextu a může znamenat „Bůh“, „bůh“ nebo „bohové“. Když vidíme slovo „ryba“, musíme z kontextu určit, zda jde o jednotné nebo množné číslo. Ve větě jako: "Snědl jsi rybu?" nemusí existovat dostatek kontextu k určení, zda osoba snědla jednu rybu nebo více než jednu. Tento problém může nastat i v hebrejském textu, a I když nám někdy pomůže v hebrejštině doprovodné sloveso.

Elohim není jediné jednomnožné podstatné jméno v hebrejštině. Dvě další jsou „voda“ a „nebe“. Trinitáři tvrdí, že důvod, proč je Elohim množný, je ten, že odkazuje na pluralitu v Trojici, ale i kdyby existovala Trojice, a my nevěříme, že existuje, nebylo by to být pravděpodobné. Za prvé, Bůh dal Židům hebrejský jazyk, takže by měli být odborníky na svůj vlastní jazyk, a nikdy nevěřili, že Elohim mluví o nějaké pluralitě v Bohu. Stejně jako „voda“ a „nebe“ jsou zčásti množné, protože jsou tak rozlehlé, zdá se, že Elohim je množné kvůli rozlehlosti a velikosti Boha.

Ve většině případů, kdy se Elohim vyskytuje v Bibli, odkazuje na pravého Boha. Avšak i letmý pohled přes hebrejskou konkordanci ukáže, že mnohokrát odkazuje na falešné bohy. Jako příklady by mohly být uvedeny desítky veršů, ale několik z nich je: „nemít žádné jiné bohy [Elohim] přede mnou“ (2. Mojž. 20:3); „Neklanějte se před jejich bohy [Elohim]“ (2. Mojžíšova 23:24); „vybrali si nové bohy [Elohim]“ (Soudce 5:8); a „[Šalamonovy] manželky obrátily jeho srdce k jiným bohům [Elohim]“ (1. Královská 11:4).

Jsou chvíle, kdy se Elohim používá k označení konkrétního pohanského boha: například Dagon (Soudce 16:23; 1 Sam 5:7), Chemosh (Soudce 11:24) a Baal (1. Královská 18: 24-27).

Elohim, „Bůh“, může také odkazovat na anděly nebo jiné duchovní bytosti. Jedním z příkladů je Žalm 8:5, který říká, že Bůh učinil lidstvo o něco nižší než Elohim. Vzhledem k flexibilnímu významu slova Elohim by tento verš mohl říkat, že Bůh učinil lidstvo o něco nižším, než je On sám, nebo by mohl říkat, že učinil lidstvo o něco nižším, než jsou jeho zástupci v duchovním světě, tj. andělé. Naštěstí o výkladu není pochyb, protože verš je citován v Židům 2:7, který říká „andělé“, což nám dává vědět, že v Žalmu 8:5 se Elohim zmiňuje o Božích zástupcích, andělech. Žalm 8:5 je tedy vynikajícím příkladem toho, jak Nový zákon objasňuje naše chápání Starého zákona. Dalším příkladem je Soudců 13:22, kde Manoach a jeho manželka viděli anděla, ale zvolali: „Viděli jsme Boha [Elohima]. Jejich prohlášení dávalo v biblické kultuře dokonalý smysl, protože viděli Božího zástupce.

Jsou chvíle, kdy se Boží zástupci nazývají „Bůh“ (Elohim a dokonce i Jahve!), když zastupují Boha a mluví Jeho jménem. To se nazývá „agentura“. Podstata principu jednání je: „zmocněnec osoby je považován za osobu samotnou.b“ Princip jednání je dobře potvrzen učenci a v Bibli se vyskytuje poměrně často. Například v Genesis 16:13, i když Hagar mluvila s andělem, označovala ho jako Yahweh a El (Bůh). V Genesis 31:11 anděl mluví k Jákobovi, ale v Gn 31:13 říká: „Já jsem Bůh [El] Bethel.“ V Genesis 32:28, 30 se zdá, že Jákob zápasí s Bohem [Elohim], ale z Ozeáše 12:3-4 se dozvídáme, že to byl anděl zastupující Boha. Dalším příkladem je, že Exodus 13:21 říká, že „Jahve“ šel před Izraelem v ohnivém sloupu, ale Exodus 14:19 a 23:20-23 nám dávají vědět, že to byl anděl, zástupce Boha. „Jahve“ tedy šel před Izrael, jak ho představoval jeho anděl ochránce. Podobně, když čtete Soudců 2:1-4, anděl mluví k Izraelitům, ale jeho řeč je v první osobě, jako by to byl Bůh sám.

Elohim, „Bůh“, může také odkazovat na lidské vládce, krále, proroky a lidi, kteří nějakým způsobem zastupují Boha. Tak Exodus 21:6; 22:8-9, téměř jistě odkazují na Boží zástupce jako Elohim, „Bůh“ (2. Mojžíšova 22:27 pravděpodobně také. V těchto verších je doprovodné sloveso množné, nikoli jednotné, takže tradiční učení rabínů, že význam je „soudci“, což je také v KJV, je téměř jistě správné). Žalm 82:1 je pozoruhodný, protože používá Elohim dvakrát; na začátku verše odkazovat na pravého Boha a na konci verše odkazovat na vládce a lidi, kteří ho zastupují. Verš říká: „Elohim [“Bůh”] stojí ve shromáždění mocných; soudí mezi „Elohim“ [„bohy“]“. Dále Ps. 82:6 říká: „Vy jste Elohim [“bohové”]; a vy všichni jste synové Nejvyššího." Jako synové Nejvyššího jsou tito vládci způsobilí být nazýváni Elohim, [“bohové”]. Žalm 97:7 také nazývá vládce Elohim.

Jsou chvíle, kdy se konkrétní jednotlivci nazývají Elohim, „Bůh“. Jedním z příkladů je Mojžíš. V Exodus 7:1 Bůh mluví k Mojžíšovi a říká: „Hle, učinil jsem tě Bohem [Elohim] faraonovi“ (Darby). Vzhledem k uniplurální povaze Elohim je další překlad: „Vidíš, učinil jsem tě bohem [Elohim] pro faraona“ (BBE, KJV), ale faktem je, že Mojžíš, který zastupuje Elohim („Bůh“), může být legitimně v biblické kultuře nazývaný Elohim („Bůh“). Dalším příkladem je, když král Saul chtěl mluvit s mrtvým prorokem Samuelem a šel k ženě, která byla médium a nekromantka (1 Sam 28:7-15). Když vykouzlila „Samuela“ (ve skutečnosti démona vydávajícího se za Samuela), žena řekla: „Vidím Elohim comi 

Neboť se nám narodí dítě,a

bude nám dán syn,

a vláda bude na jeho bedrech.

A zavolá jeho jméno

Báječný rádce, mocný hrdina, nar

Otec nadcházejícího věku, princ míru. Bible viz další překlady

a[6] lit. "narodil se." Verš je psán v minulém čase

b[6] Nebo „Mocný Bůh“ nebo „Bůh je mocný“

c[6] Nebo „Otec věčnosti“ nebo „Otec je věčný“

"Pro dítě." Při čtení Izajáše 9:6 je důležité vědět, že existuje několik způsobů, jak lze tomuto verši porozumět, a dva z nich jsou uvedeny v komentáři níže.

Izajáš 9:6-7 nám dává důvod, proč „už nebude chmury pro ty, kteří byli v úzkosti“ (Iz 9:1), a lidé, kteří chodili ve tmě, uvidí velké světlo (Iz 9: 2) a lidé se budou radovat (Iz 9,3) a jho jejich břemene a hůl jejich utlačovatele se zlomí (Iz 9,4) a spálí se oděvy používané ve válce (Iz 9 :5). Je to proto, že Mesiáš přijde a bude navždy vládnout zemi ve spravedlnosti (Iz 9:6-7).

"narodí se dítě." Hebrejský text zní: „Narodilo se dítě...byl dán syn“. Hebrejské sloveso o narození je dokonalé pasivum a nejdoslovněji se překládá jako „narodil se“. Ačkoli někteří učenci říkají, že toto proroctví je o Ezechiášovi a může se o něm částečně odrážet, úplněji se týká Mesiáše. V hebrejském idiomu je běžné psát o něčem, co se stane v budoucnosti, jako by se to stalo v minulosti, a mnozí učenci to označují jako idiom „prorockého dokonalého“. Také prorocké dokonalé se v proroctví vyskytuje velmi často. Jediný, kdo by mohl doslova a úplně naplnit proroctví v Izajášovi, je Mesiáš, Ježíš Kristus, a tak překladatelé oprávněně vidí minulý čas zde jako prorocký dokonalý, i když poněkud reflektuje Ezechiáše, který se podílel na vysvobození Judy. z Asýrie. Židé si mysleli, že Izajáš 9 se vztahuje na Ezechiáše, a je důležité poznamenat, že Izajáš 9:6 není citován v Novém zákoně ani nebyl použit k prokázání, že Ježíš byl nějakým způsobem Bůh až do éry Nového zákona.

Prorocký dokonalý je široce používán v proroctvích, která se vztahují na Mesiáše (srov. Iz 11:1-12; 52:13-14; 53:4-10).

"A zavolá jeho jméno." Fráze „zavolá“ je překladem mužského slovesa jednotného čísla ve třetí osobě v masoretském hebrejském textu a kumránských textech Izajáše. Septuaginta má sloveso v trpném rodě, „bude se mu říkat“. Protože však máme v hebrejském textu čtení Izajáše více svědků, není důvod předpokládat, že řecký překlad je správný. Nejlogičtější volbou, kdo pojmenuje dítě, byl Jahve, jeho Otec. Youngův doslovný překlad má sloveso v aktivním hlase. Jahve poslal Gabriela, aby řekl Josefovi, jak má dítě pojmenovat u Matouše a Lukáše. Také pouze Bůh, Otec, mohl pojmenovat svého Syna jména v Izajášovi 9:6.

"a vláda bude na jeho bedrech." Izajáš 9:6-7 je jedním z mnoha veršů ve Starém zákoně, které zobrazují Mesiáše, jak se narodil a pak vyrostl, aby zničil bezbožné a vládl světu ve spravedlnosti, aniž by řekl cokoli o jeho smrti, vzkříšení, nanebevstoupení nebo Velké soužení a bitva o Armagedon. Ve Starém zákoně je mnoho písem, která hovoří o příchodu Krista a Boží pomstě na bezbožných, jako by k nim mělo dojít ve stejnou dobu (srov. Iz 9,6-7; 11,1-9; 61 :1-3; Mich. 5:2; Zech. 9:9-10; Mal. 3:1-3; 4:1-3). Těchto mnoho Písem spolu se skutečností, že neexistují žádná jasná Písma, která by vykreslovala dva Kristovy příchody, jsou důvodem, proč si lidé v době Krista nemysleli, že Kristus zemře (srov. Mt 16:21-22; Lukáš 18:31–34; 24:19–21, 44–46; Jan 12:34; 20:9).

[Více o Písmu, které přímo spojuje příchod Krista s dobytím země, viz komentář k Izajášovi 61:2].

"Mocný hrdina." Tato fráze se ve většině anglických Biblí obvykle překládá jako „Mocný Bůh“. Ve skutečnosti by „mocný bůh“ nebyl špatný překlad, kdyby si lidé uvědomili, že v hebrejštině má slovo „bůh/Bůh“ (Elohim; také El) mnohem širší rozsah použití než v angličtině. Lidé znalí semitských jazyků vědí, že člověk, který jedná s Boží autoritou, může být nazýván „bůh“. Ačkoli angličtina jasně rozlišuje mezi „bohem“ a „bohem“, hebrejský jazyk, který má pouze velká písmena, to nedokáže. Pouze hebrejština by měla Boha, bez ohledu na to, zda se to týkalo Otce nebo osoby jednající s božskou autoritou. Lepší překlad Izajáše 9:6 pro anglického čtenáře by tedy byl „mocný hrdina“ nebo „božský hrdina“. Jak Martin Luther, tak James Moffatt ve svých Biblích tuto frázi přeložil jako „božský hrdina“. Alternativní vysvětlení názvu naleznete níže v části „Otec nadcházejícího věku“.

[Další informace o flexibilním používání slova „Bůh“ viz komentář k Židům 1:8.]

Fráze v Izajášovi 9:6, kterou většina anglických verzí překládá jako „Mocný Bůh“, je v hebrejštině el gibbor. Právě tato fráze v množném čísle je použita v Ezechielovi 32:21 o „hrdinech“ a mocných lidech. NIV překládá výraz v Ezechielovi jako „mocní vůdci“ a KJV a NASB to překládají jako „silný mezi mocnými“. Hebrejská fráze použitá v jednotném čísle může odkazovat na jednoho „mocného vůdce“, stejně jako při použití v množném čísle může odkazovat na mnoho „mocných vůdců“.

V kontextu Izajáše 9 neexistuje žádné ospravedlnění pro víru, že tento verš odkazuje na Mesiáše jako na část Trojice. Odkazuje na Bohem ustanoveného vládce. Úvodní verš této kapitoly předpovídá dobu, kdy „už nebude smutno pro ty, kdo byli v úzkosti“. Veškerá válka a smrt ustanou a „každá bota tulákajícího válečníka...a roucho svinuté v krvi...budou palivem do ohně“ (Iz 9:5). Jak se to stane? Kapitola pokračuje: „Neboť se nám narodilo dítě“ (Iz 9,6). Neexistuje žádný náznak, že toto dítě bude „Bůh“, a renomovaní učenci z trinitárního světa budou tvrdit, že Židé Starého zákona nevěděli nic o „inkarnaci“. Pro ně měl být Mesiáš člověkem pomazaným Bohem. Začal jako dítě, což samozřejmě Jahve, jejich věčný Bůh, nikdy nemohl být. A jakým velkým vládcem by tento muž vyrostl: „vláda bude ležet na jeho bedrech. A bude se mu říkat báječný rádce, mocný hrdina, otec nadcházejícího věku, princ míru.“ Navíc „bude vládnout na Davidově trůnu (Iz 9,7), což by se nikdy nedalo říci o Bohu. Bůh nikdy nemohl usednout na Davidův trůn. Ale Boží Mesiáš, „Syn Davidův“, mohl (srov. Mt 9:27). Studium verše v jeho kontextu tedy ukazuje, že se vůbec nevztahuje na Trojici, ale na Mesiáše, syna Davidova a Syna Božího.

[Další informace o tom, že Ježíš je plně lidským Božím Synem a není „Bůh Syn“, viz dodatek 6: „Ježíš je Syn Boží, nikoli Bůh Syn.“ Více o tom, že „Duch Svatý“ je jedním z označení pro Boha Otce a „Duch svatý“ je dar Boží přirozenosti, viz dodatek 7: „Co je Duch svatý?“].

"Otec nadcházejícího věku." Hebrejský text je třeba chápat tak, že odkazuje na Ježíše Krista, aniž by ho činil Bohem nebo rovným Bohu. Trinitáři správně popírají, že Ježíš je „Otec věčnosti“. Základním principem trinitární doktríny je, že křesťané by neměli „ani mást osoby, ani rozdělovat substanci“ (Athanasian Creed). Ježíš tedy nemůže být „Otec věčnosti“. Jahve, Bůh Otec, je „Otec věčnosti“.

Existuje několik způsobů, jak porozumět tomu, co zde hebrejský text říká. Jedním z nich je, že překlad v tomto kontextu je „Otec nadcházejícího věku“. Dalším možným významem je „Otec věčnosti“ jako teoforické jméno, které přináší slávu Bohu. Ve stejném světle je dalším způsobem, jak porozumět frázi, „Otec je věčný“, protože lze chápat sloveso „být“ v přítomném čase „je“.

Hebrejské slovo přeložené jako „věk“ (nebo „věčný“ ve většině Biblí), je „ad (#05703 עַד) a vztahuje se k něčemu, co trvá dlouhou dobu nebo navždy, nebo k něčemu, co přetrvá věk nebo věky a co může být z minulosti nebo budoucnosti. Když tedy Habakuk 3:6 mluví o horách, které budou někdy v budoucnu zničeny, jsou v některých překladech nazývány „starověkými horami“ (srov. NAB; NET), nebo hyperbolou „věčné hory“ (srov. KJV). Samozřejmě, když se vztahuje k Bohu, znamená to věčný a nadcházející věk je také věčný, ačkoli pokud by tento verš v Izajášovi měl na mysli pouze první fázi budoucí Kristovy vlády, pak Věčný nebo dokonce „dlouho trvající “ by bylo přesnější.

Protože Slovo Boží ukazuje dva věky, současný zlý věk a budoucí mesiášský věk, velmi možným překladem v kontextu Izajáše 9:6 je, že Ježíš bude nazýván „otcem [přicházejícího] věku“. V kultuře Bible byl každý, kdo něco začal nebo byl pro něco velmi důležitý, nazýván jejím „otcem“. Například, protože Jabal byl první, kdo žil ve stanu a choval dobytek, Bible říká: „Byl otcem těch, kteří žijí ve stanech a chovají dobytek“ (Gn 4:20). Navíc, protože Jubal byl prvním vynálezcem hudebních nástrojů, je nazýván „otcem všech, kteří hrají na harfu a flétnu“ (Gn 4,21). Písmo v těchto verších nepoužívá „otec“ ve smyslu doslovného otce nebo předka, protože oba tito muži byli potomci Kaina a všichni jejich potomci zemřeli při Noemově potopě. „Otec“ byl používán v kulturním chápání toho, kdo něco udělal jako první, nebo někoho, kdo byl nějakým způsobem důležitý.

Mesiáš bude ten, kdo 

​zahladit budoucí věk, vzkřísit do něj mrtvé a vládnout v něm jako král, takže by mohl být dobře nazýván „otcem nadcházejícího věku“. Adam Clarke, známý metodistický duchovní a autor Clarkova komentáře, ve svém komentáři k Izajášovi 9:6 uvádí, že to, co se obvykle překládá jako „Otec věčnosti“, by mělo být „Otec věčného věku“, což je také vynikající překlad.

[Více o použití slova „otec“ viz komentář ke Genesis 4:20.]

Křesťané „přicházející věk“ obecně nechápou, protože ortodoxní doktrína říká, že když člověk zemře, jeho duše jde do nebe a žije tam navždy s Ježíšem. Bible však říká, že Ježíš se vrátí na zem, vybojuje bitvu u Armagedonu, podmaní si zemi a bude na ní vládnout jako král. V té době bude země obnovena do původního stavu, jako je rajská zahrada, a bude se nazývat „Ráj“. Tento „věk“ je přicházející věk; mesiášský věk.

Další biblickou unitářskou možností pro výklad Izajáše 9:6 je, že „jméno“ „Mocný Bůh“ je „teoforické jméno“ (jméno „nesoucí Boha“). V hebrejské kultuře jména daná lidem něco znamenají. To platí v celém Starém zákoně. Teoforická jména jsou dána lidem, aby prohlašovali pravdu o tom, kdo je Bůh nebo jaký je Boží vztah k osobě nebo k Izraeli (a potažmo lidstvu).

Při studiu teoforických jmen je jasné, že jméno není deklarací podstaty nebo charakteru osoby, která má jméno. Například jméno Jehu, což bylo jméno izraelského krále, který vymazal uctívání Baala ze Severního království Izraele (2. Královská 10:18-28) znamená „On je Jahve“, ale samozřejmě Jehu nebyl Jahve. Bithiah, dcera faraóna, znamená „dcera Jahve“, ale nebyla doslovnou dcerou Jahveho. Eliab navíc nebyl spolumesiášem s Ježíšem jen proto, že jeho jméno znamená „Můj Bůh je můj otec“. Smyslem teoforického jména bylo přivést pozornost a slávu tomu, kdo měl jméno.

Teoforické jméno, které se v mnoha anglických verzích překládá jako „Mocný Bůh“, lze také chápat a překládat pomocí přítomného času slovesa „být“, „je“ a překládat jako „Bůh je mocný“. V tomto překladu hebrejské el gibbor neznamená, že osoba nesoucí jméno je Mocný Bůh, ale poukazuje na skutečnost, že Bůh je mocný. Další možné chápání jména by mohlo být „Bůh je mocný válečník“, jak bylo prokázáno při zničení asyrské

 armády (2. Královská 19:35). Paralelou k této myšlence by byl Exodus 15:3: „Jahve je válečný muž. Stojí za

 zmínku, že jméno „Gabriel“ je postaveno ze slov gever (silný muž, hrdina) a el (Bůh), ale nikdo si nemyslí, že

 anděl Gabriel je „silný muž Bůh“. Místo toho si správně myslí, že Gabriel znamená „Bůh je můj silný muž“ nebo „silný muž Boží“ nebo něco podobného.

Jméno „Otec věčnosti“ je také teoforické jméno. Jméno „Otec věčnosti“ je dáno lidské bytosti jako připomínka toho, že jediný pravý Bůh je pro nás Otcem. Stará se o nás a vždy myslí na naše blaho. V Izraeli dnes žijí Židé, kteří jsou nazýváni tímto jménem, stejně jako dnes žijí v Izraeli Židé, kteří se nazývají „Immanuel“ (a nikdo z těchto lidí nevěří, že jsou Otcem věčnosti nebo vtěleným Bohem). Kromě toho, jak bylo uvedeno výše, dokonce i trinitáři popírají, že Ježíš je „Otec věčnosti“, protože důležitou součástí trinitární doktríny je, že „Osoby“ v Božství nelze zaměňovat, a tak Syn není Otcem ani v trinitáři. doktrína.

Dalším bodem o těchto teoforických jménech, která se dávají osobě, je to, že Izajáš 9 se zjevně vztahuje alespoň částečně na osobu narozenou ve dnech proroka Izajáše, s největší pravděpodobností na krále Ezechiáše z rodu Davidova. V Ezechiášových dnech se Jahve prokázal jako podivuhodný rádce, mocný Bůh a věčný Otec.

Pokud jde o pochopení Izajáše 9:6 a vývoj nauky o Trojici, stojí za zmínku překlad verše Septuaginty, protože má vliv na podporu víry, že Ježíš Nového zákona byl „anděl Páně“. “ ve Starém zákoně. Židé, kteří přeložili Septuagintu, nevěřili, že by Mesiáš byl nějak Bůh v těle, ale neřídili se ani hebrejským textem, který máme dnes.

Překlad Septuaginty Izajáše 9:5 (což je Izajáš 9:6 v anglických verzích), který provedl Sir Lancelot Brenton, zní: „Neboť se nám narodilo dítě a je nám dán syn, jehož vláda je nad jeho rameno: a jeho jméno se nazývá Posel velké rady, neboť přinesu pokoj knížatům a zdraví jemu.“ Slovo, které Brenton přeložil jako „Posel“, je řecké angelos, které se často překládá jako „ anděl." Kvůli tomu se někteří raní církevní otcové odvolávali na Izajáše 9:6, aby ukázali, že Ježíš byl Velký posel/Anděl Boží, protože Syn zjevil to lidstvo plány nebo rady Boží. Je také důležité poznamenat, že první církevní otcové byli subordinacionisté. Ačkoli věřili, že Ježíš byl nějakým způsobem Bůh, nevěřili, že je „rovný“ s Otcem, což učí moderní trinitáři. Místo toho věřili, že Ježíš je poslem Božím a hlasatelem Boží vůle. Mysleli si, že Ježíš může být nazýván „bůh“, ale „bůh“ s malým g. Jeho existence byla odvozena od jediného pravého Boha, Otce, a byla mu podřízena. Z moderního trinitárního hlediska tedy první církevní otcové nebyli opravdovými trinitáři a byli ve skutečnosti heretiky. Na rozdíl od trinitářů nebo subordinacionistů věří bibličtí unitáři, že Ježíš je Syn Boží, plně lidská bytost stvořená Bohem.

[Další informace o prorockém dokonalém idiomu viz komentář k Efezským 2:6, „sedící“. Viz také komentář k Izajášovi 11:1. Další informace o tom, že Ježíš je plně lidským Božím Synem a není „Bůh Syn“, viz dodatek 6: „Ježíš je Syn Boží, nikoli Bůh Syn.“ Více o tom, že „Duch svatý“ je jedním z označení Boha Otce, zatímco „duch svatý“ odkazuje na dar Boží přirozenosti, viz dodatek 7: „Co je Duch svatý? Další informace o příchodu věku a Ježíšově království na zemi najdete v dodatku 5: „Kristovo budoucí království na Zemi. Více o tom, jak se země stává „rájem“, viz komentář k Lukášovi 23:43, „Ráj“. Více o teoforických jménech a jménu Immanuel viz komentář k Matoušovi 1:23. Více o raných církevních otcích, kteří byli subordinacionisté, viz Restituce Ježíše Krista od Serveta Evangelika (A.K.A. Kermit Zarley), Kapitola druhá: „Církevní christologie v prvním tisíciletí.“]

​

​

Protože Pán ježíš Kristus Tomášovo zvolání neodmítl, pak vězme, že tomu určitě tak je, neboť Spasitel je Cestou, Pravdou i Životem (J. 14,6) a nikdo nemůže přijít k Otci, než skrze Něj.

Přijít k Otci skrze člověka, tedy bytost stvořenou, je totální nesmysl.

Písmo svaté je absolutní, pokud někdo popírá byť jen jediný verš, popírá tím Písmo celé. 

Z Písma nelze dělat jakýkoli výběr. A pokud někdo Písmo popírá (nic proti tomu), ať to prohlásí OTEVŘENĚ a na nic si nehraje.

Římanům 11, 36 [www.biblenet.cz] Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.

Koloským 1, 16 [www.biblenet.cz] neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.

Ekrazit

Žalmy 2, 7 [www.biblenet.cz] Přednesu Hospodinovo rozhodnutí. On mi řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.

Žalmy 2, 12 [www.biblenet.cz] Líbejte syna, ať se nerozhněvá, ať na cestě nezhynete, jestliže jen málo vzplane hněvem. Blaze všem, kteří se k němu utíkají!

Jan 1, 1 [www.biblenet.cz] Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.

Jan 1, 3 [www.biblenet.cz] Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.

Jan 1, 4 [www.biblenet.cz] V něm byl život a život byl světlo lidí.

Jan 1, 14 [www.biblenet.cz] A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

Izajáš 9, 5 [www.biblenet.cz] Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“

Jan 8, 58 [www.biblenet.cz] Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“

Jan 10, 30 [www.biblenet.cz] Já a Otec jsme jedno.“

Jan 14, 9 [www.biblenet.cz] Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce?

10 [www.biblenet.cz] Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky.

11 [www.biblenet.cz] Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky!

Filipským 2, 6 [www.biblenet.cz] Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl,

Židům 1, 3 [www.biblenet.cz] On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech

Jan 3, 35 [www.biblenet.cz] Otec miluje Syna a všecku moc dal do jeho rukou.

Matouš 28, 18 [www.biblenet.cz] Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.

NĚKTERÉ VZTAHY OTCE A SYNA [notabene.granosalis.cz]

Římanům 11, 36 [www.biblenet.cz] Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.

Koloským 1, 16 [www.biblenet.cz] neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.

Koloským 1, 17 [www.biblenet.cz] On předchází všechno, všechno v něm spočívá,

Pavlík: "a on je přede všemi a jím se všechny věci drží pohromadě."

Židům 1, 3 [www.biblenet.cz] On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech

Jan 8, 42 [www.biblenet.cz] Ježíš jim řekl: „Kdyby Bůh byl váš Otec, milovali byste mě, neboť jsem od Boha vyšel a od něho přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, ale on mě poslal.

Jan 13, 3 [www.biblenet.cz] Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází,

Jan 5, 23 [www.biblenet.cz] aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal.

Protože je vyžadována stejná úcta k Otci i Synu, znamená to, že oba jsou v dokonalé jednotě (Jan 10,30).

Jan 3, 16 [www.biblenet.cz] Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Jan 14, 1 [www.biblenet.cz] „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne.

Boží Syn není bytostí stvořenou, tedy bytostí nižšího řádu, nežli Bůh sám, nýbrž bytostí zplozenou (Ž. 2,7), která je výrazem Boží podstaty (Žd. 1,3),  tedy bytostí rovnou s Bohem (Fp. 2,6). 

Tedy Slovo, které bylo (a je) Bohem (J. 1,1), z něhož vše povstalo (J. 1,3), v kterém byl život (J. 1,4), se stalo tělem, které přebývalo mezi námi, plné milosti a pravdy (J. 1,14) - což stvořená bytost v žádném případě být nemůže. 

A to je zhruba smysl Janovy zprávy, která byla určena především prostým lidem a nikoli teologům, tedy zákoníkům a farizeům, kteří neustále měli plán, že Spasitele zabijí, dokonce i poté, co Spasitel vzkřísil z mrtvých Lazara (J. 12,10). 

Vzkřísit Lazara z mrtvých mohl jen Ten, v němž byl život (J. 1,4) - tedy Bůh (J. 1,1). 

Ti, kdo upírají Božímu Synu jeho božství vzdor tomu, že Iz. 9,5 hovoří o dítěti, které je nazýváno mj. Otcem věčnosti (což stvořená bytost býti nemůže), se dopouštějí urážky Božího majestátu.

Dále ti, kteří upírají Božímu Synu Boží původ a snižují Ho tím na úroveň bytosti stvořené, se tím dopouštějí tvrzení, že stvořená bytost spasila jiné stvořené bytosti, tedy že stvoření spasilo samo sebe - čímž by byl Bůh z procesu spásy vyloučen.

Ekrazit

Ekrazit

No, ano, určitě pojem Trojice v Písmu není.

Ale co samotný Apollos ?

Není to, co znal, učil z Písma o Ježíšovi, o čem s úspěchem přesvědčoval Židy,  že JEŽÍŠ JE MESIÁŠ, trochu málo, jen polovičaté, neúplné  ??    A pro spasení nedostačující ?

Nevyloučili by ho z dnešní církve za takový "obsah evangelia" ?

Právě naopak!

Copak Ježíš někdy kázal cokoliv o tom, že On Je Bůh? Je snad toto předmětem Evangelií?

Mimochodem, na otázku, zda je Ježíš Bůh, odpovídají, že "rozhodně ano", především lidé, co tomu nerozumí, že "rozhodně ne", ti, kteří tomu rozumí lépe, a pak existuje poměrně nepočetná menšina lidí, která se bude snažit tazateli vysvětlit, že jeho otázka je svou podstatou špatná. Ježíš je Boží Syn. Tím opravdu je. Netřeba se takto ptát

Správně. Také tomu tak rozumím.

Ale dnešní církve (i zdejší kristovci),z velké většiny trinitární, by Apolla za takové vyznání o Ježíši vyloučily ze svého středu. V dávnější minulosti upálily na hranici. Jako např. Kalvín Servetta.

Evangelia jsou o Mesiáši - O Bohu, který se stal z lásky k nám člověkem - Mesiášem, aby nás zachránil před duchovní smrtí.

O tomto svědčili Jak Ježíš, tak i apoštolové.

(J 19,7...)

Židé mu odpověděli: „My máme zákon, a podle toho zákona musí zemřít, protože se vydával za Syna Božího. “

(J 2,18...)

Židé mu na to řekli: „Jaké znamení nám ukážeš, že toto činíš?“  

Ježíš jim odpověděl: 

„Zbořte tuto svatyni, a ve třech dnech ji postavím.“  Židé tedy řekli: „Tato svatyně byla budována čtyřicet šest let, a ty ji postavíš ve třech dnech?“ 

On však mluvil o svatyni svého těla.  

Když byl potom vzkříšen z mrtvých, vzpomněli si jeho učedníci, že toto říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl.

Evangelia JSOU o Mesiáši  -  o tomto svědčili jak Ježíš, tak i apoštolové. I ten Apollos.

Evangelia NEJSOU o Bohu, který se stal člověkem - Mesiášem, aby nás zachránil před duchovní smrtí.

  O něčem takovém NESVĚDČILI ani Ježíš, ani apoštolové.  Ani ten Apollos.

..."Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tuto svatyni, a ve třech dnech ji postavím.“ "...

Kdo z lidí si sám dokáže znovu postavit zbořený chrám svého těla?  Tedy jako už jednou zabitý znovu vstát z mrtvých?

Cosi takového přece nedokáže nikdo z lidí, to dokáže jedině Bůh.

Ježíš tu ale o sobě naprosto nepokrytě prohlašuje, že on to dokáže ...

Ježíš  naprosto nepokrytě prohlašuje, že není Bůh

J 17:3:  A to je ten věčný život - aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, jehož jsi poslal, Ježíše Krista.



Ježíše z mrtvých vzkřísil Bůh. Ne On sám sebe.

Ne Stando:-)

Bůh nevzkřísil Ježíšovo mrtvé tělo. 

Bůh vzkřísil Ježíše.

Ježíš zemřel za naše hříchy. 

Nezemřelo Ježíšovo tělo za naše hříchy.

Byl Bohem předzvěděn, a zjevil se až kolem roku 0 narozením v Betlémě.

1 Petr

   "..drahou krví jakožto Beránka nevinného a nepoškvrněného, Krista, 20 Předzvěděného zajisté před ustanovením světa, zjeveného pak v časích posledních pro vás,"

(1 Pt 1,19...)

...nýbrž drahou krví Krista jako beránka bez vady a bez poskvrny.  On byl předem poznán před založením světa a byl na konci časů zjeven pro vás,

Kristus jako člověk, jako Beránek, se skutečně narodil v Betlémě. Ale jako vtělený Bůh, který existuje věčně.

I za časů Mojžíše už Kristus jako Boží Syn - jako Bůh už reálně existoval a doprovázel Izraelity z Egyptského otroctví.

(1 Kor 10,1 ...)

všichni jedli týž duchovní pokrm  a všichni pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. 

Stando, Ježíš před svým narozením neexistoval (pouze v Boží mysli, v Božím plánu, Logosu), a tak se nikde neukazoval, nejednal, nepromlouval...

Zjevil se pouze JEDNOU.  Při svém narození v Betlémě.

A ve svém druhém příchodu se zjeví PODRUHÉ.

Víckrát ne. Bůh nepromlouval v Synu dříve, před jeho narozením

Žd 1:1:  Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům v prorocích; na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu

Žd 9:25:  Nepřišel ani proto, aby častokrát obětoval sám sebe, jako velekněz každoročně vchází do svatyně s cizí krví, neboť by musel od založení světa častokrát trpět; nyní však je zjeven J E D N O U  při dokonání věků ke zrušení hříchu skrze svou oběť.

Žd 9:28:   tak i Kristus, když byl jednou obětován, aby vynesl hříchy mnohých, P O D R U H É  se bez hříchu ukáže k záchraně těm, kteří ho očekávají.




A 1 Korintským 10 ?

To určitě ne.  

1K 10:1:  Nechci, bratři, abyste nevěděli, že naši otcové byli všichni pod oním oblakem a všichni prošli mořem, všichni byli pokřtěni v Mojžíše v oblaku a v moři, 3 všichni jedli týž duchovní pokrm 4 a všichni pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. 5 Ale ve většině z nich neměl Bůh zalíbení; vždyť byli pobiti v té pustině. 6 Tyto věci se staly příkladem pro nás, abychom nebyli žádostivi zlých věcí, jako oni byli žádostiví.

Apoštol Pavel zde používá analogii, přirovnání, obraznou řeč, alegorii na putování Izraele z Egypta k nám, k našemu putování, kteří jsme se obrátili k Bohu a vyšli z duchovního Egypta.   

A používá tu analogii, to přirovnání , tu alegorii, obraznou řeč jako příklad nám pro výstrahu.

A tak popisuje ty věci, které jsou Izraelitům při odchodu z Egypta i nám, křesťanům při opuštění starého hříšného života společné.

1) byli "pokřtěni v Mojžíše" v oblaku a v moři        -    obdobně jako my jsme byli pokřtěni v Ježíše.

2) jedli všichni stejný "duchovní pokrm"                -    obdobně jako my máme pro našeho nového člověka, zrozeného z Ducha, duchovní pokrm, Boží slovo

3) pili "duchovní nápoj z duchovní skály"               -   obdobně jako my pijeme z pramene vody živé, z Krista.

Byli skutečně pokřtěni v Mojžíše ?  Věděli něco o tom, že přechod přes moře je jejich křest ? A to ještě v Mojžíše ?  Vůbec ne.

Ti otcové jedli nějaký duchovní pokrm ? Ne.   Jedli manu, padající s ranní rosou. Pokrm pro žaludky.

Ti otcové pili nějaký duchovní nápoj ?  Z duchovní skály ?  Ne. Pili vodu H2O ze skály, do které Mojžíš udeřil svou holí podle Božího rozkazu.

Ta skála je doprovázela, šla s nimi ?  Ne. Vůbec ne.  Stála pevně na svém místě, ani se nepohla.

Apoštol Pavel jejich FYZICKÉ  prožitky přirovnává k našim DUCHOVNÍM.

A tak:

Jejich přechod přes moře      -      je náš křest

Jejich jezení manny              -      je naše jezení duchovní stravy, krmení se Božím slovem

Jejich pití vody ze skály        -      je naše pití duchovního nápoje ze skály - z Krista  (Jan 4,10 - on by ti dal živou vodu.)

                                                                                (Jan 7,37 - Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije

Jejich skála, ze které pili       -      je pro nás Kristus, a ten nás skutečně doprovází

Skála v poušti vodu nevydá - kde nic není, nelze ani nic vzít. Vytrhni si z dlaně chlup!

Ty jsi schopen si všechno z Písma zrelativizovat. Co ti nepasuje do tvého vidění, to si prostě prohlásíš za "alegorii". I když je to přímá jasná řeč.

Mojžíš, prostředník Staré smlouvy, představuje Ježíše Krista - prostředníka Nové smlouvy.

Židé, které vedl k dobytí země Kanaán, předobrazují křesťany, které Kristus vede do nebe.

A jako křesťané jsou křtem přivtěleni ke Kristu a mají zachovávat jeho zákony, podobně pro židy bylo přejítí Rudým mořem pod ochranou oblaku (oblak, kterým Bůh vedl vyvolený lid) jako nějaký křest, kterým byli jaksi "přivtěleni" k Mojžíšovi a podrobení Zákonu, který on ohlásil.

Mana se tady nazývá "Duchovní pokrm", protože byla dána způsobem zázračným (z nebe) a měla předobrazný význam; znamenala eucharistii ((srov. J 6,31-33).

"Duchovním nápojem" nazývá Pavel vodu, která pro Izraelity vaprýštila ze skály(Ex 17,6).

"Duchovní" se  nazývá proto, že se jí židům dostalo způsobem nadpřirozeným, a také proto, že to byl předobraz Kristovy krve, dané nám za nápoj k věčnému životu.

"Pili z duchovní skály" - tato slova vysvětlují, v jakém smyslu se říká o tomto nápoji, že byl duchovní:

Obyčejná skála jim vodu dát nemohla. Když jim ji poskytla, stalo se to "silou skály duchovní - Krista. On jako Bůh byl s nimi stále.

Díky Stando za reakci.

 Konečně někdo píše aspoň částečně k věci. Jo, vlastně včera také krátce i Eleazar.   To jste světlé výjimky.

Přesto ale zkus se soustředit přímo na to, co se ptám, na samotného Apolla a jeho víru a skutky:

To vysvětlení určitě není v Jan 1,1.  Nebo v Tomášovi  (Jan 20,28)

Nemyslím si, Josefe, že snad mohu změnit tvůj názor na tuto věc.

Přesto o důkazy, že Ježíš je také Bůh, zakopávám neustále na dalších místech v Písmu. A nechápu tě, že je nevidíš:

Porovnej:

(Zj 17,14)

Ti budou válčit s Beránkem, ale Beránek je přemůže, protože je Pán pánů a Král králů, a ti, kteří jsou s ním, jsou povolaní, vyvolení a věrní.“

Stando,   přece jen je mi divné, proč se tak vyhýbáte zamyslet se a vytvořit si názor na věci, týkající se tématu a mých otázek , konkrétně Apolla ?

Přišli byste na něco, co by nebylo moc komfortní pro vaše zažité představy a myšlení ?

A to trochu bolí ?

Ale chápu, že to obecně u lidí (včetně tebe) funguje tak, jak se to píše v Úvodu té knihy Doktrína o Trojici:

    "Když člověk jednou příjme nějaké mínění za pravdu jak intelektuálně tak citově, téměř jistě zamítne jakékoliv zpochybnění svého vroucně chovaného mínění. Touha nás všech je přilnout ke skupině, která nás živila. Touha přilnout ke vzorkům myšlení, které jsme se za celý život naučili od upřímných učitelů, kterým jsme důvěřovali. Právě ta lidská touha má tendenci k budování barikád, které nás zabezpečují proti všem námitkám a mohou nás tak oslepit, že neuvidíme zjevnou pravdu. Když jsou taková hluboko chovaná mínění zpochybněna, přirozeně se cítíme ohroženi a bráníme se."

Ty sám, Josefe,  jsi se nezamyslel nad principem řešení rovnic o dvou neznámých, který jsem ti nastínil z Písma a které nedávají jiný výsledek, než že Ježíš je zároveň i člověkem i Bohem.

Zrovna tak jsi neodpověděl na moji otázku: Na kterém konkrétním místě v Písmu Appolo popírá Ježíšovo božství?  Tím, že hlásá, že Ježíš je Mesiáš - tím přece nijak nepopírá Ježíšův božský původ!

Na jiném místě jsem ti vysvětlil, že Má - li platit, že Ježíšova vláda bude bez konce (L 1,33 - a Písmo musí mít pravdu!)  

a zároveň má také platit, že Ježíš předá vládu Bohu Otci (1 Kor 15,24 - a Písmo musí mít i tady pravdu!)

- pak jediným přijatelným vysvětlením je to, že Ježíš dneska kraluje ve svém lidství  a potom  - až nastane konec - bude dál kralovat spolu s Otcem a Duchem svatým ve svém božství jako jediný Bůh, jako vláda jediného Boha na nebi i na Zemi.

Jenom tak lze splnit onu podmínku proroctví archanděla Gabriela o tom, že Ježíšova vláda nebude mít konce (L 1,33).

Stando,

rozdíl mezi mým "nezamyšlením se" a tvým "nezamyšlením se" je ten, že

já navrhuji zamyšlení se nad zcela konkrétním textem Božího slova, které je vdechnuté Bohem a je nanejvýš užitečné,  nad jednáním a vírou výrazné osoby, jejíž příběh stal za to, aby se objevil v Bibli,

kdežto ty navrhuješ zamyšlení se nad lidskými spekulacemi a filosofickými scholastickými konstrukcemi a úvahami.... (které mají dokázat, že Ježíš je lhář)

Však to znáš, ne :  

To je opravdu tak složité pustit k sobě světlo Božího slova a rozjímat nad tím, co nám chce Bůh tím slovem říct ?    Možná ne složité, ale nepříjemné, nebezpečné ?

Uvedu ty otázky sem ještě jednou. Jsou zcela jednoduché až primitivní:

Dost to zjednoduším na jednu otázku:

   Je to, co dělal a hlásal Apollos Židům dostačující pro jejich záchranu, spasení ?  Tedy víra a vyznání, že Ježíš je Mesiáš ?

Ptáš se, na kterém konkrétním místě v Písmu Appolo popírá Ježíšovo božství?

Odpovídám:   Na každém. Celým obsahem toho, co dělal a zvěstoval, popírá Ježíšovo božství.  Je jasné, že nevěří v Ježíše Boha.  Kdyby něčemu takovému věřil, tak by Židy přesvědčoval o tom, že Ježíš je Bůh.      Což nepřesvědčoval.

"...

V otázce spasení lidstva Mesiášem tu dostává prioritu Ježíšovo lidství před jeho božstvím - jako Bůh nás spasit nemohl - jako člověk ano.

Základní podmínkou spasení je, že Slovo na sebe vzalo lidskou přirozenost - co bylo přijato Slovem, bylo spaseno. Kdyby Bůh na sebe nevzal lidskou přirozenost, spasení lidí by se nekonalo.

Apollo hlásal o Kristu, že je Mesiáš, ale jeho vzdělání ve víře nebylo dostatečné, úplné. Priscilla a Akvila ho přece museli poučovat o dalších věcech.

Písmu je nám třeba rozumět v jeho širokém kontextu jako celku - nevytrhovat si jen některá místa a dávat jim prioritu, i když pak takové "výklady" odporují nakonec jiným místům v Písmu.

..."Kdyby něčemu takovému věřil, tak by Židy přesvědčoval o tom, že Ježíš je Bůh.      Což nepřesvědčoval."...

A jak to tak s jistotou víš?

Co tak najednou Stando ? :-))

Vždycky všichni trinitáři (mám dojem, že i ty) tvrdí, že kdyby Ježíš byl člověk, nemohl by nás spasit.  Proto Ježíš musí být Bůh.  Teď najednou je to opačně..

/ Základní podmínkou spasení je, že Slovo na sebe vzalo lidskou přirozenost - co bylo přijato Slovem, bylo spaseno. Kdyby Bůh na sebe nevzal lidskou přirozenost, spasení lidí by se nekonalo. /

To je nějaká zvláštní trinitární hatlamatilka :-)  Kdo ji vymyslel ?   

A kdo z této slovní ekvilibristiky udělal ZÁKLADNÍ PODMÍNKU ?   Základní podmínku spasení dokonce ?   I když ji nikdo nerozumí a spousty lidí o ni ani neslyšelo...

Byl to Jan Křivoústý ?

Nebo sv. Augustín,  či Řehoř z Nyssy, nebo z Nazjanzu ? :-)

/ Apollo hlásal o Kristu, že je Mesiáš, ale jeho vzdělání ve víře nebylo dostatečné, úplné. Priscilla a Akvila ho přece museli poučovat o dalších věcech. /

K tomu 2 věci Stando:

1)  To co tvrdíš, není pravda. Písmo nám naopak říká jasně, že byl

      "zběhlý v Písmech. 25 Ten byl vyučen Pánově cestě, mluvil s vroucím duchem a učil přesně o Ježíšovi, ale znal jenom křest Janův. 26 Začal směle mluvit v synagoze. Uslyšeli jej Priscilla a Akvila, vzali ho k sobě a ještě přesněji mu vyložili Boží cestu."

Nic o nedostatečnosti ve víře nečteme. (Dílčí mezeru ohledně chápání křtu odstranili Priscila a Akvila)

2)   Kdyby tedy jeho "vzdělání ve víře" nebylo dostatečné, jak podsouváš -  

posloužilo by takové nedostatečné přesvědčování Židů, že Ježíš je Mesiáš, k jejich spasení ?   Nebo ne ?

BTW:  Nejen Apollos hlásal o Ježíši, že je Mesiáš.   Také Pavel, Petr, Filip,.....

/ ..."Kdyby něčemu takovému věřil, tak by Židy přesvědčoval o tom, že Ježíš je Bůh.      Což nepřesvědčoval."...

     A jak to tak s jistotou víš? /

Protože o tom Písmo mlčí.  Jedině že by to byla tak podřadná a nedůležitá věc, o které není třeba ztrácet slova...

Odpovídám článkem "Omyly ve víře".

Slovo - Logos neznamená Bůh.

..."Slovo - Logos neznamená Bůh."...

Apoštol Jan naopak říká, že znamená ...

(J 1,1)

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh....

A Boží slovo musí mít pravdu!

1. Je nezbytně nutné, aby seriózní student Bible dospěl k základnímu pochopení loga, které je v Janovi 1:1 přeloženo jako „Slovo“. Většina trinitářů věří, že slovo logos odkazuje přímo na Ježíše Krista, takže ve většině verzí Jana je logos velké a přeložené jako „Slovo“ (některé verze dokonce píší „Ježíš Kristus“ v Janovi 1:1). Studie řeckého slova logos však ukazuje, že se v Novém zákoně vyskytuje více než 300krát a jak v NIV, tak v KJV je psáno velkými písmeny pouze 7krát (a ani tyto verze se neshodují v tom, kdy přesně se má psát). Když je slovo, které se vyskytuje více než 300krát, psáno velkými písmeny méně než 10krát, je zřejmé, že kdy psát velkými písmeny a kdy ne, je rozhodnutí překladatelů založené na jejich konkrétním chápání Písma.

Jak se používá v celém Písmu, logos má velmi širokou škálu významů ve dvou základních myšlenkových liniích. Jedním je mysl a produkty mysli jako „rozum“ (takže „logika“ souvisí s logem) a druhým je vyjádření tohoto rozumu jako „slovo“, „říkání“, „příkaz“ atd. Bible samo demonstruje širokou škálu významů, které logos má, a některé ze způsobů, jak je v Písmu překládáno, jsou: popis, vzhled, kniha, příkaz, rozhovor, výmluvnost, lichotky, stížnosti, slyšené, instrukce, záležitost, zpráva, služba, zprávy, návrh, otázka, důvod, rozumný, odpověď, zpráva, pravidlo, pověst, řekl, řekni, řekni, věta, řečník, mluvení, řeč, příběhy, příběh, mluvení, mluvení, učení, svědectví, věc, věci, toto, pravdy, co, proč, slovo a slova.

Každý dobrý řecký lexikon také ukáže tuto širokou škálu významů (slova uvedená kurzívou jsou přeložena z loga):

mluvení; slova, která říkáte (Řím 15:18, „co jsem řekl a udělal“).

prohlášení, které uděláte (Lukáš 20:20 – (NASB), „mohou ho přistihnout při nějakém prohlášení).

otázku (Mt 21:24, „Také vám položím jednu otázku“).

kázání (1 Tim 5:17, „zejména ti, jejichž prací je kázání a vyučování).

příkaz (Gal. 5:14, „celý zákon je shrnut do jediného příkazu“).

přísloví; říká (Jan 4:37, „tak se říká: ‚Jeden zaseje a jiný sklízí‘“).

zpráva; návod; hlásání (Lukáš 4:32, „jeho poselství mělo autoritu“).

tvrzení; prohlášení; učení (Jan 6:60, „toto je těžké učení“).

projednávaný předmět; (Skutky 8:21, „nemáte na této službě žádný podíl ani podíl na ní.“ Skutky 15:6 (NASB), „A apoštolové... se sešli, aby tuto záležitost prozkoumali“).

zjevení od Boha (Mt 15:6, „rušíte Slovo Boží“).

Boží zjevení mluvené Jeho služebníky (Židům 13:7, „vůdci, kteří mluvili Slovo Boží“).

zúčtování, účet (Mt 12:36, „muži budou muset skládat účty“ v den soudu).

účet nebo „záležitost“ ve finančním smyslu (Mt 18:23, Král, který chtěl vyrovnat „účty“ se svými služebníky. Fil 4:15, „záležitost dávání a přijímání“).

důvod; motiv (Skutky 10:29 – NASB), „Ptám se, z jakého důvodu jsi pro mě poslal“). [1]

Výše uvedený seznam není vyčerpávající, ale ukazuje, že loga mají velmi široký rozsah významů. Se všemi definicemi a způsoby, jak lze loga přeložit, jak se můžeme rozhodnout, jaký význam loga zvolit pro kterýkoli verš? Jak lze určit, co je logos v Janovi 1:1? Jakýkoli výskyt loga musí být pečlivě prostudován v jeho kontextu, aby získal správný význam. Tvrdíme, že logos v Janovi 1:1 nemůže být Ježíš. Upozorňujeme, že „Ježíš Kristus“ není lexikální definicí loga. Tento verš neříká: "Na počátku byl Ježíš." „Slovo“ není synonymem Ježíše nebo dokonce „Mesiáše“. Slovo logos v Janovi 1:1 se týká Božího stvořitelského sebevyjádření – Jeho rozumu, záměrů a plánů, zvláště když jsou uváděny do praxe. Odkazuje na Boží sebevyjádření neboli komunikaci o Něm. To se stalo skrze Jeho stvoření (Řím 1:19 a 20), a zvláště nebesa (Ž 19). Přišlo skrze mluvené slovo proroků a skrze Písmo, psané Slovo. Nejpozoruhodnější a nakonec to vzniklo skrze Jeho Syna (Žd 1:1 a 2).

Proslulý trinitářský učenec, John Lightfoot, píše:

Slovo logos, označující jak „rozum“ tak „řeč“, byl filozofický termín přijatý alexandrijským judaismem před tím, než napsal svatý Pavel, aby vyjádřil projev neviditelného Boha ve stvoření a vládě Světa. Zahrnoval všechny způsoby, kterými se Bůh dává člověku poznat. Jako Jeho důvod to označovalo Jeho záměr nebo záměr; jako Jeho řeč to znamenalo Jeho zjevení. Když křesťanští učitelé přijali tento výraz, povýšili a upevnili jeho význam tím, že k němu připojili dvě přesné a určité myšlenky: (1) „Slovo je božská osoba“, (2) „Slovo se vtělilo v Ježíši Kristu“. Je zřejmé, že tyto dva výroky musely věcně změnit význam všech vedlejších pojmů spojených s myšlenkou loga. [2]

Je důležité poznamenat, že to byli „křesťanští učitelé“, kteří připojili myšlenku „božská osoba"osoba“ ke slovu logos. Je jistě pravda, že když slovo logos začalo být chápáno jako Ježíš Kristus, bylo chápání Jana 1:1 podstatně změněno. Lightfoot správně chápe, že raný význam loga se týkal rozumu a řeči, nikoli „Ježíše Krista“. Norton rozvíjí koncept log jako „důvod“ a píše:

V angličtině neexistuje žádné slovo, které by odpovídalo řeckému slovu logos, jak je zde použito [v Janovi 1:1]. Používalo se k označení způsobu pojetí týkajícího se Božstva, známého v době, kdy psal sv. Jan a důvěrně se mísilo s filozofií své doby, ale dávno zastaralé a tak cizí našemu způsobu myšlení, že to není snadné. abychom přizpůsobili svou mysl jejímu chápání. Řecké slovo logos v jednom ze svých primárních významů odpovídalo téměř našemu slovu Rozum. Logos boha byl považován, ne v jeho nejpřísnějším smyslu, za pouhý rozum Boží; ale v určitých aspektech jako Moudrost, Mysl, Intelekt Boha (str. 307).

Norton předpokládá, že „síla Boží“ by možná byla dobrým překladem pro logos (str. 323). Káně uvádí „plán“, „účel“ nebo „slib“ jako tři přijatelné překlady. Broughton a Southgate říkají „myšlenky, plán nebo záměr Boha, zejména v akci“. Mnoho učenců ztotožňuje logos s Boží moudrostí a rozumem.

Logos je vyjádřením Boha a je Jeho sdělením o sobě samém, stejně jako „slovo“ je vnějším vyjádřením myšlenek člověka. K tomuto vnějšímu vyjádření Boha nyní došlo prostřednictvím Jeho Syna, a proto je zcela pochopitelné, proč je Ježíš nazýván „Slovem“. Ježíš je vnějším vyjádřením Božího rozumu, moudrosti, záměru a plánu. Ze stejného důvodu nazýváme zjevení „slovem od Boha“ a Bibli „slovem Božím“.

Pochopíme-li, že logos je Božím vyjádřením – Jeho plánem, záměry, rozumem a moudrostí, je jasné, že byli skutečně s Ním „na počátku“. Písmo říká, že Boží moudrost byla „od počátku“ (Přísloví 8:23). V hebrejském psaní bylo velmi běžné personifikovat pojem, jako je moudrost. Žádný starověký Žid, který čte Přísloví, by si nemyslel, že Boží moudrost je samostatná osoba, i když je jako jedna zobrazena ve verších jako Přísloví 8:29 a 30: „...když vytyčil základy země, já [moudrost] jsem byl řemeslník po Jeho boku."

2. Většina židovských čtenářů Janova evangelia by byla obeznámena s konceptem Božího „slova“ bytí s Bohem, když pracoval na uskutečnění svého stvoření. V Genesis 1 je zjevné působení Boží moci, když přivádí svůj plán do konkretizace tím, že věci mluví do bytí. Targumové jsou dobře známí tím, že popisují moudrost a jednání Boha jako Jeho „slovo“. To je zvláště důležité poznamenat, protože Targumy jsou aramejské překlady a parafráze Starého zákona a aramejština byla v době Krista mluveným jazykem mnoha Židů. Pamatujte, že targum je obvykle parafrází toho, co říká hebrejský text, a všimněte si, jak následující příklady připisují slovu akci:

A slovo Páně bylo Josefovým pomocníkem (Gn 39:2).

A Mojžíš přivedl lid vstříc slovu Hospodinovu (Ex 19,17).

A slovo Páně přijalo Jobovu tvář (Job 42:9).

A slovo Páně se jim bude vysmívat (Ž 2,4).

Věřili ve jméno Jeho slova (Ž 106:12). [3]

Výše uvedené příklady ukazují, že Židé byli obeznámeni s myšlenkou Božího slova odkazujícího na Jeho moudrost a jednání. To je zvláště důležité poznamenat, protože tito Židé byli zuřivě monoteističtí a v žádném případě nevěřili v „Trojjediného Boha“. Byli obeznámeni s idiomy svého vlastního jazyka a chápali, že moudrost a moc Boží byly personifikovány jako „slovo“.

Řecky mluvící Židé byli také obeznámeni s tím, že Boží stvořitelská síla se nazývá „slovo“. J. H. Bernard píše: „Když se obrátíme z Palestiny do Alexandrie [Egypt], od hebrejské sapienciální [moudré] literatury k té, která byla napsána v řečtině, nacházíme tuto tvořivou moudrost ztotožněnou s božským logem, hebraismem a helénismem, čímž přicházíme do styku. “ [4] Jedním z příkladů je apokryfní kniha známá jako Šalamounova moudrost, která říká: „Bože mých otců a Pane milosrdenství, který jsi všechno učinil svým slovem (logos) a tvou moudrostí vytvořil člověk…“ (9:1). V tomto verši jsou „slovo“ a „moudrost“ chápány jako stvořitelská síla Boha, ale bez „osoby“.

3. Logos, tedy plán, záměr a moudrost Boží, se „staly tělem“ (vstoupily do konkrece nebo fyzické existence) v Ježíši Kristu. Ježíš je „obrazem neviditelného Boha“ (Kol. 1:15) a jeho hlavním vyslancem, zástupcem a zástupcem. Protože Ježíš dokonale poslouchal Otce, představuje vše, co o sobě Bůh mohl sdělit v lidské osobě. Jako takový mohl Ježíš říci: „Jestliže jste viděli mne, viděli jste Otce“ (Jan 14:9). Skutečnost, že se logos „stalo“ tělem, ukazuje, že dříve takto neexistovalo. Neexistuje preexistence pro Ježíše v tomto verši jiná než jeho obrazná „existence“ jako Boží plán, záměr nebo moudrost pro spasení člověka. Totéž platí pro „slovo“ v písmu. Neměla žádnou doslovnou preexistenci jako „kniha duchů“ někde ve věčné minulosti, ale vznikla, když Bůh dal zjevení lidem a oni je zapsali. 

​

​

Když chceš jasnou věc zamlžit, použij hodně slov. Aby se v tom čtenář docela ztratil.

Už za Mojžíše pili Izraelité z "duchovní skály", kterou byl sám Kristus. (1 Kor 10).

"...

Já navrhl zamyšlení a srovnání dvou konkrétních míst v Písmu (tvrdících opak), z nichž jedna by logicky nemohla být pravdivá, pokud by Ježíš byl jenom člověkem.

Ty navrhuješ zamyšlení nikoli nad tím konkrétním, co Apollo hlásal, ale navrhuješ mi zamyšlení nad tím, co prý (podle tebe) nehlásal.

Ř.14.10-12 mluví jen o Bohu Otci, který je často nazýván v Bibli Pán stejně jako Kristus což potvrzují další verše.

https://biblehub.com/interlinear/romans/14-10.htm#mce_temp_url#

Pouze Textus Receptus má uvedeno "Kristovou", všechny ostatní řecké verze či většina má uvedeno "Boží".vysvětlení odjinud:

Řecké slovo přeložené jako „soudná stolice“ je bēma (#968 βῆμα). Existují některé křesťanské skupiny, které učí, že bēma je místo, kde se rozdávají pouze odměny. Toto je nesprávné. Bēma Kristova bude „soudnou stolicí“ v běžném slova smyslu. Vineův řecký lexikon je velmi užitečný pro pochopení bēma: „Především krok, krok (podobně jako bainō, jít), jako ve Skutcích 7:5, přeloženo 'položit (nohu) na...[to]' bylo používáno k označení vyvýšeného místa nebo plošiny, kam se šlo po schodech...[a] z plošiny se pronášely řeči. Slovo stalo se užité na tribunu, dva který byl poskytován v soudních dvorech Řecka, jeden pro žalobce a jeden pro obžalovaného; [pak] to bylo aplikováno na tribunál římského soudce nebo vládce.“b

Použití bēma v Novém zákoně objasňuje jeho význam: používá se jako místo pro nohy (Skutky 7:5), používá se jako místo, odkud se mluví k lidem (Skutky 12:21) a je používán jako soudná stolice (Mt 27:19; Jan 19:13; Skutky 18:12,16,17; 25:6,10,17; Římanům 14:10; 2. Kor. 5:10). Skutečnost, že Ježíš Kristus byl odsouzen k smrti z bēmy a že Židé přivedli Pavla do Galliovy bēmy k soudu (Skutky 18:12, 16, 17), ukazuje, že to nebylo jen místo pro řeči a odměny.

Ekrazit

A to z toho důvodu, že uzdravování, dokonce uzdravování na dálku, neřku-li kříšení z mrtvých, je TYPICKOU lidskou schopností. 

Proto také za Spasitelem žádné zástupy nechodily, žádajíce uzdravení - neboť se lidé uzdravovali navzájem a Spasitelův příchod na tuto zem byl pro ně něčím naprosto všedním. 

Tak toto všechno vyplývá z vašeho tvrzení. Vy jste už určitě někoho uzdravil. Vaše sebevědomí je přímo zdrcující.

V této souvislosti mě napadá toto: Bůh je nekonečný - o tom snad není sporu. Nicméně lidská hloupost je také nekonečná - má tedy Boží rozměr. 

To jen tak na pokraj. Vás se to v žádném případě netýká. 

Hezkou neděli.

Ekrazit

Dobrý blábol.   

Vážený pane. nechtěl jste, abych ne vás reagoval a znovu jste začal. Prostě jste to nevydržel - musel jste se zamíchat do výměny názorů, která se vás vůbec netýkala.

Vážený pane,

Jan 10, 33 [www.biblenet.cz]  Židé mu odpověděli: „Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh.“

Jan 10, 34 [www.biblenet.cz]  Ježíš jim řekl: „Ve vašem zákoně je přece psáno: ‚Řekl jsem: jste bohové.‘

Jan 10, 35 [www.biblenet.cz]  Jestliže Bůh ty, jichž se týká toto slovo, nazval bohy – a Písmo musí platit –

Jan 10, 36 [www.biblenet.cz]  jak můžete obviňovat mne, kterého Otec posvětil a poslal do světa, že se rouhám, protože jsem řekl: Jsem Boží Syn?

Jan 10, 37 [www.biblenet.cz]  Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi!

Jan 10, 38 [www.biblenet.cz]  Jestliže je však činím a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci.“

Skutky apoštolů 16, 30 [www.biblenet.cz]  Pak je vyvedl ven a řekl: „Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?“

Skutky apoštolů 16, 31 [www.biblenet.cz]  Oni mu řekli: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.“

Ekrazit

Jan 10:33

"Nekamenujeme vás za nic z toho," odpověděli Židé, "ale za rouhání, protože vy, pouhý člověk, se prohlašujete za Boha." (NIV)

1. Jakékoli potíže s pochopením tohoto verše způsobují překladatelé. Kdyby věrně přeložili řecký text ve verši 33 jako ve verších 34 a 35, pak by to znělo: „...ty, člověče, tvrdíš, že jsi bůh. V dalších dvou verších, Jan 10:34 a 35, je přesně stejné slovo (theos, bez článku) přeloženo jako „bůh“, nikoli „Bůh“. V Janovi 1:1 bylo uvedeno, že obvykle, když se myslí „Bůh“, podstatné jméno theos má určitý člen. Když není žádný článek, překladatelé vědí, že „bůh“ je pravděpodobnější překlad, a jsou na to obvykle velmi citliví. Například ve Skutcích 12:22 se Herodes nazývá theos bez článku, takže to překladatelé přeložili jako „bůh“. Totéž platí ve Skutcích 28:6, kdy Pavla uštkla zmije a lidé očekávali, že zemře. Když nezemřel, „rozmysleli si to a řekli, že je bůh“. Vzhledem k tomu, že theos nemá žádný článek a protože z kontextu je jasné, že zmínka není o pravém Bohu, theos se překládá jako „bůh“. Obecnou zásadou je, že theos bez článku by měl být „bůh“ nebo „božský“. Protože neexistuje žádný důkaz, že by Ježíš učil, že je Bůh, kdekoli v kontextu, a protože by farizeové nikdy nevěřili, že tento muž byl nějakým způsobem Jahve, nedává smysl, že by říkali, že řekl, že je „Bůh. "Na druhou stranu Ježíš jasně učil, že byl poslán Bohem a konal Boží dílo. Je tedy naprosto logické, že farizeové říkají, že se prohlašuje za "boha" nebo "božského."

2. Narážíme na překlad NIV „pouhý člověk“ pro řecké slovo anthropos. Anglické slovo „anthropology“, což znamená „studium člověka“, je odvozeno od anthropos. Spiros Zodhiates píše: „Člověk, obecné jméno na rozdíl od bohů a zvířat“. [1] V naprosté většině verzí je anthropos překládán jako „člověk“. Slovo anthropos se v řeckém textu, ze kterého byl přeložen NIV, vyskytuje 550krát, ale NIV ho přeložilo jako „pouhý člověk“ pouze v tomto jediném verši. Tato odchylka hraničí s nepoctivostí a demonstruje ochotu vychýlit text nad přijatelnou míru. Bohužel NIV není jediným překladem, který dává tomuto verši trinitární nádech. Židé by Ježíše nikdy nenazvali „pouhým“ člověkem. Říkali mu, jak věřili, že je – „muž“. Byli uraženi, protože věřili, že on, „jako člověk, se stal bohem (tj. někým s božským postavením).

​

Jan 10:38

"...Otec je sjednocen se mnou a já jsem sjednocen s Otcem." (CJB – Kompletní židovská Bible od Davida H. Sterna)

1. Ve většině verzí, i když ne ve všech, je tato fráze překládána: „...Otec je ve mně a já jsem v Otci.“ Trinitární teologie to chápe tak, že Syn a Otec jsou ve své podstatě sjednoceni, a tak být „v“ jeden v druhém, jak se tvrdí, znamená být mysticky jedno a totéž co do bytí, i když zůstat jako samostatné, individuální osoby. . Toto chápání fráze je však biblicky neudržitelné. Teprve když je verš izolován od ostatních veršů, které používají stejný jazyk a čte se z perspektivy již rozvinuté trinitární teologie, má význam, který mu připisují trinitáři. Abychom se dostali k pravdě o tom, co tento verš znamená, musíme si přečíst celé Ježíšovo učení na toto téma a nechat se tím vést při výkladu. V Janovi jsou dvě další pasáže, kde Ježíš mluví o stejné věci: Jan 14:10-23 a Jan 17:21-23. Tyto vrhají světlo na jeho význam zde. Když tyto pasáže studujeme, vidíme, že Pán má na mysli jednotu v účelu a jeho slova nedávají smysl, pokud jsou chápána v trinitárním smyslu.

2. V Janovi 14 Kristus vyzývá Židy, aby v něj věřili kvůli skutkům, které koná, a znovu říká, že „...já jsem v Otci a Otec ve mně...“ (v. 11). Dále říká: „V ten den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás“ (v. 20). Kristus tedy na své učedníky používá stejný jazyk, o kterém podle trinitářů naznačuje společné přebývání, když mluví o něm a Bohu. Podobně se v Janovi 17 Ježíš modlí, aby učedníci „všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás... aby byli jedno, jako my jsme jedno, Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonale jedno“ (v. 21-23). Z těchto dvou pasáží můžeme vidět, co má Pán na mysli, když mluví o bytí „v“ jeden v druhém – rovná to být „jedním“, tj. sjednocením, a modlí se, aby učedníci byli také „in“, takže může být dokonale jeden. Používá slovo kathos, aby řekl „přesně stejným způsobem“, že („stejně jako“, „dokonce jako“) otec je v Kristu, tak i učedníci mohou být „v“ Bohu a Kristu. Pokud mají trinitáři pravdu, že Ježíšovo použití „v“ znamená vzájemné přebývání, pak by to znamenalo, že se Ježíš modlil, aby se jeho učedníci mohli připojit k božství.

3. Z těchto pasáží můžeme vidět, že když Jan píše o bytí „v otci“, nemůže to myslet v žádném trinitárním smyslu, že má stejnou podstatu; spíše, z přečtení verše v jeho kontextu v rámci Jana, lze tuto frázi nejlépe pochopit jako „jedno“, to znamená, že je zcela sjednocená. Meyer, sám trinitář, říká, že jednota, o které se zmiňuje Jan 10:38, není „podstatná jednota“ jako v trinitárním chápání, které Meyer označuje jako „staré ortodoxní vysvětlení“, ale spíše je to „dynamická jednota“. “ Tuto „dynamickou jednotu“ identifikuje jako „nic jiného než vnitřní, aktivní, reciproční společenství“ (Meyer, H. A. W., Meyer's Commentary on the New Testament, Winona Lake, IN, Alpha Publications, přetištěno 1979. Vol. 3, The Gospel Jana str. 333).

4. Několik anglických překladů dobře ukazuje, že Pán myslí na tuto dynamickou jednotu ve smyslu „recipročního společenství“. The New Testament: A Translation in the Language of the People od Charlese Williamse a NWT (New World Translation) překládají frázi: „Otec je ve spojení se mnou a já jsem ve spojení s Otcem“. A CJB (Complete Jewish Bible) zní: „Otec je sjednocen se mnou a já jsem sjednocený s Otcem“. Čtení „sjednocený“ je lepší než „v jednotě“, což může být snadno nepochopeno jako metafyzické spojení nějakého druhu. Překlad „sjednocený“ jasně vyjadřuje podstatu Ježíšova významu, že on a jeho Otec jsou dokonale jedno v záměru.

​

Žalm 82 ve čtvrtém evangeliu
Autor: Paul Wyns http://www.christadelphian-ejbi.org/pdfs/Ps82-4G.pdf [www.christadelphian-ejbi.org]
Předchozí článek zkoumal použití žalmu 89 ve čtvrtém evangeliu a stručně poznamenal, že jak Žalm 89, tak Žalm 82 využívají „boží radu“ motiv. Dospěl k závěru, že význam žalmu 89 pro čtvrté evangelium může být pouze oceněno správným pochopením pozadí „Ezechiáše“, které k němu vedlo složení. Když James F. McGrath komentoval Ježíšovo použití žalmu uvádí, že: „Je jasné, že se odvolává na Písmo, ale je to přesné síla, kterou argument pravděpodobně měl, byla předmětem značné rozprava. Klíčem k pochopení Johnova omluvného argumentu je jeho použití Žalm 82,6“.
Obvinění z rouhání v Janovi 10
“ Židé mu odpověděli: „Pro dobrý skutek tě nekamenujeme, ale za rouhání, a protože Ty, jako člověk, děláš ze sebe Boha." Ježíš odpověděl jim: "Není psáno ve vašem zákoně: Řekl jsem: "Vy jste bohové." Jestliže On nazývali je bohy, ke kterým přišlo Boží slovo (a Písmo nemůže být zlomeno), říkáš o Tom, kterého Otec posvětil a poslal do světa, 'Rouháš se', protože jsem řekl: 'Já jsem Syn Boží'? " (John 10:33-36).​Lindars již poznamenal, že přímá otázka, kterou položili „Židé“ v Janovi 10:24 ohledně toho, zda je Ježíš Kristus (řekni nám to jasně), připomíná jeden ze synoptických příběhů o soudním procesu (srov. Mt 26:23, Mk.14: 61; Lukáš 22:67). 2 Ačkoli někteří učenci pohlížejí na čtvrté evangelium jako na rozšířené vyprávění o zkouškách, které nahrazují tradiční synoptické procesy, je prakticky jisté, že samotný proces byl zesílením výzev, kterým Kristus čelil během své veřejné služby. Jak Talbert poznamenal, 3 apologetická témata v Janovi 10 jsou opakováním těch v Janovi 5, což ukazuje na pokračující diskurz o Kristově autoritě s jádrem obvinění; "Rouháš se."
„Nyní byl svátek zasvěcení v Jeruzalémě a byla zima“ (10:22). Je příznačné, že ačkoli (cheimōn) je řecky zima, semitsky mysli by to naznačovalo „rouhání“. 4 Téma rouhání se týká Svátek zasvěcení (jinak známý jako Chanuka nebo „Svátek světel“) byl nesmazatelně spojen s Antiochem Epifanem a jeho rouhačskými činy svatokrádež. Svátek „světel“ byl původně považován za pohanský svátek
představil Antiochus Epiphanes 5 a adoptovaný Makabejskými a reformovaný za znovuzasvěcení svatyně (2 Mak 10:1-9). Rodokmen svátku je jakkoli mnohem starodávnější, jak poznamenává Edersheim; „Z váhavého jazyka Josephuse usuzujeme, že i v jeho době byl skutečný původ osvětlení chrámu neznámý“.6
Předpokládá se, že „chanuka“ vznikla s věnováním poexilní svatyně v době Zachariáše a asociace se zimou slunovrat byl demytologizován a nahrazen uzákoněním vize dvou „lampy“ v Zachariáši 4, což je mimochodem také čtení haftary7 pro svátek a jistě inspirace pro dvě „světla“ v johanitském prologu (1:7-9). Přesto, bez ohledu na původ svátku, profanace a rouhání spáchané Antiochem jsou primární pro pochopení obvinění rouhání proti Kristu. James F. McGrath (2001:120-121) poznamenává, že více než jedna třetina všech výskytyů rouhání se nacházejí v knize Makabejských. Dále ve 2 Makabejské 9,12, která popisuje Antiocha na smrtelné posteli, je zobrazen Antiochos jako pokání a tvrzení, že ‚žádný smrtelník by si neměl myslet, že je roven Bohu‘, fráze, která není nepodobná obvinění zde: „Ty, ačkoli jsi člověk
bytost, učiň se Bohem“ (viz také Jan 5,18, kde jde o rovnost s Bohem konkrétně uvedena). Zdá se tedy velmi pravděpodobné, že Jan má v úmyslu svým čtenářům připomenout něco z podtextu a významu toho svátku a textů písem, které vyprávějí o jeho původu“.
Na mincích Antiochus Epiphanes byl Theos Epiphan(e)s, což je „projev Boha“ a to je zásadní pro pochopení polemického pozadí použití žalmu 82, ale také k velké části vyprávění o soudním a předsoudním řízení. Zejména touha Antiocha, aby změnil židovské zvyky a zákony, obvinění rovněž vznesené proti Kristu a Stěpánovi. 8 Dokonce i triumfální vjezd Ježíše do Jeruzaléma, i když spojený podle evangelií se Zachariášovým orákulem, také evokuje triumf nad Antiochem IV. Epifanem (Jan 12:12–13; srov. 1 Mak 10:7; srov. Suetonius Gaius Caligula 32). To ukazuje, že názor byl rozdělen – byl Ježíši Mesiáši, přijď osvobodit chrám od cizí nadvlády (srov Makabejské osvobození), nebo byl antikrist (jako Antiochus), který přišel zničit svatyni? Tato otázka není nutně otázkou Ježíšova božství, ale spíše zda byl legitimním agentem nebo samozvaným. McGrath poznámky; „Je to jednota jednání mezi Ježíšem a Otcem, včetně uskutečňování o božských výsadách prvního, je to, co je zde na mysli (2001:120)......Zdálo by se, že evangelista tvrdí, že ti, kteří přijímají Boží pověření vykonávat funkci jeho agenta a/nebo viceregenta se právem nazývají tímto jménem toho, kdo ho poslal nebo ustanovil.“ (2001:126)
"Řekl jsem: "Jste bohové"
Tradiční vysvětlení je, že Žalm 82 odkazuje na lidské soudce v Izraeli, ale to naráží na problémy ve verši 7, kde je „bůh (bohové)“ odsouzen k smrti jako a muž (adam). Moderní věda považuje žalm 82 za založený na ugaratštině mytologii. Mnoho biblických témat nachází svůj protějšek ve starověkém Kananejci a ugaritské mytopoetické texty, kde „Synové Boží“ tvoří panteon „bohů“ pod záštitou „vysokého boha“. V ugaritské mytologii bylo 70 synů El (KTU 1.4: VI 46). El byl „nejvyšším králem z řady králů v různých aspektech vesmíru“, zatímco Asherah byla postavou „královny matky“. Druhá úroveň zahrnovala „královské děti“, sedmdesát synů Athirata a El. Tito potomci (bn „il / „ilm) byli uznáváni jako bohové („ilm), ale jejich autorita jim byla udělena úroveň nejvyšší autority. V roce 1939 vydal Julian Morgenstern zásadní studii argumentovat mýtem o božské vzpouře za Žalmem 82. 9 I když biblické korespondence s ugaritským mytopoetickým materiálem 10 je nepopiratelná, nelze mluvit o závislosti. Izraelská verze byla demytologizována; alternativa byla teokracie se 70 jmenovanými soudci. 11 Těchto „sedmdesát“ soudců vytvořilo Sanhedrin (sedmdesát), kteří tradičně vystopovali svou autoritu zpět k Mojžíšovi na Sinaji.
Christologický výklad Žalmu 82
Ačkoli je Žalm 82:7 exegeticky obtížný („bohové“, ale přesto umírají jako muži) je zřejmé, že když Kristus mluví o těchto „bozích“, mluví o lidech - soudcích. Jak poznamenává Dunn; „Spíše nápadnější je, že král nebo soudci v Izraeli se při jedné nebo dvou příležitostech zdají být nazýváni „bohy“ dokonce i v samotném SZ (Ž.45.6; 82.6; srov. Př.21.6; 22.8;Iz.9.6f.), významný faktor, když si připomeneme, jak tyto pasáže žalmů jsou použity ve vztahu k Ježíši v Židům 1,8 a Janovi 10,34f.“12 Učenci zaznamenali, že tito „bohové“, ke kterým přišlo „slovo“ Boží – musel to být Izrael, který přijal Tóru na Sinaji. Čtvrtý evangelista vytváří typologickou paralelu s Izraelem pod zákonem, v tomto záměrně čerpá z Deuteronomia: Jan 1:14 A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan 6:35 Ježíš jim řekl: "Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit. Jan 10:35 Jestliže Bůh ty, jichž se týká toto slovo, nazval bohy - a Písmo musí platit - vs. Deuteronomium 8:3 Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst. Jan 10:18 Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce." vs Deuteronomium 6:1 Toto jsou přikázání, nařízení a práva, kterým vás Hospodin, váš Bůh, přikázal vyučovat, abyste je dodržovali v zemi, do níž táhnete a kterou máte obsadit: Jan 10:30 Já a Otec jsme jedno." Deuteronomium 6:4 Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.
Jan 10:32 Ježíš jim řekl: "Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Deuteronomium 6:18 Budeš dělat jen to, co je správné a dobré v Hospodinových očích...
Jan 10:38 Jestliže je však činím a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci." Deuteronomium 6:22 Před našimi zraky činil Hospodin znamení a zázraky veliké a zlé proti Egyptu, proti faraónovi i proti celému jeho domu. Čtvrtý evangelista má v úmyslu čtenáře spojit se zasláním slova do Izraele v prologu (1:14) s přijetím slova „bohy“ v 10:35: „bohy, ke kterým přišlo Boží slovo“. Analogie je nakreslena mezi odhalením tóru na Sinaji za Mojžíše s projevem plnosti milosti v Kristus (1:16), který byl předobrazem Mojžíše; "Prorok jako já z tvého." uprostřed vašich bratří“ (Dt 18:15). Židovská midrašská literatura uznává paralely mezi Adamem v Edenu a Izraelem na Sinaji.13 Jak poznamenává McGrath, „A Zdá se tedy, že mezi tradičním existuje základní spojenívýklad v rámci judaismu žalmu 82 z hlediska typologie Izrael/Adam, a aspekty christologie, které zobrazovaly Ježíše jako vyvýšeného do nebe, sloužícího jako Boží viceregent a nošení jeho jména, což byly důležité otázky v Johaninském konfliktu se „Židy“ (2001:125). Zajímavé je čtvrté evangelium zaměstnává „Židy“ 71krát, obvykle v pejorativním smyslu. Termín představuje
vládnoucí elita – 70 členů Sanhedrinu a velekněz. Septuaginta verze žalmu 82 má jinou příchuť – „Bůh stojí ve shromáždění ( ,f synagoga) bohů“ ( slovo řecky nepřeložené přečti článek v angličtině), (82:1) nebo v 82:7...„Ale umíráte jako lidé a padáte jako jeden z knížat“ ( , m vládce nebo ; úředník, autorita; soudce (Lk 12,58); člen Sanhedrinu v Janovi 3:1). Je příznačné, že Exodus 22:28 používá stejné kořenové formy; „Nebudeš hanit bohy ( slovo řecky), ani mluvit špatně vládce ( slovo řecky) tvého lidu“ (LXE), s Mojžíšem a Sanhedrinem jako referenty – pasáž citovaná Pavlem během jeho výslechu před Sanhedrinem a veleknězem (Skutky 23:5). Kontroverze začíná tím, že Ježíš kráčí v Šalomounově verandě. Josephus poznamenává, že to byla jediná část Šalomounova chrámu, která se zachovala (Ant. 20.9.7). Prostředí je vhodné pro to, že to byla „veranda soudu“, kde trůn byl umístěn, když byla vyžadována důležitá právní rozhodnutí (1. Královská 7:7). Král zastupoval Boha v procesu soudu.14 Tématem žalmu 82 je Bůh soudí „bohy“. Následující verše ukazuji paralely čtvrtý Evangelista si přeje stanovit: Žalmy 82:1 Žalm pro Asafa. V shromáždění bohů postavil se Bůh, vykoná soud mezi bohy: Jan 10:23 Ježíš se procházel v chrámě, v sloupoví Šalomounově. 24 Židé ho obklopili...
Žalmy 82:2 "Dlouho ještě chcete soudit proti právu, stranit svévolníkům? Jan 10:25, 7, 32 skutky Otce (uzdravení slepého v předchozí kapitole)
Žalmy 82:5 Nic nevědí, nic nechápou, chodí v tmách, a celá země v základech se hroutí. Jan 10:41 Mnozí k němu přicházeli a říkali: "Jan sice neučinil žádné znamení, ale vše, co o něm řekl, je pravda." (z Jana 11:10 Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla.")
Žalmy 82:8 Bože, povstaň, rozsuď zemi, dědičně ti patří všechny pronárody! Jan 10:18 Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce." (srov. Jan 20.28)
Žalmy 82:8 Bože, povstaň, rozsuď zemi, dědičně ti patří všechny pronárody! Jan 10:16 Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř. (srov. Jan 12.20, 32) Závěr
Argument není (jak se obvykle myslí) minori ad maius (od menšího k většímu) – pokud vás (Sanhedrin) nazve „bohy“, o co víc mohu já. Ani argument a maiori ad minus (od většího k menšímu) – pokud vy (Sanhedrin) nazvete „bohy“, co je pak na mém menším tvrzení špatného
Boží syn? Argumentace je zcela jiné povahy. 70 starších obdrželo pravomoc (ducha) působit jako soudci Izraele a tedy jako boží zástupci zákona na Sinaji. Možná byli jmenováni „bohy“ na Sinai, ale Kristův nárok na synovství byl jiného řádu. Kristus nevznesl nárok na pozici Mojžíše15, který měl na starosti Sanhedrin – Kristovo tvrzení bylo mnohem lepší – jeho postavení je podobné postavení anděla Jahveho v divočině. Mojžíš a Sanhedrin (70 soudců/knížat) odpovídali andělovi který nesl božské jméno Jahve, a který měl funkční rovnost s Bohem.16
Stejně jako byl jeho Otec nesrovnatelný (který je jako Bůh) mezi „bohy“ Egypta (srov. Žalm 89:6-7, „Boha je třeba se ve shromáždění svatých velmi obávat....‟), tak Ježíš byl mezi „bohy“ (sanhedrinem) Izraele nesrovnatelný. Ježíšova autorita byl superlativ – zde nebyl žádný Antiochus, který by se rouhal Bohu, mění své zvyky a znesvěcují jejich chrám. Naproti tomu Ježíš Kristus byl legitimní agent poslaný Bohem, ten, kdo si nárokoval legitimní výsady (odpuštění hříchu, souzení, darování života), které jsou normálně spojené s Bohem. Jeho vzkříšení zpečetilo jeho autoritu. Nejen, že byl izraelským soudcem a Pánem, byl také Pánem pohanů. Dobře by mohl Tomás zvolat (když viděl vzkříšeného Krista), "Pán můj a Bůh můj!" (Jan 20:28) John Carter poznamenává: „Nedoporučujeme používat v běžné řeči slovo „Bůh“ v odkazu na Ježíše; ale je dobré takové použití občas neztratit ze zřetele Písma, a tím nepochopíte tvrzení pro Ježíše Krista, našeho Pána, který byl „vyvýšen“ Otcem a „dáno jemu jméno, které je nad každé jméno“ (Fil.2:9)“.17 Toto zkoumání se jen krátce dotklo Žalmu 82 a kristologické použití z něj udělal čtvrtý evangelista. Správně ukázal na Sinaj zkušenost jako obecné prostředí pro Žalm – ale Žalm má specifičtější prostředí – povstání Sanhedrinu v době Ezechiáše. (sesterský článek), „Žalm 82 a jeho starověké prostředí Blízkého východu“ bude zkoumat ugaritskou otázku a Ezechiáš Sitz im Leben (Místo v životě) bude zkoumán v „Žalmu 82 a jeho starém Nastavení závěti.”

CSP Český studijní překlad (2009)

1K 15:21: "Když tedy přišla skrze člověka smrt, přišlo skrze člověka také vzkříšení mrtvých."

B21'2009 Bible 21, 2009

Jan 13:13: "Nazýváte mě Mistrem a Pánem a máte pravdu, neboť jím jsem."

Obdivuji váš zápal pro věc.

My všichni lidé jsme si před Bohem rovni. Nemáme jiného Pána , než právě Boha.

Titul "Pán" přináleží jedině Bohu.

Ekrazit

Pleteš se Stando. To jste na tom hodně špatně, jestli to tak máte.

My to máme jinak:

1K 8:6:   my máme (1) jediného Boha, Otce, od něhož je všechno a pro něhož jsme my, a (2) jediného Pána, Ježíše Krista, skrze něhož je všechno, i my jsme skrze něho. Ale ne ve všech je to poznání.   (třeba v tobě není, v místních kristovcích není,...)


Ef 4:5:   (1) jeden Pán (Ježíš Kristus) jedna víra, jeden křest;
Ef 4:6:   (2) jeden Bůh (Jahwe) a Otec všech, ten nade všemi, skrze všechny a ve všech nás.

Ř 1:7:  Všem těm, kdo jsou v Římě, milovaným Božím, povolaným svatým: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

1K 1:3:  Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Ježíše Krista.

2K 1:2:  Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

Ga 1:3:  Milost vám a pokoj od Boha našeho Otce a Pána Ježíše Krista,

Ef 1:2:  Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

Fp 1:2:  Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce a Pána Ježíše Krista.

Ko 1:2:  svatým a věrným bratřím v Kristu v Kolosách: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

1Te 1:1:  Pavel, Silvanus a Timoteus církvi Tesaloničanů v Bohu Otci a Pánu Ježíši Kristu: Milost vám a pokoj.

2Te 1:2:  Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a Pána Ježíše Krista. 

Fm 1:3:  Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
1Tm 2:5:  Je totiž jeden Bůh, jeden je také prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, (Pán).

2K 11:31: (1) Bůh a Otec  (2) Pána Ježíše, který je požehnaný na věky, ví, že nelžu.
2K 1:3:  Požehnaný (1) Bůh a Otec našeho (2) Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškerého povzbuzení,

Ef 1:3:  Požehnaný (1) Bůh a Otec našeho (2) Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu.

1P 1:3:  Požehnaný (1) Bůh a Otec našeho (2) Pána Ježíše Krista, který nás podle svého velikého milosrdenství znovu zplodil k živé naději vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých,

Pokud máš za Pána jenom tvora, tak to jsi na tom hodně špatně. 

Tomuto stavu se říká docela přiléhavě a běžně otroctví.

Mít za Pána Boha je cosi docela jiného - to je naplněním lidské přirozenosti - pro toto jsme byli stvořeni a milující Bůh nám v tomto našem postavení dává darem svobodu volby. Ale to by bylo na dlouho.

(Zj 19,10 ...)

Jeho oči? Žhoucí plamen; na hlavě má mnoho čelenek; napsáno je na něm jméno, které nezná nikdo, jen on sám;  plášť, do něhož se halí, je zbrocen krví; a jeho jméno? Slovo Boží.

Za Pána mám toho smrtelného MUŽE (chlapa, člověka) z Nazareta, kterého Bůh tím Pánem učinil

(nyní už smrt nad Ním nepanuje)

Ty Ho za Pána nemáš ?

Sk 2:22:  „Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského, MUŽE dosvědčeného vám od Boha mocnými činy, divy a znameními, které Bůh uprostřed vás skrze něho učinil, jak sami víte, tohoto MUŽE, vydaného podle ustanoveného úradku a předzvědění Božího, jste skrze ruce bezbožníků přibili na kříž a odstranili. 24 Ale Bůh ho vzkřísil (ten muž nevzkřísil sám sebe, jak se domníváš), zprostiv ho bolestí smrti, protože nebylo možné, aby byl od ní držen. ...................  32 Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni jsme toho svědky. 33 Když byl tedy vyvýšen pravicí Boží a přijal od Otce zaslíbeného Ducha Svatého, vylil to, co vy nyní vidíte i slyšíte. ..................  36  Ať tedy všechen dům Izraele s jistotou ví, že Bůh učinil toho Ježíše (smrtelného muže, člověka) , kterého jste vy ukřižovali,   I    P Á N E M    I    M E S I Á Š E M. “ 

Já Ježíše pochopitelně za Pána mám - protože ale vím s naprostou jistotou, že on sám je vtěleným Bohem - tím Bohem, který vzkřísil Ježíšovo mrtvé tělo znovu k životu.

Kdyby ale byl Ježíš pouze tvorem, byl bych mu roven a nemohl bych ho mít za Pána svého života.

Nejenom tedy že člověk Ježíš byl znovu ze smrti vzkříšen, ale že sám Bůh (Ježíš - vtělené Slovo) vzkřísil toto smrtelné tělo - ve třech dnech sám znovu vystavěl chrám svého těla - J 2,19.

Že tedy stejně platí, že Ježíše Bůh vzkřísil a stejně tak i platí, že Ježíš vstal z mrtvých vlastní mocí.

Takovým hloupostem, jako že Ježíš Bůh vzkřísil své mrtvé tělo   určitě nevěřím. Něčemu takovému nevěřili ani apoštolové, proto také nic takového lidu nezvěstovali.

/ Kdyby ale byl Ježíš pouze tvorem, byl bych mu roven a nemohl bych ho mít za Pána svého života. /

Ani přesto, že Ho, Ježíše z Nazareta, Bůh učinil Pánem a Mesiášem ?  A vyvýšil Ho nade vše, korunoval Ho slávou a ctí, k jeho nohám vše složil ?  Posadil Ho po své pravici v nebi ?  A skrze Něho bude soudit svět ?

..."Něčemu takovému nevěřili ani apoštolové, proto také nic takového lidu nezvěstovali."...

Apoštolové zvěstovali, že Kristus vstal!

Jak jinak ti to měli říci?

Jestliže někdo vstane, není to trpně - že by"byl snad postaven" někým jiným.

Svědčili o tom, že rouška, ovázaná kolem jeho hlavy v hrobě, byla složena na jiném místě - že si ji tedy Ježíš při svém vzkříšení  sám odvázal a složil.

Sám Ježíš o svém tělu prohlásil: "Zbořte tento chrám a  JÁ  jej ve třech dnech znovu vystavím!"

..."Proč tedy říkáte, že za nás zemřel Bůh na kříži ?  "...

Protože je to pravda: Zemřelo Ježíšovo lidství, které je neoddělitelně spojeno s Ježíšovým božstvím; Bůh se stal smrtelným člověkem a v tomto smrtelném člověku zemřel - sám se ztotožnil s naší smrtelností, aby z nás svým vzkříšením učinil nesmrtelné.

Josefe, ty si po smrti budeš docela komicky vybírat nejenom mezi dvěma různými Pány, ale také i mezi dvěma různými svými ženichy; Starý zákon říká, že našim ženichem je Bůh - Nový zákon zase říká, že našim ženichem je Kristus. Nebo budeš na věčnosti jako děvka střídat dva různé ženichy?

No tak jak to říkali a zapsali, možná na 50 místech Písma -  že Ježíš byl vzkříšen (to je trpný rod, předpokládá někoho jiného, kdo to vzkříšení způsobí), a asi 20x zapsali přímo, že Ježíše vzkřísil Bůh.

Ty texty jsem ti zde už vypsal.

/ ..."Proč tedy říkáte, že za nás zemřel Bůh na kříži ?  "...

Protože je to pravda: Zemřelo Ježíšovo lidství, které je neoddělitelně spojeno s Ježíšovým božstvím; Bůh se stal smrtelným člověkem a v tomto smrtelném člověku zemřel - sám se ztotožnil s naší smrtelností, aby z nás svým vzkříšením učinil nesmrtelné. /

Stando, a jak Bůh mohl vzkřísit Ježíšovo mrtvé tělo, když byl také mrtvý ?

Bůh byl 3 dny mrtvý ? Opravdu ?

A kdo po tu dobu řídil svět ?

A jak se komu podařilo nesmrtelného  Boha zabít ?  

A to ještě tak, že sám Ježíš před smrtí volá : Bože můj, proč jsi mě opustil ?

Takže to potom museli Boha zabít někde jinde než na kříži ..     a kde tedy Ho zabili ?

Ježíš takto volá ve svém lidství - jako člověk k Bohu. Úplně stejně, jako když se předtím jako člověk k Bohu často modlil.

Bůh je duch.

Představa, že když by byl v Ježíši, nebyl by už přítomen úplně na každém místě ve vesmíru, je docela úsměvná.

Ale neodpověděl jsi mi na moji prostou otázku, zda ty po smrti budeš mít za "ženicha" Boha, nebo člověka, Mesiáše Krista.

No, částečně ti rozumím.

Jenže není úplně úsměvné to, že Ježíš vnímal, že Ho Bůh v tak kritické, svízelné  situaci opustil. To už tak úsměvné není.

A Bůh je přítomný, ale někdy je "přítomnější".

Tak, že Ho člověk v Duchu svatém může vnímat., Jeho přítomnost.

Ve Starém zákoně Židé tomu říkali tuším "šekina".

Takových případů je v Písmu zaznamenáno hodně.

A někdy může člověk vnímat, že je hrozně vzdálený od Boha, že Bůh odvrátil od něho Svou tvář.

L 5:17:   I stalo se, že jednoho dne učil a kolem seděli farizeové a učitelé Zákona, kteří přišli ze všech galilejských a judských vesnic i z Jeruzaléma. A byla tam Pánova moc, aby je uzdravoval.

/Ale neodpověděl jsi mi na moji prostou otázku, zda ty po smrti budeš mít za "ženicha" Boha, nebo člověka, Mesiáše Krista./

To je opět parabola, nebo hyperbola, nebo podobenství, určitý obraz.

L 20:35:   Avšak ti, kteří budou uznáni za hodny dosáhnout budoucího věku a zmrtvýchvstání, se nebudou ženit ani vdávat.

Ani hyperbola, ani parabola:

Církev je Kristova nevěsta.

(Zj 19,10)

Veselme se a radujme se, vzdávejme čest Bohu, neboť Beránkova svatba je tady a jeho Nevěsta se okrášlila:

(Zj 21,2)

A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, který sestupoval z nebe, od Boha; okrášlilo se jako mladá nevěsta ozdobená pro svého ženicha.   

(Zj 22,17)

Duch a Nevěsta říkají: "Přijď!" Ať ten, kdo slyší, řekne: "Přijď!" A ať přistoupí žíznící, ať toužící dostane vodu života zdarma.

Znovu připomenu Iz 61,5:

A ženichovu radost nad nevěstou zakusí nad tebou tvůj Bůh.      - (rozuměj: Beránek).

(2 Kor 11.2 )

Když jde totiž o vás, zakouším jakousi Boží žárlivost; vždyť jsem vás zasnoubil jedinečnému ženichovi jako čistou pannu, která se má představit Kristu.

Stando, neodpověděl jsi mi na moje otázky:

Bůh se bytostně ztotožnil s člověkem Ježíšem ve smrtelném těle. Když Ježíše zabili - zabili tím neodělitelně i Boha v Ježíši Kristu.

Nesmrtelný Bůh přišel s řešením, jak je možné, aby On položil svůj život za naše hříchy.

..."A kdo po tu dobu řídil svět ?"...

Bůh je všudypřítomný. Nebylo tomu jinak ani za dnů Ježíše Krista. Navíc byl přítomen i v Ježíši Kristu.

Ale šikovně jsi odběhl od tématu ženichů a nevěst!  :-)

No, Stando, je to trochu jinak :-))

To ty jsi podnikl šikovný pokus, jak odběhnout od tématu "smrti nesmrtelného Boha"  - počínaje od tvého příspěvku 9.ledna, 8:03, :-)

/ Když Ježíše zabili - zabili tím neodělitelně i Boha v Ježíši Kristu. /

I když v Něm nebyl, když Ho opustil ?  Tak přesto Boha zabili ?

Stando, a zabili celého Boha, nebo jen část Boha ?

Pokud se Boha nedá dělit na části, a zabili tedy celého Boha, tak kdo potom Boha vzkřísil k životu ?

/ Nesmrtelný Bůh přišel s řešením, jak je možné, aby On položil svůj život za naše hříchy. /

To "On" je kdo ?    Bůh, nebo Pán Ježíš?

Já v Písmu třeba čtu toto:

  

Bůh je všudypřítomný. Nebylo tomu jinak ani za dnů Ježíše Krista. Navíc byl přítomen i v Ježíši Kristu./

No jo, všudypřítomný...  Ale mrtvý. Vždyť Ho zabili podle vašich teorií.

  Takže kdo po 3 dny řídil svět ?  A kdo Boha vzkřísil z mrtvých ?

V Písmu je několik případů lidí, které Bůh vzkřísil znovu k životu - to samo o sobě není důvodem, abych je snad já považoval za Pány svého života!

Jen Ježíš vstal z hrobu vlastní mocí! Bůh ho vzkřísil.

Ani to, že  Bůh učinil toho Ježíše (smrtelného muže, člověka) , kterého jste vy ukřižovali a Bůh Ho vzkřísil,   I    P Á N E M    I    M E S I Á Š E M. “ 

není pro tebe důvodem, abys Ho považoval za Pána svého života ?

Podle tvé logiky, když nás Bůh vzkřísí, tak z toho automaticky bude plynout, že by nás někdo měl považovat za Pány svého života ?

/ Jen Ježíš vstal z hrobu vlastní mocí! Bůh ho vzkřísil. /

Dobrý protimluv. Urážka lidského rozumu a inteligence :-)

..."Podle tvé logiky, když nás Bůh vzkřísí, tak z toho automaticky bude plynout, že by nás někdo měl považovat za Pány svého života ?"...

Podle mé logiky - kdybych já sám vlastní mocí vstal z hrobu (znovu vystavěl zbořený chrám svého těla - kdyby mě tedy jiní lidé předtím zabili), tak bych tím dokázal, že jsem Bůh, že vládnu boží mocí.

Co až tak uráží tvoji inteligenci, když tvrdím, že Bůh se stal člověkem, aby na sebe vzal všechny hříchy světa - že sám sebe položil pro tento cíl za oběť a usmířil tak lidstvo se sebou samým.

Co až tak uráží tvůj rozum, jestliže platí, že Bůh ve smrtelném těle zemřel a třetího dne vstal vlastní mocí z mrtvých - že takto porazil vládu smrti, která mezi lidmi panovala od Adama a nedávala naději na věčný život? Apoštolové svědčí nejenom o tom, že Ježíš byl jako člověk vzkříšen - svědčí také o tom, že Ježíš  vstal z mrtvých.

Svědčí o Ježíši nejenom že byl vzkříšen Bohem, ale že VSTAL!

(1 Kor 15,14)

Jestliže však Kristus nevstal z mrtvých, pak je naše zvěstování prázdné, prázdná je i vaše víra  a my jsme se také stali falešnými Božími svědky — vždyť jsme vydali svědectví o Bohu, že probudil k životu Krista, on ho však neprobudil, jestliže totiž mrtví nevstávají. Neboť jestliže mrtví nevstávají, není vzkříšen ani Kristus. Není-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších. Pak tedy zahynuli i ti, kteří v Kristu zemřeli. Máme-li naději v Kristu jen v tomto životě, jsme nejubožejší ze všech lidí. 

Avšak Kristus vstal z mrtvých, prvotina těch, kdo zemřeli.

Vstát z mrtvých (vlastní mocí) je cosi jiného, než "být vzkříšen".

Jsou to dva různé pohledy popisující STEJNOU UDÁLOST Z POHLEDŮ DVOU RŮZNÝCH Ježíšových přirozeností.

Podle té první přirozenosti lidské byl Ježíš vzkříšen Bohem

Podle té druhé Ježíšovy přirozenosti božské, Ježíš  VSTAL Z MRTVÝCH.

Jestliže na více místech v Písmu Ježíš i apoštolové učí , že Ježíš je zde pořád (jako Slovo, které bylo Bůh - že tu byl už při stvoření světa i během doby celého Starého zákona) a následně pak i jako člověk od doby svého početí v Marii, kdy na sebe Bůh vzal smrtelné tělo a sám se stal člověkem se vším všudy (kromě hříchu), pak opravdu nerozumím, co tu pořád ještě řešíš.

No Stando :-)

/ Jen Ježíš vstal z hrobu vlastní mocí!     Bůh ho vzkřísil. /

Dobrý protimluv. Urážka lidského rozumu a lidského intelektu a inteligence :-) /

No, ale dá se ten tvůj protimluv chápat :-)

Jako už vzkříšený Bohem mohl vstát vlastní mocí - když před tím ležel mrtev.

Ježíš byl vzkříšen Bohem.  Jeho mocí.  A když byl vzkříšen k životu Bohem, logicky  VSTAL. To už mohl vlastní mocí, eventuálně...

Proto apoštolové někdy píší, že JEŽÍŠ VSTAL.

Ale nikdy nepíší, ŽE VSTAL VLASTNÍ MOCÍ.

O té moci, díky které vstal, píší toto:

1K 6:14:  A Bůh i Pána vzkřísil a vzkřísí i vás   S V O U   M O C Í. 

Ef 1:17:  aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal Ducha moudrosti a zjevení v pravém poznání jeho samého a osvícené oči srdce, abyste věděli, jaká je naděje v jeho povolání, jaké je bohatství slávy jeho dědictví ve svatých a jak nesmírná je velikost  J E H O   M O C I   vůči nám, kteří věříme v souladu s působením převahy jeho síly. Tu  ( tu  J E H O   M O C ) uplatnil  (Bůh) v Kristu, když jej vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích,

:-))

No, Stando, řeším to, že takové věci, které popisuješ, nás Ježíš i apoštolové neučí.

  

Kdyby učili, neměl bys problém odpovědět pozitivně mnoha citáty z Písma, na které jsem se tě vícekrát ptal.

vkládám to raději sem:

..." Ježíš NEVSTAL Z HROBU VLASTNÍ MOCÍ."...

Ježíš říká naprosto zřetelně:  Zbořte chrám mého těla a Já  ho znovu vystavím.

Nevím, co tu spekuluješ!

Ježíš nevstal vlastní mocí.

 

Stejně jako žádný jiný mrtvý člověk nevstane vlastní mocí. Ani já, ani ty.

Na mnoha místech Písmo zřetelně mluví o tom, že Bůh  SVOU MOCÍ vzkřísil Ježíše z mrtvých .

Jestli to je pro tebe nic, tak budiž..

Jestli se domníváš, že Boha k tomu nebylo třeba, že měl zrovna dovolenou, tak budiž :-)

Můžeš si to myslet i nadále. Už tě přesvědčovat o tom nebudu :-)

..."Stejně jako žádný jiný mrtvý člověk nevstane vlastní mocí. Ani já, ani ty ..."...

Vtělený Bůh však je tohoto schopen.

Zbořte tento chrám těla a já jej znovu vystavím - říká o sobě Ježíš.

To nepopřeš!

Je to jasná řeč a nepřipouští více "variant" výkladů.

/ To nepopřeš!

Je to jasná řeč a nepřipouští více "variant" výkladů. /

Hmm, Stando, až na to, že tu druhou "variantu" výkladu připustili apoštolové a svědci vzkříšeného Krista.  Ti tě neuposlechli a klidně tu druhou variantu všude používají. 

A to na minimálně 20 různých místech Písma, kde se přímo říká, že Ježíše vzkřísil Bůh, a pak ještě na dalších mnoha místech, kde se říká, že Ježíš "byl vzkříšen".  

Trpný rod. Subjekt není původcem děje. Původce děje je někdo mimo subjekt.  

Nikde v Písmu není formulace "Ježíš se vzkřísil".

Klasické trinitární NADinterpretace a DEZinterpretace  Bible.

Bůh je JEDEN,  JEDINÝ.  Jedna osoba.

A je to Bůh Ježíše Krista.

Je to Bůh Abrahama, Izáka i Jákoba.

Jeho jméno je JHWH  (Jahwe)

O tom svědčí celé Písmo, o tom svědčí sám Ježíš i apoštolové.

Ježíš má počátek (na rozdíl od Boha)

Ježíš je smrtelný - na rozdíl od Boha

Ježíš býval pokoušen - na rozdíl od Boha

Ježíš je není vševědoucí - na rozdíl od Boha

atd atd.

Ze starého zákona apoštolové nikdy z žádného textu nevyvozovali, nezdůvodňovali a nepřesvědčovali lidi, že Ježíš je Bůh.  Ani ze žalmu 2,7;  ani z Iz 9,5; ....

Bůh není osoba. Je společenstvím Otce a Syna v Duchu svatém.

Proto Bůh, který je sám v sobě společenstvím - jedině takový Bůh je Bohem dokonalým, kterému k dokonalosti nic neschází. Který sám ze sebe může být zdrojem lásky, učiněnou Láskou (láska je přece vztah!).

Kdyby byl Bůh pouze jedna osoba, člověk vstupující s ním do vztahu by takovému "bohu" přidával novou kvalitu (vztahovost). Tím by automaticky tento "bůh" přestal být dokonalým Bohem.

Ježíš ve svém lidství má počátek a byl smrtelný.

Ale Ježíš ve svém božství je věčným nesmrtelným Pánem.

(Iz 57,15)

Toto praví Vznešený a Vyvýšený, který přebývá ve věčnosti a jehož jméno je Svatý: Bydlím na vysokém a svatém místě, i s tím, kdo má zdeptaného a poníženého ducha, abych oživoval ducha ponížených a abych oživoval srdce zdeptaných.

(Iz 54,5)

Vždyť tvým manželem je tvůj Tvůrce, jeho jméno je Hospodin zástupů, a tvým vykupitelem je Svatý Izraele — nazývá se Bohem vší země.

(2 Kor 11,2)

Když jde totiž o vás, zakouším jakousi Boží žárlivost; vždyť jsem vás zasnoubil jedinečnému ženichovi jako čistou pannu, která se má představit Kristu.

Jestliže se Bůh stal člověkem (Slovo se stalo tělem) a měl nám být podoben ve všem, kromě hříchu - pak je jen logické, že musel být pokoušen jako my, že byl smrtelný jako my, že dospíval v postupném rozumovém poznání podobně jako my....

Člověk, který by měl plné poznání Boha, by nám nebyl podoben ani trochu.

(Iz 63,16)

Ty, Hospodine, jsi náš otec, tvé jméno je od věčnosti: Náš vykupitel.

(2 Pt 3,18)

Rosťte v milosti a poznání našeho Pána a Zachránce Ježíše Krista. Jemu buď sláva i nyní a až do dne věčnosti. Amen.

Ne Stando.

Takový Bůh není.  To jste si vymysleli až 350 let po Kristu.

Bible, a to ani SZ ani NZ, nám takového Boha nezjevuje.  

Takového Boha ani Ježíš, ani apoštolové, ani žádní patriarchové ani Židé po celé věky před Kristem i po Kristu neznali.  A dodnes neznají.

Ale to víš, že nám to i Bible zjevuje. Ale ty jsi se už rozhodl tomu nevěřit.

A tak máš dva odlišné Pány, máš také dva odlišné "Vykupitele".

A jednou, na věčnosti, budeš muset pendlovat zřejmě mezi dvěma "Ženichy" - mezi Bohem a mezi člověkem Mesiášem.

Nebo který z nich je tvým "ženichem?"

(2 Kor 11,2)

Když jde totiž o vás, zakouším jakousi Boží žárlivost; vždyť jsem vás zasnoubil jedinečnému ženichovi jako čistou pannu, která se má představit Kristu.

(Iz 62,5)

Jako se mladý muž žení s pannou, tak se s tebou ožení tvůj stavitel. A ženichovu radost nad nevěstou zakusí nad tebou tvůj Bůh.

/Ale to víš, že nám to i Bible zjevuje. Ale ty jsi se už rozhodl tomu nevěřit./

Vám možná jo :-)

Ale Ježíši a apoštolům určitě ne.  A proto tomu ani já nevěřím.

/ A tak máš dva odlišné Pány, ../

Jo, a nejen já  :-)

Dva odlišné Pány měl už i král David (i když Ježíše ještě neznal tak, jako my. Ale v prorockém duchu, v prorockém vidění v Duchu svatém ano)

Dva odlišné Pány také měli všichni apoštolové. No a mraky křesťanů až po dnešní den. O těchto dvou Pánech mluví i Pán Ježíš.

Dva Pánové jsou také ve Zjevení, v nebi.

Ž 110:1:  Davidův žalm. Výrok Hospodinův mému pánu: Usedni po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou.

Mt 22:44:  ‚Řekl Pán mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud tvé nepřátele nepoložím za podnož tvých nohou ‘?

Mk 12:36:  Sám David řekl v Duchu Svatém: ‚Řekl Pán mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou. ‘

L 20:42:  Vždyť sám David v knize Žalmů říká: ‚Řekl Pán mému Pánu: Seď po mé pravici,

Sk 2:34:  Neboť David nevystoupil na nebesa, ale sám říká: ‚Řekl Pán mému Pánu: Seď po mé pravici,

Že někdo po desítkách let křesťanské víry neslyšel a nepochopil, že Pánové jsou 2, tomu se mi ani nechce věřit. To je tak absurdní, jako bych nevěděl a nevěřil, že se střídá den a noc.

..."Řekl Pán mému Pánu:"...

Řekl Bůh Ježíši v jeho lidství ....

A také ženichové jsou dva a přitom různí?

(J 3,27 ...)

„Kdo přichází shůry, je nade všechny. Kdo je ze země, je pozemský a mluví pozemsky. Kdo přichází z nebe, je nade všechny a svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale jeho svědectví nikdo nepřijímá. Kdo přijal jeho svědectví, zpečetil, že Bůh je pravdivý. Ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží, neboť Bůh dává Ducha bez odměřování. Otec miluje Syna a všechno dal do jeho rukou. Kdo věří v Syna, má věčný život; kdo však Syna odmítá, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv.“  

(Mk 2,19)

Ježíš jim řekl: „Mohou se svatebčané postit, když je ženich s nimi? Dokud mají ženicha s sebou, nemohou se postit.

L 5,35)

Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom v oněch dnech se budou postit.“

(Iz 62,5)

Neboť jako se žení mládenec s pannou, ožení se tvoji synové s tebou a radostí ženicha z nevěsty se z tebe bude radovat tvůj Bůh.

/ ..."Řekl Pán mému Pánu:"...

Řekl Bůh Ježíši v jeho lidství .... /

Ne Stando :-)

Bůh není tak padlý na hlavu, aby rozděloval Ježíše na Ježíše v lidství a Ježíše v nelidství. Bůh to řekl Pánu Ježíši - jednomu, celistvému. Žádnému schizofrenikovi.

Ježíš je jeden. A Bůh Ho učinil Pánem i Mesiášem. Toho jednoho Ježíše.

My  (ale ani Bůh) nerozdělujeme Ježíšovo lidství a Ježíšovo božství. Rozlišujeme je, ale neoddělujeme.

Neboť v Kristu (člověku) přebývá veškerá plnost božství - píše apoštol Pavel Korintským.

Izajáš 62:5  Jako se mladík žení s pannou, tak se tví synové ožení s tebou. A jako se ženich veselí z nevěsty, tak se tvůj Bůh bude veselit z tebe.

KB1613: Izajáš 62:6  Na zdech tvých, Jeruzaléme, postavím strážné, kteříž přes celý den i přes celou noc nikdy nebudou mlčeti. Kteříž tedy připomínáte Hospodina, nemlčtež,

Zde není vůbec Bůh Otec přirovnán k ženichovi. Jen, že se bude veselit.

Izajáš 54:5  Nebo manželem tvým jest Učinitel tvůj, jehož jméno Hospodin zástupů, a vykupitel tvůj Svatý Izraelský Bohem vší země slouti bude.

Jób 19:25  Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem.

Žalmy 78:35  připomínali si, že Bůh býval jejich skála, že Bůh nejvyšší byl jejich vykupitel.

Izajáš 41:14  Neboj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova lidu. Já jsem tvá pomoc, je výrok Hospodinův, tvůj vykupitel je Svatý Izraele.

Izajáš 43:14  Toto praví Hospodin, váš vykupitel, Svatý Izraele: "Kvůli vám pošlu do Babylóna a srazím všechny ty útočné hady, Kaldejce, plesající na lodicích.

Izajáš 44:6  Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupů: "Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není.

Izajáš 47:4  Náš vykupitel je Svatý Izraele. Jeho jméno je Hospodin zástupů.

atd.

..."Zde se píše výhradně o Bohu Otci JHVH. Vykupitel je nazván jenom Bůh Otec, nikoliv člověk Pán Ježíš!!!"...

Také Pán Ježíš je stejným JHVH.

On nás  - tím že přijal naše lidství a obětoval se jako Beránek za hříchy světa - tak nás vykoupil z otroctví hříchů. Stal se našim Vykupitelem - zaplatil za nás svou krví.

... abyste vedli život hodný Pána a ve všem se mu líbili, abyste nesli ovoce v každém dobrém skutku a rostli v poznání Boha a abyste byli posilováni každou mocí podle síly jeho slávy k veškeré vytrvalosti a trpělivosti, s radostí vzdávajíce díky Bohu a Otci, který nás učinil způsobilými k účasti na podílu svatých ve světle. On nás vysvobodil z pravomoci temnoty a přenesl do království Syna své lásky, v němž máme skrze jeho krev vykoupení, odpuštění hříchů. 

A on je hlavou těla, církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých, aby on sám zaujal ve všem první místo, neboť se Otci zalíbilo, aby v něm přebývala veškerá plnost...

(15) Je obrazem neviditelného Boha, prvorozeným nad celým stvořením.

(16) Ním bylo stvořeno všechno: věci na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, ať trůny nebo mocnosti, vladaři nebo vrchnosti; všechny věci byly stvořeny jím a pro něj.

(17) On je přede vším a všechno v něm drží pohromadě.

(18) A on je hlavou těla, církve; on je počátek a prvorozený z mrtvých, aby měl ve všem převahu.

(19) Bohu se zalíbilo, že v něm přebývá veškerá jeho plnost,

(20) a skrze něho smířit se sebou všechno, ať už je to na zemi, nebo na nebi, tím, že učiní mír skrze svou krev, prolitou na kříži.

Koloským 1:15–20 (NIV)

1. Jako u všech dobrých biblických výkladů je důležité poznamenat si kontext veršů a důvod, proč byly napsány a umístěny tam, kde jsou. Čtení knihy Koloským odhaluje, že Kolosská církev ztratila své zaměření na Krista. Někteří z věřících v Kolose v praxi opustili své spojení s Hlavou, Ježíšem Kristem, a někteří byli dokonce vedeni k uctívání andělů (2:18 a 19). Situace v Kolosách vyžadovala důrazné připomenutí Kristova vedení nad jeho Církví a epištola Kolosanům to přesně poskytla.

2. Tyto verše nemohou potvrzovat Trojici, protože začínají tím, že Kristus je „obrazem [eikon] neviditelného Boha“. Kdyby byl Kristus „Bůh“, pak by to verš jednoduše řekl, spíše než že by byl „obrazem“ Boha. Otec je na desítkách míst jasně nazýván „Bůh“ a zde by bylo dobré říci, že Ježíš byl Bůh. Místo toho se nám říká, že Kristus je obrazem Boha. Pokud je jedna věc „obrazem“ jiné věci, pak „obraz“ a „originál“ nejsou totéž. Otec je Bůh, a proto neexistuje žádný verš, který by Otce nazýval Božím obrazem. Nazvat Ježíše Božím obrazem se krásně shoduje s jeho výrokem: „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14:9 a 10).

Existují trojiční teologové, kteří tvrdí, že slovo eikon (z něhož pochází anglické slovo „icon“, což znamená „obraz“ nebo „reprezentace“) zde v Kolosanům znamená „projev“ a že Kristus je projevem Boha. Domníváme se, že tento závěr je neopodstatněný. Slovo eikon se v Novém zákoně vyskytuje 23krát a jasně se používá jako „obraz“ v běžném slova smyslu. Používá se k obrazu Caesara na minci, k modlám, které jsou umělými obrazy bohů, ke starozákonním věcem, které byly pouze obrazem reality, kterou máme dnes, a k „obrazu“ šelmy, která se vyskytuje ve Zjevení. 2. Korinťanům 3:18 říká, že křesťané se mění v „obraz“ Pána, když odrážíme jeho slávu. Všechny tyto verše používají „obraz“ v běžném smyslu slova, tj. reprezentaci oddělenou od originálu. 1 Korintským 11:7 říká: "Člověk si nemá zakrývat hlavu, protože je obrazem a slávou Boží." Jako je Kristus nazýván obrazem Božím, tak jsou lidé nazýváni obrazem Božím. Nejsme tak přesným obrazem jako Kristus, protože jsme poškozeni hříchem, ale přesto nás Bible nazývá „obrazem“ Boha. Tedy formulace o bytí Božím obrazem je pro nás stejná jako pro Krista. Trváme na tom, že slova ve Slově je třeba číst a chápat v jejich běžném nebo běžném významu, pokud nelze dát dobrý důvod tento význam změnit. V tomto případě je běžný význam „obrazu“ „podoba“ nebo „podoba“ a je tak používán pokaždé v Novém zákoně. Pokud by slovo „obraz“ v té době získalo nový význam a odkazovalo na Krista, Bible by nám to dala vědět. Protože tomu tak není, tvrdíme, že použití „obrazu“ je stejné, ať už se týká obrazu na minci, obrazu boha, nebo pro Krista i křesťany jako obraz Boha.

3. Bůh delegoval na Krista svou pravomoc tvořit. Efezským 2:15 odkazuje na Krista, který stvořil „jednoho nového člověka“ (svou Církev) ze Židů a pohanů. Tím, že Pán Ježíš vylil na každého věřícího dar svatého ducha (Skutky 2:33 a 38), stvořil v každém z nich něco nového, totiž „nového člověka“, jejich novou přirozenost (2. Korintským 5: 17; Gal 6:15; Ef 4:24).

4. Církev Těla Kristova byla zcela novou entitou, vytvořenou Kristem z Židů a pohanů. Musel také vytvořit strukturu a pozice, které by mu umožnily fungovat, jak v duchovním světě (pozice pro anděly, kteří by sloužili církvi – viz Zj. 1:1, „jeho anděl“), tak ve fyzickém světě. (pozice a služby zde na zemi – viz Římanům 12:4–8; Ef 4:7–11). Bible popisuje tyto fyzické a duchovní skutečnosti slovy: „věci na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné“ (1:16).

5. Mnoho lidí si myslí, že protože Koloským 1:16 říká: „Neboť skrze něho bylo všechno stvořeno“, že Kristus musí být Bůh, ale celý verš je třeba číst pozorně s porozuměním použití slov a slovních obratů.¨

Koloským 2:9 (NIV)

Neboť v Kristu žije veškerá plnost Božství v tělesné podobě.

1. Slovo „Božstvo“ nebo „Božství“ je překladem řeckého slova theotes. V řeckém anglickém lexikonu od Liddella a Scotta, klasickém lexikonu starověkého řeckého jazyka, je překládán jako „božství, božská přirozenost“. Liddell a Scott ve svém případu citují řecké autory Plutarcha a Luciana a také odkazují na Heliodora a Oribasia pomocí fráze dia theoteta = „z náboženských důvodů“. Řecké slovo se v Bibli vyskytuje pouze jednou, takže pokusit se pro něj vytvořit argument, který znamená „Bůh“ nebo „Boh“ (což je sám o sobě nejasný termín), je skutečně velmi podezřelé. Standardní pravidla pro výklad Písma by diktovala, že způsob, jakým Pavel používal teoty v Kolosanům, by byl stejný, jak byli Kolosanští zvyklí je slyšet ve své kultuře. Není důvod se domnívat, že Pavel psal Kolosanům v očekávání, že „předefinují“ slovní zásobu, kterou používali. Kristus byl naplněn svatým duchem „bez míry“ a Bůh mu dal na zemi pravomoc uzdravovat, vyhánět démony, odpouštět hříchy atd. Dává tedy dokonalý smysl, že Písmo říká, že Kristus měl plnost „božské přirozenosti“. “ přebývající v něm. Ve skutečnosti se totéž říká o každém křesťanovi (2. Petrův 1:4).

2. Slovo „plnost“ ukazuje, že verš mluví o něčem, z čeho by člověk mohl mít také jen část. Nemá smysl mluvit o „plnosti“ něčeho, co je nedělitelné. Bůh je nedělitelný. Nikdy nečteme o „plnosti Boha Otce“, protože Bůh je podle definice vždy plný své vlastní přirozenosti. Proto tento verš nehovoří o tom, že Kristus je Bůh, ale o tom, že Bůh nějakým způsobem poskytuje Kristu „plnost“. Co tento verš říká, je objasněno dříve v Koloským: „Bohu se zalíbilo, že v něm přebývá veškerá jeho plnost“ (Kol. 1:19). To je pravda. Jan 3:34 dodává vysvětlení: „Nebo ten, koho Bůh poslal, mluví slova Boží, neboť Bůh dává ducha bez omezení.“

3. Skutečnost, že Kristus má „všechnu plnost“ Boha, z něj nedělá Boha. Efezským 3:19 říká, že křesťané by měli být naplněni „vší plností Boží“, a nikdo nevěří, že by to z každého křesťana udělalo Boha.

4. Kdyby byl Kristus Bohem, nedávalo by smysl říkat, že v něm přebývala Boží plnost, protože jako Bůh by měl vždy plnost Boží. Skutečnost, že Kristus mohl mít v sobě přebývat Boží plnost, ve skutečnosti ukazuje, že nebyl Bohem. 2. Petra 1:4 říká, že prostřednictvím velkých a vzácných Božích zaslíbení „můžeme mít účast na božské přirozenosti“. To, že máme „božskou přirozenost“, z nás nedělá Boha a Krista to neudělalo Bohem. Poznámka k 2. Petrovi 1:4 v NIV Study Bible je téměř správná, když s odkazem na božskou přirozenost uvádí: „Jsme přebýváni Bohem skrze Jeho Svatého Ducha“ (řekli bychom „duch svatý, odkazující na Boží dar ). Podobně i Kristus, který byl bezmezně naplněn svatým duchem, v sobě přebývala plnost „Božství“.

5. Kontext je klíčem ke správné interpretaci verše. Kolosanští ztratili zaměření na Krista (viz Kol 1:15-20). Koloským 2:8 ukazuje, že lidem hrozilo nebezpečí, že se obrátí k „prázdné a klamné filozofii“, než aby se zaměřili na Krista. Co mohla filozofie a tradice nabídnout, co Kristus nemohl? Následující verš je připomínkou toho, že neexistuje lepší místo, kde se obrátit pro odpovědi a pravdu, než ke Kristu, v němž přebývá veškerá Boží plnost. V kontextu zde není nic, co by opravňovalo věřit, že Pavel píše o Trojici. Jednoduše říká, že pokud chceš najít Boha, hledej ke Kristu. Sám Kristus řekl, že je „Cesta“ a „Pravda“ a že „nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“.

Ptáte se naprosto pošetile:

Vy se ptáte na naprosto samozřejmé věci, takže jsem vám odpověděl:

Vážený pane, ptám se zcela logicky a zcela normálně:

Vy logicky a normálně neumíte odpovědět ani jednou souvislou a smysluplnou větou.

Tapetování nějakých vašich výmyslů není odpovědí, jestli to nechápete.

K tématu článku jste zcela bezradný, nulový.

Kdyby Ježíš byl takový, jak se ho snažíte vylíčit vy, zcela jistě by vám nedělalo problémy citovat z Písma odpovědi na moje otázky: